Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Pavel nás vyzývá, abychom byli realisté v hodnocení svých duchovních obdarování. Různí lidé ve sboru mají různé úkoly. Máme různé služby v rámci církve a pochopitelně stojí zato uvědomit si, k čemu mám obdarování a do čeho je lépe se nepouštět a nechat to jiným. To, co apoštol Pavel nazývá „míra víry“ nechápejme jako výzvu k poměřování, kdo z nás je více či méně věřící. Kraličtí v poznámce k tomuto místu správně poznamenávají, že tu jde o duchovní dary a já bych dnes chtěl podtrhnout to slovo „dary“.
Bůh každého z nás povolává k nějaké službě a k této službě nás vybavuje. Je to jeho rozhodnutí a je to rozhodnutí pochopitelné. K tomu, aby to v tomto světě fungovalo, tak je potřeba nejrůznějších schopností a nikdo není takový superman, aby zvládl všechno. Tak Bůh různé lidi obdaroval různými schopnostmi. „Nesmýšlet výš, než je nám určeno“ je výzva k zamyšlení, co je moje role, moje úloha. Jak to píše Pavel do Korinta (1K 12,7): Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jsou různá obdarování, ale to, co je spojuje, je „společný prospěch“. Ve chvíli kdy prospívají církvi, je nesmysl je nějak poměřovat s tím, jak byl obdarován kdo druhý. Jedni jako druzí jsme tu jako ti, kteří si neměli co a jak zasloužit. Jen jsme cosi dostali tak říkajíc „do vínku“, protože s každým z nás má Pán Bůh nějaký plán. Nějaký záměr.
O co méně se budeme poměřovat vzájemně, o to více stojí zato zamýšlet se sám nad sebou. Přemýšlet, jaké hřivny tedy byly svěřeny konkrétně mně. A pochopitelně – jak o tyto hřivny pečovat, aby nezůstaly zakopány. Podobenství o hřivnách známe dobře, takže to připomínat nemusím. Dnes chci ale vyzdvihnout něco jiného, než ty konkrétní úkoly, které Pavel vyjmenovává – prorocké slovo, služba, vyučování, povzbuzování, obdarovávání potřebných, a tak. Jde mi o to, že toto odlišení je v Božím plánu a že než se začneme zamýšlet nad tím, co že je vlastně náš úkol, tak bychom si měli uvědomit tu první a podstatnou informaci, totiž že to, co děláme, tak není z nás. Jde o to, co udělil každému Bůh. Teprve když nám tohle řádně „docvakne“, tak přestaneme uvažovat kdo co kde a jak dělá, přestaneme se poměřovat s druhými a začneme střízlivě uvažovat o sobě a o tom, jakou míru víry nám Bůh vlastně nadělil a co s tím teď pro Pána Boha můžeme udělat v tomto světě. Nápomocno nám bude podobenství o hostině z prvního čtení.
Máme-li před sebou podobenství, pak je nejpodstatnějším úkolem toho, kdo chce pochopit jeho zvěst, najít svoji vlastní roli. Se kterou postavou v tom příběhu se můžeme ztotožnit. Může se to v průběhu života měnit, můžeme v obě najít kousky různých postav. Za každého tohoto sebepoznání pak vyplynou nějaké závěry. Je zjevné, že hostitel, to nebude role pro nás. Ale mezi hosty už se můžeme hledat velice snadno.
Pozvaní jsou tu docela přehledně rozhozeni do třech skupin. První skupinou jsou pozvaní přátelé. Pán pozval „mnohé“, ti tři jsou uvedeni jako reprezentativní vzorek. Pozval je zjevně s předstihem, protože až v jakémsi druhém sledu přichází pozvánka v okamžiku, kdy je všechno nachystáno. Jaká byla reakce na první pozvání, to netušíme. Rozhodně ne předem zamítavá. Když ale došlo na lámání chleba, ukázalo se, že s hostinou nepočítali. Pole, pět párů volů i manželka jsou sice důležité věci, ale z textu zřetelně vyplývá, že jde o problémy zástupné. Je to něco, co už dávno mají. Rozhodně nic, co by bylo tak bezpodmínečně nutné teď a hned jít obhlédnout. Pole nikam neuteče, na volském spřežení už majitel nic chytrého nevykouká a manželku má vzít s sebou na hostinu, protože místa je evidentně víc, než dost.
