Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
otázkou „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ se Ježíš ptá „Co se o mně říká?“ „Co si o mně myslí obyčejní lidé?“ Ježíš přitom ví, jak to chodí. Ví, že o lidech, které potkáme ve veřejném prostoru, obvykle nijak hluboko nepřemýšlíme. Rozhodují spíše naše předběžná očekávání, chcete-li, tak naše předsudky, a to, jak nás dotyčný zaujme. Teprve když nás něčím zaujme, tak možná takového člověka vezmeme vážně a začneme se ptát, kým doopravdy je.
Ptejme se tedy nejprve, jaká předběžná očekávání vyvolával ve své době Ježíš?
Očekávání Římanů, pokud Ježíše vůbec zaregistrovali, byla jistě převážně negativní. A nešlo jenom o ně, ale i o všechny, kteří přijali, že těžiště kultury, těžiště tehdejšího moderního světa, je tam na Západě v Římě, a jedinou rozumnou životní strategií je toto přijmout. Takovým člověkem se stal i Josephus Flavius, Žid vysokého původu, zajatý během první římsko-židovské války roku 67 v Galilei.
V druhém svazku jeho díla Židovské války čteme: A byl tady druhý typ ničemů, s čistšíma rukama, ale s o to horšími cíli, kteří ničili mír města ještě více než vrahové. Podvodníci a šejdíři tvářící se, že mají božské vedení, živili naději na revoluční změny, a vyváděli zástupy na poušť v domnění, že Bůh jim dá znamení spásy.
Tolik očekávání Římanů a jim podobných. Co se týče Židů, tak je jisté, že jejich značná část představami o příchodu Mesiáše ovlivněna byla. Ty představy ale byly rozličné a v čase se proměňovaly. Zachovalo se o tom jen málo písemných pramenů. Ne, že by se v té době nepsalo. Avšak po ustavení kánonu Starého Zákona, ke kterému došlo nejpozději koncem prvního století, byly nekanonické texty ničeny a jejich čtení bylo židovskými učiteli zakazováno.
To, co se dochovalo, určitě nemluví jednotným jazykem. Uveďme pár příkladů.
V 1. knize Makabejské, napsané kolem roku 100 před Kristem, čteme: (14,41) Židé a jejich kněží se usnesli, aby byl Šimeón natrvalo jejich vládcem a veleknězem, dokud by nepovstal zaslíbený věrný Prorok.
Takzvaná Aramejská apokalypsa, ze které se zachovaly jen útržky ve svitcích od Mrtvého moře, obsahuje tato slova: Bude nazýván Synem Boha, a nazvou ho Synem Nejvyššího … Jeho království bude věčné … Země bude stát v pravdě a všichni budou v míru. Meč ustane a města ho budou uctívat.
Apokalyptická 2. Baruchova, napsaná až po pádu Jeruzaléma, mluví výslovně o Mesiáši, tedy Pomazaném, a to vícekrát. Například v ní stojí: (39,7) V onom čase bude zjevena vláda Toho Pomazaného, který je jako pramen a vinná réva.
Co z toho zasahovalo Šimona Petra, syna Jonášova, nevíme. Možná toho bylo velmi málo, třeba jen takové obecné povědomí, že Mesiáš má přijít. Možná pro něj, v souladu s evangelijním podáním, daleko důležitější než nějaká psaná slova byla znalost osoby Jana Křtitele. Víme, že Šimon neměl žádné vyšší vzdělání. Podle všeho se svou myšlenkovou výbavou nijak nelišil od těch obyčejných lidí, kteří tvořili zástupy, na jejichž mínění se Ježíš ptá.
Samozřejmě, aby tyto zástupy vůbec uvažovaly o Ježíši jako o Mesiáši, muselo v nich něco vzbudit naději, že on by tím Mesiášem být mohl. Musel je něčím zaujmout. Evangelia nás nenechávají na pochybách, že se tak stalo, a jak se to stalo. Například v čtvrté kapitole Matoušova evangelia (Mt 4:24,25) čteme: Pověst o něm se roznesla po celé Syrii; přinášeli k němu všechny nemocné, ochrnuté, a uzdravoval je. A velké zástupy z Galilee, Desetiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly.
