Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Řekli jsme si minule, v prvním ze série kázání o Ábelovi a Kainovi, že zlo se člověku jako zlo ukazuje až zpětně, až když je spácháno, když už je po všem, kdy je takzvaně vymalováno. Až když se setká s následky svého jednání v podobě trestu, soudu, obvinění, případně pokání. Právo a vůbec lidská moudrost a třeba i literatura přicházejí následně. Reflexe lidského zla má charakter dodatečnosti, opozdilosti. Tato teze neplatí bezezbytku. Zlo přichází k člověku také v předjímce, jako takřečené pokušení. Jako pokušení je možno zlo také nahlédnout, uvědomit si jeho hrozbu, předjímat je a v ideálním případě ho odmítnout, čili: pokušení odolat.
V rámci příběhu, který zabírá celou 4. kapitolu, se ukrývá malé podobenství, příměr – hádanka. Obraz, který vrhá světlo na celý příběh a který pokušení v rozhodujícím okamžiku příběhu tématizuje. Je to obraz, který předestře v rozhoru s Kainem sám Hospodin:
„Pakli nebudeš dobře činiti, hřích se uvelebí ve dveřích; a pod mocí tvou bude žádost jeho, a ty panovati budeš nad ním.“
Připojuji ještě svůj pokus o překlad:
Nebudeš-li chtít dobro, hříšnost se ti připlazí ke dveřím, bude tě svádět, a ty si ji přivlastníš…
Výchozí situace je tato:
Dveře, a za nimi cosi. Cosi se za nimi skrývá. Cosi je za dveřmi nebo též přede dveřmi. V jazyce používáme obraz „za dveřmi“ jako synonymum blízké budoucnosti (Vánoce, prázdniny… jsou za dveřmi atd. atd.).
Za dveřmi se skrývá budoucnost. Leccos o ní víme, ale ne vše. Cosi zůstává skryto za zavřenými dveřmi. Nevíme přesně, jaké to bude, až ta blízká budoucnost vejde a promění se v přítomnost. Před námi se tyčí všelijaké alternativy. Jsme ve stavu rozhodování. Ve stavu odhadování. Pokušení.
Můžeme se této budoucnosti otevřít, někoho nebo něco nechat vstoupit, něčemu dát průchod, otevřít dveře dokořán, něco vpustit, někoho pozvat dál… anebo naopak… někomu nebo něčemu přibouchnout dveře, zamknout se před tím, zašpérovat se, zabarikádovat se atp.
Dveře jsou rozhraním – mezi vnějším a vnitřním světem, mezi pokojíkem srdce a labyrintem světa.
Dveře jsou místem zásadní volby, místem rozhodnutí se pro tu kterou budoucnost.
Za dveřmi může tedy číhat nebezpečí.
Něco se vtírá. A když to nejde dveřním otvorem, tlačí se to oknem, komínem anebo: pod prahem, podprahově, mimo práh vědomí, mimo jeho dosah. Usazuje se na tvém prahu a bude po tobě prahnout.
Pokojík našeho srdce může být ohrožen různými nástrahami.
Pakliže nebudeš chtít dobro, hřích se připlazí až na práh tvého vědomí a ohrozí tě zevnitř.
Za hranicí našeho vědomí, za hranicí obydleného světa se prostírá temné pole nevědomí a iracionality, odkud na nás může leccos zaútočit…
Kdo… nebo co to je? Co je to to: leccos? Kdo je ten mefistofelský pudlík, který kde se vzal tu se vzal a připojil se k osamělému chodci? Kdo je ten zlý duch – dybbuk, který se posléze na Kaina přilepil a spojil se s ním?
V tom krátkém vyprávění, uprostřed příběhu o bratrovraždě, je to Hřích.
Ten Hřích se chová jako nějaké zvíře. Válí se, rozvaluje se, plazí se, uvelebuje se před prahem, na prahu, dobývá se dovnitř.
A pokud to není zvíře, dejme tomu had, tak by to mohlo být něco mezi zvířetem a člověkem, anebo to byl – jak naznačují někteří vykladači – jakýs démon. Notabene onen had z předchozí kapitoly byl chytrý jak vopice a jako člověk mluvil a sváděl jako ďábel.
Návdavkem ta bytost vykazuje rysy žádosti, žádostivosti, vábení, svádění, touhy a vilnosti, či dychtění. A to dychtění nikoli nepodobné dychtění ženy po vyhnání z ráje, zaznamenané rovněž v předchozí kapitole (Gn 3,16.): … budeš dychtit po svém muži (kral.: pod mocí muže tvého bude žádost tvá) a on tebou bude vládnout.