Role je to pochopitelně nelákává, tím spíš je potřeba se nad ní zamyslet. Ti lidé věděli o pozvání velmi dlouho, ale když nastal ten zásadní a zlomový okamžik, když se podle tohoto pozvání měli zachovat, najednou se ukázalo, že pro ně pánovo pozvání zas tak důležité není. Opravdu se v tom nemůžeme alespoň trochu poznat? Bylo by to skvělé, ale zůstaňme věrni výzvě apoštola Pavla, abychom o sobě smýšleli střízlivě.
Co je pro nás důležité? Co bychom odpověděli do dotazníku? V průzkumech veřejného mínění s přehledem vyhrávají zdraví a rodina. Jenže když se podíváte do tabulek, tak zjistíte, že ve střední délce života je naše země na 45. místě. Před námi v tom žebříčku dlouhověkosti vidíme Albánii, Bosnu a Herzegovinu, Libyi, Slovinsko, Gruzii… No, když už o zdraví zas tak moc nepečujeme, tak aspoň ta rodina? Kdepak – máme nejvyšší rozvodovost v EU. Pořád mě to vrací k těm prvním co byli pozváni. Co mohli hned říct, že nepřijdou, ale neřekli. Odkývali pozvání, jako že ano, že s tím souhlasí. To až, když přišla ta rozhodující chvíle, kdy toto pozvání na jejich život kladlo nějaký nárok, tak se ukázalo, že o pozvání vlastně vůbec nestojí.
Jsme to my, nebo to nejsme my? Tuhle otázku hezky vyjadřuje vtip o faráři, který se ptá svých farníků, kdo by chtěl jít do nebe a nepřihlásí se nikdo. On na ně vyděšeně kouká a ptá se, jestli tedy chtějí po smrti přijít do pekla. A oni na to, že po smrti, to do nebe jó, ale oni si mysleli, jako že by tam měli jít hned. Pozvání na hostinu, to je pozvání na hostinu Božího království. Je to pro nás důležité? Je pro nás důležitý Bůh a jeho pozvání? Jako odpověď do dotazníku určitě odpovíme, že ano, otázkou zůstává, jak se rozhodneme v okamžiku, když se podle toho budeme mít zachovat.
Tuto otázku už si musí zodpovědět každý sám, podobenství pokračuje dál a v tomto okamžiku nám říká, že Pán Bůh si tu svojí hostinu zkazit nenechá. Není vydíratelný tím, že my ho nebudeme poslouchat. To je náš problém, ne jeho. A naše ostuda, kdo potom bude pozván místo nás, pokud my ono pozvání odmítneme. Anebo si řekneme, že tohle bychom tedy opravdu nechtěli být my. S těmito postavami se rozhodne nechceme identifikovat. Snažíme se dle rady apoštola Pavla smýšlet o sobě střízlivě a to neznamená ani nějaké zbytečné sebemrskačství. Víme, že Boží pozvání rozhodně odmítnout nechceme.
V tom případě se ale přesouváme do skupiny číslo dvě. Na jednu stranu je to milé, pokud se poznáme v této skupině, protože tím pádem se dostaneme na hostinu. Na stranu druhou to znamená si přiznat, že nepatříme mezi ty původně zvané. Že jsme (abych ocitoval Jiřího Mrázka) „týpkové, který by na takové akci za normálních okolností neměl co dělat“. Dostáváme se do společenství chudých, zmrzačených, slepých a chromých. Ve společenství těch, kteří jsou pro svou chudobu společensky vyloučeni z hostin boháčů. Chromých a zmrzačených, kteří by se na hostinu nedobelhali. Ve společenství těch, kteří k pozvání přišli jak slepí k houslím. Představa, že bych se mohl nad někým povyšovat, je absurdní. Začít byť jen náznakem přemýšlet nad vlastní důležitostí, protože jsem na hostině – to je očividná hloupost.
