Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
Lukášovo evangelium nás provázelo celým Adventem. Neopustíme ho, budeme teď až do Velikonoc postupně procházet vybrané příběhy a podobenství z tohoto evangelia. V Adventu už jsme se věnovali Janu Křtiteli a jeho vystoupení, dnes nás bude zajímat příběh o Ježíšově křtu.
Evangelista Lukáš je velmi stručný. Ve dvou verších shrne, že (1) Ježíš přichází jako jeden z mnoha, (2) po modlitbě na Ježíše sestoupil Duch svatý v podobě holubice a (3) nebeský hlas prohlásil Ježíše za milovaného a vyvoleného Syna.
Jasně, že z ostatních evangelií známe ještě všelijaké další podrobnosti, ale pro dnešek se spokojíme s těmito třemi body – (1) jeden z mnoha, (2) Duch jako holubice a (3) hlas z nebe. Znalost příběhu z ostatních evangelií nám ale určitě pomůže.
Ježíš přichází sám, jako jeden z mnoha. Okolo Jana Křtitele byla spousta lidí. Co chtěli? Vzhledem k tomu, že to je Jan „Křtitel“, tak to první, co nás asi napadne, je křest. Ale křest byl až završením čehosi důležitějšího. Ti lidé přicházeli a vyznávali Janovi své hříchy. A ještě předtím si uvědomili, že vůbec nějaké hříchy spáchali. Uvědomili si, že mají problém ve vztahu k Pánu Bohu a pokoušeli se ho řešit. Uvědomili si, že nepouštějí Boha do svých životů, protože hřeší. Čímkoliv, co člověk udělá špatně, tak jakoby postaví překážku mezi sebe a Pána Boha.
Zavzpomínejte na to, co konkrétně Jan říkal. Nějakou větu z jeho kázání. Když se ho ptali, co je zač, tak řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti – urovnejte cestu Páně!“ Tohle lidem došlo – urovnejte cesty Páně. Pán Bůh chce vstoupit do našeho života a na jeho příchod je potřeba se připravit. Ta spousta lidí, která přicházela za Janem, tak si řekla – vyznám svoje hříchy. Tím očistím svoje srdce a Pán Bůh ze mě bude mít radost. Nebudu Pánu Bohu pro své hříchy odporný a Pán Bůh ke mně přijde. Aby to prožili naplno, tak se nechávali pokřtít. Jan byl u Jordánu, tak je křtil přímo v řece. A lidi se po křtu dívali, jak ta voda teče pryč a říkali si: „Jó, takhle ode mne odchází pryč všechno špatné, co jsem vyznal. Je to pryč. Mohu začít zase znova, jsem zase čistý.“
Za Janem chodila spousta lidí, protože každý člověk někdy provedl něco špatného. No a takhle jednou přišel za Janem i Ježíš. Víme z jiných vyprávění, že to Jana překvapilo, protože netušil vůbec o ničem, co by Ježíš musel vyznávat jako hřích. Pravda je, že Ježíš žádný hřích nevyznával. Prostě přišel, aby ho Jan pokřtil. Měl proto své důvody, kterým se můžeme věnovat jindy, evangelista Lukáš tuto zápletku také ani nezmiňuje. My si můžeme zapamatovat, že Ježíš přichází jako jeden z mnoha. Přišel jako člověk a je jako úplně normální člověk. Přichází v zástupu s úplně normálními lidmi. Je jako jeden z nás. To je první informace, kterou je dobré si zapamatovat, že Pán Ježíš je člověk, jako my.
Podívejme se, co následuje těsně po křtu. To jsme z evangelia četli: Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj… Tohle by bylo velmi špatné přehlédnout – Ježíš se pravidelně modlil. Prakticky každá významnější událost jeho života je provázena modlitbou. Často o něm v Bibli čteme, že ho zástupy hledaly a že ho ani jeho učedníci nemohli najít, protože se někde modlil. Modlíval se i celou noc, modlil se, když jeho učedníci spali. Bez modlitby to prostě nejde. K tomu se určitě ještě někdy vrátíme!
Poté, co je Pán Ježíš pokřtěný a modlí se, tak na Ježíše sestupuje Duch svatý jako holubice. Proč zrovna holubice?! V Bibli se holubice zas tak často nevyskytuje (párkrát v Písni Písní tak nazývá nějaký pán svoji milou, v žalmu 68,14 čteme … ačkoli jste mezi kotly ležeti musili, však jste jako holubice, mající křídla postříbřená, a brky z ryzího zlata, u proroků je holubice obrazem smutku, Ježíš ji použil jako symbol bezelstnosti…) Důležitou roli ale hraje hned na začátku Bible – v příběhu o Noemovi. Tam je holubice znamením toho, že Boží soud končí. Potopa skončila, vody opadávají, dokonce už se někde vzpamatovávají stromy. Holubice s olivovou větvičkou v zobáčku se dodnes používá jako symbol míru. S Ježíšem přichází pro lidi opravdický mír. Skutečné a dokonalé odpuštění hříchů. Povodeň lidského hříchu s Kristem končí. Už nikdy nebude mít lidský hřích takovou moc, aby přinesl zkázu celé zemi.
