Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milý Jonáši, Vítku, rodiče, kmotři,
anděl řekl Zacharijášovi (mimo jiné!): Tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka ti porodí syna, budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození.
Ejhle, vy tu také máte syny, máte radost a spolu s Vámi se teď radujeme i my všichni okolo. Spolu s Vámi jsme ale slyšeli i ta andělská slova a já bych z nich ještě něco vytáhl. Padl tam zvláštní výrok o tom, že Jan Křtitel „obrátí srdce otců k synům“. Je za tím narážka na Malachijášovo proroctví, kde prorok vyřizuje Boží vzkaz (Mal 3,23-24) „Hle, pošlu vám proroka Eliáše … obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“
Rozpad rodiny je něco, za co je prokletá celá země. Když přestanou fungovat rodiny, hroutí se toho vzápětí mnohem víc. Velkým úkolem Jana Křtitele bylo dávat dohromady to, co rozbil hřích. Myslím si, že řada těch lidí, co za ním přišli vyznávat své hříchy a dávali se na pokání, byli lidé, co něco natropili ve svých rodinách a díky vyznání vin to zase mohli napravovat. Hlavně ale Jan Křtitel ukázal na Ježíše. U něj je totiž řešení pro naše spory. Při křtu si to připomínáme: nepatříme sami sobě, ale Pánu Bohu.
Tohle zjištění osvobozuje. Mnohokrát si člověk při výchově dětí říká, že to dítě roste pro kriminál či pro šibenici. Mnohokrát jsme si v pubertě řekli, že s tak příšerným rodiči, jaké máme my, už nechceme žít ani vteřinu. A právě do takovýchto úvah nám anděl říká, že patříme k sobě jako rodiče a děti, ale ne proto, že bychom byli nějak dokonalí, ale protože jedni jako druzí patříme Bohu. To nás spojuje. Přes všechny chyby, které očividně máme jak my velcí, tak je mají naše děti, tak nás spojuje to nejdůležitější. Víme, že jsme hříšníci, kteří potřebují Boží milost. Když si uvědomím, kolik mně samotnému chybí před Bohem, pak už nemám moc chuť soudit druhé.
Tekoucí voda při křtu Jonáše a Vítka nám to připomíná: jsme hříšníci, kteří potřebují umýt od hříchu a Bůh nás ze své lásky opravdu od všeho hříchu umývá. Tohle poznání obrací srdce rodičů k dětem, aby se na ně nezlobili za to všechno co dělají jinak, nově a dozajista hůř, než my. Obrací srdce dětí k nám velkým, aby se na nás nezlobily, za to, že všechno děláme jinak, postaru a dozajista hůř, než ony. A když Bůh vidí naše změněná, obrácená srdce, tak nám přichází na pomoc, abychom to jedni s druhými nejen vydrželi, ale abychom se měli rádi a měli radost a veselí, o kterých mluvil anděl.
Amen.
Milé děti, milí bratři a sestry,
budeme dneska přemýšlet nad tím, na co ti lidé čekali. Co jim mohl Zacharijáš nabídnout? Kdo to byl, co dělal a tak… A také jestli se ti lidé dočkali. Čekají nás 4 týdny do Vánoc a v těchto týdnech postupně projdeme 1. kapitolu Lukášova evangelia. Jsou v ní totiž právě 4 příběhy, které předchází narození Pána Ježíše. Týkají se Ježíšových příbuzných. Především jeho maminky Marie. Podle staré tradice měla tato Marie sestřenici. Každopádně to byla nějaká blízká příbuzná a ta se jmenovala Alžběta. A tato Alžběta byla provdaná za kněze, který sloužil v jeruzalémském chrámu a jmenoval se Zacharijáš. Časem se jim narodí syn. Bude to tedy něco jako Ježíšův prabratranec. Bude tak o tři měsíce starší, než Pán Ježíš a jeho jméno bude Jan.
Čtyři lidé, čtyři příběhy - Zacharijáš, Panna Maria, Alžběta a Jan. A po nich už tu budou Vánoce.
Nás tedy čeká příběh první. Příběh Zacharijáše, na kterého lidé čekali před kostelem a my pořád ještě nevíme proč.
Židé měli kněze rozdělené do kněžských tříd, kterých bylo 24. 24 skupin, které si rozlosovaly pořadí (1Pa 24) a každá ta skupina (kněžská třída), pak měla jeden týden (1Pa 9,25) počínaje sobotou (2Pa 23,8) službu v chrámu. 24 tříd, tedy 24 týdnů, do toho třikrát společná služba o velkých svátcích - to vyjde na půl roku. Jednou za půl roku zástupci té které skupiny přišli do Jeruzaléma do chrámu a tam sloužili v chrámovém provozu, pak šli zase domů.
