Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratří a sestry,
když psal apoštol Pavel tento dopis do Korintu, nebylo mu zrovna do skoku. I když je v Bibli uveden jako druhá epištola Korintským, není to docela přesný údaj: biblisté se oprávněně domnívají, že ve skutečnosti jde už o třetí dopis; ten druhý dopis se nám nedochoval. I když neznáme přesně jeho obsah, ze slov samého autora, který se zmiňuje, že jej psal „se sevřeným srdcem a s mnohými slzami“ (2K 2,4) můžeme si udělat obrázek o tom, že tento „dopis slz“, jak se někdy nazývá ten ztracený list, si adresáti stěží mohli dát tak říkajíc za rámeček. Ale i v tomto dopisu, jehož úvodní řádky máme před sebou, probleskne apoštolova bolest nad tím, co si o něm mezi sebou šuškali – písemný projev je sice dobrý, ale „osobní přítomnost slabá a řeč ubohá“ (10,10) i hořkost nad tím, že nemají nejmenší rozeznání pravdy a bludu. Říká-li se, že dobré prase všechno spase, pak dobrý křesťan všechno přijmout nemůže a nesmí – a právě tady korintský sbor Pavla zklamal: „Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte.“ (11,4)
Jak je vidět, ani první církev není stoprocentní vzor, který bychom mohli a měli jednoduše kopírovat, jak si představovali třeba naši husitští předkové, když východisko z církevního úpadku viděli v praxi prvotní církve. Dnes zase není málo těch, kteří zdůrazňují, že církev má usilovat o duchovní dary, charismata, především mluvení jazyky či uzdravování, jak tomu bylo právě v korintském sboru. Ale právě nad ním se apoštol nejvíc naplakal. Církev nikdy nebyla společenstvím andělů a není jím ani dnes, je společenstvím hříšníků, kteří si dovedou pěkně ubližovat a působit bolest. Ale je to společenství, za něž zemřel Ježíš Kristus, který včera i dnes je tentýž i na věky. A který – tak jsme to slyšeli z Janova evangelia – nám všem zlým, porušeným a pokřiveným lidem, ať už žijí ve středověku či v době kosmických letů, dává svůj slib: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven“ (J 6,37).
Vraťme se k našemu epištolnímu textu. Už jeho první věta nezní právě skromně, spíš naopak: „Toto je naše chlouba: Naše svědomí nám dosvědčuje, že jsme v tomto světě a zvláště vůči vám žili ve svatosti a ryzosti před Bohem a nespoléhali na světskou moudrost, nýbrž na milost Boží.“ Vychloubač, který vyvyšuje sám sebe či vychvaluje své mravní postoje, nás rychle unaví a znechutí se nám. Proto už kniha Přísloví, vyučující životní moudrosti, nabádá: „Ať tě chválí cizí a ne tvá vlastní ústa, cizinec a ne tvoje rty.“ (Př 27,2) Zapomněl teď apoštol Pavel na tuto moudrou pravdu? Sotva, spíš tu platí, co napsal v závěru svého dopisu: „Učiněn jsem nemoudrým chlubě se; vy jste mě k tomu přinutili.“ (12,11)
Kdysi mi jeden zkušený muž dal tuto radu: „Nikomu nic nevysvětluj, nikomu nic nevysvětlíš“. Něco na tom asi bude, ale apoštol dělá pravý opak, protože všechny ty, kteří ho nechápou a podkládají mu nejrůznější nečestné úmysly, má rád a jde mu o ně. Není mu jedno, co si o něm myslí – a často to není nic pěkného. Vztah lásky však nemůže existovat tam, kde je nedůvěra. Proti ní však apoštol nemůže postavit nic jiného než své svědomí. Přitom ví, že ani svědomí, které trochu zjednodušeně máme za Boží hlas v člověku, není zcela spolehlivý rozhodčí pravdy – právě v Korintu byli křesťané s mdlým,slabým svědomím a jiní, jimž „silné svědomí“ nijak nebránilo jíst maso obětované modlám. Stejně tak Pavel sebekriticky přizná, že „chlubiti mi se není dobré“ (12,1). Ale teď tu chloubu zmiňuje spolu se svědomím, jen aby zdůraznil milovaným korintským křesťanům, že spolu s Timoteem a Silvanem, „v tomto světě jsme zvláště vůči vám žili ve svatosti a ryzosti“ (řecky spíš v „průhlednosti“).
