Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
Když jsme slyšeli z evangelia hlas Pána Ježíše o správné modlitbě, která nemá být ani okázalá, ani mnohomluvná, když se modlíme tak, jak On to naučil své učedníky, pak slova, jež jsme teď četli z Pavlova listu do Říma doslova šokují: „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit.“ Modlitba k našemu Otci, kde prosíme o posvěcení jeho jména, o příchod jeho království, o uskutečnění jeho vůle, o odpuštění vin, o ochranu před pokušením a tím Zlým, to nestačí? Je to přece jasné, za co se modlit; proč to zpochybňovat a vnášet nejistotu do života křesťana?
Kdyby tahle slova řekl vnitřně rozervaný člověk, skeptický pochybovač, který má potřebu všechno problematizovat, dost by se nám ulevilo. Ale jsou to slova velkého modlitebníka, který sám mnohokrát se zmiňuje o svých modlitbách za své bratry – i v tomto listu do Říma hned v úvodu čteme: „Bůh je mi svědkem, jak na vás bez ustání pamatuji při všech svých modlitbách“ (1,9) A nadto apoštol Pavel, který teď říká: „nevíme, jak a za co se modlit“ připomíná svým přátelům: „Vždycky se radujte, bez přestání se modlete.“ (1Te 5,16) Modlit se, když nevím jak a za co?
Možná, že pro lepší pochopení je dobře nahlédnout do kralického překladu, který je věrnější původnímu řeckému textu: „Nebo zač bychom se měli modlit, jak by náleželo, nevíme…“ Nevíme – a to je smysl těchto slov – jak je třeba se modlit, jak je to podle Boží vůle, jak je to náležité a jedině správné. I modlitbu Páně přece můžeme odříkávat bezmyšlenkovitě, či jako zbožnou mantru, která se opakuje podle zásady čím víc, tím lépe. V Bibli samé je mnoho modliteb, které jsou plny vděčnosti a chvály Hospodina – stačí číst knihu Žalmů. Ale právě tam slyšíme i prosby za zničení nepřátel: „Padej na ně uhlí řeřavé a na oheň uvrz je, do jam hlubokých, aby nemohli povstati.“ (Ž 140,11) Každý křesťan cítí, že takhle se modlit nemůže, protože to se neshoduje s tím, co nás učil Pán Ježíš ve své modlitbě: „… jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Apoštol nás vybízí, abychom se modlili za krále a za všechny, kteří mají v rukou moc (1Tm 2,1), ale když době druhé světové války orthodoxní církev na územích obsazených německou armádou se modlila – dokonce v eucharistické modlitbě – za „Adolfa Hitlera a jeho hrdinná vojska, jež nás osvobodila z ruky bezbožníků“, zamrazí nás. Modlitba může být zneužita nejrůznějším způsobem, není-li tu pokorné vědomí, jež vyjadřuje apoštol právě těmi překvapujícími slovy: „zač bychom se měli modlit, jak by náleželo, nevíme.“ Fridrich Dürrenmat v jedné ze svých knih vkládá do úst svého židovského přítele výzvu: „Modli se, křesťane, Jahve vyslýchá jen bojovné modlitby.“ Máme bojovat a zápasit s Bohem jako Jákob, který říká v noci u potoka Jabok svému protějšku: „Nepustím, dokud mi nepožehnáš“? Je třeba se usilovně modlit a získat požehnání za každou cenu, třeba množstvím společných modliteb, aby Pán Bůh změnil svůj úradek? Kniha Jonáše proroka, kde čteme že litoval Hospodin toho zlého, které slíbil městu Ninive a neučinil, k této naději ukazuje. A našli bychom podobných biblických míst víc, která ujišťují, že živý Bůh není nezměnitelný Osud, ale Ten, kdo se smilovává. V této naději a důvěře se také odvažujeme prosit jako žalmista, který vyznává: „Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy“ (Ž 25,13). Jinak bychom se modlit ani nemohli. Ale Pán Ježíš sám nás učí, že není třeba mnoha slov, jimiž bychom Pána Boha museli získávat na svou stranu: „Váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než ho prosíte.“ Kdysi jsem si vypsal moudrou větu jedné neznámé autorky: „Nemysli si, že je to velký počet modliteb, které dojímají vašeho Boha, Je to spíš způsob, jak s ním mluvíte.“
A právě o tento způsob, jak mluvit s Bohem, modlitebníkovi Pavlovi jde. Není žádná vypracovaná metodika modlitby, kterou by sis mohl pomoci, je jen vědomí – a čím jsi ve víře zralejší, tím to víc poznáváš: „Vždyť ani nevíme jak a za co se modlit.“ Je to pokorné přiznání vlastní neschopnosti modlit se správně, podle Boží vůle, kterou apoštol Pavel neskrývá a nezamlčuje. Ale právě tehdy může říci – a mluví i za nás všechny, kteří jsme poznali bídu své „komunikace s Bohem“: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti."
