Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
při přemýšlení nad vánoční scenérií se mi pořád vrací vánoční obrazy z letošní hry. Těžko zpochybnitelná fakta, že i malého Ježíška je potřeba plácnout po zádech, aby si po kojení krknul. Že strčit dítě do bedny na krmení není normální a že by to měla řešit sociálka. Že když už přijde král něco darovat malému Ježíškovi, tak by to mělo být něco nóblesnějšího, než nějaký olej. Jenže sytý hladovému nevěří a velký pracháč vlastně ani netuší, že koš plný jídla by byl v tu chvíli pro mladou rodinu užitečnější – což ovšem více než dobře vědí Herdmaňáci, kteří nemají každý den plný talíř. Že Herodes je grázl a zasloužil by si potrestat za to, co chtěl provést Ježíškovi. A hlavně že to Hedvičino „Hej vy, narodilo se Vám děcko“ je skutečně to nejpodstatnější poselství Vánoc, protože to dítě, co se narodilo Marii, se narodilo pro nás pro všechny. A že není ostuda brečet když to člověku dojde, že lidé tak úžasní, jako byli Josef, Marie a Ježíšek, se ocitnou v dost velkých potížích bez peněz, bez přátel a bez pořádné střechy nad hlavou stovky kilometrů od domova. Herdmaňákům to docházelo, protože to byla jejich životní realita. Nám mnohem snáz zůstane otázka: tohle, že mají být dějiny spásy? Takhle že vypadá den příhodný, kdy Bůh vyslyšel modlitby svého lidu a poslal Božího Mesiáše?
Na stranu druhou – nehledejme problém tam, kde není. Není v tom žádná humanitární tragédie. Není to rodina syrských migrantů, která skončila bez prostředků i bez dokladů na nějakém evropském nádraží. Josef je ve své zemi, kde se s každým domluví svojí mateřštinou, jel na sčítání lidu a chtěl se ubytovat v hotelu, takže s cestováním počítal a peníze měl. Pořád se má kam vrátit a čeká tam na něj jeho vlastní dům a tesařská dílna. Je to celé spíš trapné, než tragické. Trapná svévole panovníka, který vyhlásí sčítání lidu. Dělávalo se jednou za čas a dost možná ani tenkrát nikdy nikdo pořádně nevěděl, proč se vlastně to sčítání lidu dělá, protože už to sčítání samo o sobě musí stát spoustu peněz. Nejspíš proto, aby si císař pán udělal nějaký odhad reálné daňové výnosnosti své říše. Jasně, že ani náhodou neřeší, co to v praxi znamená pro ty které konkrétní obyvatele. A pořád – to není tragédie, to je jen „vopruz“ a „trapárna“, ale nic, z čeho bychom se měli nějak hroutit, že takový děs a běs snad svět neviděl.
Je dobré si to připomenout, abychom si uvědomili, že Ježíš vstoupil do naší lidské šedi a průměrnosti. Naše lidská bída se neskládá jen z těch srdcervoucích tragédií, jejichž fotografie vyhrávají první místa ve world press photo. Vietnamská holčička, co utíká z města vypáleného napalmem, čínský disident popravený ranou do týla, černošské dítě, za jehož zády čeká sup, dvanáctiletá Omayra Sanchez, co se utopila při výbuchu sopky Nevado del Ruiz v Kolumbii v pětaosmdesátem roce. Viděl jsem ty fotky a při vší snaze by jim žádná dokumentující Ježíšovo narození nemohla konkurovat. Jasně, že profík novinářský fotograf si počkal na to správné světlo a umí si stoupnout tak, aby měl tu nejlepší možnou kompozici, ale stejně… Co by u všech všudy nadělal s tím Betlémem? Slušná středostavovská židovská rodina se dostala do poněkud nedůstojné, ale nijak tragické situace. To už ani ten osel a vůl to nezachrání. To víte – zvířátka… To chytne za srdce tak ženskou při žehlení košil na konec zpráv na Nově. Že by to ale chytlo profíky z branže a hlavně porotu, na to jsou zvířátka nepoužitelná. Již jednou nadhozená otázka ale zůstává: Tohle, že mají být dějiny spásy? Takhle že vypadá den příhodný, kdy Bůh vyslyšel modlitby svého lidu a poslal Božího Mesiáše?