Skupina tři se od této druhé skupiny zas tak moc neliší. Jen přijdou z větší dálky. Sluha je musí přesvědčovat. „Přinutit“. Odlišuji tuto třetí skupinu vlastně jen kvůli tomuto jedinému slovesu. Přinuť je, ať přijdou… V historii církev se právě toto místo stalo základem pro násilné obracení k víře, protože někoho napadlo identifikovat se s pánovým služebníkem. Z Krista, který v podobenství reprezentuje Boží milost a přivádí do nebe, se stali křesťané vyhrožující a nutící přijmout křest. Pryč s tímto výkladem, ale pořád tu zůstává ten motiv nucení, který charakterizuje třetí skupinu.
Spisovatel C. S. Lewis sám sebe kdesi označil za „nejneochotnějšího konvertitu“. Mnozí ale stejně jako on mohou vzpomínat na svůj vlastní zápas v době svého obrácení. Zápas, na jehož konci bychom se neonačili za vítěze a přece ta prohra byla cennější, než kdybychom Kristu odolali. Na onom služebníkovi z podobenství vidíme velice dobře Kristovu vítěznou strategii. Je to jeho sebenasazení ve třech krocích – pozvání, služba a doprovázení. To jsou ty tři skupiny lidí, kteří mohli přijít na hostinu. Pozvaní tedy odmítli. Potřební – chudí, zmrzačení, slepí, chromí – byli přivedeni a stali se hosty. Za těmi třetími bylo potřeba vyjít na cesty. Jít s nimi kus jejich pouti, aby poznali, že stojí zato s tímto sluhou změnit směr a jít na hostinu Božího království. Že to není ani podfuk, ani hloupý žert, ale zcela vážně míněná nabídka. Podobně, jako ve druhé skupině, ani zde ale není žádné místo pro pýchu. Právě tak se ani s nimi původně nepočítalo. Ani oni nemají nejmenší důvod se nad kohokoliv povyšovat. Je právě takový zázrak, že tu vůbec jsou.
Ani jeden z hostů se na hostinu nedostal proto, že by si to zasloužil. To říká hostitel v podobenství jasně, že nikdo z těch mužů, kteří byli původně pozváni, neokusí jeho večeře.
Když toto víme, tak se teprve otevírá prostor k tomu, abychom začali o sobě střízlivě smýšlet. Abychom se zamysleli nad tím, kde je náš úkol v církvi, co máme dělat. Bez nějakého vzájemného poměřování. To nemá valný smysl. ty jednotlivé úkoly navzájem nějak poměřovat. Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás. Jsme sebranka posbíraná kdo ví kde a toto jsou to dary a dostali jsme je z milosti.
Někdo umí říct pravé slovo v pravý čas. To je výborná věc. Jiný ví, kde koho tlačí pata a dokáže si s ním o tom v klidu promluvit a najít řešení. I to je výborná věc. Další dokáže jasně a srozumitelně vysvětlovat. Výborně, jen ať to dál dělá. Jsou takoví, kteří dokáží podržet druhého, když je ztrápený. Je výborná věc umět povzbuzovat. Jsou lidé jejichž levice neví, komu co pravice darovala a takoví pomohou mnoha potřebným. Jsou takoví kteří umí vést – tábory, skupinku staršovstvo, turisty… Dobře tak. I to je potřebná služba. Jsou takoví, kteří umí najít lidi trpící na těle, na duši či na duchu a dokážou jim pomoci. A tak někdy tak a někdy onak. To jsou všechno úžasné Boží dary, které jsme dostali. A dostali jsme je ne k poměřování, ale abychom si jimi vzájemně pomáhali.
Amen.