V podobě holubice, která kdysi odlétla a už se k Noemovi nevrátila, tak teď přichází Duch svatý na Ježíše. Je to znamení pro Jana i pro všechny okolo, aby v Ježíši poznali někoho, kdo je Bohem vyvolený. Jan ho díky tomuto znamení označí za toho, na koho čekal. Někteří Janovi učedníci půjdou od té doby za Ježíšem a po Janově smrt se přidají i další.
Už tedy víme, že Ježíš přišel jako jeden z mnoha. Teď vidíme, že i když byl jeden z mnoha, tak Bůh velmi dobře ví, o koho jde a proto ho tou holubicí Ducha svatého zřetelně označil. Ne kvůli Ježíšovi jako takovému! Ten svůj úkol zná. To bylo proto, aby ho dobře poznal Jan a aby si Ježíše všimly a poznaly ho i ty zástupy okolo něj. Je skvělé, že to je jeden z nás, ale zas by bylo špatné ho přehlédnout!
Do třetice jsme se pak z Lukášova evangelia dozvěděli, že z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Když už (1) tam ty zástupy jsou, když už dávají (2) pozor na Ježíše, který je pokřtěn, modlí se a sestupuje na něj Duch svatý v podobě holubice, tak do této situace promlouvá o Pánu Ježíši Bůh sám. „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
To má hned dva důvody.
Za Janem Křtitelem už v té době přicházeli i zákoníci a farizeové, tedy znalci Bible. Byli tam okolo, bavili se s Janem Křtitelem. A ti v tu chvíli zastříhali ušima, protože ta slova znali z Bible. Jen tam nebyla řeč o synovi ale o služebníkovi – ale jinak to bylo přesně ono. My jsme ta slova o vyvoleném služebníkovi slyšeli v prvním čtení a tak si jistě vzpomenete, z které to bylo biblické knihy. Židovští vykladači se dlouze dohadovali, kdo že ten Hospodinův služebník bude. Podle některých to ani není jeden člověk, ale celý Boží lid, protože to by jeden člověk nemohl všechno zvládnout! A aby je nenapadly takovéto hlouposti a četli toho proroka Izajáše pořádně, tak jim to Pán Bůh řekl z nebe hned takhle na začátku. Aby to věděli, jak celé toto proroctví o dobrém a věrném Božím služebníku mají číst. Dostane Božího Ducha, ale nebude to žádný křikloun a vejtaha. Tak vidíme Pána Ježíše, který přichází za Janem Křtitelem jako jeden z mnoha lidí. I potom se bude Pán Ježíš chovat podle Izajášova prorokování. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající – to znamená, že když na tom někdo bude špatně, tak ho nesrazí. Neodepíše. Nevykašle se na něj. A také že dotáhne až do konce to, co začal. Přesně takto se bude chovat Pán Ježíš. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná.
Ten druhý důvod, proč se z nebe ozvalo právě toto Izajášovo prorokování „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ se týká přímo Jana Křtitele. Až bude Jan Křtitel sedět ve vězení, ta dostane strach. Ne o sebe! Nebojí se smrti. Ale – „Nespletl jsem se? Je Ježíš ten pravý?“ Pošle k Pánu Ježíši své učedníky, by se ho zeptali, jestli je Ježíš doopravdy Mesiáš – a Ježíš mu po nich pošle vzkaz, ve kterém bude vykládat zase toho Izajáše a ukazovat, jak se naplňuje. Jako by mu řekl: „Jane, vždyť jsi to slyšel z nebe! Neboj se, splnil jsi svůj úkol dokonale. Naprosto přesně jsi mě poznal.“ Jana krátce poté popravili, ale myslím, že umíral klidně, protože měl od samotného Pána Ježíše, od Božího Syna, potvrzené, že to, k čemu byl od Boha povolán, to také udělal.
Z dnešního příběhu si tedy můžeme zapamatovat: Pán Ježíš je jeden z nás a chce být jeden z nás. I když je Boží Syn, tak se nad nás nijak nepovyšuje. Můžeme za ním přijít s čímkoliv, co nás trápí a on nás neodmítne, protože to je malicherné. Za cokoliv, co nás trápí, má smysl se modlit a věřit, že Boží Syn to slyší a chce nám s tím pomoct.
Amen.