Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry
tento verš se nám zachoval díky velmi spletité a mnohdy nejasné historii. Pokud Vás zajímá můžeme se k ní vrátit na biblické hodině. Důležité rukopisy ho neznají, ale máme dost důvodů se domnívat, že to je autentický Ježíšův výrok. „Člověče, víš-li co, činíš, jsi blahoslavený; nevíš-li, jsi prokletý a přestupník zákona.“ Docela chápu, že ostatním pisatelům připadl možná až příliš odvážný, až příliš snadno zneužitelný. Jistě – je možné se odvolávat na dávné proroctví (slyšeli jsme ho v úvodu) a hájit, že nepotřebujeme psaná pravidla. Že Boží Zákon máme mít napsaný v srdci a podle citu pak máme rozhodovat, co je dobré a co není. Ale zkušme si to představit, jak by to asi dopadalo v praxi. Kdybychom se spolehli na to, že netřeba se vzájemně učit, protože přece všichni „známe Hospodina“.
Evangelijní příběh, tak jak se vyvíjel, nám jasně ukazuje, jak si evangelisté tohoto nebezpečí byli vědomi. Nejstarší evangelium, Markovo, shrnuje celý příběh do úžasné věty: „Člověk nebyl učiněn pro sobotu, ale sobota pro člověka.“ (Mk 2,27). Pro Matouše i Lukáše, kteří Markovo evangelium znali, byla tato věta, zdá se, dost silná a vypustili ji. Nechali její pokračování: „Syn člověka je pánem nad sobotou.“ Je to určitě pravda a nemám pochybnosti nad tím, že Ježíš je Pánem nad sobotou. Bez toho začátku ale ta věta už ale nese jiný obsah. Už to ani náhodou nejsme my, kdo si mohou rozhodnout, ale výhradně Pán Ježíš. Když on nám něco povolí, tak je to v pořádku. Už se zřetelně posouváme z toho, co máme všichni napsané v srdci, do toho, co je díky Pánu Ježíši na papíře. Tímhle směrem vede evangelista Matouš naše myšlenky ještě zřetelněji připomínku toho, že i kněží přece prací v chrámu porušují sobotu (Nu 28,9-10)! I sobotní povinný klid má své výjimky. Jednoznačnou výjimkou je chrámová bohoslužba a Pán Ježíš je mnohem víc, než chrám. Prorok Ozeáš (6,6) říká jasně „milosrdenství chci, a ne oběť“, ale by snad někoho nenapadlo si milosrdenstvím obhajovat cokoliv, tak Matouš také připomene, že Syn člověka je pánem nad sobotou. Když Pán Ježíš něco rozhodl, tak už se to může.
Dnešní hlavní čtení nás ale v myšlenkách přenáší před toto myšlenkové dotažení. Ten člověk, který v sobotu pracoval, to nebyl někdo z učedníků. Zjevně to není někdo, kdo by vůbec znal Ježíšovo učení. A přece i on má tuto svobodu. Ta není nějakým specifickým Ježíšovým darem, ale prostě správným pochopením Písma. Přesně jak to Ježíš řekl v Markově evangeliu – „Člověk nebyl učiněn pro sobotu, ale sobota pro člověka.“ Takhle to stanovil již Hospodin na Sinaji – ne až Pán Ježíš. Již v dobách Mojžíšových měla sobota nějaký velmi jednoznačný účel. To, co ze soboty zbylo v Ježíšově, to je paskvil. Seznam 39 činností, které se nesmějí konat. Tedy včetně žní – proto je tu ten problém s vymínáním klasů, protože to je vlastně forma žní.
Proč ale Bůh dal lidem sobotu? Cožpak jim dal „den odpočinutí“ jako jho, které prostě Izraelci musí nést? Tak trochu by tímto směrem ukazovalo znění Desatera, jak ho máme v druhé knize Mojžíšově (Ex 20,8–11 a 33,12–17). Protože v ten den odpočíval Bůh, tak budou odpočívat i jeho služebníci. Sobotní odpočinek je vyjádření poslušnosti Bohu. Už tím, že nepracuji, tak Boha uctívám. Ano člověk je pro sobotu – protože člověk je tu pro Boha. Takhle by se to mohlo chápat. Ne nezbytně nutně, ale možné dotažení to je.
Jenže v páté knize Mojžíšově ale nalezneme jiné zdůvodnění (Dt 5,12–15) a to už naše myšlenky povede jiným směrem. Tady čteme odkaz na vyjití z Egypta. Na osvobození z otroctví. Sobota je projev Boží lásky. Od každodenní dřiny jsme osvobozeni. A nejen my, ale i naše rodiny i otroci a zvířata. Sobota je dar člověku. V tu chvíli už je zřetelné, že není člověk pro sobotu (tedy aby v tento den uctíval Boha a běda, jestli se bude starat o sebe), ale sobota je tu pro člověka, aby si člověk v tento den konečně užil svobody Božího dítěte, ve které má konečně čas Boha oslavovat a pořádně a bez stresu si to může užít.
