Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
stejně, jak loni, tak i letos jsem v rámci silvestrovsky – novoročního kazatelského tápání opět sáhl po heslech Jednoty Bratrské. Více, než 280 let se každý rok schází lidé, vylosují na každý den v roce starozákonní tzv. „Heslo“ ze zhruba 1800 veršů obsažených v ochranovské sbírce. K tomu pak tato „komise“ vybere tzv. „vyučující text“ z Nového Zákona. V knižních vydáních najdete i další texty, to nemá smysl v tuto chvíli probírat.
My zůstaňme u těch dvou textů, z nichž vylosovaný starozákonní můžeme chápat jako Boží poselství a novozákonní jako naši lidskou odpověď, ve které se snažíme ten starozákonní verš vysvětlit, pochopit, přijmout jako vzkaz pro nás. Vytáhnu ze všech možných směrů přemýšlení na tímto textem ten, který ho dotahuje do naší situace. Tedy – do naší situace – přiznávám, že ten text mě vedl spíš do mé vlastní situace. Nu, nepůjde tedy o žádné novoty. Tak, jako v mnoha jiných kázáních, tak i v tomto budu vlastně zase jen formulovat svoje vlastní otázky a odpovědi a to všechno v naději, že my lidé nejsme zas tak rozdílní a tak se ve svých otázkách i odpovědích spíš potkáváme, než rozcházíme.
Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství. Nadějný výrok z Pláče Jeremijášova. Potěšující slovo pro židovské vyhnance v babylónském zajetí – a také pro nás, když si připadáme obdobně. Trvá to dlouho, to naše plahočení tímto světem. Trvají dlouho období, která bychom nejspíš oželeli. Jako bych slyšel stařičkého praotce Jákoba, když se baví s faraónem: „Dnů mého putování je sto třicet let. Léta mého života byla nečetná a zlá…“ (Gn 47,9) Nečetná a zlá?! To poněkud překvapí od člověka, kterému je 130 let, má kolem sebe rodinu čítající 70 lidí. Měl dvě manželky a k tomu dvě souložnice. S nimi syny a od nich vnoučata, pravnoučata, k tomu všemu má majetek, stáda… Až by si člověk řekl: „Hele, ty nevděčníku! Podívej se, jak sis žil a jak si žiješ teď, vždyť si nemáš na co stěžovat! Víš jak bídně jsou na tom jiní?!“ Jo – je to pravda. Objektivně vzato si Jákob opravdu může spíš pochvalovat, jak se má dobře. Jenže osobní vnímání nějaké situace je něco jiného, než seznam měřitelných položek. Takhle nefungujeme, že bychom si udělali seznam a srovnali si ho s lidmi kolem sebe, či snad dokonce z polovinou planety, která by prstíčkem hrabala, aby se měli aspoň trochu tak dobře, jako se máme my. To zcela osobní, subjektivní vnímání vlastně zas tak moc neřeší fakta, ale pocity, které máme nad tím kterým obdobím našeho života.
Tak i to naše ohlédnutí za minulým rokem může být ze dvou zásadně odlišných úhlů. Jeden z těchto pohledů se bude ohlížet po objektivních faktech. Co jsme prožili, co jsme získali či ztratili a tak. Ten druhý vezme v potaz spíš celkový dojem, který z toho končícího roku máme. Jistě, že takový pohled bude (spíš než střízlivým hodnocením a pragmatickým srovnáváním) mnohem víc ovlivněn emocemi a naším současným rozpoložením. Když se mi tak ten Jákobův povzdech před faraónem spojí s textem z Pláče Jeremijášova, tak bych to ohlédnutí se za uplynulým rokem formuloval vlastně dost jákobovsky: „Dík za optání, nestálo to za nic. Bude líp.“ Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství.