Ta slabost, kterou cítíme jako modlící se křesťané, je vidět na celé církvi. Ta se i podle statistiky menší nejen u nás, ale na celém světě. Nemůžeme se radovat z toho, že naše oči se stále a trvala upírají k Hospodinu; spíše pokukují po tom, co by nám přineslo nějaké zajištění, úspěch a vliv. Jsme slabí do té míry, že v dnešní době se mnohdy už ani nedokážeme soustředit na zvěst evangelia; protože jsme přesyceni nejrůznějšími, často protichůdnými, informacemi či halasem prázdných slov, takže naše duše je ubitá a neklidná, stále zaplétaná do nejrůznějších sítí a léček dnešní doby. Jestli apoštol tenkrát měl pocit, že neví, jak a za co se modlit, oč méně to víme my dnes! Co bylo minulým generacím v církvi jisté a jasné, to se rozostřuje do nejrůznějších podob. A přece to základní zůstává a právě dnes si to smíme s apoštolem opakovat: „Duch přichází na pomoc naší slabosti.“ Duch svatý tu naši slabost spoluprožívá, a když jsme slabí tak, že ani k Bohu ve své roztříštěnosti a vnitřní vyprahlosti volat nedokážeme, on to dělá za nás. Přimlouvá se za nás a naše trápení, naši nejistotu, naši ubohost bere tak vážně, že jeho sténání, jeho lkání, slyší ten, který zkoumá srdce, svatý Bůh. Tato přímluva Ducha svatého za každého věřícího v Krista, který je touto vírou svatý, pro Boha oddělený, je vítězstvím Boží lásky nad všemi našimi slabostmi, nad každou sítí a léčkou, do níž se tak snadno dokážeme zaplést. Třebaže nemůžeme vyznávat, že stále upíráme své oči k Bohu, že trvale na něho spoléháme, vždyť se známe, přesto ta přímluva Ducha svatého je jistotné naplnění žalmistova očekávání: „On vyprostí ze sítě mé nohy.“ Žádná síť – ať už si pod tím představíme strach z budoucnosti či cokoliv, co nám chce vzít svobodu Božích dětí, není natolik pevná, abychom byli polapeni. Naopak: síť je již roztržena, když za nás prosí Duch svatý. „Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha, neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“
Ten Duch, o němž čteme už v prvním verši Bible,že se vznášel nad pravodami propasti, není kdesi v nedohledném počátku stvořen, ale je tady a teď, dokonce v nás slabých lidech, kteří si ani s modlitbou nevědí rady. Tak to píše apoštol Galaťanům: „Protože jste synové, poslal Bůh Ducha svého Syna do našich srdcí, volajícího Abba, Otče.“ (Ga 4,6) My sami bychom tento vztah důvěry a lásky k Bohu nikdy navázat nedokázali, to činí Duch svatý v nás. Možná, že se nám ztrácejí leckteré naše představy o modlitbě, které jsme měli – někdy až příliš dětinské a poznamenané prostředím, v němž naše víra rostla; jako mladí křesťané jsme přesně věděli, kolikrát se modlit, jak to dělat, snad i druhým jsme dokázali radit, jak na to a zpívali jsme s nadšením, že nejkrásnější chvíle jsou na kolenou. Ale čím více zrajeme ve víře, tím jsme pokornější a a víme, že nevíme – řečeno s apoštolem – co je modlitba podle Boží vůle, modlitba ve jménu Pána Ježíše.
On to však ví: modlí se za mne a za tebe, prosí za nás, když my sami nejsme schopni dát myšlenky kloudně dohromady a slova jsou prázdná jako hluchý klas. I z našeho bezhlasí Pán Bůh slyší lkání, jímž se Duch svatý doprošuje za nás. Jeho lkání či sténání, jež přesahují všechny naše výrazové schopnosti, jsou jednou velkou přímluvou za nás.
Snad si můžeme z toho, co jsme teď slyšeli, zapamatovat dvě užitečné myšlenky: Abychom duchovně nezpychli, slyšíme od apoštola, že o tom, jak a za co se modlit, nic nevíme. A abychom přesto mohli mít radost a naději, slyšíme o přímluvě Ducha svatého, který přichází na pomoc naší slabosti.