Situace se tedy pro Ježíše zdála být zralá k tomu, aby potvrdil jejich očekávání a prohlásil se za Mesiáše. Jenomže on to neudělá. Naopak, spíše jako by chtěl zabránit tomu, aby ho za Mesiáše prohlásili jiní. Když pokračujeme ve čtení textu zvoleného pro kázání, narazíme ve verši 20. na slova až zarážející: Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
Vykladači nabízejí řadu pragmatických důvodů, proč takto Ježíš jednal. Říkají: „Ještě nebyl čas pro toto zjevení. Vyhlášením sebe jako Mesiáše by Ježíš přivodil zásah Římanů a útoky farizeů a zákoníků. Očekávání Mesiáše bylo tak zpolitizované, že by lidé přišli a prohlásili ho za krále.“
To jsou všechno jistě správné úvahy. Bývá to ale tak, že důvody pragmatické jsou promíšeny s postoji, které jsou zakotveny hlouběji. Pro mě tím hlubším důvodem je, že Ježíš nikoho do rozhodnutí jít za ním a přijmout ho jako Pána netlačí. Nestojí o rozhodnutí pod vlivem nějakého vnějšího společenského tlaku a očekávání. Říká „Musíš se rozhodnout sám.“ Nebo snad ještě vyhroceněji „Dívej se a uvidíš mé skutky. Poslouchej a uslyšíš má slova. Co z toho všeho plyne pro tebe, na to si musíš přijít sám.“
Jasné „Ano“ nedal ani Janu Křtiteli, navzdory tomu, že ten byl ve vězení a byl pak popraven. I jemu odpovídá poukazem na to, co se děje. Slepí vid, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blahoslavený, komu nejsem kamenem úrazu. (Mt 12,5–6).
To, že Ježíš by mohl být Mesiášem, napadlo asi leckoho. Od tušení k vyznání může být ale hodně daleko. Může to být tak daleko jako trvá celý jeden lidský život.
Když se Ježíš ptá Za koho mě pokládáte vy? Tak se ptá všech učedníků, ne pouze Petra. Je to ale Petr, kdo udělá ten krok od tušení k vyznání. Možná vysloví něco, co měli na jazyku i ostatní. On však bude první, kdo to řekne. A je to důležité, že to řekne.
Důležitá je ale i Ježíšova odpověď. Není to ani „No konečně, že jsi na to přišel.“, ani „To seš fakt dobrej, žes to pochopil.“ Je to Blahoslavený jsi, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. S jistou nadsázkou to lze parafrázovat jako To je skvělý a úžasný, žes to takhle pochopil a takhle vyjádřil, ale nepočítej si to za zásluhu. Raduji se! Sláva ale patří Otci.
Tady narážíme na tajemství víry. Je to naše věc, naše rozhodnutí, a současně je to milost Boží. Nemůžeme se zbavit odpovědnosti za své rozhodování, ale také nemůžeme to, co nám bylo zjeveno, vzít jako argument, že když se chce, tak to jde.
Učiníme-li ten krok víry, vyznáme-li Ježíše jako svého Pána, tak to ovšem neznamená, že vše je provždy vyřešeno. Protože tam, kde je víra, je nutně doma i pochybnost. Jedním typem pochybností je, zda celé to náboženství není nesmysl. Zda to není věc podvodníků a šejdířů, kteří se tváří, že mají božské vedení. To je jistě mínění řady úctyhodných lidí. A samozřejmě také i řady neúctyhodných. Ale není to zpravidla typ pochybností, který ohrožuje lidi chodící do kostela. Protože my jsme, alespoň doufám, zažili v nějaké míře dobrodiní života v církvi. Máme zkušenost s laskavostí, se vzájemným nasloucháním, pomocí, zkrátka se vším, co přináší život ve společenství. Víme, že to není samo sebou, že to není jen tak.
