Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Je to jistě zvláštní, až překvapivé biblické slovo, vyvolávající v nás patrně rozporuplné pocity. V každém případě je to však slovo provokující. Slovo, které přímo vybízí k nějaké reakci. Které – právě díky té své zvláštnosti a neobvyklosti – lze jen těžko nechat bez povšimnutí.
Ale co chce toto biblické slovo vlastně říct? K čemu nás chce vést? Co si z něho vzít?
V Bibli jistě najdeme slova, která nás zaujmou – protože nám vlastně mluví z duše. Slova, se kterými nám není zatěžko se ztotožnit a která bychom proto mohli bez jakýchkoli rozpaků hned podespsat.
Pak ovšem v Bibli najdeme i slova, která nás sice zaujmou – ale spíš právě onou svou jinakostí. Tím, jak naopak nezapadají do našeho uvažování či do obecně sdílených pohledů a přesvědčení. Tím, jak naopak drhnou a těmto obecně sdíleným pohledům a přesvědčením se vzpírají. Jak jdou proti srsti i proti proudu.
Kam přiřadit to dnešní biblické slovo z knihy Kazatel, je myslím, zcela zřejmé.
Nikdo z nás patrně nechodí raději do domu truchlení, než do domu hodování. Ani já sám jako farář nemohu říct, že bych měl nějak v oblibě chodit do domu smutku. Nebývá to nic snadného. Jen těžko se někdy hledají slova. Jak nezlehčit bolest pozůstalých, ale zároveň i potěšit a dodat naději. Jak plakat s plačícími, ale při tom nezůstat dlužen útěchu. Jak neskončit jen u obvyklých frází.
Stejně tak si však nikdo z nás patrně nelibujeme ani v žalu a smutku. Dokonce by nám to možná přišlo i dost podivínské až zvrácené, kdyby tomu tak mělo být. Však si to představme, kdybychom třeba ve známé a téměř zlidovělé písni Náměšť místo slov: „co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře“ zpívali, že nejkrásnější jsou tváře smutné, ubrečené a zarmoucené.
I tady je nám tedy jistě bližší smích, úsměv a radost než pláč, zármutek či nářek.
Ale i z pohledu křesťanské víry, z pohledu mnoha jiných biblických slov, z pohledu samotného evangelia – nejsou ta Kazatelova slova vlastně tak trochu, nebo i docela dost, podvratná? Podvracející a vyvracející radost a naději víry? Vždyť evangelium je přeci dobrá zpráva, radostná zvěst.
A neklade snad důraz na radost víry i apoštol Pavel, když jako povzbuzení křesťanům píše ono známé: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se …
Tak jaképak lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci? Jak to, že tady už dávno nezasáhli nějací církevní cenzoři a ta pochmurně podvratná Kazatelova slova z Bible prostě nevyškrtli?
Proč? Protože byli moudří. Protože dobře dovedli rozlišit, že radost víry je něco jiného než povinná ideologie radosti, kdy ten, kdo radost nemá, kdo ji neprožívá a kdo zavčasu nenasadí rozzářený úsměv, ten prostě musí jít z kola ven. Kdy je zkrátka nutné se za všech okolností prezentovat jako ti, kdo všechno zvládají s úsměvem, jako ti, kdo smutek, únavu, neúspěchy a porážky ani neznají.
A nejen proto je nevyškrtli. Nevyškrtli je také proto, že věděli, že víra je vícehlas, kde si nelze vystačit s jednou všeobecnou poučkou, ale kdy je naopak třeba vážit i situace a okolnosti, do kterých to které slovo chce zaznít a zaznívá. Situace a okolnosti, jež bývají právě všelijak rozdílné.
A v neposlední řadě nevyškrtli je také proto, že radost v Pánu, o níž mluví apoštol Pavel, není jakákoli radost. Je to přeci a právě radost v Pánu, který sám zažil i smutek, bolest, ponížení i porážku - a nikoli radost z věčné pohody, ze samých úspěchů a vůbec z toho, jak všechno jde vždy krásně a skvěle.
