Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
ďábel, který stojí proti nám a chce nám ublížit. To je dnešní téma kázání. Metod je spousta, těžko je zvládneme vyjmenovat všechny. Když to i na Pána Ježíše zkoušel třikrát, tak na nás si teprve smlsne. Jakubova epištola se pokouší najít jakéhosi společného jmenovatele – Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Odtud pak vidíme jaká je dobrá varianta a vidíme i několik variant špatných. Dobrá varianta je splnění dvou podmínek: (1) vzepřít se ďáblu a (2) přiblížit se Bohu. Špatné varianty jsou nasnadě: Může se stát, že se budeme přibližovat Boha, ale nevzepřeme se ďáblu. Může se stát, že se vzepřeme ďáblu, ale nebudeme se blížit k Bohu. Kritická varianta pak mluví o situaci, kdy se ďáblu nevzepřeme a navíc se ještě budeme Bohu vzdalt.a
Vypadá to, že proti jedné dobré možnosti je hned několik špatných. Ale nebojme se – ta jedna dobrá je mnohem silnější, než ty tři špatné. Tady totiž není Bůh a ďábel, jako rovnocenní soupeři, kteří by se o nás prali. To si zapamatujme hned na začátku, že Bůh je mnohem silnější. Když třeba jen trošičku budeme stát o jeho pomoc, hned je tam. Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám – a ďábel najednou nemá šanci. Musí vypadnout. Na stranu druhou, když budeme Boha odmítat a vrhneme se ďáblu do náruče, tak Pán Bůh neuteče. Pořád tam bude, kdybychom si to rozmysleli, tak abychom ho měli nablízku. Proto je tak důležité si ten verš říkat celý: Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám – je potřeba se umět vzepřít ďáblu a je potřeba se umět přibližovat Bohu.
Zkusme si to tedy nějak popsat, jak to vypadá, když se člověk vzpírá ďáblu a jak to vypadá, když se přibližuje Bohu.
Vzepřít se ďáblu. O tomto boji píše apoštol Pavel do Efezu. Ve známém textu o Boží zbroji výslovně připomene (Ef6,12n), že náš boj jde právě proti duchovním nepřátelům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Tak, to je přesně to, co potřebujeme – potřebujeme vědět, jak se bojuje proti ďáblu. Abychom v tomto boji obstáli, je potřeba se řádně vyzbrojit. Vzít na sebe plnou Boží zbroj a já podtrhnu to slovo „plnou“. V úterý ráno čteme knížku Ricka Joynera „Poslední bitva“ a v tom kousku, který jsme si četli naposled, tak autor právě na toto upozorňuje, že jak člověk není kompletně vyzbrojen, tak ďábel zaútočí právě na to nekryté místo. Chceme-li se účinně v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát, pak je potřeba tu výzbroj kompletní.
Je třeba být opásáni kolem beder pravdou. Když nebudeme hledat pravdu, ďábel se nás pokusí oklamat. Začne nám nabízet věci, které nejsou dobré a my to neodhalíme. Velice častá a účinná ďáblova pokušitelská metoda odvádět od základních pravd víry k podružnostem. Jasně, že víme, jaká přikázání jsou největší! ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ (Mt 22,37). A teď přijde ďábel a začne Vám našeptávat, abyste přestali myslet na Boha a na druhé. Ne, že by to nebyla pravda, to s tím dvojím milováním, ale odepni ten řemen kolem pasu a pohov si. Pauzičko, jo? No – a taky do práce musíš chodit a noviny trochu číst, abys věděl, co se tak děje ve světě. Začneme se věnovat podružnostem. Opasek, to bylo něco, co drželo dlouhý plášť podkasaný, aby člověk mohl rychle a bezpečně jít. Když nebudeme opásáni pravdou, zamotáme se do vlastního pláště. Ztratíme poznání, co je důležité a co je podružné. Nohy se nám zapletou do služebných věcí, do světských starostí. Člověk zpomaluje, zpomaluje… Nejde to jinak, než zpomalit – takhle bez opasku. Vím, jak se mi špatně chodí s kalichem vína, když mám talár a ten se mi plete pod nohy. Právě tak člověk zásadně zpomalí v cestě za Bohem, když na ty základní pravdy zapomene.
Je potřeba být obrněn pancířem spravedlnosti. Spravedlnost, to je v jazyce Bible poslušnost Božím nařízením. Zní to zákonicky a triviálně, ale slušné křesťanské chování – to je mocná zbroj! To je pancíř na prsou, který ochrání vaše srdce před spoustou útoků toho Zlého. Kolikrát to čteme na stránkách Písma, jak se lidé pokoušeli nachytat Ježíše či jeho učedníky – jenže nic zlého na nich nenašli. Jejich srdce zůstalo uchráněno. Ještě sto let po Kristu píše Plinius mladší císaři, že ti křesťané jsou možná trochu cáklí, ale rozhodně nedělají nic špatného, za co by si zasloužili trestat.