A tady v tom našem textu: hřích … bude po tobě dychtit (v kral. překladu: pod mocí tvou bude žádost jeho) a ty skrze něj budeš vládnout.
Stejná slova, stejná formulace, stejná slovní figura.
Jak prozrazuje celý příběh o Kainovi a Ábelovi, došlo k onomu fatálnímu spojení, ke copulatio, k symbióze, ke vzájemnému sblížení a provázání; můžeme dovodit, že Kain přijal vetřelce, přijal hřích za svůj, spojil se s ním, podlehl jeho vábení, nechal se jím strhnout.
Vraťme se ale ještě víc na začátek. K tomu co předcházelo. Jakpak to vůbec přišlo, že se Kain octl v situaci pokušení. V situaci onoho vnitřního ohrožení? Z čeho pramení ten hrůzný skutek bratrovraždy?
Na začátku přinesli oba bratři obětní dar. Na Ábela a na jeho oběť Bůh popatřil, zatímco od Kaina a od jeho oběti se odvrátil. Co asi tak Kain prožíval? Hned zkraje nás napadne: co to vůbec mělo znamenat, tohle obětování? Nikdo neznal pravidla – aspoň pokud se můžeme domýšlet z biblického zápisu –, nic nebylo řečeno předem, co a jak, a najednou Ábel uspěje, zatímco Kain ztrácí vše. Kainova oběť prý byla vadná. Ona oběť jako taková a ona oběť jako koruna jeho práce i celoživotního usilování; potažmo tedy byl vadný sám Kain. Nebyl přijat. Neuspěl v soutěži.
V očích Kainových to znamenalo zavržení. Ponížení. Asi jako když mají rodiče jednoho sourozence radši než toho druhého. Jakpak k tomu Kain přišel, snažil se, ale naprázdno. Byl z toho obětování nervózní, pinožil se, seč mohl, a nic. Spáchalo se na něm velké bezpráví, chce se nám říct. Byl mu vzat smysl života, to je to, oč v nejhlubší podstatě u oné oběti pravděpodobně šlo. Kain ztratil sebe, svou budoucnost, svůj ksicht.
Zbrunátněl, jak se dopálil. Anebo zbledl? Zbledl závistí, jak se říká. Nejspíš napřed zbledl a pak zbrunátněl. Opadla jeho tvář. Ztratil rysy. Anebo, dle některých překladů, jenom svěsil hlavu. A Bůh: aby se polepšil… Taková nehoráznost! Jak polepšil? Proč tedy neřekl předem, co se má přesně dělat, a Kain by to jistě byl vykonal. Asi každý by se, být v Kainově kůži, na Boha rozzlobil. Na něj, a na Ábela jakbysmet.
Pročpak si Kain neřekl, když Bůh přijal oběť Ábelovu na rozdíl od té jeho oběti, pročpak si neřekl: Co je mi do Ábele? Copak jsem strážcem svého bratra(!), tak jako to z něj vypadlo, když už byl Ábel jeho rukou mrtvý?
Když nám do toho druhého, nic není, staráme se, srovnáváme se s ním, hlídáme ho, my, nesvobodomyslní strážci svých bližních, když se mu daří – tak jako Ábelovi –, nenecháme ho – tak jako Kain – na pokoji.
A naopak, když jsme za bližního odpovědni, když by potřeboval naši pomoc, když jsou potlačována jeho práva, když bychom měli být strážci jeho ohrožené svobody, nebo dokonce když jsme na něm sami vinni – děláme jakoby nic a spolu s již provinilým Kainem se ohrazujeme: Cožpak jsem strážcem svého bratra!
Nejprve Kain svého bratra střežil – až moc. Potom – naopak. Měl ho pod kontrolou, dokud nevyšel z jeho rukou mrtev.
Pročpak si Kain neřekl: Mám svůj život, a musím hledat svou cestu. Já jsem Kain, a Ábel je Ábel. ???
Pročpak Kain z té situace pokušení raději neprchl a nestal se rovnou tulákem a běžencem, než aby vraždil? Tak jako venkoncem potom stejně musel odejít a potloukat se světem.
Proč neprchl a neodešel z rodné země – tak jako marnotratný bratr z Ježíšova podobenství?
Zdá se, že Kainův problém spočívá v jisté nedospělosti. V dětinském soutěžení s bratrem. V poměřování. V pocitu ohrožení vlastním bratrem.