Po staletí se židovství klonilo k tomu prvnímu směru chápání. Ke kultickému výkladu, který nakonec vedl k onomu již zmíněnému seznamu zakázaných činností. Žid nesmí zapálit oheň, tedy ani si třeba rozsvítit žárovku. Pán Bůh jednou řekl, že sobotu se nepracuje, také jaké s tím štráchy. Pán Ježíš ale vyzdvihuje ten druhý směr výkladu pochopení sobotního klidu. Sobota je tu proto, aby nám bylo dobře. Bůh nám ji dal, abychom mohli aspoň jednou týdně prožít, jak je dobře v Boží blízkosti. Pokud by člověku z nějakého důvodu dobře nebylo, tak to jde proti smyslu soboty.
V tom prvním, tak říkajíc „náboženském“ výkladu soboty člověk musí omezit sám sebe, aby neurazil Boha. V tom druhém, tak říkajíc „humanistickém“ výkladu soboty, si člověk může ulevit, protože mu to Bůh umožňuje a přeje. I ten druhý výklad byl po celou dobu v židovství přítomný! Jen si ho nikdo moc nepřipouštěl. Protože je to výklad nebezpečný. Umožňující velmi svévolné výklady. Umožňující postupně v zájmu nějakých lidských tužeb a potřeb porušovat jakýkoliv předpis Zákona. Ale je tam a proto se Ježíš právem odvolává na to, že dotyčný člověk, který v sobotu pracuje, tak to může mít velmi dobře promyšlené a velmi rozumně zdůvodněné. Může to být jeden z mála, který (stejně jak Pán Ježíš!) pochopil hodnotu soboty jako daru svobody. Jako příležitost k tomu vyjít z otročení všemožných předpisů a konečně si užívat svobody Božího dítěte. Pak pro něj platí „Člověče, víš co činíš a proto jsi blahoslavený…“
Anebo tomu tak není. Je to jen obyčejný přestupník zákona. Nezajímá ho Boží vůle, nebere vážně, co Bůh chce. V tom případě je zlořečený, prokletý. „Člověče, víš-li co, činíš, jsi blahoslavený; nevíš-li, jsi prokletý a přestupník zákona.“ Boží Zákon je svatý a nikdy nepřestal být svatý. Pán Ježíš nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Objasnit to, k čemu má zákon sloužit. Ukázat na jeho vlastní smysl, totiž osvobození člověka. Zákony jsou tu pro naše dobro, pro náš prospěch. Aby byl člověk opravdu svobodný, potřebuje zákon, který mu jasně říká, co je dobré a co je zlé. Žít bez zákonů je jako hrát fotbal bez jakýchkoliv pravidel – možná prvních pár minut to bude švanda, ale záhy se to zvrhne ve zmatek a nebude to bavit ani hráče, ani diváky. Kdyby byly zákony zrušeny, nic dobrého by to nepřineslo. Pán Ježíš ale přichází jako naplnění Zákona. Ne rušení. Jde o odhalení jejich smyslu. Ježíš neruší sobotní klid, ale ukazuje, k čemu je dobrý a snaží se k tomuto cíli lidi dovést. Jde o možnost být v Boží blízkosti a být šťastný. Blahoslavený ten, kdo pochopil, že Bohu jde o naše dobro. Jde mu o to, abychom byli šťastní. Abychom byli nablízku Bohu a prospívali sami sobě i druhým lidem. To je cíl lidského života. Sám Pán Ježíš to věděl moc dobře – proto v sobotu uzdravoval, proto nechal učedníky, aby se najedli.
Běda ale přestupníkům zákona, kteří Boží vůli neznají a nehledají. Je jim šumák, co je dobré a co je zlé a jen hoví svým zálibám. Ti Zákon ruší a svolávají na sebe zlořečení.
Jenže – co my?! Jaká je naše pravomoc? Když zůstanu u těch nejstarších vrstev těchto disputací, tak Pán Ježíš neargumentuje svojí mocí, ale obecně Božím záměrem. Jakého druhu jsou v tomto ohledu Ježíšova přikázání? Jakého druhu jsou tomto ohledu příkazy a zákazy apoštola Pavla? Mají ty už konečnou platnost a už se o nich nediskutuje?
Nebyli bychom ani první ani poslední, kdo je takto chápe. Kdo to vidí tak (velmi zjednodušeně řečeno!), že skončila planost Starého Zákona a teď platí přikázání Nového Zákona. Máme tu aktualizovaný seznam příkazů a zákazů a ty už budou platit až do konání věků. My do toho nemáme co zasahovat. Řekl-li v Bibli apoštol Pavel, že muži budou mít krátké vlasy a ženy dlouhé, o čem chcete diskutovat? Jak je psáno, tak se ženy budou modlit s hlavou pokrytou a ve shromáždění mužů budou mlčet.