A právě tak obráceně – když nebudete mít plnou Boží zbroj, když nebudete mít pancíř spravedlnosti, můžete si být naprosto jistí, že na vás někdo zaútočí přesně do toho místa. Vy budete svědčit o Kristu a ten druhý Vás odpálí: „Co ty mi budeš povídat o náboženství, když o Tobě moc dobře vím, že… A teď už si každý doplňme tu svoji díru v pancíři spravedlnosti. A vy schlípnete, stáhnete se do sebe, protože tenhle útok ďáblovi perfektně vyšel. Našel díru ve Vaší zbroji a ťaf přímo do toho místa.
Musíme být obuti k pohotové službě evangeliu pokoje. „Učiň mne, Pane, nástrojem svého pokoje“ modlil se svatý František a my tu písničku dobře známe. Víme, že je potřeba vnášet lásku tam, kde se lidé hádají. Snášet křivdy. Přemáhat pochybnosti. Nehledat svůj prospěch, ale chápat a milovat druhé. Musíme být pohotoví k službě evangeliu pokoje. Ne čekat, až nás někdo přemluví, ale sami aktivně vyhledávat, kde můžeme vnášet pokoj. Ďábel je mrcha! Jakmile nebudeme sami aktivní v hledání pokoje, bude nám o to víc bránit. Když se budete vyhýbat těm, se kterými se máte smířit, oni sami za Vámi nepřijdou. Když se nedokážeme přemoci a nezachováme klid, i když to uvnitř nás vře, tak zmatky kolem nás jen porostou.
Ďábel bude útočit pochybnostmi, které odrazíte jen štítem víry. Musíme se učit spoléhat na Boha, důvěřovat mu. Nenechat se zviklat myšlenkami, že stejně nic nemá smysl. Ty myšlenky přijdou! Pálí jako ohnivé šípy. Proto potřebujeme štít víry, abychom si je udrželi dostatečně daleko od těla, dokud nezhasnou.
Přílba spasení chrání naši hlavu. Nebojme se o své spasení, nebojme se toho, co přijde. Víra nám jako přilba chrání hlavu, abychom se nezbláznili z toho, jak tento svět vypadá. A taky jak v tohle světě vypadáme my, protože vypadáme dost podobně. Ze všech stran se na nás valí všechny ta znamení konce světa. Zvěsti o válkách a povstáních, o tom, že tuhle jsou veliká zemětřesení a jinde hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. Taky (jak to píše Pavel (2Tm 3,1n) o posledních dnech), že lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat… V takovou chvíli člověk potřebuje štít víry, tedy spoléhání na Boha a přilbu spasení, tedy dobrou ochranu před zblázněním se, protože svět tak opravdu vypadá. A nejen to – my sami jsme takoví. Snadno by nás ďábel dohnal na pochybnostech. Na tom, že svět je odepsaný a nemá smysl se snažit o dobro, protože my sami jsme odepsaní. Na strachu o vlastní spásu.
Protože nevedeme svůj boj proti lidem, proti „tělu a krvi“, ale proti zlu jako takovému, máme jedinou zbraň – meč Ducha, jímž je slovo Boží. Běda, když začneme používat jiné zbraně, než modlitbu a zvěst evangelia. I na toto Rick Joyner v té knize upozorňuje a opět je to mnohokrát opakovaná zkušenost! Jakmile se snížíme k pomluvám, hádkám, nenávisti, zlobě, osobním útokům – suma sumárum když využijeme ďáblovy zbraně, tak jsme v tu chvíli pomohli útoku z jeho strany. V tu chvíli bojujeme proti Bohu a proti jeho díle v tomto světě. To nás vrací k Jakubovi a k jeho výzvě: Vzepřete se ďáblu a uteče od vás. Vzepřít se ďáblu znamená nejen stát proti němu, když útočí přímo na nás. Když na nás doléhají starosti, neochota k oběti, důsledky našich vlastních hříchů, pochybnosti, strach či obyčejná lenost… Ale té vychytralé mrše se musíme vzepřít i ve chvíli, kdy chceme bojovat proti zlu, ale láká nás to zvolit špatné prostředky. Vzpomeňme si na Pána Ježíše na poušti. Cíle, o kterých ďábel mluvil, ty nebyly tak špatné! Najíst se – to je správné. Stát se králem – to přece opravdu je úkol, který před Pánem Ježíšem leží! Potvrdit pravdy Písma, naplnit proroctví, která o něm mluví – to sám Pán Ježíš zdůrazňuje, že se musí naplnit to, co je psáno ve Starém Zákoně. Čili cíl je dobrý – ale prostředky špatné. Dobrý účel ještě špatné prostředky nesvětí. Lží, urážkou či podvodem se v posledku stejně vrháme ďáblu do náruče.
