Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
otázka, proč byl vlastně Pán Ježíš ukřižován, se vrací znovu a znovu. Těch vlivů a možných interpretací, které bychom napočítali, není málo. Kdo za to může?! Striktně vzato je to římská moc, kdo provedl popravu. Ale nemá smysl si namlouvat, že by právě Římané měli na ukřižování Ježíše nějaký eminentní zájem. Četli jsme si předevčírem celé Lukášovy pašije a tam dokonce třikrát Pilát zkouší dostat Ježíše na svobodu. Ani Herodes, tehdejší galilejský vladař dosazený Římem, neviděl důvod, proč Ježíše popravit.
Do rukou tak říkajíc „civilního soudu“ se ovšem Ježíš musel nějak dostat. I tuto pasáž jsme si na biblické hodině četli. Starší z lidu, velekněží a zákoníci, odvedli ho před svou radu (Lk 22,66). Tam probíhal výslech a okamžikem, kdy dospěli k přesvědčení o vině je Ježíšovo přiznání Božího synovství. „Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to slyšeli z jeho úst.“ (v. 71) a odvádí Ježíše k Pilátovi. O to zvláštnější ovšem je, že jejich žaloba zní: „Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále.“ (Lk 23,2)
To vrhá na žalobce poněkud negativní světlo. Rozvraceč? Bojovník proti daním? Král? Cožpak tohle nějak zjistili při svém výslechu? A je to opravdu to, co jim při výslechu připadlo, jako zásadní? Je až příliš zřejmé, že žaloba „dělá ze sebe Božího Syna“, by na Piláta moc nezapůsobila. Nejspíš by se zeptal, kterého boha že mají na mysli a dost možná by zapředl diskusi na téma těch stovek božích synů, kteří figurují v římské mytologii. Být božím synem – to není pro pohana nic moc zvláštního. Jo – rozvraceč, bojovník proti placení daní, král – to jsou jinčí lahůdky. To je politika, to on (jakožto římský místodržící) řešit musí. Ale tuto vinu na něm Pilát nenalézal.
Následuje velký nátlak. Řev davu, u kterého je zatěžko se zbavit dojmu, že se nesešel úplně náhodně. Že ti, kteří Ježíš před Piláta přivedli, tak si také s sebou vzali sobě věrné. Učedníci se rozprchli. Poslední zmizel Petr, poté, co třikrát zapřel, když se ohříval u ohniště v nádvoří Pilátova paláce. Z těch, co tak jásali „hosana synu Davidovu!“ o Květné neděli, tu není ani noha. Tohle jsou úplně jiní lidé. Tihle přišli s velekněžími a zákoníky.
Pilát – tak jak to naznačuje Bible a zřetelně popisují mimobiblické prameny – si rozhodně nedělal těžkou hlavu z toho, že by měl někoho popravit. Tím odporem proti popravě chtěl nejspíš zástupce židovské velerady naštvat. Udělat cokoliv, jen když to bude něco jiného, než chtějí oni. Chtějí ho popravit? Určitě nebyl tak hloupý, aby si myslel, že velekněžím jde o blaho Římské říše. Zjevně sledovali nějaký svůj cíl, tedy snahu zbavit se tohoto neznámého Galilejce. A just ne! To byl jeho styl vlády a protože to rozhodně klidu v oblasti nepřidávalo, tak byl nakonec po obzvlášť brutálním přehmatu v Samaří odvolán a jeho historická stopa se ztrácí.
Ježíše poslal na smrt prostě proto, aby měl klid. Nechtěl se stát pasivním nástrojem v rukou židovské velerady, ale za nějakou otevřenou vzpouru mu to nestálo. Možná jindy, ale teď není vhodná chvíle. Jsou Velikonoce, v Jeruzalémě je milión židovských poutníků z celého světa. V takovou chvíli nemá smysl dělat dusno kvůli takové blbosti, jako je jeden odsouzenec k smrti.
V tomto smyslu se nám dochovalo rčení „mýt si nad něčím ruce“. Vymluvit se ze zodpovědnosti. To Pilát si „umyl ruce“, tedy vyjádřil, že na Ježíšovi nevidí žádnou vinu – ale stejně ho nechal popravit. Jistě – můžeme to brát jako projev slabošství, ale právě tak to můžeme brát jako projev pragmatického realismu, který velí neplašit hada bosou nohou.
Opusťme tedy Piláta a přesuňme svoji pozornost k veleradě. Starší z lidu, velekněží a zákoníci, kteří Ježíše odvedli před svou radu, tak sice Ježíše žalovali z politických provinění, ale jejich výslech šel po linii striktně náboženské „Jsi-li Mesiáš, pověz nám to.“ (22,67). Ježíš je rozhodně pragmatický realista. Odpověděl jim: „I když vám to řeknu, neuvěříte. Položím-li otázku já vám, neodpovíte.“ Je očividné, že tohle není regulérní soudní výslech, ale šaráda, kde nejde o nic jiného, než o prosazení vlastní vůle z pozice síly.
Hledáme-li přímě viníky Ježíšovy popravy, pak jsme na správné stopě. Touha zbavit se Ježíše je očividná. S motivací je to ale složitější. Co jim na něm tak vadilo? Tady nám k nalezení motivace pomůže první čtení. Zákoníci a velekněží velmi dobře pochopili, že Ježíš mluví o nich, když vypráví o špatných nájemcích. Toto podobenství Ježíš vyprávěl velmi krátce před Velikonocemi. Těmi posledními pozemskými Velikonocemi. Společnost okolo Ježíše se polarizuje. Vidíme zástupy, které vidí Ježíšovi na rtech a vidíme i Ježíšovy zaryté odpůrce. A právě o tom, co charakterizuje tyto odpůrce, tak o tom je ono podobenství.
