Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
budeme si dnes tak trochu hrát s tím, že je dnes Štědrý den a zároveň mají svátek Adam a Eva. Můžeme tohoto „dvojsvátku“ totiž využít k přemýšlení, co že to ti naši prarodiče pokazili a co pro nás Pán Ježíš o Štědrém dnu přináší nového. Jak je to s tím prvním Adamem a posledním Adamem. Abychom pak ale zůstali štědrovečerní, tak si v hlavě určitě nechme obrázek ozdobeného vánočního stromečku. Strom je něco, co neodmyslitelně dotváří podobu našich Vánočních oslav.
S představou ozdobeného vánočního stromku v hlavách se totiž ocitáme uprostřed jednoho velkého divadelního představení. Tak, jako u nás předevčírem (o 4. adventní neděli), tak po celý středověk (ovšem až na Štědrý den) probíhaly vánoční hry. Hry právě o tom, o čem budeme i my dnes přemýšlet – totiž o Adamovi a Evě na straně jedné a o Kristu na straně druhé. I tentokrát hrál jednu z důležitých rolí strom. Ne ovšem jako dekorace, ale jako velmi zásadní rekvizita, která spojovala tyto dva příběhy. Proto tenkrát na tom stromečku viselo jablko, jako znamení pádu člověka do moci hříchu a hostie (chléb určený na slavení večeře Páně) jako znamení Krista, který nás lidi z tohoto pádu vysvobodil. Strom se těmito dvěma „ozdobičkami“ stal symbolem stromu poznání dobrého a zlého a zároveň symbolem dřeva kříže.
Adam první – a Adam poslední…
První Adam se stal duší živou píše apoštol. Starý zákon moc neřeší, jak že to máme s tělem a duší. To, že Adam a Eva jsou „duše živé“, to prostě znamená, že žijí. Nehledejme v tom vůbec nic záludného či složitého. Adam s Evou dostali od Boha dar života. S tímto životem měli nějak naložit. Pravidla byla velice jednoduchá. Obdělávat zemi a střežit ji. Vládnut nad tvory, milovat se a zaplnit zemi. A netrhat jablka! Tedy jablka – je za tím slovní hříčka: „jablko“ se latinsky řekne velmi podobě, jak „zlo“ (malum × málum). Jablko je tak velmi dobrou rekvizitou. Je obrazem zla. Trhání jablek, to je obraz pro přitakání zlu, rozhodnutí se pro zlo. A ono to rozhodnutí se udělat něco zlého, rozhodnutí udělané svobodně a s plným vědomím, co že to dělám – to je mnohem zásadnější okamžik našeho života, než ten samotný zlý skutek. Ten už je jen jakousi „technikálií“. Adam a Eva, duše živé, se svobodně a vědomě rozhodují udělat něco zlého. Již tímto rozhodnutím (které pravda skutečně dokonají), pak svůj lidský život tímto zlem zaneřádili.
Stojí zato podívat se podrobněji, čím že to zaneřádili. To podstatné, co vnesl had do jejich vztahu s Bohem, je nedůvěra. Doposud důvěřovali Bohu, že jsou v tom nejlepším možném světě. Tato důvěra je ale velmi vážně nabourána představou, že Bůh lidem cosi nepřeje. Cosi, co by lidé mohli mít, jenže Bůh si to sobecky hamouní jen pro sebe. Jenže na vztahu, kde není důvěra, se nedá stavět.
Důvěřovali i sami sobě navzájem jako lidé. To je vyjádřeno nahotou, která není problémem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. (Gn 2,25) Jsou vůči sobě otevření, nic neskrývají a je to v pohodě. A pak přijde to mizerné ovoce a to, co bylo doposud normální a přirozené, se i Adamovi a Evě hroutí. Celo dobu byli nazí a nikomu to nevadilo, ale najednou mají nutkavou potřebu to skrývat. Zalézají do křoví, schovávají se před Bohem i před sebou navzájem. Vztahy jsou rozbité. Chtěli být jako Bůh, mysleli si, že budou jako Bůh – jenže nejsou. A nejen to, že se nic nezlepšilo – ono se dokonce něco pohoršilo. Už nedokáží ani být s tím skutečným Bohem. Už nedokáží být odkrytí, odhalení s tím druhým.