Opravdu, Pavel to neměl se sborem, který v Korintu založil, nijak jednoduché. Ani jeho dopisy se nesetkávaly u všech s porozuměním, ale i s podezřením, že to, co píše, není ve skutečnosti to, co si myslí. Už byl přinucen se chlubit, i když to bylo tak trochu pod jeho úroveň, aby jim se nejhlubší vážností vysvětlil, že nespoléhá v ničem na praktiky světa, na světskou moudrost, ale na milost Boží. Teď už by se mohl urazit, že adresáti jeho dopisu jsou nechápaví a hledají tam pořád něco jiného, než jim sděluje. Ale láska je trpělivá, jak jim kdysi napsal a proto trpělivě vysvětluje: „Náš dopis nemá jiný smysl, než jak mu sami rozumíte, když ho čtete“. Nejsou tam jinotaje, něco mezi řádky, dvojznačnosti, ale je tam prostý smysl, jemuž porozumíte. A zůstává naděje, tak to slyším z apoštolových slov, že i to malé a částečné pochopení bude růst dál do své bohaté plnosti, až přijde Pán Ježíš. Nejen pochopení smyslu slov, ale také vzájemné lidské pochopení, v němž jeden se raduje a těší z z druhého. „Jednou, doufám, dokonale pochopíte, co jste snad aspoň zčásti již pochopili, že v den našeho Pána Ježíše budeme vaši chloubou, tak jako vy zase naší.“ Den Kristova příchodu, který si církev připomíná právě dnešní poslední neděli církevního roku, máme často spojen se soudem nad živými i mrtvými, jak vyznáváme slovy Apoštolského vyznání. Ale v tomto nadějném výhledu apoštola to není den hrůzy, onen Dies irae, ale den radosti, kdy si – obrazně řečeno – padneme do náruči. I s těmi, s nimiž nemáme moc společného a možná nám jdou trochu na nervy. Zpíváme sice o tom, že „Radost má druh z druha svého, jako by vše bylo jeho, co kdy na kom slávy vidí, přeje mu a nezávidí“, ale všichni víme, jak je náročné tuto písňovou poezii v církvi realizovat. Dnes i v době apoštola Pavla; ale ten veliký vyznavač kristovské naděje počítá s tím, že to, co dosud není, se stane skutečností: „V den našeho Pána Ježíše budeme vaši chloubou, jako vy zase naší.“
V této důvěře, jak sám v zápětí píše, chtěl přijít do Korintu. „Zamýšlel jsem zastavit se u vás na cestě do Makedonie a opět se k vám odtamtud vrátit,abyste vy mě potom vypravili do Judska.“ Ale Pavel musel svůj plán změnit a do Korintu se nedostal. A zase bylo zle: teď mu vyčítali, že není dost spolehlivý a věrohodný, že něco jiného říká, a něco jiného zamýšlí, když řekne Ano, lehkomyslně ho změní v pravý opak. Kdo ví, co tím sleduje a co má za lubem! Jeho důvěra, o níž tak krásně mluvil, dostala teď pořádnou ťafku, jak je zřejmé z jeho vzrušených otázek, jimiž reaguje na ta všechna ponižující podezření. „Pojal jsem snad tento úmysl lehkovážně? Nebo se snad při svých úvahách dávám vést vlastními zájmy, takže by moje ano, anoznamenalo také ne, ne? Bůh je svědek, že mé slovo k vám není zároveň ano i ne!“ Už se nedovolává svého dobrého svědomí, ale samého Boha, protože všechny argumenty a vysvětlování jsou na nic. Jak smutný pohled do života sboru, když apoštol, sloužící mu do roztrhání těla, musí se dovolávat v tak obyčejných věcech jako je změna cestovního plánu autority poslední a nejvyšší! „Mé slovo k vám není zároveň ano i ne!“
