Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Izraelci reptají a vzpomínají na hrnce masa, nad kterými v Egyptě pokojně sedávali a na chléb, který jídali v Egyptě do sytosti. Na všechno to krásné a příjemné, co bylo, než přišli na tuhle pitomou poušť, kde je všechno hnusné, není tu co pít, není tu co jíst a stejně je sem ten Mojžíš přivedl jen proto, aby je všechny umořil.
První, co mě nad tímto textem napadlo, je kousek písničky od skupiny Chinaski: Paměť je milosrdná – selhává nám. Myšlenky se mi točí okolo toho, jak naše paměť filtruje nepříjemné zážitky a nechává nás vzpomínat jen na to dobré. Ach, jak krásně se mi vzpomíná na 80. léta… Ty prvomájové průvody, na které jsme si vyráběli mávátka. Takové ty kroužky z tvrdého papíru omotané krepákem. Té legrace o pracovních sobotách, kdy se dopoledne šlo do školy s pátečním rozvrhem, ale stejně se houby udělalo a odpoledne jsme uklízeli okolo domu a domovní důvěrnice zkontrolovala, jestli z každé rodiny jsou přítomni zástupci. Ta švanda během branných cvičení, když jsme v pláštěnkách a s igelitovými pytlíky na rukou a nohou trénovali průchod radioaktivně zamořeným územím. A zmrzlina byla za korunu čtyřicet a za dvě padesát měli na Staroměstském náměstí párek v rohlíku. 17. listopadu 1989 jsem byl v Postupimi na nějakém setkání SSM a FDJ. Bylo to skvělé, protože jsme měli čas procházet park Sanssouci, který mám rád. Dodnes si pamatuji stromy obrostlé břečťanem, které vypadaly, jak kdyby si (na rozdíl od těch neobrostlých) koupily někde paruku. U odvodu, jak nám měřili velikost hlavy na čepici, když jsme si vyslechli: „schopen, odveden, z důvodu studia odročen“.
Nemám snad na tu dobu nějaké špatné vzpomínky? Jak čas plyne, vzpomínky jsou dobré…
Jenže – tady jde o něco jiného. Od vyjití z Egypta uplynulo několik málo týdnů. Ještě není čas na milosrdenství naší psychiky, které nám dnes umožňuje říkat, jaká to byla před pár desítkami let švanda. A myslím, že to ani není nějaká vylhaná historka. Oni nad těmi hrnci opravdu sedávali. Egyptské hrnce byly pevnou součástí jejich životů, stejně, jako mnohé další věci byly nedílnou součástí jejich životů. Oni o svých životech totiž zas tak moc nerozhodovali. Ti lidé byli po generace otroky. Od doby, kdy Jákob s celou rodinou sestoupil do Egypta a jeho syn Josef všem zajistil dobré živobytí v úrodné gošenské oblasti Egypta uplynulo mnoho desetiletí. Izraelci otročili na stavbách egyptských měst. Nad otroky byli židovští předáci, nad židovskými předáky egyptští dohlížitelé… Společenské struktury a vazby byly pevně dané. Jednoduché, jasné, srozumitelné. Zaryly se pod kůži a staly se samozřejmými a přirozenými. Ať už to bylo příjemné či nepříjemné, nikdy by je nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Kdo je vyvedl z Egypta? Mojžíš. A kdo je Mojžíš? Emigrant! Člověk, který padesát let žil mimo tyto egyptské struktury a vazby. Žil ve svobodné společnosti midjánských pastevců. On – na rozdíl od všech ostatních – si alespoň trochu dokáže představit, co to znamená „vyvést lid do svobody“. Ti ostatní jdou sice podle Božího slova, ale v praxi to znamená, že jdou za Mojžíšem. Nevědí, do čeho jdou a odkud by to u všech všudy také mohli vědět?! Nesuďme je moc přísně za všechno to reptáctví, strach ze všemožných nepřátel, modloslužbu u zlatého telete – ale zároveň pronikněme do toho, v čem je problém, abychom neudělali stejnou chybu. Je v jejich srdci. V srdci, ve kterém dál zůstali egyptskými otroky. Prošli Rudým mořem do svobody – ale v srcích si to otroctví nesou dál s sebou.