Tím končí ráj. Dost možná ani ne tím okamžikem, kdy lidé neposlouchají Boha, protože Bůh je milosrdný a odpouštějící. Vzápětí ale nastává ten okamžik, kdy se lidé začínají před Bohem skrývat. Kdy nechtějí být v Boží blízkosti. Tohle s námi dělá hřích! Takhle v nás působí neposlušnost Božím přikázáním. Nejen, že tady je ten hřích, jako takový, ale ještě k tomu navíc hřích poškozuje náš vztah k Bohu. Možná už jste to zažili, že jste provedli něco fakt nepěkného – a pak jste najednou ani neměli chuť se modlit. Vědomě se postavit před Boha.
Už víme, že s Adamem a Evou to ale jde z kopce i co se týká jejich vzájemných vztahů. Tam, kde nefunguje vztah k Bohu, tam se velice záhy začnou rozpadat i vztahy mezi lidmi. Už v tom křoví jsou zalezlí, protože se stydí i jeden před druhým. Když z toho křoví musí vylézt, tak už ten vztah je rozbitý tak, že nestojí za nic. Jeden bude házet vinu na druhého. Měli být jedno tělo, ale nefunguje jim to. Stojí proti sobě jako konkurence. Já nic, Hospodine, to všechno Eva! Ty jsi mi ji dal a podívej, co vyvedla! Ani Eva nehledá chybu v sobě. Neodváží se to házet na Adama a tak „já nic, Hospodine, to všechno had!“ Chtěli být jako bohové, chtěli rozhodovat o dobrém a zlém – no a takhle to končí. Namísto vlády nad stvořením se handrkují jak báby na trhu. Ani náhodou nejsou pány situace, naopak celá ta situace ukazuje, jak jsou nespokojení se svým vlastním stavem. Je tam i ta drobnost, že až v tuto chvíli Adam pojmenuje Evu. Jenže pojmenování – to je vyjádření vlády. Moci. Proto Adam pojmenovával zvířata, aby ukázal, že on je jejich vládce! Tímhle pojmenováním se z „pomoci jemu rovné“ stává pomoc jemu podřízená. Ale nic z toho Adamovi či Evě nepomůže. Proto dostávají od Boha suknice. Pro tvrdost srdcí dal Hospodin skrze Mojžíše možnost rozlukového lístku, tady pro tvrdost lidských srdcí dává Hospodin Adamovi a Evě možnost jednomu před druhým něco skrývat. Ta naprostá odhalenost, která doposud byla v pohodě, tak ruší, překáží. Nahý člověk je vystavený pohledu Božímu i pohledům druhých. Všechno je vidět – a to nejen, že nemáme rádi, ale co především – nedokážeme to.
A je potřeba si pořád opakovat, že to, že to nemáme rádi, že to nedokážeme – tak že to je důsledek našeho hříchu. To, že před sebou máme tajemství a cítíme to jako nutnost, to je i nám znamením, že jsme děti Adama a Evy. V té či oné chvíli chceme být pány situace, nějak si rozhodneme o tom, co je dobré a co je zlé – a ono to skončí špatně. To naše rozhodnutí neobhájíme ani před Bohem ani před bližními. Docela určitě pak budeme hledat chybu v druhých, než v sobě. V jejich nechápavosti, v jejich netoleranci, v jejich nedostatečné empatii či lásce. A to všechno jen proto, abychom nějak zamaskovali vlastní nahotu. Vlastní nejistotu. Vlastní zranitelnost, do které jsme sami sebe uvrtali.
Chvála Bohu – na tom vánočním stromečku nevisí jen jablko, ale i hostie. Po Adamovi prvním přišel Adam poslední.
Do naší zranitelnosti, do té nahoty, kterou skrýváme před druhými, se vtělil Bůh. Dobře to rozpoznal bratr Lukáš Pražský, když psal píseň „Kristus příklad pokory“ (EZ 311). Neomezil se jen na velikonoční události, ale začal již Vánočním příběhem. Boží Syn se pro nás stal chudým nahým dítětem položeným do krmelce pro dobytek. Je to úžasná Boží odpověď na tu naivní představu Adama a Evy, že se stanou bohy. Ne, nestanou. To prostě není možné. Had byl lhářem od počátku a i ty jeho řeči byly kus lež a kus polopravda, která bývá ještě horší, než lež. Ale Bůh se může stát člověkem. To lidství, které je skrz naskrz prolezlé hříchem a odsouzené k zániku, tak na sebe bere Bůh, abychom mohli být navráceni svému původnímu určení.