No – už je to tak. Právě takto se stává Bůh jedním z nás. V naší všednodenní trapnosti, když řešíme svoje problémy. Nepříjemné, ale nijak tragické problémy. Když se snažíme nějak uspokojit toho příslovečného úředního šimla a je to otravné a ubíjející. Když tak nějak flikujeme svoje rodičovská či partnerská selhání či vlastně neselhání – jenže je to celé tak nějak zamotané, že to prostě nevysvětlíte, i kdybyste chtěli, jako že vlastně nechcete. Jen se zkušte nějak vžít do té Josefovy situace. Představte si, že stojíte na jeho místě a ten chlápek v recepci kteréhosi betlémského hotelu se chápavě usmívá. Rád by pomohl a ta stáj vlastně není zas taková prohra. Jo, máte manželku, vážený pane a je těhotná. Jo, jasně chápu, vždyť jsme všichni lidi, ne?! Opravdu chápe? Myslíte, že mu bude Josef vysvětlovat, že ani on sám to pořádně nechápe, co že se to stalo a jak že to ve skutečnosti s tou těhotnou manželku? Když si tak představíte sami sebe na Josefově místě – budete vysvětlovat, že to není manželka, ale snoubenka? Přesto je těhotná, což tehdy nejspíš taky nebylo úplně košer. A že sice je těhotná, ale vy s tím nic společného nemáte, ale na stranu druhou za vámi před třičtvrtě rokem přišel anděl a vysvětloval, že to je všechno v pohodě? To už je snad lepší tak nějak zalhat a říct, že to je manželka… Ale Josef je muž spravedlivý – má lhát? Asi bude nejlepší se do toho moc nezaplétat a zkusit to nějak zahrát do autu. A zase – tohle prostě není historie, která by si mohla dělat ambice k tomu, aby se zapsala do historie. Je to takové tragikomicky trapné. Asi tak do Bakalářů, že by se tomu Vladimír Menšík zasmál a pak přepneme na dvojku, protože je tam mnohem zajímavější dokument o životě lemurů na Madagaskaru.
Tohle, že mají být dějiny spásy? Takhle že vypadá den příhodný, kdy Bůh vyslyšel modlitby svého lidu a poslal Božího Mesiáše? Ano, je to tak. Do téhle lehce podprůměrné trapnosti se narodil Boží Syn. V téhle situaci září sláva Páně, protože se narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Děťátko leží v plenkách, položené do jeslí a začíná andělský megaslet a judskými kopci v okolí Betléma zní „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Schází se pastýři, časem dorazí ti pracháči od východu se svými dárky, co jsou možná fajn jak reprezentativní dary pro děcko v královském paláci, ale Josef s Marií si s nimi počnou těžko co chytrého. K tomu ještě spousta dalších zvědavců, kteří poslouchají a „valijó augle“, neboli kulí oči a žasnou nad tím, co vypráví pastýři a vůbec co se to děje.
A mezi tím vším Marie, která to všechno zachovává v srdci a rozvažuje o tom. Což jí fakt nezávidím, protože být na jejím místě, tak z toho mám v hlavě tak nanejvýš přestrašlivý galimatijáš. Tohle že je ten projev Božího požehnání, jak něm mluvili před devíti měsíci anděl a před půl rokem teta Alžběta? To je milost, co nalezla u Boha? Jo u Boha není nic nemožného, ale ona si připadá fakt dost nemožně. Pastýři snad mají dost důvodů proč odcházet a přitom chválit Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Ale ona? Co to má být? A já zase vidím Evženii Herdmanovou s vyhlídkou celoživotní kariéry u mycího pultu v nějakém chicagském bufáči čtvrté cenové skupiny. Ani to není ani výhra, že by se z ní šlo radovat, ani tragédie, aby to někdy někoho zajímalo. Ne, takhle se fakt dějiny nepíší.
