Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry
Pán Ježíš povolává dalšího učedníka. Celník Lévi, kterého známe jakou Matouše Léviho, autora jednoho z evangelií. Lévi má radost, tak uspořádá hostinu. Pán Ježíš se zjevně hostinám nijak nebránil. Tyhle příjemné stránky života přijímal, tak, jak přicházely. Právě tak ovšem přijímal okamžiky nemilé. O tom budeme dnes přemýšlet. O radostech a strastech především našeho duchovního života. O okamžicích Boží blízkosti a co s nimi máme dělat. A právě tak o okamžicích, kdy Bůh je daleko a opět nám nezbývá, než žít dál a nějak se rozhodovat.
Ježíš – jak už bylo jeho zvykem – komentoval určitou situaci podobenstvím z tehdy běžného života. Jakkoliv jsme vzdáleni tehdejší době, tady nám asi reálie nebudou dělat žádné problémy.
Staré víno i nové víno mají něco do sebe. Na jednom i na druhém si člověk může pochutnat. Právě tak staré i nové měchy mají něco do sebe. Nové jsou pevné a přitom pružné, staré jsou měkké, dobře se balí, mnohým používání dokonale vyčištěné. A pak jsou tu ty staré a nové šaty – nu, kdo z nás by neměl nějaké staré obnošené byť třeba i záplatované oblečení, které se mu ale pohodlně nosí a které má rád. Zároveň je pak fajn, čas od času vyrazit v něčem novém. V těch věcech samotných není problém. Problém je v nepatřičných kombinacích. Na ty je potřeba dát si pozor. Konkrétně na kombinaci starý – nový.
Čím se tedy od sebe liší staré víno – nové víno, staré měchy – nové měchy, stará látka – nová látka. Jaký je společný jmenovatel všech těch rozdílů? V čem je ten trýček, že je něco staré a něco nové?! Odpověď na tuto otázku nám dává sám Ježíš: „Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v těch dnech, se budou postit.“ Ten zlom je přítomnost či nepřítomnost Ježíše. Je-li přítomen Ježíš, dějí se nové věci. Je čas na veselici a víno. Není-li ženich, nastává půst.
Opakuji ale ten velmi zásadní postřeh: když posuzujeme staré – nové, tak se nepohybujeme v kategorii špatné – dobré, ale v kategorii vhodné – nevhodné! Staré víno – nové víno, staré měchy – nové měchy, stará látka – nová látka. Jedno jako druhé má svoje místo v životě. Má to svoji roli. Ale nejde to dost dobře k sobě. Nedá se t libovolně kombinovat, protože si tím člověk jen zadělává a problémy.
Všimněme si pak ještě, že spor není o nějaký zásadní bod Mojžíšova Zákona, ale o tehdejší běžné zvyklosti. O postní předpisy, o stolování se zjevnými hříšníky. To první není přikázáno, ale dělá se to. Tak to má být, že se slušný žid v nějaké konkrétní situaci postí. To druhé není zakázáno, ale nedělá se to. Tak to má být, že se slušný žid nějaké konkrétní společnosti vyhýbá.
V Ježíšově přítomnosti, pod jeho přímým vlivem, se tyto zvyklosti bortí. Když je Ježíš přítomen, nejde se postit. Nejde zachovávat nějaké staré předpisy, které říkají, že na hostinu s celníky a hříšníky slušný věřící nechodí. Je tu Ježíš, je čas na změnu. Všechno je nové a jak to někdo bude chtít omezovat nějakými starými zvyky, zmařilo by se úplně všechno. Situace, kterou popisuje evangelium, je právě taková. Ježíš porušuje letitá tabu, nezachovává stará dobrý osvědčená pravidla. Právě tak to prožívají jeho učedníci, kteří jsou stále okolo něj. Nenechávají se omezovat v rozletu.
Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; pak nastane doba, kdy bude potřeba se velkým rozmyslem držet toho starého. … potom, v těch dnech, se budou postit. Protože tak to má být, tak se to dělá. Hlavně nic neměnit. Proč? Protože s námi není Kristus! Protože jsme v tom sami se svou lidskou moudrostí a ta není v Božích očích nic moc. Když se tedy budeme držet toho, co se dělalo doposud, pak nemůžeme udělat nějakou úplně zásadní chybu. Je to ta nejbezpečnější varianta, jak něco úplně nepoklohnit.