První člověk Adam se stal duší živou – poslední Adam je však Duchem oživujícím. Adamovské staré hříšné lidství, to je něco, co sice žije, ale má jen omezenou životnost. Každým dnem trochu umíráme říká Remarque v Černém obelisku. Tak přišel nový Adam, Duch oživující, aby toto našeho naše umírání zastavil. Když se snažíme být jako bohové, ta to vede k samotě a smrti. Když se Bůh stává člověkem, získáváme život. Zvláště východní tradice vidí ve vánočním příběhu zvěst o lidském vykoupení. Když už se Mesiáš narodil, tak je vlastně všechno rozhodnuto. To bylo i častým poselstvím Vánočních her bratra Rejchrta, že s Ježíšovým narozením „hrad zoufalství zasáhlo zemětřesení“. Ne až o Velikonocích, ale již teď, o Vánocích, to už nás dohání plnost časů, ten nezměnitelný Boží úradek, který nakonec dovede Ježíše na kříž a nám tak přinese život věčný. Proto je už na vánočním stromě hostie! Aby upomínala na Velikonoce, na poslední večeři a s ní i na vykupitelské dílo Pána Ježíše.
Jasně – naše přezdobené a blikající vánoční stromečky už dávno ztratily tuto středověkou symboliku. Nevadí – symboly odchází, ale obsah zůstává a nachází si nové symboly. My se dnes snažíme porozumět tomu symbolu, který je skryt ve spojení oslavy Ježíšova narození a svátku Adama a Evy. Symbolika dne, kdy si připomínáme lidský pád i lidské povstání z tohoto pádu. Pád způsobený lidskou pýchou a snahou po prosazování vlastní vůle a povstání pak z Božího milosrdenství.
Je dobré si to takhle připomenout najednou, abychom si tím připomněli i to, že moc Božího milosrdenství je nekonečně větší a silnější, než moc hříchu. Možná nám to tak někdy nepřipadne. Jsme zdeptáni nějakým tím hříchem. Nebo druhé deptáme ať již hříchem svým či nesmiřitelnou záští pro hříchy jejich. I to se stává. Snažíme se rozhodovat o tom co je dobré či zlé a neohlížíme se přitom ani na Boha, ani na bližní. Toto své sobectví pak všelijak více či méně dovedně maskujeme a skrýváme před Bohem i bližními a tím jen o to víc roztáčíme ten kolotoč hříchu.
Do toho všeho zní poselství dnešního dne, které říká, že poslední Adam je mocnější než první Adam. Že život je silnější než smrt. Že dobrota jediného Boha je silnější než všechna lidská nedobrota dohromady. Štědrý večer je večerem, kdy tuto Boží dobrotu dostáváme darem. Naše duše živá odsouzená k zániku, je Duchem oživujícím k životu navrácena. A to dokonce k životu věčnému.
Bůh sám přichází, aby obnovil tu ztracenou důvěru. Nejprve důvěru mezi jím a námi. Nemusíme se bát Božího soudu. Toho, že i kdybychom se nakrásně dostali až k samotným branám ráje, tak stejně narazíme jen na cheruby s míhajícím se plamenným mečem. Nic takového. Ten, který má klíče od smrti i hrobu, tak stojí v otevřené bráně do Božího království a vítá každého, kdo přichází. Strach z toho, co bude, strach, který rozbil i vztah mezi Adamem (a Evou) a Bohem, ten je už zbytečný. Tím se otevírá prostor i ke smíření lidí. I s tím máme Štědrý den spojený, že to je okamžik, kdy se obnovuje důvěra lidí všelijak rozhádaných. Je na to dokonce i historka z první světové války, zdokumentovaná na dobových fotografiích, kdy v prvním roce války se na Štědrý den na některých místech dohodli nepřátelé na přerušení válčení, hráli spolu fotbal, vyměňovali si dárky. Je to naivní, ale má to svůj půvab a je z toho cítit rozpoznání jednoho z důležitých štědrovečerních motivů – je to svátek, kdy si důvěřujeme. Kdy se můžeme jeden před druhým odkrýt bez strachu, že toto odkrytí bude zneužito.
Tam, kde to zafunguje, kde prožijeme tento okamžik důvěry v Boha i důvěry v lidi kolem sebe, tak tam jsme okusili alespoň malý kousíček toho ztraceného ráje, aby nám to bylo připomínkou a ochutnávkou toho, co nás v plnosti čeká v Božím království.
Amen.