Odkaz na Boží milosrdenství je pro mě důležitý. Vzpomněl jsem si při něm na příběh (poznal jsem ho díky vyprávění bratra Rejchrta) o posedlé dívce a liberálním faráři, který se doslova a do písmene srazil s realitou duchovního světa a duchovního zápasu. Jeho výkřik, že už dlouho jsme viděli působení toho zlého a že teď chceme také vidět, co dokáže Pán Ježíš. To se mi vrací znovu a znovu a připadá mi, že situace, jak ji farář Blumhardt zažíval někdy v první polovině 19. století, se zas tak nemění. Dáváme volný průchod zlu a Bůh nás v tom nechává. Ale to není samoúčelné! Není Božím cílem nás navěky zavrhnout. Boží lid neměl zaniknout v babylónském zajetí, Gottliebin Dittusová neměla zemřít pod ďábelskou mocí a ani my jsme se neměli zhroutit pod tíhou toho, co na nás dolehlo. Jeremijáš nás upozorňuje na první podstatnou věc, kterou se z toho máme naučit a to je trpělivost.
Jen pozor – trpělivost, které se máme učit, není trpělivost s Bohem, kterému to trvá, než nás poslechne. Než splní naše požadavky. Je to trpělivost, ve které se vzdáme svých očekávání, protože rozpoznáme, že my v té hře zvané život nehrajeme hlavní roli. Že to jediné podstatné je Boží vůle. Že v tom Jeremijášově Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství je jediný podstatný Bůh a jeho milosrdenství a kdy a jak se projeví, to se nechme překvapit.
V případě Božího lidu v Babylóně to byla záležitost mnoha desítek let. V případě faráře Blumhardta a posedlé Gottliebin to byly roky. Kdo ví, jak dlouho budeme čekat my, než i na nás Bůh vyjeví své milosrdenství. To jediné, co nám zůstává v rukou, je nadějný výhled naší víry, že Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství.
… Pro své velké milosrdenství. Tohle už je vykladačské dotažení ochranovských bratří, kteří jako vyučující text sáhli po Pavlově listu do Efezu. Milostí jste spaseni skrze víru. Nemáme si jak toto Boží milosrdenství vynutit. Na Pána Boha nefunguje nátlak. Další zkušenost, kterou jsem v tomto roce udělal. Nijak radostná, ale asi o to důležitější – dobře z téhle kazatelny předevčírem připomínal Zvonek Šorm, že je prospěšnější přebývat v domě smutku, než v domě radosti… Je mnoho věcí, které člověk teoreticky ví, ale potřebuje je nějak prožít. Spasení není z vás, je to Boží dar. Boží milosrdenství není z nás. Vezměme tu větu velmi vážně, že není z nás! Nejen, že jsme ho nevytvořili, ale ani jsme ho nějak svými modlitbami nestrhli z nebe na zem. Není důsledkem toho, že bychom na Boha nějak zapůsobili a on, konečně přesvědčen naší snahou a našimi zásluhami, tak nemohl jinak. Bůh jedná zcela suverénně.
Ano – slitoval se nad svým lidem a vyvedl ho z babylónského otroctví zpět do země zaslíbené a dal mu skrze proroky mnohem víc porozumět.své vůli a svým plánům. Protože je milosrdný. Vysvobodil onu dívčinu ve würtemberské vesničce Möttlingen a vzápětí přišlo i probuzení do sboru, kde farář Blumhardt působil. Protože je milosrdný. Ano, Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství. Ale bude to tehdy, když on sám uzná za vhodné, aby to bylo přesně v tu správnou chvíli. Bude to tak, jak on uzná za vhodné, aby to sloužilo jeho oslavě. Trpělivost, které se máme učit, není trpělivost s Bohem, kterému to trvá, než nás poslechne. Než splní naše požadavky. Je to trpělivost, kterou musíme mít sami se sebou.
Milostí jste spaseni skrze víru. Jsme spaseni skrze víru. Víra není nástroj nátlaku na Boha, nátlaku tak mocného, že Pán Bůh už prostě nemůže jinak a poslechne nás. Víra je přece něco právě opačného! Je to důvěra, spolehnutí se na toho druhého. Víra je vyjádřením toho, že ten druhý může udělat, co chce. Ne, že se zařídí podle nás. Když si tak normálně mezi lidmi s někým řekneme „věřím Ti“, tak to přece taky neznamená, že jsme toho druhého položili na lopatky a on už teď musí dělat, na co si my vzpomeneme. Ano, můžeme mít nějaká očekávání, představy, přání. Jistě, že je normální je tomu druhému sdělit. Není nic špatně na tom hledat nějaké společné cesty, jak vyjít vstříc očekávání našim i očekáváním toho druhého. Ale tím, že tomu druhému věřím, důvěřuji mu, spoléhám se na něj – tak tím jemu otevírám prostor, aby se zařídil, jak sám uzná za vhodné. Sám ustupuji do pozadí.
