Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
k tomuto hlavnímu čtení mě dovedla zmínka o propasti z podobenství o boháči a Lazarovi. Ta její nepřekonatelnost, která mne dráždí. Mám rád C. S. Lewisovu autobusovou linku, která vozí lid z pekla do nebe. Jasně – jen tehdy, pokud o to stojí. A i když do nebe dojedou, tak ani pak ještě není vyhráno. Ale přece jen tu je nějaká šance na změnu. Jako v tom Izajášovi – když jsou údolí i kopce zarovnány, pahorkatina se změní v rovinu a horské hřbety v pláně, tak se zjeví Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa. Pořád to neznamená nic jistého. Pořád je tam možnost se odvrátit od toho, co se zjeví a odmítnout to, co spolu s celým tvorstvem spatříme. Ale možnost to přijmout tu je.
Jistě, že je mnoho dalších obrazů a podobenství které ukazují k tomu, že ovce a kozlové se jednoho dne rozdělí a už se nepotkají. Ale na stranu druhou – teď tady ještě nějaká šance je dozajista. Ještě můžeme zasypávat údolí a srovnávat kopce v naději, že na té rovině bude Hospodinova sláva vidět tak jasně, že to snad i další lidi nějak trkne.
Jenže – kudy do toho? Co je zač to údolí a hora? Tady nám pomůže podobenství, které nám do prvního čtení přineslo průběžné čtení Lukášova evangelia. Je to další známé podobenství. Tentokrát ale ještě známější, než obvykle – možná, že ne nám, ale Ježíšovým posluchačům docela jistě. Obdobný příběh známe od jiných židovských autorů, známe ho z Egypta, známe ho z řeckého pohanského světa. Rámec je pořád stejný – dva lidé umírají a vypadá to, že jeden na tom je fajn a život druhého nestál zanic. A pak je nabídnut ten „zásvětný“ pohled, který obrací první dojem naruby.
O co tu Ježíšovi šlo? Proč použil klasickou vyprávěnku, kterou jeho posluchači dozajista znali? Odpověď nám dají rozdíly mezi těmito příběhy.
Spíše pro zajímavost uvedu nejprve řeckou verzi Lukiana ze Samosaty. Autor žil 150 let po Kristu, takže Ježíše ovlivnit pochopitelně nemohl. To co je ale ne jeho převyprávění staršího motivu velmi zajímavé, je to, jak ho využije tak aby vyznělo, co on sám považuje za důležité. V tom je velmi podoben Ježíšovi! Vezme si klasický příběh, ale převypráví ho tak, aby vyzdvihl nějaký konkrétní motiv.
V této verzi se k převozníku Cháronovi dostává chudý švec a pak v různých verzích buď boháč Eukratés či tyran Megapenthes. Chudému ševci to vonělo z boháčovy kuchyně, ale to je tak všechno. Žil dál celý život skromně v chudobě. Proto je Cháronem převezen k řece Léthé, tedy zapomnění. Boháčovi je tato cesta odepřena. Chudák zapomene na své smutky, které prožíval, zatímco boháč musí stále vzpomínat na to, jak se měl – a už se nemá. Proznívá nám tady Lukiánův pohled kynického filosofa, který velí žít skromně a jednoduše. Vystačit si s málem, to je pravá moudrost. Diogénes žijící v sudu, který prý na tržišti vykřikl: „Hle, tolik věcí, které nepotřebuji!“ – to je pravzor tohoto přístupu k životu. Švec, který celý život žil skromně, pracoval a uprostřed práce zemřel – to je ideál.
Podívejme se ale na příběhy, které jsou starší, než ono Ježíšovo převyprávění.
Egyptský příběh vznikl někdy ve 4. století před Kristem. Varuje před myšlenkou, že bychom si bohatou výbavou do hrobu nějak zajistili lepší podmínky v posmrtném světě. To je ta klasická egyptská představa, která velela stavět pyramidy a dávat do nich ohromné poklady, aby si faraón i po smrti mohl užívat. Balzamovat jeho tělo, aby se nerozpadlo a pak si mohl užívat co nejdelší dobu. Boháč je tak pohřben se vší slávou a mnoha věcmi, chudák jen tak. Osiris ale překvapenému pozorovateli ukáže, že chudák žil ctnostným životem, ale boháč byl padouch a tak ten první si užívá blaženosti a ten druhý je trápen. Nu – je nám jasné, že Pánu Ježíši by byl asi v tomto bližší pan Smrtka z Cimrmanova Vizionáře – je zakázáno brát si s sebou cokoliv do hrobu. Tedy – zakázáno to není, ale je to zbytečné. Co ovšem stojí za připomenutí, je ten motiv odměny a odplaty. Boháč hřešil, chudák žil vzorně. Boháč byl potrestán, chudák odměněn. Tady je zápletka příběhu.