Naše doba je vypjatě soutěživá, upnutá na úspěch, na to být lepší než ten druhý. Máme v sobě hluboce zakořeněný sklon se poměřovat. Srovnávat své výkony, dosažené úspěchy a také schopnosti a vědomosti a dokonce i talenty. Někteří lidé v nás vzbuzují závist, zvlášť máme-li něco společného, nějakého společného jmenovatele, společnou platformu, cosi, na základě čehož se můžeme srovnávat. Ať je to bratr, spolužák, přítel, vrstevník, kolega z branže…
A přitom jsme tak různí, každý jsme jinak geneticky vybavení, jinak rychle dospíváme, jinak stárneme, jiné máme tělesné i duševní předpoklady. Každá věc pod sluncem má svůj čas, a zrovna tak bych si dovolil parafrázovat Kazatele, že každý člověk má svůj čas. Každý má svou cestu životem a svou nezastupitelnou roli. Některé zkušenosti jsou nepřenosné. A tu se skrývá i jádro mnohých nedorozumění.
Biblický příběh o Kainovi a Ábelovi je plný významů, a jeho tématem je mimo jiné soutěživost a závist. Španělský myslitel Unamuno napsal, že v případě zavraždění Ábela jeho bratrem Kainem se nejednalo o boj o chléb, ale o závist, která je tisíckrát hroznější než hlad, protože je to hlad duchovní. Nešlo o pouhý boj o přežití anebo o přírodní mechanismus. Kupříkladu o takzvaný kainismus, popsaný nejprve v ornitologii, podle něhož dříve vylíhlé dravčí mládě usmrtí později vylíhlého sourozence.
Závist je podle církevní tradice jedním ze sedmi hlavních hříchů. Pýcha, závist, nenávist… tak to jde celkem logicky za sebou a asi i dokola. Je-li motivací nějaké činnosti srovnávání se s druhým a je-li jejím cílem úspěch před druhými, pak taková činnost nemůže obstát.
Při vší biblické stručnosti, která neušetřila ani tento slavný příběh, se můžeme pouze domýšlet, z čeho rostla Kainova závist. Kain mohl trpět jistým druhem narcismu. Láskou k vlastnímu obrazu, jemuž dala základní obrys již jeho matka Eva. Při zrození prvorozeného Kaina pravila: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ (Možná odtud, od slovesa získat, se odvozuje jméno Kainovo.) „Obdržela jsem muže na Hospodinu.“ Získala jsem muže skrze Hospodina.
Starší bratr byl zřejmě zatížen očekáváním, spojovaly se s ním takové a onaké ambice, lepily se na něj; měl reprezentovat zvláštní vztah k Bohu, skoro možná jako by měl reprezentovat samého Hospodina. Leč mladší bratr Ábel tento obraz Božího miláčka narušoval. Podrýval jeho aspirace. Obraz božího muže Kaina byl jeho nezdařenou obětí roztříštěn jako zrcadlo. Bůh v rozhodném okamžiku přijal Ábela, a nikoli Kaina. Kainova identita ztratila integritu. Božský obraz sebe samého se mu rozplynul jak pára nad hrncem.
Na Ábela a na jeho obětní dar Hospodin shlédl, zatímco na Kaina a na jeho oběť neshlédl. Kain se dopálil… Ten jeho vztek připomíná vztek staršího bratra, řekněme „zápecníka“, z Ježíšova podobenství o marnotratném synu. (Také on chodívá na pole… Také on – a vypadá to, že poprávu – je nespokojen, také on je nedoceněn. Také jeho práce nedochází uznání, také on není přijímán, také jeho představa o spravedlnosti je otřesena, také on se s bratrem srovnává. Žárlí na otcovskou lásku, kterou jejich otec projevuje mladšímu bratru, tomu tulákovi a vandrákovi po světě, tomu prostopášníkovi, co odešel z domu, prohýřil dědictví a nakonec se vrátil domů, až když bylo nejhůř. A otec mu projevuje lásku a přízeň, jakou on nikdy nezažil;) vyvstává tu nápadně podobné napětí, jaké vzniklo mezi Kainem a Ábelem. Div že to neskončilo rovněž nějakou vraždou. Docela klidně by mohlo. Ale je to jen podobenství a nepíše se v něm, jak to bylo dál. Každopádně archetypální příběh o bratrské žárlivosti a nenávisti se opakuje znovu a znovu.
Otcovská láska v tom podobenství je ovšem obrazem lásky Boží; vězme, že k žárlivosti a závisti dochází též v duchovních věcech, v boji o představu, komu Bůh žehná nebo nežehná, v obavě, že bratr by na tom mohl být před Bohem líp než já. V tom příběhu jde o to být přijat Bohem, být v jeho paměti. Svým způsobem se jedná o spásu.