Apoštol ví, že tady nejde o žádnou bagatelu, ale o nesmírně vážnou věc. Když se – podobně jako v pohádce o Popelce – ano a ne sesype dohromady a musí se to pracně přebírat, poškodí to celou lidskou existenci. Celá společnost se mění k horšímu, když se ztrácejí v neurčitu základní jistoty a není na co spolehnout, když ano a ne se už ani nedá rozeznat v přemíře slov a frází. U politiků, kteří sledují své vlastní zájmy a bez začervenání mění svá tvrzení v pravý opak, to bývá běžné. Ale apoštol je svědek Ježíše Krista a tady nesmí být nejmenší pochybnost o pravdě, jež se nedá ochočit a ohnout podle lidských představ. Nejde vposledu jen o lidskou důstojnost apoštola, kterou jeho kritici ponižují, tady jde o samu podstatu evangelia, které zvěstuje. A jak už to v Pavlových listech nejednou bývá, z osobní roviny se náhle dostává k tomu, co ji přesahuje, co odhaluje tajemství Boží lásky k člověku. Už to není jen promýšlení vztahu ke Koriťanům, v němž se nám vyjevuje nevábná podoba církve se vší bídou lidské křehkosti, ale teď apoštol zdůrazňuje základní jistotu, z níž – vší naší bídě navzdory – tato církev žije: „Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme vám zvěstovali my – já a Silvanus a Timoteus, nebyl zároveň ano i ne, nýbrž v něm jest jasné ANO.“ Toto veliké ujištění o jasném Božím Ano k člověku, se odvážím přiblížit vám trochu nezvykle dějem amerického filmu „Mrtvý muž přichází“ –
Své pochmurné jméno dostal tento film podle zvolání vrchního vězeňského dozorce do pusté vězeňské chodby, když s dusající eskortou odvádí brutálního vraha dvou mladých lidí do popravčí komory. Ve skutečnosti je to už jen otázka pár minut, kdy zemře smrtící injekcí. Zločinec, vlekoucí se s těžkými okovy a chvílemi klesající v hrůze k zemi, pochopil zlo, jež spáchal, teprve tehdy, když se setkal s řádovou sestrou, která jej provází na poslední cestě a čte mu verše z Bible. Předtím od něj slyšela nečekaná slova: „Mnohokrát mi řekli, že jsem čubčí syn, ale teprve od vás jsem poprvé slyšel, že jsem dítě Boží, Boží syn.“ Před výkonem trestu poprosil rodinu obětí za odpuštění. Když už zavírá oči a jed proudí do jeho těla, mezi svědky popravy spatří její laskavou tvář, ústa která se ně něj modlí a ruku, jež mu žehná.
Víra té pokorné křesťanky dokázala v mravní zrůdě poznat Boží dítě. Je to odvaha, protože všechno mluví proti. Tlumočí mu do jeho prohraného života Boží ANO, Boží smilování a přijetí. Šeptá mu do jeho strachu ze smrti: „Kristus je tu s námi“.
