Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
tento rozhovor mezi Ježíšem a zákoníkem je rámcem pro podobenství o milosrdném Samařanovi. To je totiž mnohem důležitější, než podobenství samotné. Celé je to totiž uvozeno zákoníkovou otázkou: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ To je určitě důležitá otázka! Dokonce ta úplně nejdůležitější. Co máme dělat, abych žili „život nového věku“ je tam doslova – nejde tu ani tak o to, jak se dostat do nebe, ale jak žít už teď tady na zemi, aby to bylo jako v nebi. Jaké jsou řády pro život, jaký se Bohu líbí, jakému Pán Bůh žehná.
Pán Ježíš – jak už to měl ve zvyku – odpověděl protiotázkou: Či – přesněji řečeno – dvěmi protiotázkami: Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš? V Zákoně je toho napsáno strašně moc a tak to Pán Ježíš upřesňuje: Jak to tam čteš? Jak tou rozumíš, co je všechno napsáno v Zákoně? Co se z toho týká takového života, jaký se Bohu líbí? Zákoník odpověděl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘.“ Ocitoval Starý Zákon – a Pán Ježíš mu to odsouhlasil.
Už toto je úžasná informace! Ježíš a tehdejší autority vykládající Písmo, se shodnou. Shodnou se na tom, co je život, jak se Pánu Bohu líbí. Co je život podle Božích řádů.
To následující podobenství už je jen ilustrace, která dovysvětlí pojem „bližní“. Nezapomeňme ale, že to podstatné jsme se už dozvěděli. Co máme dělat, abychom žili takový život, jaký se Pánu Bohu líbí? Život nového věku? Život Božího království, které je už tak nějak mezi námi? „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘.“
V otázce lásky k Bohu má – zdá se – zákoník jasno. To se z příběhu nedozvíme. Kdo je ale ten „bližní“? V té otázce se skrývá chápání lidí na „my a oni“. Rozdělení lidí na ty, kteří patří ke mně a na ty, kteří ke mně nepatří. To je úplně normální. Tehdy se takhle židé odlišoval od pohanů. Nebo Řekové od barbarů. Nebo ti, co měli římské občanství, od těch, co ho neměli. Miluj svého bližního jako sám sebe – to je moc lidí, kdyby to měli být všichni. To by se člověk zbláznil. Kdo tedy patří do té skupiny „bližní“, které máme milovat, abychom žili tak, jak se to Pánu Bohu líbí?
Na tuhle otázku, kdo to je bližní, pak Pán Ježíš odpověděl podobenstvím o milosrdném Samařanu. Tohle podobenství, to je prostě klasika. To si zopakujeme jedna dvě.
Z Jeruzaléma do Jericha je to den cesty – asi 27 kilometrů, ale dost v kopcích. To, že zde bývali lupiči, zmiňují i jiní starověcí autoři. Co víme o onom poutníkovi? Vlastně nic. Nevíme, kdo to byl, co dělal. Jen to, co ho potkalo – zmlátili ho, okradli. Lupiči ho nechali ležet polomrtvého někde u cesty.
Polomrtvého – zajímavé slovo. Lumpové udělají půlku práce. Nechali ho polomrtvého. K tomu, aby byl ten člověk docela mrtvý, tak k tomu pak velice snadno poslouží ti tak zvaně „slušní“. Lidová moudrost praví, že k tomu, aby vyhrálo zlo, tak stačí, aby slušní lidé nedělali nic. To je přesně ta situace. Člověk, o kterém nevíme vůbec nic, tak leží někde zmlácený a polomrtvý. To, co ho může usmrtit docela, to je nevšímavost lidí kolem něj. Kdo jsou tedy ti, co ho tam zahlédli ležet?
První byl jakýsi kněz.
Šel kolem, viděl ho a vyhnul se mu. Nemá smysl si namlouvat, že byl nějak hluboce zamyšlen a nevšiml si ho. Pán Ježíš jasně řekl, že ho viděl a že se mu vyhnul. Navíc „sestupoval“ – šel taky z Jeruzaléma, který je v horách, do Jericha, které je v nížině. Proč to zdůrazňuji? Aby bylo jasné, že rozhodně nechvátal na bohoslužby. Nemusel si nijak přísně hlídat kultickou čistotu. Jistě, je pravda, že Mojžíšův zákon říká o kněžích velmi jasně (Lv 21,1): Žádný kněz se neposkvrní při někom mrtvém ze svého lidu s výjimkou svého nejbližšího příbuzného… Ale tady není o čem spekulovat, jestli má přednost bohoslužba, nebo pomoc potřebnému a že ten kněz vlastně nemá možnost zjistit, jestli dýchá, tepe mu srdce a tak – jedině tím, že se ho dotkne, ale pak by ho čekalo složité očišťování, pokud by zjistil, že je mrtvý. Tuto diskusi dnešní příběh předem vylučuje. Kněz je na cestě z Jeruzaléma pryč, čili je to jeden z příslušníků kterési kněžské třídy, které se střídaly a na tohoto kněze vyjde opět řada nejdřív za půl roku.