Proč by to ve vztahu s Bohem mělo být jinak?! Tím spíš, že u Boha se k víře přidává i rozpoznání toho nekonečného přesahu. Nikdy bychom neřekli, že vztah s Bohem je vztahem dvou rovnoprávných subjektů. Otázkou zůstává, jestli v této představě nežijeme. Jestli nezapomínáme na to, že ne proto, jak jsem úžasní, skvělí, nádherní a dokonalí, ale milostí jsme spaseni a že Bůh se nad námi slitovává ne pro naše zásluhy, ale pro své veliké milosrdenství. Já na to zapomínám docela určitě.
Tak mi hesla Jednoty Bratrské na to silvestrovské sebezpytování a ohlížení se po uplynulém roce posílají tuto připomínku v podobě veršíků z Pláče Jeremijášova a Pavlova listu do Efezu. Jistě, že znám i jiné veršíky. Vím, že Ježíš řekl (Mk 11,22n): „Mějte víru v Boha! Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni do moře‘ - a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě poprosíte, je vám dáno a budete to mít.“ Přesto Jeremijáš a Pavel promlouvají do mé situace mnohem víc. Hlavně ten Pavel: Milostí tedy jste spaseni skrze víru. A pokračuje: Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. Tohle Pavlovo hraní si se slovíčky mám rád – nejsme spaseni ze skutků, ale stvořeni k tomu, abychom konali skutky. To, co děláme, tak má hodnotu, když to je naplněním Boží vůle. K tomu tady na světě jsme. Ne proto abychom si vymýšleli, co je dobré a pak to na modlitbách Bohu předkládali a s Boží pomocí nějak dělali, ale abychom nejprve na modlitbách poznávali co je dobré a to pak dělali. Nejde o nás, ale o Boha. Nejde o naše nápady, ale o jeho plány.
V tom ohlížení se po uplynulém roce jsem udělal chybu, ale pořád ještě úplně nevím, kudy do ní. Otázka „proč Bůh nevyslyšel tu kterou moji modlitbu“ je prostě špatná otázka. Měl bych se ptát: „Jaká byla a je Boží vůle v té které situaci“? „Porozuměl jsem dobře Božím pohledu?“ A když už bych šel ještě o krok dál, tak by otázka měla znít: „Jak budeš, Bože, nejvíc oslaven v té které situaci“, protože v konečné součtu nejde ani o mě, ani o žádného jiného člověka, ale o to, aby Bůh byl oslaven. A teprve z tohoto rozpoznání pak vychází všechno další. O Boží oslavu tu jde a podle toho budou vypadat i ty skutky, které Bůh připravuje, aby byly vykonány. Naše spása, kterou skrze víru přijímáme jako dar od Boha, Boží milosrdenství, ve kterém se nad námi slitovává – to jsou vlastně jen jakési průvodní jevy toho, že se v tomto světě děje něco, co vede k tomu jedinému důležitému a podstatnému, totiž že je tu oslavován Bůh. Jasně, že příjemné a milé průvodní jevy. Pro nás velice důležité. I když – velice důležité – tak bych řekl, že čím jsou tyto průvodní jevy pro nás důležitější, tím hůř pro nás, protože se soustřeďujeme na to méně podstatné a tím nám to nepoměrně více podstatné uniká.
Ale jak jsem řekl – nevím, kudy do toho. Cítím, že tak nějak by to mělo být, ale neprožívám to. Ale je to směr. Je to šipka. Je to ukazatel. Dívat se na Boha a ne sebe. Snažit se vidět svět Božíma očima a ne těma svýma. Tím samým pohledem se pak ohlížet se dozadu – nakolik jsem v tom uplynulém roce dal prostor k oslavě Boha a nakolik jsem jen hledal a zveleboval sám sebe? A i kdybych si neodpověděl žádnou konkrétní odpovědí, tak ta šipka, ten ukazatel – to zůstává. Jako výhled do roku 2014. O nás tu nejde. Jde o Boha. U nás jde jen o to, aby nám to došlo.
Amen.