Konečně je zajímavé, jak tentýž apoštol Pavel, který říká ono Radujte se v Pánu vždycky, znovu, říkám radujte se, dovede zároveň promluvit až se sžíravou ironií právě proti těm, kteří se snažili sebe a svou křesťanskou víru prezentovat jako cosi naprosto úspěšného, kde člověk už nejenže neprožívá žádnou bolest a trápení, ale ani žádnou námahu a únavu. Kde člověk je pořád – řečeno slovy dneška – prostě v pohodě. Už jste nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste do království, a my ne! … My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní; my jsme slabí, vy silní; vy slavní, my beze cti – tak doslova zněla ta ironizující apoštolova slova, která jsme četli při prvním čtení.
I tady se tedy ukazuje, že radost v Pánu pro apoštola Pavla rozhodně neznamená, že by nám už zůstaly vzdáleny všechny tíživé životní zkušenosti. Že bychom už měli jít jen od úspěchu k úspěchu. Že bychom už měli prožívat jen samé radosti, pohodu a štěstí.
A proto jsem rád, že i ta slova Kazatelova nikdo nezcenzuroval a z Bible nevyškrtl. Protože i když na první poslech nám vůbec nemusejí znít příjemně a dokonce nám mohou být i proti srsti, ta slova jsou vzácná právě v tom, že nás upozorňují na něco, co bychom normálně přehlédli. Ba co bychom patrně i odmítali.
Jistě – jak už jsem o tom mluvil na začátku - nikdo si nelibujeme v truchlení, zármutku či bolesti. Nikdo se přirozeně neradujeme ani z únavy, vlastní slabosti či neúspěchů.
Ale to ještě neznamená, že bychom se jim měli stůj co stůj vyhýbat, zastírat je, dělat, že nic takového není a že se nás nic takového netýká. To ještě neznamená, že bychom měli razit nějaký nějaký kult věčného mládí, kult rozjásaných tváří a radosti, kult pohody, štěstí a úspěchů. A také to ještě neznamená, že nám zkušenost setkání se smutkem, bolestí, neúspěchy a vůbec lidským koncem nemůže být k dobrému.
Tím ostatně Kazatel tato svá slova vlastně uvozuje – právě otázkou po tom, co je člověku v životě k dobru.
Většina nás lidí by asi bez většího rozmýšlení patrně na takovou otázku řekla, ale vždyť to je přece jasné: k dobru nám je, když se máme dobře, když se můžeme radovat, když můžeme chodit do domu hodování, když se můžeme smát a vůbec prožívat veselí.
Tak by patrně zněla obvyklá, většinová odpověď. Jenomže Kazatel právě nabízí podívat se na věc naopak neobvyklým způsobem. Způsobem neběžným, provokujícím k pečlivějšímu zamyšlení. A proto píše: k dobru nám je naopak jít do domu truchlení než vejít do domu hodování. K dobru je nám spíš hoře než smích. A mluví-li se tu o truchlení a hoři, nejde tu jen o samotný smutek, ale i o to, s čím truchlení a hoře souvisejí. Že souvisejí - jak to nejednou zdůrazní žalmy – právě s poznáním, s vědomím naší lidské slabosti, s našimi porážkami i s pokáním. Zkrátka s poznáním a vědomím vlastní ohroženosti, svých mezí i své smrtelnosti.
Kazatel tu tak vlastně jinými slovy říká: jít do domu truchlení, zažít i hoře, je pro nás dobré proto, abychom zkrátka nežili v iluzích. Abychom si o sobě nenamlouvali něco, co prostě není pravda. Abychom se nenechali uhranout právě těmi na první pohled lákavými vidinami bezstarostné pohody a rozjásaných tváří, vidinami úspěchu a vítězství. Oním pojetí života, v němž není stinných stránek. Jakoby to nejdůležitější, sám cíl života byl v naší rozjásanosti. V tom - vyhnout se všemu stinnému a hlavně se bavit.