Znovu k našemu textu: apoštol jej zvěstuje jako Božího Syna, v němž není zároveň ano a ne, není to jednou tak a po druhé jinak, ale zní tu jasné ANO. Ano Boží lásky k nám všem, protože „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (J 3,16). V Kristu zní ke každému člověku zachraňující ANO, a to bez toho NE, které si všichni zasloužíme pro svou vzpouru proti Bohu. Ale evangelium je zvěstí o tom, že na kříži Bůh to nesmiřitelně tvrdé NE řekl svému Synu, jeho opustil kvůli nám, jeho obětoval za nás. Karl Barth to vyjádřil výstižně: „Bůh připravil pro člověka vyvolení, blaženost a život, ale sobě samému určil zavržení, zatracení a smrt.“
To jasné Boží ANO v Kristu k nám hříšným lidem, což je to nejhlubší tajemství víry, zní nám i z celého Písma. Často jsem přemýšlel o tom, zda můžeme slova, určená v dávných dobách Izraeli, přesadit s dobrým svědomím do dnešní doby a do svého života. Na začátku jsme slyšeli Boží slovo k Siónu, tedy pospolitosti lidu smlouvy:
„Cožpak se může žena zapomenout na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby se některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ Hospodin takto potěšuje svůj lid. Ale apoštol vám i mě dodává odvahu, abychom toto potěšení si přivlastnili, jako by se týkala právě nás. To ujištění: „Já na tebe nezapomenu“ slyším pro sebe osobně a věřím mu. Apoštol přece nemluví do větru, když píše: „ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest,bylo v něm řečeno ANO.“ Nedá se umlčet a zvrátit ani naší neschopností je zaslechnout. Stejně tak ovšem není odměnou za to, co děláme dobrého. Když například sledujeme ochotu lidí pomáhat postiženým na Filipínách, žasneme nad tím, kolik soucitu a dobroty se může probudit v naší společnosti. „Jsou v tobě jak semena k dobrému od dobrého Stvořitele Boha, tak semena ke zlému od zlého rozsévače satana“ – to je podle J. A. Komenského tajemství našeho lidství. Zdá se, že ani moc hříchu nedokáže to dobré semínko v nás úplně zničit a proto dokážeme udělat něco správného, co druhým pomůže. To přináší vnitřní uspokojení a člověk má ze sebe radost.
Z Janova evangelia jsme slyšeli o lidech, kterým šlo o to,, aby z nich Pán Bůh měl radost. Ježíš jim má poradit, jak z celé té řady záslužných skutků, které se Bohu líbí, vybrat ty nejspolehlivější.“ Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Jde jim o přesný návod, jak správně a bohulibě žít a tak být na Boží straně. Ale právě takový návod nedostanou. A Ježíšova odpověď, v níž není nejmenší ocenění jejich touhy, je zcela nečekaná: „Toto je skutek, který žádá Bůh, abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ Chtějí seznam skutků, jež je přiblíží Bohu, ale slyší, že Bůh žádá jen jeden: věřit v Ježíše.
A právě tento skutek je pro člověka nejméně přijatelný. Naopak budí trvale odpor a nesouhlas. Nemáme totiž nic v rukou, co by nám dávalo uspokojení a čím bychom se mohli vykázat, jak to zní ze známé písně: „Nuzný, bídný v sobě sám, jenom kříž tvůj objímám. Vše, co třeba k životu, daruj pro svou dobrotu.“ Když věříme v Pána Ježíše, nevěříme už sobě, ale jeho slovu, v němž slyšíme do všech nejistot a zmatků Boží ANO. A tato víra není žádná emoce či zaťatý fanatismus, ale důvěřivé spolehnutí na Božího Syna, kterého Bůh poslal pro nás, kvůli nám, aby všechno nekončilo v nicotě, ale abychom měli život. I za hranicí smrti, protože On nás vzkřísí v poslední den, jak nám slíbil. Bůh ho poslal, abychom měli za kým jít, kdo nás nikdy od sebe nevyžene. Bůh ho poslal, abychom v každé situaci svého života mohli si skrze něj přivlastnit Boží slib: „Já na tebe nezapomenu.“
Protože Boží Ano k nám hříšným lidem, které Bůh pokládá za své děti pro kříž svého Syna, je tak zřetelné a jasné, můžeme k tomu říci své Amen. Je to souhlasné přitakání ke zvěsti a je to zároveň projev chvály, jak to chápali v první církvi. A to je div,který se děje dodnes, že moc zvěstování evangelia je silnější než lidská nechápavost, podezřívavost a všechny další nectnosti, které v Korintu apoštola trápily. Protože Bůh řekl v Kristu své Ano i korintským křesťanům se všemi jejich nedostatky, mohou tito lidé i s apoštolem, který se vůči nim nezatvrdí a nezahořkne, říci společně radostné Amen.
„V něm jest jasné Ano. Ke všem zaslíb\Sením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ANO.“
A proto skrze něho zní i naše Amen k slávě Boží.
Luděk Rejchrt