Jenže – to si člověk musí vybrat, jestli chce být důležitý pro historii, nebo pro věčnost. Historii, tu si píšeme my, lidé. Věčnost je v Boží režii. Tohle je jedno z důležitých poselství vánočního příběhu. Tuctového příběhu, který by nestál za zaznamenání žádnému z historiků, ale stál za zaznamenání evangelistům. Ti se totiž nedívají na to, co se zapisuje do historie, ale co má význam pro věčnost. Proto je v evangeliu tolik místa věnovaného okolnostem narození jakéhosi Jehošuy ben Josefa, zatímco císař Augustus je odbyt pouhou zmínkou, že vládl.
Augustus! Augustus, který vládl skoro 40 let a zahájil novou epochu římských dějin. Augustus, který svým vlivem a reformami na dvě stě let zavedl období míru a prosperity, Augustus milovaný vojáky i lidem, Augustus natolik uctívaný svým lidem, že měsíc Sextilis byl na jeho počest oficiálně přejmenován na „august“ a dodneška je tak v mnoha jazycích připomínán! A evangelista ví, že jo – byl nějaký císař Augustus, taky byl nějaký Publius Sulpicius Quirinius. To byl celkem bezvýznamný římský ouřada kdesi v Sýrii a evangelista ho zmíní úplně stejně jako slavného císaře Augusta. Jen taková poznámečka na okraji stránky, kdyby se našel nějaký hnidopich historik, ale důležité to není.
Vánoční příběh můžeme číst dvojí zcela zásadně odlišnou optikou. První optika z vánočních událostí udělá mírně pikantní historku z jedné římské provincie. I z takových se skládá historie. Takových historek jsou milióny. Druhá optika se ptá po dějinách spásy. Historia salutis či historia sacra. Heilsgeschichte jsme to nazývali na fakultě. Dějiny spásy, dějiny, které mají přesah na věčnost. Dějiny, ve kterých se neptáme, „co se stalo“, ale „k čemu nás Bůh zve“ a „čeho se můžeme sami stát součástí“.
Do naší všednodenní trapnosti vstoupil Bůh, abychom pochopili, že všechno to, co prožíváme, se může stát součástí dějin spásy. Všechno to, co prožíváme, to můžeme nabídnout Bohu, aby do toho vstoupil i on. Svoji každodennost můžeme začít prožívat jinak, než jako něco, co je teď a zítra už budeme prožívat něco jiného. Každou svoji myšlenku, každé slovo, které vyslovíme, každý skutek můžeme začít vnímat jako událost, ve které nastává příhodný čas pro den spásy. Událost, ve které jde o lidi, ne o věci. Událost, ve které jde o duše a jejich věčnou spásu, ne o pomíjivost našich tělesných schránek.
Právě tak, jako byl čas příhodný a den spásy ten okamžik, když se Ježíš narodil v betlémské stáji, tak je čas příhodný a den spásy dnes. Na to, aby byl čas příhodný a den spásy, tak nepotřebujeme hluboké duchovní prožitky, vidění andělů či vytržení do třetího nebe. Právě tak ale není ani potřeba prožívat nějaké tragédie, aby si nás už konečně Pán Bůh všimnul a v čas příhodný nás vyslyšel, v den spásy nám přispěl na pomoc. Nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Nic není tak malicherné, aby to Pána Boha nezajímalo, nic není tak primitivní a trapné, že by nad tím Bůh mávl rukou s tím, že teď má na starosti nějaké důležitější věci.
A právě tak – žádná situace není tak světská, abychom si my mohli namlouvat, že na to Pán Bůh nekouká. Že ho to nezajímá. Že je mu jedno, co děláme, protože on má na starosti lidskou spásu a o to, co se tak děje na světě se vlastně ani moc nestará. Každá naše všednodennost je součástí dějin spásy. Jde v ní o naše duše a o duše našich blízkých. Jde v nich o věčnost a věčnou spásu nás i lidí kolem nás.
S tímhle přístupem se nejspíš nezapíšeme do historie tak, jako se zapsal císař Augustus. Nevadí. Výměnou zato získáme život věčný.
Amen.