Přesto se pochybnosti vkrádají. A možná to jsou právě pochybnosti, zda pravdu nemají ti, kteří jsou sice Ježíšovi přátelsky naklonění, ale připouštějí takovou trochu širší paletu možností. Za koho lidé pokládají Syna člověka? – Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáš, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků. Dnes by odpověď možná zněla Jedni za učitele, jiní za idealistu, další za toho, který otvírá cestu k plnému lidství. Nebylo by na místě trochu více tolerance? Není v tom lpění na osobě Ježíše Krista nějaký krok netolerance, nepřiměřené výlučnosti, kdy se ignorují jiné, také dobré cesty?
Vraťme se znovu k tomu, proč lidé šli za Ježíšem. Vábila je jeho moc. – Myslím, že bychom se kvůli tomu na ně neměli zlobit. Boží moc, moc Ježíšova, ta tady je. To patří nejen k realitě víry. Něco z té fascinace Ježíšem je přítomno i ve světské kultuře dnešní doby. Nechci tady polemizovat o hodnotě projektů jako je Jesus Christ Superstar nebo Šifra Mistra Leonarda. Za jisté však považuji, že jejich autoři si byli dobře vědomi chytlavosti tématu. Lidé stále nějak tuší, vědí, že to s Ježíšem není jen tak.
K jádru křesťanství podle mého názoru patří si ujasnit, že moc Ježíše Krista se lidským rozumem nedá úplně vysvětlit. – Stojí za povšimnutí, že o takové vysvětlení zpravidla usilují ti, kteří si s Ježíšovou mocí neví rady, a rádi by doložili, že vše proběhlo přirozeně, srozumitelně, zdůvodnitelně. Někdy to může být až bolestivé, když se takové snahy uhnízdí uprostřed církve, a na Ježíšovo místo se dosazuje tu rozum, tu existenciální očekávání, tu společenská spravedlnost, tu dobré vztahy v rámci vřelého společenství.
Pro značnou část takových snah je typické, že chtějí začít od učení. Bývají provázeny přesvědčením, že se jim podaří vysvětlit, jak to Ježíš vlastně myslel. Jenomže Ježíšova moc se nedá nějak odvysvětlit. Ona tady je.
Neměli bychom se ovšem na ty, kteří se o takové vysvětlení pokoušejí, zlobit. Ona v tom může být spousta vynikajících postřehů. – Nezapomínejme však přitom, že to, že církev rozpoznala a vyznala, že Ježíš je Pán – a vyznala to nejprve Petrovými ústy – tak to je tím vlastním důvodem, proč církev začala Ježíšovy výroky zaznamenávat, uchovávat, sbírat, a vlastně skoro až dodatečně se na ně rozpomínat. Teprve vyznání, že Ježíš je Pán, dává Ježíšově moci smysl, a dává prostor, aby ta moc vstoupila do toho našeho vnitřního osobního rozměru, kterému se v bibli říká srdce. Teprve potom může mít jeho učení plný dopad.
Tolerance, ke které křesťané bývají dnes tak často nabádáni, je dobrá věc. Nestačí však na to, aby zvládla destruktivní moc hříchu. Popírání této destruktivní moci, vytěsňování lidské bídy – materiální, duchovní, vztahové – za horizont naší každodennosti, to je jeden ze Satanových triků. Ježíš je realista a o lidské bídě ví. A ví, že střet s ní nemůže být frontální, že to nejde řešit nějakým královským mesiášským nařízením, abychom byli na sebe hodní a navzájem tolerantní. Ježíšova moc k nám přichází skrze kříž. Kříž, to je téma druhé části Matoušova evangelia. Kříž pro toho, kdo byl laskavý a kdo odstraňoval lidskou bídu v jejích kořenech. Takhle moc, která přišla skrze kříž, tady je. Je na nás, abychom si ji připustili, abychom do ní vstoupili.
Kudy na to? Ten první krok je ten krok Šimona Petra. Krok, který zůstává jako otevřená možnost pro každého. Přijmout, že Ježíš je Mesiáš. Že má moc mě vytrhnout z mé sebestřednosti, sobectví, otupělosti, beznaděje. Že má moc nasytit naši touhu po lásce, přijetí, spravedlnosti, radosti, čistotě a pokoji. Že pro to přišel. Že nás přijímá jako bratry a sestry.
Amen.
Aleš Drápal