Není to ta nejhorší možná varianta. Ano, snažíme se poddávat Bohu, ale nevzepřeli jsme se ďáblu. Nejspíš tím do církve vneseme spory, hádky, rozdělení, což je samozřejmě průšvih, ale může být i hůř. Mohlo by se totiž stát, že tu Boží zboj odložíme docela. Z duchovní pýchy, nebo z čirého nerozumu si řekneme, že stačí být slušným člověkem (vzpírám se ďáblu), ale Pána Boha do toho netahejme. Ten problém je v tom, že ztrácíme Boží optiku. Boží pohled na svět.
Nikdo nám nemůže vzít naše dobré úmysly! Jenže ne nadarmo se říká, že dobré úmysly dláždí cestu do pekla. Jistě, že přinejmenším jakousi „setrvačností“ budeme v mnoha otázkách vědět, co je dobré a co zlé. Rodiny, společenství, komunity, národy – mohou žít dost možná i po generace vlastně velmi příkladně. Ale každý hřích člověka nějak mění, s každou špatnou věcí, kterou provedeme, se trochu vzdálíme Bohu. A pomaloučku polehoučku se začneme přibližovat ďáblu. To naše vzpírání se je stále slabší a slabší, budeme mu ustupovat ve stále důležitějších věcech.
V tu chvíli je potřeba v pravém slova smyslu „obrácení“. Uvědomit si, že jsem se otočil k Bohu zády a přibližuji se k ďáblu. V takovém případě je potřeba obrátit se k ďáblu zády a začít hledat Boha. Přiznat sám sobě, co jsem dělal špatně. Vyznání vin je neoddělitelnou součástí cesty k Bohu. A v tu chvíli Bůh odpovídá! Bůh se sám přibližuje! Bůh se nechává nalézt. Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.
Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Pozor! Jsou to dva rozdílné kroky! Vepření se ďáblu ještě neznamená, že jste se začali přibližovat Bohu. Zřetelně je to vidět na tom, co s Vámi udělá ten okamžik, kdy se vzpíráte ďáblu a obracíte s k Bohu. Okamžik pokání. Pochopili jste, že jste spáchali hřích a chcete ho vyznat. Máte touhu vzepřít se ďáblu a přiblížit se Bohu. Vaše vyznání poslouchají oba dva a oba dva Vám odpovídají.
Ďábel na vyznání hříchu odpovídá: „No jo, to se stává, s tím nic nenaděláš. To jsi prostě ty, tak se s tím smiř.“ Když ho poslechnete, tak protože se se zlem prostě smířit nedá, tak výsledkem je deprese. Vzepřeli jste se ďáblu, ale protože tomu chybělo přiblížení k Bohu, nakonec si s Vámi stejně pohraje ďábel.
Bůh na vyznání hříchů odpovídá: „Jo, to je fakt bída, fakt s tím nic nenaděláš. Ale já ano! Pomůžu Ti to nějak napravit. Pojď, koukneme se, co se s tou tvou zbrojí dá dělat.“ A výsledkem bude odpuštění hříchů, svoboda Božích dětí, křesťan, který si dává dohromady plnou Boží zbroj
Nepodceňujme hřích, ale ani ho nepřeceňujme. Když by Vám připadalo, že nějaký hřích ve Vašem životě je příliš velký, že se s ním nedá nic udělat, tak to se Vás zrovna snaží ďábel deptat. Nevěřte mu. Jen Vás chce znejistit. Chce Vám nakukat nějakou hloupost, jako že Pán Ježíš zemřel za hříchy celého světa, ale za ty Vaše ne. Ďábel se Vás snaží znejistit, ale ve chvíli, kdy ty jeho trýčky prokouknete, sám to zabalí a zmizí. Nejspíš ne nadlouho. Z pouště od Pána Ježíše sice zmizel, ale taky ne natrvalo. Převlékne se, zamaskuje a zase se vrátí. Bude okukovat naši zbroj a koukat, kde máme nějakou mezeru, na kterou by mohl soustředit svůj útok. A zase bude potřeba ho odhalit a on se lekne a zdrhne.
Přiblíženi Bohu my ale mezi tím budeme pečlivě prohlížet tu svoji zbroj. Budeme si ověřovat, (1) jestli nezapomínáme na ty základní pravdy víry. (2) Jestli je na našem životě vidět, že jsme věřící. (3) Jestli jsme připraveni jít sami za druhými lidmi. (4) Jestli důvěřujeme Bohu a jeho moci. (5) Jestli nepoužíváme ďáblovy zbraně. Každé vylepšení zbroje nás přiblíží k Bohu a přiblíží Boha k nám a zároveň odežene ďábla zase o kus dál.
Amen.