Když tito lidé prošli s Mojžíšem Rudým mořem, prožili něco úžasného. Poznali Boží moc. Poznali, že Bůh tu je a je mocný. Ale neproměnilo je to. Pořád chtějí ty své malé otrocké jistoty. Až začne padat chléb z nebe, mana, zase budou hamounit pro sebe. Dost možná v tom Egyptě tedy opravdu měli alespoň někteří hrnec masa, nad kterým mohli sedět. A každopádně všichni měli v Egyptě to své jisté. Tady v poušti se jim tyto dosavadní jistoty hroutí. Není psáno, že by Izraelci měli hlad. Spíš to vypadá, že, se báli při pohledu na tenčící se zásoby. Měli strach, že budou mít hlad. To pak vysvětluje i to hamounění many do zásoby! Je to nedůvěra. Když pár týdnů škudlili, tak i v tom Egyptě měli hrnec plný masa. Mohli nad ním vysedávat, jíst chléb do sytosti a nad hrncem masa prožívat spokojenost těch, kteří se dokázali zajistit.
Nad hrncem plným many tohle neprožijete. Nad hrncem many můžete prožít něco jiného – okamžik důvěry v Boha, který se o Vás postaral dnes. Povzbuzení k naději, že se o Vás postará i zítra.
Jenže – pro tento prožitek se člověk musí rozhodnout. Musí ho chtít. Jinak ho nedocení. My teď nahlížíme do srdcí Izraelců. Slyšíme jejich reptání. A ejhle – ono je to vlastně velice srozumitelné, protože my nejsme zas tak jiní. Den co den se vlastně rozhodujeme, který hrnec je pro nás zajímavější. Hrnec egyptského masa, nebo hrnec nebeské many?
Rozdíl není v kvalitě! Mana byla výborná. S křepelčím masem se dala jíst 40 let! Egyptské hrnce masa také nebyl špatné a byl k nim okurky, melouny, pór, cibule a česnek! (Nu 11,5) Rozdíl je vtom, že egyptský hrnec pevně držím ve svých lidských rukou. Hrnec many jsem dostal do Hospodina.
Když budu šetřit, držet hubu a krok a makat, tak egyptský hrnec budu mít i zítra. Nejspíš. Hrnec many dneska zmizí docela jistě. Mohu jen věřit, že mi Hospodin dá zítra další.
Egyptský hrnec – to je to, co jsem si vydřel tvrdou otročinou. Je to něco jasného, srozumitelného, pozemského. Žijeme v blahobytné době a tak je nám asi těžko pochopitelná ta rozkoš, kterou přináší plná spíž. Zásoby jídla na týdny a měsíce. Jen vzácně se v naší zemi v této době dá zažít hlad. To maso v egyptském hrnci, to je ovšem obraz i pro mnohé další. Vlastně pro všechno to, co jen tento svět nabízí a co dokáže pobyt na tomto světě v tu kterou chvíli zpříjemnit. Když člověk trochu mákne, tak se dá na tomto světě zabydlet vlastně velmi bezpečně a pohodlně. Je spousta spokojených ateistů, kteří se vůbec neptají po Bohu, po smyslu života,po tom, co je a co není hřích. Já ty Izraelce dočista chápu, že mít to své jisté, co si můžu teď hned urvat pro sebe, co můžu teď hned prožít a mít to – že to má pro ně cenu. I s tím rizikem, že to je egyptský hrnec. Že to je spjaté s modlářský světem faraónovy říše a že to všechno skončí se smrtí, která v otrokářském systému může přijít velice rychle. Ale přece. Carpe diem! Užij si dne. Užij si toho hrnce, který se ti podařilo naplnit. Žijeme jenom jednou. Je to bída tenhle svět, tak si užij, co ti tenhle svět dovolí. Co mi má kdo kecat do toho, co je dobře co je špatně. Já ho mám v rukou a tak je to moje věc. Co sem si pro sebe urval, to je teď moje a já si s tím budu dělat, co chci. Egyptský hrnec, to je obraz pro myšlenkový svět života v tom, co mám.