Patrně – alespoň někteří z vás - znáte knihu amerického mediálního teoretika Neila Postmana, která nese název Ubavit se k smrti. Knihu, která se – mimo jiné – zabývá právě jistou totalitou zábavy či zábavnosti, kdy tato zábavnost se v současných televizních pořadech, včetně zpravodajství stává skoro hlavním kritériem. Kdy všechno bývá podřízeno právě onomu „zábavnému stylu“.
Že to však s sebou zároveň nese i jisté zpovrchnění, že to produkuje i jistou myšlenkovou pohodlnost a vede i k otupělosti ducha, k otupělosti vnímání, i to autor této knihy předkládá jako své važné varování.
Ale něco podobného vlastně říká právě už sám Kazatel i těmi biblickými slovy, která dnes máme před sebou. A proto mluví o tom, že je lépe jít do domu truchlení než do domu hodování. Proto říká, že lepší je hoře než smích. Protože i on ví, že tam, kde člověk chodí jen do domu hodování, kde se vyhýbá všemu, co by mu narušilo jeho „vysmátou“ existenci, tam se brzy dostaví právě i ona otupělost. Otupělost, která žije iluzemi a nechce si ani o sobě přiznat celou pravdu. Prostě to, že k nám, k člověku patří i ty slabosti, i ta křehkost, i ty prohry a ty jisté meze. A nakonec i ta smrtelnost.
Jenomže – vzít si i toto všechno k srdci už za svého života, to pro Bibli znamená právě nabýt životní moudrosti.
Co to ovšem znamená vzít si to k srdci už za svého života? Že se tady, na tomto světě oddáme jakési zachmuřelé existenci, kde radost a smích nemají už vůbec žádné místo?
To jistě ne. Však i Kazatel, přestože tolik zdůrazňuje pomíjitelnost mnohých věci i nás samých, se naopak dovede radovat právě z věcí malých a všedních.
A tak to přeci i je. Kdo ví, že je smrtelný, ten si naopak dovede života vážit. A i těch obyčejných, každodenních věcí si dovede vážit. Ten dovede vnímat život mnohem intenzivněji, než ten, kdo si myslí, že má vždycky na všechno dost času.
Zároveň však takový člověk ví i o těch svých mezích. A to znamená i pokoru. Pokoru předně před Bohem. Ale také pokoru i v tom smyslu, že se nepovyšuji a nepohrdám ani těmi, kteří zrovna zažívají nějakou svou slabost, své prohry, svou únavu či smutek. A v neposlední řadě i pokoru, v níž se ani já sám nemusím stavět jen do pozice toho, kdo je silný, úspěšný, vždy vysmátý a v pohodě.
Vždyť konečně to, že se někdo prezentuje jako člověk úspěšný, silný, kterému nic nesebere úsměv na líci – jako sám vítěz nade vším, to všechno ještě neznamená, že vítězem skutečně i je. Však čteme-li samo evangelium, samotný příběh Ježíše Krista, vidíme, že i zde se vítězem nakonec stává naopak ten, který trpěl, který z lidského pohledu skončil naprosto neslavně – na kříži a v bolesti.
A tak bychom ani my neměli zapomínat, že i ta radost víry, kterou jsem zmínil na začátku, je předně radost v Pánu. Že je to radost, jež má svůj základ právě v Ježíši Kristu. A nikoli radost, která plyne z toho, že všechno stinné v životě popřeme. Že se oddáme nekonečné zábavě, abychom se tím, co zrovna k smíchu není, nemuseli zabývat. Že se prostě všem domům truchlení a všemu hoři obloukem vyhneme.
V takové radosti totiž žádná spása a naděje není. V takové radosti ti, co truchlí a co prožívají smutek, slabost a prohry, naopak o to víc zůstávají opuštěni.
Radost v Pánu je však jiná. Ta naopak svědčí o tom, že Ježíš Kristus právě ani takové neopouští. Že jeho láska vstupuje i do našich lidských smutků, slabosti a proher.
Amen
Zvonimír Šorm