Židovské verze do stejného rámce zasadí dva židy, jejichž pohřeb sleduje rabínský žák. Vidí honosný pohřeb boháče a chudičký pohřeb svého zbožného učitele. Zlobí se nad tou nespravedlností, ale ve dvou snech je mu vysvětleno, co se děje. Boháč jednou v životě udělal jakýsi dobrý skutek a tento honosný pohřeb je jeho odměnou – následovat už bude jen trápení. Zbožný rabi si jednou špatně navlékl modlitební řemínky a chudý pohřeb je jeho trest. Pak už pokračuje přímou cestou do věčné blaženosti. I tady prozní motiv viny a trestu.
Když si vzpomeneme na ten příběh z prvního čtení, tak tam motiv viny a trestu není. Rozhodně ne v tak přímé a jasné souvislosti, jako v egyptské či rabínské verzi, tedy v těch, které jeho posluchači mohli znát a nejspíš znali. O co mu šlo? Co chtěl na tomto příběhu pozměnit, vyzdvihnout, zdůraznit? Boháč je prostě bohatý a chudák chudý. Boháč není zjevný hříšník a Lazar není poctivý a spravedlivý rabi. Nejde tu o spor spravedlivého a hříšníka. Ty dva od sebe neodlišuje nic jiného, než ten majetek. Boháč má dům, Lazar může tak leda ležet před jeho vraty. Jsou to dva lidé naprosto odlišného společenského postavení. Tohle si zapamatujme, to bude ještě důležité. Boháč a Lazar jsou dva lidé ze dvou různých světů a tyto dva světy se nepotkávají.
Zemřeli oba dva. Musíme tam všichni. Kdo ví, jestli Lazar měl vůbec nějaký pohřeb. Na stranu druhou – má tam anděly, kteří se kvůli boháčovi zjevně nijak neangažovali. A teď se konečně dostáváme na onen svět. Jak to tam vypadá? Ejhle – vlastně stejně, jako na zemi. Zase jsou tu dva světy. Zase jsou tu dvě společenské vrstvy. V jedné jsou ti nahoře, co si odpočívají v náruči Abrahamově, ta druhá se moří kdesi dole.
Boháč nijak neprotestuje proti svému údělu, jen by ho rád trochu vylepšil. Přesně, jako Lazar, který neremcal, že je chudý, ale rád by jedl alespoň to, co spadne boháčovi ze stolu. Právě tak by boháč rád alespoň trochu vody, které má Lazar zjevně dost. Jenže na to mu Abraham odpovídá, že i kdyby chtěl, tak to prostě nejde. To s tou propastí mi v tuto chvíli zní až ironicky a škodolibě, protože společenská propast, která dělila boháče a Lazara za života také vypadala nepřekonatelně. Když si to představím v praxi, tak je docela dobře možné, že ač měl boháč Lazara celý život také na dohled od sebe – ležel u vrat jeho domu – tak vědomí právě této společenské propasti mu zabránilo vejít s ním do jakéhokoliv kontaktu. Ta propast je nepřekročitelná. On byl ten, komu se dostalo všeho dobrého už za života, a Lazarovi naopak všeho zlého. To jsou světy, které se z principu nepotkávají.
Nu – tak teď boháč vidí z druhé strany. Lazar se raduje, boháč trpí. Opět je mezi nimi ta nepřekročitelná propast. Nikdo s ním neřeší, proč by u všech všudy ta propast nepřekročitelná být měla. Prostě mu to z té „druhé strany“ řekli a on s tím nic nenadělá. Nemá jak si to ověřit, nemá, jak to vyzkoušet. Z jeho strany zjevně nepřekročitelná je a z té lepší za ním nikdo nepřichází. Jo – je to přesně, jako za jeho života. Přesně tak na tom byl Lazar. Nikdo za ním z té lepší strany nepřicházel a on neměl nárok se na lepší stranu nějak protlačit.