Hrnec many, to je úplně jiný myšlenkový svět. Je to obraz pro myšlenkový svět života poutníka, který někam jde. Nemá téměř nic kromě toho mála s sebou a velkého snu před sebou. Tohle ještě není cíl. Církev, to je putující lid. Lid, který jde do země zaslíbené. Není možné si dělat zásoby. Hrnec many je obrazem světa víry. Bůh nám dnes dal křepelky a manu a já věřím, že zítra dá další. Není to jistota zásob, ale jistota víry v Boha. S tím souvisí i to, že tento Bůh má velmi mnoho co mluvit do toho, co je dobře a co je špatně! Následující cesta vede rovnou k Boží hoře Chorébu, kde Izraelci dostanou Desatero. Jsme v světě „hrnce many“ a tady nerozhodujeme my, ale Bůh.
Tohle je ten nejpodstatnější rozdíl, mezi světem „hrnce masa“ a světem „hrnce many“. Ve světě „hrnce masa“ rozhoduji sám, ve světě „hrnce many“ čekám na to, co mi Bůh řekne. Ve světě „hrnce masa“ mám svoje lidské jistoty. Těmi naplňuji svůj život. Ve světě „hrnce many“ žiji v naději, že mě tu v tom Pán Bůh nenechá. Že mě povede, že mi svoji vůli bude dávat poznávat i další dny.
Ještě jednou připomínám, že Izraelci neměli hlad a žízeň, ale měli strach, že hlad a žízeň mít budou. Vnitřně pořád žili ve světě „hrnce masa“ a chtěli svoje jistoty, protože si mysleli, že tak to je pro ně to nejlepší. Bůh je vyvedl na poušť. Tím jim tyto jistoty bere, protože ví, že to nejlepší není ani náhodou. Pomíjející radovánky Egypta a vysedávání nad hrncem masa jsou směšné ve srovnání s radostí země zaslíbené. Jenže tam je potřeba dojít. Je potřeba vyjít z Egypta. Opustit „hrnce masa“, protože tyhle radovánky a jistoty jsou falešné.
Ze světa „hrnce masa“ do světa „hrnce many“ se člověk nepřehoupne ve vteřině. Ve vteřině se pro něj může rozhodnout. Tak, jako se Izraelci rozhodli uvěřit Mojžíšovi, zabít beránka, jeho krví potřít veřeje a pak v noci vyjít z Egypta. Bylo to dobré rozhodnutí. Jenže pak je čeká 40 let cesty pouští. Cesty plné selhávání a opětovného povstávání, protože i tam, kde je Boží lid nevěrný, tak Boží věrnost trvá. 40 let – to je v jazyce Bible jedna generace. To je v jazyce Bible celý jeden lidský život. Na to nezapomínejme.
Pro Krista se dá rozhodnout ve vteřině a je to dobré rozhodnutí. Ale pak následuje zbytek života, ve kterém člověk zápasí sám se sebou, aby v tomto rozhodnutí vytrval. Je to pořád těch obrazných 40 let, jedna generace, jeden lidský život. Náš život. Život plný selhávání a opětovného povstávání, protože pořád platí, co o Bohu napsal apoštol Pavel (2Tim 2,13): Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.
Hrnec masa, nebo hrnec many? Tuto otázku dnes Bible klade každému z nás. Tato otázka se ptá: rozhoduji o svém životě já sám, nebo hledám Boží vůli? Budu sedět nad egyptským hrncem, protože mám rád své malé jisté, nebo půjdu do země zaslíbené v naději, že tak, jako je mana dnes, tak bude i zítra? Budu si sám rozhodovat, co chci? Na co se spolehnu? Co je dobré a co je zlé? Nebo chci hledat Boží vůli? Svěřím se do Božího vedení a skutečně se také vést nechám?
Sedět nad egyptským hrncem, to je život otroka. Život možná pohodlný a jednoduchý – ale je to život, který končí smrtí. Nestojí to za to. Učme se žít s hrncem many. S hledáním Boží vůle každý den znovu a znovu. Přes všechno klopýtání a pády hledat každý den sílu k dalšímu kroku. Tento způsob života totiž člověka vede kupředu.
Na tuhle cestu jsme vyšli, když jsme se rozhodli pro Krista. Připojili jsme se k církvi, společenství poutníků, kteří poznali, že tady na zemi není náš trvalý domov. A někde kousek před námi se už modrá a šplouchá Jordán a za ním na nás čeká země zaslíbená.
Amen.