Konkrétně u těchto příkladů asi nemáme zas tak zásadní problém mluvit o dobové, kulturní či místní podmíněnosti těchto příkazů – jenže tím už otevíráme dveře jinému chápání. Takovému, která bych mohl formulovat slovy „Nový Zákon byl dán pro člověka, ne člověk pro Nový Zákon“. Pavel třeba píše dost jasně (Ef 4,25) … zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla. To zní naprosto jednoznačně – jenže co třeba tak zvaná „bílá lež“, kdy člověk druhému lže, aby ho ochránil před příliš krutou pravdou? Může v takovou chvíli křesťan lhát?
Znovu a znovu se vrací diskuse o registrovaném partnerství a s tím i argument, že Bible homosexuální jednání jasně a jednoznačně zakazuje, tak o čem by kdo chtěl ještě diskutovat! A zároveň jsou tu mnozí vážení a vzdělaní křesťané, kteří nejen ve věci dlouhých vlasů a žen ve vedoucích pozicích, ale i v otázce homosexuality říkají, že žijeme v jiné době, jinak rozumíme světu a tak pro nás neplatí tato byť tak jednoznačně formulované příkazy a zákazy.
Tohleto jsou docela „dardy“. Jenže právě tak i v každodenním životě, v běžných situacích prožívám okamžiky, kdy na jedné straně máme cosi jako „biblické pravdy“ a na straně druhé to, co bychom chtěli, co by se nám líbilo. Co všechno máme brát naprosto vážně a kde už má místo křesťanská svoboda Božích dětí? Máme příkladně poslouchat světské zákony, když se nepříčí Božím – může křesťan přeběhnout na červenou, když nic nejede? Apoštol zakazuje vést hloupé a dvousmyslné řeči – může říkat vtipy? Mluvte pravdu každý se svým bližním… Může se křesťan skrývat za falešnou identitu na internetu? Opilství je skutek lidské svévole – může se křesťan opít? Kouřit marihuanu? Kde je mez?
Jedna možnost je tohle všechno razantně zatrhnout. Vůbec se nedivím těm, kteří raději v opatrnosti berou jako neměnné pravidlo zachovávat všechny novozákonní předpisy co možná bez jakékoliv výjimky. Klidně včetně těch dlouhých vlasů a zakryté hlavy při modlitbě. Je lépe obětovat svoje zájmy, jen aby nebyl porušen Boží zákon. Bůh a jeho vůle je přednější, než člověk. Ono je to totiž buď – anebo. Blahoslavenství, nebo prokletí. Nic mezitím, žádná šedá zóna, kdy se vlastně nic neděje a je jedno, co děláme.
Když už budeme chtít přemýšlet, nakolik to opravdu jsou pravidla i pro nás a pro dnešek, ocitáme se na tenkém ledu. V těchto otázkách máme jako obecné pravidlo vlastně jen to „Člověče, víš-li co, činíš, jsi blahoslavený; nevíš-li, jsi prokletý a přestupník zákona.“ Slyšíme z toho, že je potřeba nad vším tím zodpovědně přemýšlet. Je potřeba se Boha ptát a teprve tam, kde má člověk opravdu jasno, tak může udělat ten opatrný krok dál. Podoben onomu člověku, který porušil sobotní klid a přece to nebylo znesvěcení svátečního dne, ale naplnění jeho smyslu. Snad. Příběh nám výsledek tehdejší situace nesděluje.
Ve smyslu Ježíšova výroku člověče, víš-li co, činíš, jsi blahoslavený pak člověk můžeme začít promýšlet jakýkoliv další příkaz či zákaz Písma. Je potřeba se pořád ptát, jestli opravdu dělám něco dobrého – a jsem blahoslavený. Nebo jen hovím vlastním choutkám, vlastní lenosti, vlastnímu sobectví – a jsem prokletý přestupník zákona. Otázky „Proč dělám to, co dělám?“, „Proč říkám, to co říkám?“ – ty je potřeba si stále klást.
Tam, kde nevíme, je na místě přinejmenším opatrnost. Jistě je lépe omezit sám sebe, než na sebe svolávat prokletí. Přece však chci povzbudit k odvaze hledání té aktuální Boží vůle, která se nebude tak přísně a jednoznačně vázat na literu Písma. Vede mne k tomu Ježíšova otázka, kterou dal zákoníkům a farizejům právě při uzdravování v sobotu: „Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?“ Touto otázkou nám totiž dává Pán Ježíš do ruky další velmi důležitý rozlišovací prvek. Pánu Ježíši ani v nejmenším nešlo o něj samotného. Chtěl pomoct tomu ochrnutému. Právě tak není nikde psáno, že by on sám vymínal klasy a jedl. Hájil učedníky, ne sám sebe.
Jestliže si s čistým svědomím dokážeme říct, že v tom kterém hledání nejde o nás, ale o pomoc druhým, myslím, že to je významné znamení toho, že jsme na dobré stopě v nalezení toho, kam až může jít svoboda Božích dětí a stále to není sobecké přestupování zákona, nad kterým se vznáší Boží klatba.
Když to neděláme pro sebe, ale pro druhého, tak v tu chvíli můžeme nalézt živé Boží slovo, které přinese do našeho světa Boží blízkost i radost a pokoj.
Amen.