Ten druhý je levita, chrámový služebník. Něco jak kostelník či ministrant. Je na tom úplně stejně jako kněz – i on zmláceného vidí, i on se mu vyhne. Nespěchá, nic ho k tomu nenutí. Protože je chrámový služebník, tak posluchači dojde, že oba dva museli být židé. Žádný Říman, žádný pohanský obchodník. Jsou to určitě a na sto procent židé, kteří znají Mojžíšův zákon a vědí, co se dělat má a co se dělat nemá. Právě tak, jako onen zákoník, tak by měli znát dvojpřikázání lásky: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘.“
Příkladně se zachová až ten třetí, kterým je Samařan.
Jak známo, vztahy mezi židy a Samařany byly velmi napjaté. Už několik set let žili vedle sebe jako dva velmi příbuzné národy, které se ovšem bytostně nesnáší. Přitom toho mají mnoho společného – třeba to dvojpřikázání lásky by mohli znát úplně stejně. Věří ve stejného Boha a uznávají 5 Mojžíšových knih, ve kterých s toto dvojpřikázání dá najít. Čili z pohledu židů samařané nejsou pohané, ale zas tak správní věřící to také nejsou. A naopak je to úplně stejné. V té době žijí v míru, ale do značné míry je to proto, že v zemi jsou tisíce římských vojáků. Fungují jako jakési „mezinárodní mírové síly“. Zajišťují, aby vzájemná nevraživost nepřerostla v občanskou válku.
Tak jako tak se Samařané a židé raději nestýkají. Není-li to nutné, tak se i vyhýbají území, kde žijí „ti druzí“. Jsme u toho rozdělení „my“ a „oni“. Pro žida určitě žádný Samařan nebyl „bližní“.
Tento Samařan uviděl zmláceného právě tak, jako ho viděli ti dva před ním. Na rozdíl od nic se nad ním ale slitoval. Tak – prostě mu ho přišlo líto. Žádný jiný konkrétní důvod Ježíš neříká. Přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem. Následuje tehdy běžný způsob léčby, tedy desinfekce ran vínem a ošetření olejem. Trochu překvapí, že evangelista Lukáš – který byl podle tradice lékař – ve svém popisu řekne nejprve olej a pak víno, ale to je jen taková drobnost. Každopádně udělá to nejlepší, co v tu chvíli může a navíc pak ošetřeného nezanechá na místě, ale naloží ho na svého osla, doveze do hotelu a zaplatí mu nocleh. A nejen to – dokonce slíbí doplatit, kdyby to stálo víc.
Příběh jsme si zopakovali, ale pořád mějme na paměti, že to jen ilustrace. Celé to Pán Ježíš vyprávěl, aby se objasnila odpověď na zákoníkovu otázku: kdo je a kdo není bližní.
Na jedné straně je ten zmlácený a na straně druhé kněz, levita a Samařan. Kdo se zachoval jako bližní? Jasně – Samařan. A jak se to pozná, že se zachoval jako bližní? Pomohl tomu zmlácenému. Podle tohoto se pozná bližní. Ne podle stejných názorů, ne podle stejného oblečení, ale podle toho, jestli je nebo není ochoten pomoci. To první, co z toho podobenství tedy zní je: „Zákoníku, miluj Samařana!“ Hledej svoje bližní ne u těch, kteří jsou stejní jako ty. Se kterými si rozumíš. Kteří mají na svět stejný názor. Bližního hledej mezi těmi kteří se snaží pomáhat druhým.A je úplně jedno, z jaké jsou party. Základní rozpoznávací znak je, že jsou milosrdní. Snaží se pomáhat druhým. Takové lidi miluj, jako sebe sama. Tady si hledej kamarády, tady si hledej přátele.
A až jen jako dovětek zazní to klasické a často opakované: „Jdi a jednej také tak.“ Jasně, že to je správné být právě tak milosrdný, jako ten Samařan.
My si ale protentokrát zdůrazníme něco jiného. Dojpřikázání lásky, které říká: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘.“ Z něj tu druhou část můžeme rozvést: toho, kdo je milosrdný k druhým, miluj jako sám sebe.
Jestli chceme mít podíl na životě nového věku, tak ta správná cesta je milovat milosrdného Boha a milosrdné lidi.
Amen.