V chrámě probíhala řada obětí, kněží bylo potřeba spousta. Pořád přicházeli lidé s nejrůznějšími oběťmi. Za hříchy, jako poděkování za něco, obětovalo se při narození dítěte… Proto bylo v chrámu hodně lidí. Těch lidí, co potom budou čekat na Zacharijáše, ale my stále ještě nevíme proč. Mezi všemi těmito službami ale byla jedna zvláštní a to bylo pálení kadidla. Tím se totiž začínal den a končil den. Kadidlo se zapálilo ráno před první obětí a večer po poslední oběti. Pálilo se uvnitř svatyně kam už běžní lidé přístup neměli. V ní pak už ho jen jedny jediné dveře budou oddělovat od svatyně svatých. Tam nesmí ani Zacharijáš! Tam smí vstoupit jen velekněz a to jen jednou do roka. Ale i tak je to pro Zacharijáše vzácná příležitost. Na jednoho kněze prý vyšla právě jednou za život.
Odhadl bych, že to byla večerní oběť - hlavně kvůli těm lidem, kteří na něj čekali, až vyjde. Už tu nejsou kvůli obětem, obětní čas skončil večerní zápalnou obětí. A teď už je to jen poslední kněz této kněžské třídy, který splní svoji závěrečnou povinnost pálení kadidla požehná všem přítomným a půjdou domů.
Teď už konečně víme, proč u všech všudy ti lidé čekali na Zacharijáše. Proč nešli domů - chtěli ještě, aby ji Zacharijáš požehnal. Kněz, který byl v té téměř nejsvatější části chrámu, úplně blizoučko svatyně svatých, tedy místa, kde přebývá Bůh. Navíc je to Zacharijáš, o kterém jsme četli, že to byl člověk spravedlivý a bezúhonný. Tím spíš chápu, že si lidé rádi počkají, aby jim právě tento kněz (ještě vonící kadidlem) požehnal, než půjdou domů.
Mezi tím Zacharijáš vchází do chrámu, do svatyně, kdy byl oltář na pálení kadidla, sedmiramenný svícen a oltář na chléb. Zacharijáš měl zapálit kadidlo, aby jeho dým jako Bohu milá vůně stoupala nahoru. To byl úkon velmi jednoduchý a tak čekání netrvá dlouho. Většinou. Tentokrát se kněz při pálení kadidla nějak zasekl.
My víme proč. Objevil se tam anděl. A první andělova slova jsou: "Neboj se!" Zjevení anděla je v Bibli vždycky spojené se zděšením a tak není divu, že první slova anděla bývají téměř pokaždé nějaké takové: "Neboj se!" Anděl přišel přímo od Boha. Ono, když se v životě potkáme s něčím, co přichází přímo od Boha, to člověka dost často vyleká. Stačí vyslyšená modlitba. To ostatně potkalo Zacharijáše také. Anděl mu řekl: "Neboj se, Zacharijáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan." Anděl toho řekl víc, ale tomu se můžeme věnovat, až bude řeč o Janovi. Teď je důležité si připomenout, za co že se Zacharijáš modlil - modlil se za narození syna. Teď přišel anděl a říká mu, že ty modlitby byly vyslyšeny. A co na to Zacharijáš? Uvěřil? Zaradoval se? Ne! Nevěří. Nechápe. "Podle čeho to poznám?" No - podle čeho by to asi měl poznat?! Prostě jeho žena otěhotní a pak se jí narodí mimino!
Na tuhle Zacharijášovu chybu si musíme dát pozor! Když už se za něco modlíme, tak je také potřeba věřit, že s tím Pán Bůh něco udělá. Zacharijáš se modlil, aby se mu narodil syn - a teď, když mu anděl říká, že jeho modlitby byly vyslyšeny, tak tomu nevěří. Moc ho za to nekritizujme! Ono to s námi nebývá lepší! Jen si na to dejme pozor, když se sami modlíme.
Zacharijáš se ptá: "Podle čeho to poznám?" Chce nejspíš nějaké znamení, aby se neradoval předčasně. Aby pak nebyl zklamaný. Znamení dostal, ale nevím, nevím, jestli z něj měl radost. Devět měsíců nemluvil! Zase si představuji jak to vypadalo, když vyšel z té bohoslužebné místnosti. Před ní na něj čekají lidé až vyjde. Víme, proč na něj čekali! Vyjde jako kněz, který právě obětoval Bohu, tak jim požehná. Pozdvihne ruce a řekne slova požehnání. No - ruce zvedat, to by Zacharijáš zvládl. S tím povídáním to bude mít složitější. Je němý, neřekne jim vůbec nic.
Nevěřil andělovi - a teď nemůže požehnat lidem. To je důležité! Když budeme mít své vlastní problémy s vírou, docela brzy to nějak dopadne i na ostatní. Určitě pro ně nebudeme požehnáním. Kvůli své nevěře nemohl Zacharijáš požehnat lidem. Kvůli naší vlastní nevěře nebudeme schopni druhým lidem pomáhat tak, jak bychom byli schopni jim pomáhat, kdybychom sami Bohu důvěřovali.
Pán Bůh kvůli tomu Zacharijáše nezavrhl! Jeho modlitby vyslyšel, syn se mu opravdu narodí. Ale tohle, to mi připadá na tom dnešním příběhu velice důležité a určitě nám prospěje, když si to zapamatujeme. Teprve když my sami Pánu Bohu věříme, když počítáme s tím, že naše modlitby slyší, že v našem životě jedná - tak teprve tehdy můžeme prospívat druhým. Teprve tehdy je pro ně naše přítomnost požehnáním.
Amen.