Na začátku Skutků apoštolských máme příběh, který popisuje apoštolské společenství těsně před Letnicemi. Je to všechno možné, ale jen velmi málo dobrý příklad, jak se mají křesťané chovat. Dokud Petr dělá ty staré dobré věci, které je učil Pán Ježíš (jděte do Jeruzaléma, čekejte, modlete se), bylo to v pořádku. Cokoliv, co Petr vymyslí nového, tak je přinejmenším pochybné. Doplnění apoštolského kruhu do kompletní dvanáctky. Proč? Za týden byly Letnice a po nich už se nikdy nesešli. V Božích plánech zjevně „dvanáctka“ už neměla místo. Celé to losování Matěje bylo navíc ještě obalené Petrovým kázáním o Jidášovi a o tom, jaký to byl lump a jak šel „tam, kam patří“.
Po Letnicích je ale Kristus přítomen v Duchu svatém, který je učedníkům dán. Petr se nechal Duchem svatým vést a na Boží pokyn šel k pohanskému setníkovi Kornéliovi na návštěvu. V jeho domě pak Petr řekl jasně (Sk 10,34n): „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech.“ Pořád tu působí moc právě toho nového vína, o kterém kdysi mluvil Pán Ježíš, když stoloval s celníky a hříšníky a farizejům se to nelíbilo.
Petr tenkrát také narazil. Proti byli křesťané ze židů. To se nedělá – chodit do domu pohana. To nepřekvapí – potkalo se nové víno a staré měchy. To prostě nejde dohromady. Řešení tu ale je. Petr jim vysvětlil, co prožil a pak (Sk 11,18) už nic nenamítali, ale velebili Boha: „Tak i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života!“ Z Petrových židokřesťanských oponentů se staly nové měchy. Díky tomu ti lidé přijali ono nové víno, že žid se může s pohany stýkat. Církev se s plnou silou obrátila na misii mezi pohany, protože Ježíšovo „budete mi svědky až na sám konec země“ najednou dostalo zásadně nový rozměr.
Zas tak moc ustálené konkrétně zrovna tohle víno ale nebylo ještě dlouho. I v historii církve si ještě párkrát pořádně zabublalo. Třeba když křesťanům došlo, že taková rasová segregace je něco, co je úplně nesmyslné, protože před Boží tváří mezi lidmi opravdu žádný rozdíl není. Nemám nejmenší pochybnosti, že v tomto domýšlení s (těší mne říct „kolegou farářem“) Martinem Lutherem Kingem byl určitě Kristus přítomen. Pořád ten samý trýček. Kristova přítomnost přináší změnu. Nelze sveřepě lpět na starých pravidlech, když je Kristus přítomen. A zase to vysvětlování těm, kteří tenhle Boží hlas neslyší. Martin Luther King byl dobrý řečník a dokázal lidem vysvětlit, jak porozuměl Boží vůli.
*-*-*-*-*-*-*-*
Co když ale Kristus přítomen není… I toto přece prožíváme. Jistě, že existují nádherné okamžiky Ježíšovy blízkosti – a pak jsme naplněni radostí a veselím. Jenže právě tak prožíváme okamžiky mlčícího nebe – a pak je doba půstu. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v těch dnech, se budou postit. V tu chvíli nastává čas pro staré víno, staré měchy a staré šaty. Ještě jednou opakuji ten velmi zásadní postřeh: nepohybujeme se v kategorii dobré – špatné, ale v kategorii vhodné – nevhodné! Staré víno – nové víno, staré měch – nové měchy, stará látka – nová látka – jedno jako druhé má svoje místo v životě. Má to svoji roli. Jistě – nejde to dost dobře k sobě. Když je Ježíš přítomen, nejde zachovávat nějaké staré předpisy. Je tu Ježíš, je čas na změnu. Jenže když tu není, když neprožíváme jeho blízkost, když neslyšíme jeho hlas, když nepoznáváme jeho vůli, tak je potřeba sáhnout po těch starých osvědčených pravidlech. Tolikrát už Boží lid zažil dobu, kdy bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté (1Sam 3,1). Tolikrát to zažil každý z nás, že chtěl znát Boží vůli, ale nedostal žádnou odpověď a už vůbec ne takovou, aby se mohl usmát a říct: „Díky, Pane Ježíši, jo, to je za odpověď přesně na to, na co jsem se ptal.“
Jestliže se v takovou chvíli přesto vrhneme do nějaké aktivity, nebudeme ani první, ani poslední. Duchovní prázdnota se často maskuje o to horečnatější aktivitou. Jenže bude to bez Ježíše. Bude to utržený kus látky z nových šatů našitý na staré šaty. Nové šaty zmaříme a na starých to bude vypadat jako pěst na oko. Už víme z příkladu apoštola Petra, že v tu chvíli je aktivismus v lepším případě zbytečný, v horším případě na škodu. To když začne Petr rozkládat křehkou jednotu židokřesťanů a pohanokřesťanů v Pavlových sborech. Zkoušet za každou cenu něco organizovat, aniž bych se ptal na Boží vůli, to je špatný nápad.