Apoštol Pavel – jak jsme četli hned na začátku tohoto oddílu – dokázal se vší pokorou přiznat, o čem neví. Ale vzápětí píše svým římským přátelům o tom, co ví naprosto jistě a s čím v životě také počítá: „Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha:“ Připomíná to známou větu, že všechno zlé je k něčemu dobré. Toto útěšné tvrzení má své oprávnění, protože dává naději. Ale apoštol ví, že skutečně platí jen pro ty, kteří milují Boha, kteří mu důvěřují a sklánějí se v úžasu před tajemstvím, že On "neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal“. Milovat Boha v Pavlově uvažování nesouzní – jak tvrdili židovští teologové – s přesným dodržováním Zákona; kdyby tomu tak bylo, proč by Pavdl celý život dal do služby zvěstování evangelia? Milovat Boha pro něj znamená jednoznačně přijmout ve víře Boží dar, jímž je oběť Pána Ježíše za nás. A jestliže pak i nejrůznější těžkosti a trápení na nás dotírají jako to zlé, Ten jehož milujeme, to používá k našemu dobrému. To dobré však vůbec nemusí znamenat vyřešení problémů, uzdravení a všechno ostatní, po čem přirozeně toužíme. V pohledu Božím „dobré“ znamená ještě víc: totiž naši spásu, ten konečný cíl našeho životního příběhu, kdy vždycky s Pánem budeme. Abychom dorazili do tohoto cíle, k setkání s Kristem, k tomu může pomáhat i to, co se nám vůbec nelíbí. „Všechno napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“
Ale kdo to je? Kdo z lidí je povolán podle jeho rozhodnutí? Už touto otázkou se nám otevírá tajemství, které vždycky křesťany vzrušovalo, církevního otce Augustina, Mistra Jana Husa, i velké reformátory Luthera a Kalvína. Nikdy se nepodařilo uspokojivě vysvětlit, že navzdory naší svobodné vůli Bůh rozhoduje o nás bez nás, dokonce před stvořením světa. „Které předem vyhlédl, ty také předem určil“ – tak to slyšíme z Pavlova dopisu. Jestliže všechno je předem určeno, a a já nepatřím mezi vyvolené, pak už se nemusím snažit, protože se na Božím úradku, učeně predestinaci, nedá nic změnit. Jestli si mne Bůh nevyhlédl, jdu stejně do pekla, ať dělám, co dělám.
Je to jistě velmi zkreslený pohled, ale jistou logiku nepostrádá. A každého z nás něco podobného může trápit, má-li úzkostnou duši. Kde mám jistotu, že mne Bůh vyvolil k životu v jeho slávě? Je jediná správná odpověď: tu jistotu nenajdeš nikde jinde, než v Kristu samém. V Helvetském vyznání, které naše církev přijala za své, to je vyjádřeno nadmíru jasně: „Je třeba poslouchat kázání evangelia a věřit mu i mít za nepochybné, že jsi vyvolen, věříš-li a jsi-li v Kristu. Budiž tedy Kristus zrcadlem, v němž bychom spatřovali své předurčení. Budeme míti dost zřetelné a pevné svědectví, že jsme zapsáni v knize života, jestliže budeme mít společenství s Kristem a bude-li on v pravé víře náš, my pak jeho.“
Když věříme v Ježíše Krista jako svého Pána a v Ducha svatého, který se za nás přimlouvá, není vůbec samozřejmé; spíše je běžné věřit v sebe. To, že smíme věřit v Toho, který zemřel kvůli nám a vstal z mrtvých, aby byl s námi po všechny dny až do skonání světa, to umožnil Pán Bůh svým vyvolením. Až do věčnosti sahá Boží rozhodnutí pro nás, rozhodnutí bez našich zásluh.Básník Pavel Gerhardt to krásně vyjádřil slovy písně: „Dřív, nežli jsem se narodil, tys pro mne přišel dávno a za svého mne prohlásil, než mi co bylo známo. Když já jsem ještě nedýchal, už dávnos za mnou, Pane, stál a myslel na mé blaho.“ Kdy toto nevysvětlitelné tajemství, že Bůh na mě myslel s láskou daleko dřív, než jsem přišel na svět, – a právě to je podstata vyvolení – přijmu s dětskou vírou, potom smím s pohledem ke Kristu říci s pokorou a radostí: z pouhé milosti smím i já patřit mezi ty, „které Bůh předem vyhlédl a předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, aby tak byl prvorozený mezi mnohými bratřími“.
Každý člověk je stvořen k obrazu Božímu, jak jsme slyšeli z první kapitoly Bible. Něco z Boží podoby je podstatou našeho lidství. Ale ten obraz Boží jako by se během času ztratil. Můžeme jej jen předpokládat a jen tušit protože je poškozen a někdy až zneviditelněn naším hříchem. A v tom je smysl a naplnění Božího vyvolení, že ten obraz, k němuž jsme byli stvoření, obraz Boží, zazáří na nás a z nás plné kráse. Nic tomu nezabráni, ani všechna naše slabost a bída. My, prach a popel, budeme takříkajíc k nerozeznání od Božího Syna, svého prvorozeného bratra v Boží rodině. Poneseme jeho podobu.Tak úzce s ním budeme spojeni.
A to je to dobré, ano to nejlepší a nejkrásnější, k čemu nám v našem životě z Boží lásky musí napomáhat docela všechno. A k čemu směřuje svými přímluvami za nás Duch svatý.
Amen.
Luděk Rejchrt