Vinice, to je obraz Božího lidu. Našli bychom řadu starozákonních míst, kde je tento obraz použit. Asi nejznámější je v 5. kapitole Izajáše, o tom, jak člověk pečoval o vinici seč to šlo, ale ona stejně nevydala dobré plody. A Izajáš pak řekne (v. 7): Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění. Bůh očekával právo a spravedlnost, ale jeho lid tak nežil. Právo a spravedlnost – tohle mělo být ovoce, ale nepřišlo nic. Dodržování zákonů lidských i božských – tak bychom mohli chápat, co to je právo a spravedlnost. Tohle Bůh očekává od svého lidu. Právo a spravedlnost.
Z nějakého důvodu se majitel vinice nemohl starat o vinici sám, ale nenechal ji zplanět. Pronajal ji nějakým místním vinařům. Tohle byla v Ježíšově době běžná praxe. Už 200 let byly v Palestině rozšířeny velkostatky. Patřily bohatým lidem žijícím ve městech, často cizincům, pracovali na nich místní zemědělci, kteří z části produkce žili a část odevzdávali. Ze třetího století před Kristem se nám dochovaly tzv. Zenónovy papyry, ale i rabínské historky a Mišna popisují spory mezi vinaři a vlastníkem vinice i spory s vyslanci majitele, který bydlel kdesi daleko, o problémech s prosazováním majitelova vlivu. Ta naděje vinařů, že po zabití dědice bude nakonec vinice jejich – ta vůbec nebyla tak bláhová a nesmyslná, jak by se nám třeba na první pohled jevilo. Pokud by majitel opravdu žádného jiného dědice neměl a zemřel, s největší pravděpodobností by jim opravdu zůstala, protože majitel by zemřel někde velmi daleko.
Máme tu tedy Boží lid a máme tu jeho představené, kteří mají pečovat, aby tento lid žil podle Boží vůle. Jenže tito představení na Boží vůli kašlou. Proroky, kteří jim ji přišli připomínat jejich původní určení, tak pronásledovali a když Bůh poslal svého Syna, ani tehdy nebudou váhat prosadit svoji vůli silou. Z tohoto postoje Ježíš svým podobenstvím obviňuje zákoníky a velekněží a zjevně je z toho obviňuje právem. Ježíš moc dobře ví, co ho čeká. Několikrát své učedníky upozorňoval na to, že do Jeruzaléma jde zemřít.
Podobenství ovšem nekončí smrtí syna, ale příchodem majitele a trestem, který dopadne na zpronevěřilé správce. Vinice pak připadne jiným správcům… Příběh nekončí. Vinice není zrušena. Je dál vinicí Páně, dál má přinášet ovoce práva a spravedlnosti. Ovoce poslušnosti zákonů i poslušnosti Boží vůle. Bylo by lákavé, ale příliš laciné, kdybychom ukázal prstem na zlé, ošklivé židy, kteří odmítali poslechnout proroky a Pána Ježíše ukřižovali a mysleli si, že my už jsme v pohodě. Autor epištoly Židům používá velmi drsný obraz pro křesťany, kteří odpadají od poznané pravdy, totiž že znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. (Žd 6,6). Vinice je v našich rukou – a my nejsme o moc lepší, než předchozí správci.
Znovu a znovu může nastat situace, kdy jako mizerní stavitelé zavrhneme nějaký kámen a on se přesto stane kamenem úhelným. Stane se „klenákem“, kamenem, který završuje celu stavbu, kamenem, o který se opírají všechny ostatní kameny, kamenem, který na sobě nese pevnost celé budovy – a když se zřítí dolů, tak to rozmačká všechny.
Ten nejpodstatnější důvod a příčina Ježíšovy smrti je nějak obsažen ve slovech „trpěl za nás“. Že to je nějakým způsobem náš problém, naše vina, co Ježíše dovedlo na kříž. Že to není problém Piláta a velerady, ale náš. To od nás Bůh očekává ovoce práva a spravedlnosti. Za námi poslal svého Syna, aby nám co možná jasně a srozumitelně ukázal, co dělat máme a co dělat nemáme. A my, místo toho, abychom mu odevzdali ovoce práva a spravedlnosti, tak ho odmítáme, neposloucháme, zavrhujeme.
Jistě, že bychom si za to zasloužili trest, ale právě tady velikonoční příběh pokračuje dál. Za Ježíšovo podobenství až k nedělnímu ránu a Ježíšovu „Pokoj Vám!“. Ježíšův kříž je nejen znamením našeho hříchu, ale také Boží lásky a odpuštění. Jan 3,16: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Bůh dává svého syna z lásky, ne z hněvu. To přece není Otec, kdo křižuje Syna, ale my lidé. To je i pro Otce potupa! V tom, že to Bůh snáší, v tom je vítězství nad zlem, ne v tom, že se rozhněval, bylo potřeba ho usmířit a Ježíšova smrt ho uklidnila. Proto Syn činí to, co činí Otec (J 5,19) – Otec se nehněvá, ale má nás rád. Tak i Syn neusmiřuje rozhněvaného Boha, ale zjevuje tuto Boží lásku k nám. Bůh nám odpouští hříchy, protože nám hříchy odpustit chce. Kříž není podmínkou Božího odpuštění, ale jeho projevem.
Ježíšova smrt a vzkříšení – to je okamžik, kdy se kámen úhelný vrací, ale ne proto, aby drtil a ničil, ale aby mohla být opravena Boží vinice. Aby byli napraveni polepšeni vinaři. Aby Církev v tomto světě přinášela právo a spravedlnost.
Amen.