Co tedy v tu chvíli?
Je o to celá jedna biblická kniha – Ester. Biblická kniha, ve které ani jednou nevystupuje Bůh. Jen lidé. Lidé, kteří pochopí, že i když Bůh nemluví, tak je potřeba se prostě dál modlit, jako vždycky. Dál se postit, jako vždycky. Dál dodržovat všechny předpisy, řády a nařízení, jako vždycky. Nic lepšího vám neporadí ani duchovní rádci a průvodci. Na cestě onou příslovečnou „temnou nocí“, kdy nejen, že neslyšíte Boží hlas, ale zmizely i všechny příjemné pocity, které doposud váš duchovní život provázely, tak tehdy je jediným vodítkem právě to držení starých dobrých pravidel.
Je-li přítomen Kristus, slyšíme-li jeho hlas, poznáváme-li jeho vůli, je čas na radost, bujaré veselí a změny. Je-li od nás ženich vzat, neprožíváme-li Boží blízkost, je čas pro klid a pevné držení se tradice a zažitých rituálů modlitby ráno, večer, před jídlem – jak jste kdo zvyklý. Jak „se to dělá“.
Jedno i druhé známe. Je dobré s jedním i druhým ve svém duchovním životě počítat. Znám-li Boží vůli, pak je třeba své postoje vysvětlovat, jako vysvětloval Ježíš farizejům, Petr židokřesťanům a King lidem v Alabamě. Není to lehké, ale jde to.
Právě tak je ale potřeba se snažit tyto změny vnímat a přijímat. To je kolikrát ještě těžší. Nevím, jestli by Pán Ježíš someliér, ale velice realisticky řekl: „Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘“ Ne, že by si člověk čas od času nepochutnal na burčáku, ale připojuji se k Páně Ježíšovu hodnocení, že na starším víně si pochutnám víc. Stejně je na tom člověk, který si zvykne na to, že všechno běží pořád stejně, tak už nijak nebaží po novotách. Není divu, vždyť ony ty staré osvědčené věci se ve většině případů stejně ukazují, jako rozumná volba. Cítím v tom Ježíšově „Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘“ tak trochu omluvenku pro váhající. Je to pro mne protiváha tomu „Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi?“ Pán Ježíš vidí obě krajnosti a ani jedné se nediví. Ani jednu neodsuzuje, ani jednu neprohlašuje za špatnou. Kdo si užil kvalitního vína, netouží po mladém a právě tak kdo prožívá Kristovu blízkost, tak ho to nenechá v klidu. Jedno jako druhé je pochopitelné a jedno jako druhé je v tu kterou konkrétní situaci správné. V určitou chvíli je potřeba držet se toho, co je staré a osvědčené a v určitou chvíli je prostor pro změny.
Problém nastává, když se to potká a lidé si nedají tu práci to nějak spojit. Je skvělé, když Kristova přítomnost dává vzniknout novému vínu. Tomu divokému burčáku, který má někdy až strašnou sílu. Urve zašroubované víčko z PET lahve, natož aby vydržel starý kozí měch. A my se lekneme a budeme si říkat, že staré je lepší. Jakmile si zvykneme na staré dobré víno, nebudeme mít chuť na změny. Riskujeme, že zkostnatíme v něčem, co sice bylo dobré, ale až se objeví Kristus a bude s novým vínem chtít nějakou změnu, tak my budeme ten starý měch, co ho nesnese. Za časů Pána Ježíše nové víno naštvalo farizeje, za časů apoštola Petra naštvalo křesťany ze židů, Martin Luther King to taky neměl jednoduché, když chtěl jezdit v Montgomery autobusem. A teď to vytočí nás, že někdo mění něco, co nějak fungovalo možná staletí. Nové víno a staré měchy – to prostě nejde dohromady.
Mám ale naději, že ze starého měchu může stát nový měch. Tohle už to podobenství neříká. Je to jen dotažení, které už se mnohem víc opírá o zkušenost církve. Z toho, že alespoň někteří farizeové se nakonec přidali ke křesťanství. Že židokřesťané a pohanokřesťané v církvi nakonec vydrželi a že černoši a běloši můžou jezdit v Motgomery v jednom autobuse. Ježíšova přítomnost byla tak mocná, že to lidi proměnilo.
V téhle naději se můžeme sdílet mezi sebou (v manželství, v rodině, ve sboru, v církvi…) všechna svoje pochopení Boží vůle pro nás a pro svět a lidi kolem nás. V naději, že nepropásneme okamžiky, kdy k nám Kristus mluví a nepromarníme ani ty chvíle, kdy je vzdálený, kdy jeho hlas nevnímáme
Amen.