Ano, i ve věcech duchovních se někdy srovnáváme.
I mezi Ježíšovými učedníky můžeme pozorovat jisté sklony tohoto typu. Apoštol Petr se táže Ježíše na konci evangelijního příběhu: Co bude s Janem? A dostává se mu poněkud lakonické, nicméně zřetelné odpovědi: „Chci-li ho nechati, dokudž nepřijdu, co tobě po tom? Ty mne následuj!“ (Jan 21,22) Jsou sféry, ve kterých jednomu do druhého opravdu nic není.
Podle autora novozákonního traktátu Židům šlo u prabratrů o víru: „Věrou lepší obět Bohu obětoval Abel, nežli Kain, skrze kteroužto svědectví obdržel, že jest spravedlivý, jakž sám Bůh darům jeho svědectví vydal. A skrze tu víru, již umřev, ještě mluví.“
Kainova činnost se ukázala nesmyslnou, jeho život byl zpochybněn; kořenila v malověrnosti, nebylo dobré to, co konal. Byl netrpělivý, přestal hledat dobro. „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ říká Hospodin. Kainův život měl jiný čas než Ábelův. Měl zatnout (anebo „zabejčit“, jak se taky říká) a hledat svůj smysl, svou cestu, své místo na světě; místo toho se propadl do závisti, do toho ubohého srovnávání se s bratrem, s druhým člověkem. Jeho závist se přechýlila v nenávist; zvíře hněvu, o němž se snad domníval, že ho má pod kontrolou, jej přemohlo…
Kain otevřel dveře zlému duchu, který číhal na prahu jeho srdce, zmocnila se ho zloba a zabil svého bratra. Vpustil do svého nitra démona. A tu se nabízí jedna z možných interpretací toho, kdo nebo co byla ona bytost, zvaná hřích, která se uvelebila na prahu Kainova vědomí a toužila vetřít se dovnitř. Tato teze zní: Kaina posedl falešný, ale živoucí obraz bratra. Obraz úspěšného bratra – nepřítele. Pokroucený, nicméně dostatečně výživný obraz, zlý duch, živený závistí a živící nenávist. Jestliže se Kainovi zhroutil ideální obraz sebe samého, pak zákonitě muselo dojít k přenesení tohoto ideálu na toho druhého. Ne já, ale on! Tenhle Ábel – podle jména pouhý vánek, tahle nicka, přelud. Kdyby aspoň vyznal, že se mu dostalo nezasloužené milosti. Kdyby se tolik nevypínal. Možná že o tomhle chtěl mluvit s Ábelem, když spolu vycházeli kamsi do polí…
Takový obraz nepřítele straší, straší ve věži, jak se lidově říká, a nelze ho ve svém nitru dlouhodobě snášet. Nu, a jestliže není člověk schopen prohlédnout a opravit tento převrácený, deformovaný obraz bratra v sobě samém, v řádu vnitřním, obrací svou agresi proti původci tohoto obrazu, proti jeho předloze, proti bratrovi a bližnímu svému, v řádu vnějším a fyzickém. Kain zvnějšnil svou nenávist navozenou chybným obrazem svého bratra, zabil jej nejprve ve svém srdci a následně ve skutečnosti.
Koneckonců nezabila samotného Ježíše Krista mimo jiné také závist? A to závist náboženských expertů, těch, kteří záviděli Ježíši jeho vztah s Bohem, kteří viděli a zažili, že jeho učení je doprovázeno vnitřní mocí na rozdíl od toho jejich učení a jejich duchaprázdných náboženských aktivit, kteří byli u toho, když Ježíš na místě Božím uzdravoval a odpouštěl, a kteří pak právě jeho úzký vztah s Bohem učinili předmětem obžaloby: vystupoval jako Bůh, činil se Božím synem.
Ježíš na kříži a ve vyznání, že ho Bůh povýšil, že ho oslavil, že ho vzkřísil, že ho přijal – analogicky tak jako Ábela –, představuje zpochybnění každé nábožensky sebevědomé existence. Jeho kříž pohoršuje, podrývá, zpochybňuje. A on bývá proto nenáviděn, a jakoby dodatečně v srdcích lidí „po kainovsku“ zabíjen. Nicméně Kristus tuto nenávist, jak věříme a vyznáváme, překonává nezměrnou odpouštějící láskou.
Amen.
Petr Pazdera Payne