Stále je ale scéna velmi podobná tomu, co známe ze starších verzí. Náhle se ale objevuje nový prvek, doposud neznámý – boháč se začíná přimlouvat za své sourozence. Tady určitě Ježíšovi posluchači zpozorněli, protože v tuto chvíli se příběh stáčí někam jinam. Tohle tu ještě nebylo. Do mechanicky působící spravedlnosti je vnesen nový prvek – přímluva. Přímluva ze záhrobí, z pekelných muk. Zmrtvýchvstalý posel, který svojí nepřirozeností či lépe nadpřirozeností zapůsobí a lidé pochopí. Že by toto byl ten trýček, ve kterém se to skrývá?
Není. Ani tohle není pointa, ke které chce Ježíš příběh dovést. Zkušenost se zmrtvýchvstalými a jejich svědectvím už Ježíš má. Svého přítele (který se shodou okolností jmenuje také Lazar) z mrtvých vzkřísil. Tohoto Lazara pak chtěli Ježíšovi protivníci zabít (J 12,9n), protože příliš jasně již svojí existencí svědčil o Ježíšově moci. Čili na jednu stranu zázraky trochu zafungují – mnozí kvůli vzkříšenému Lazarovi věřili v Ježíše – ale není to nic automatického a mohou vzbudit i reakci naprosto zásadně odmítavou. Proto v rámci podobenství je i tato možnost zamítnuta. Jediné nabídnuté řešení je „poslouchat Mojžíše a proroky“. Zákon a proroci – to je odpověď tohoto podobenství a zároveň jediné vodítko, které nám podobenství nabízí, když se snažíme odhalit boháčův problém. Jistě – podobenství neříká, že se nějak konkrétně provinil. Ale jestliže jeho pět bratrů se může stejného osudu vyvarovat tím, že bude poslouchat Mojžíše a proroky, tak už to aspoň trochu tímto směrem ukazuje.
Poslouchat Mojžíše a proroky… Co s tím? Na otázku, v čem že je shrnut celý Zákon a proroci, by nás měla napadnout odpověď, protože to Ježíš výslovně řekl dokonce dvakrát. V rozhovoru se zákoníkem (Mt 22,36n) to vyjádřil dvojpřikázáním lásky (Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a Miluj svého bližního jako sám sebe – na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci) a v kázání na hoře (Mt 7,12) dokonce ještě jednodušeji: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.
Přemýšlení, co si s tím počít v praxi mě vrací k dnešnímu hlavnímu čtení. K tomu překonávání propastí. Určitě je možno najít rozměrů víc, ale prorok Izajáš i Ježíš svým podobenstvím nám chce dnes připomenout jeden velmi podstatný prvek a to je cesta za těmi, kteří za námi z nějakého důvodu přijít nemohou. Je spousta údolí a kopců, které nás dělí od druhých. Oni je překonat nemohou – ale my ano. Tak jako za svého pozemského života boháč mohl sestoupit k Lazarovi, ale Lazar za boháčem sám od sebe jít nemohl. My ten kopec můžeme snížit či údolí zasypat. My si cestu k tomu druhému najít můžeme. Z té Lazarovy perspektivy to, myslím, známe. Přemýšlíme, jak se dostat do něčí společnosti. Zkusme se ale tentokrát zamyslet, komu jsme boháčem a kdo je nám Lazarem. A pak zkusme tu zdánlivě nepřekonatelnou propast překonat. Toto zasypání propasti bude mít netušené důsledky. Tam, kde budou údolí vyvýšena, hory a pahorky sníženy, pahorkatina se změní rovinu a horské hřbety v pláně, tam se zjeví Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.
Už víme, že to neznamená nic jistého. Že stále je tam možnost se odvrátit od toho, co se zjeví a co spolu s celým tvorstvem spatříme. Ale na stranu druhou – teď tady ještě nějaká šance je. Teď ještě můžeme zasypávat údolí, srovnávat kopce a jít za Lazary v naději, že na té rovině bude Hospodinova sláva vidět tak jasně, že to snad lidi nějak trkne.
A jen tak na okraj – to podobenství se nám snaží naznačit, že to je v našem vlastním zájmu. A také že když nebudeme poslouchat Mojžíše a proroky, tak i kdyby přímo za námi přišel někdo, kdo vstal z mrtvých, tak na nás zas tak velký vliv mít nebude.
Amen.