Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Ízo, Ivo, milí bratři a sestry,
vybral jsem tento Pavlův text, protože je vyprávění člověka, který by nám všem mohl a měl být vzorem. Apoštol Pavel si prošel nadmíru zajímavým vývojem. Úplně na začátku své duchovní cesty se snažil vyrovnat těm, kteří v církvi něco znamenali. Vrhl se na misijní práci a také v jeho dopisech vidíme to srovnávání se s druhými. S těmi, kteří mu třeba nějak konkurovali v jeho práci. Ale postupem času mu docházelo, jaká je hloupost povyšovat se nad druhé, když to nejlepší, co je v tomto světě k mání, není z nás. Nemáme si to jak zasloužit.
To byl druhý zásadní krok v jeho duchovním vývoji. Tím prvním je jeho obrácení. Když uvěřil, že Ježíš žije, když v něj uvěřil jako ve svého Spasitele. Tím druhým je rozpoznání, které napsal do Římanům, Galatským, Efezským… – milostí jsme spaseni, skrze víru. Ti, kteří věří v Ježíše jako svého Spasitele, tak dostávají spásu jako dar. Osvobozující zvěst, že to nejpodstatnější, tedy otevřené nebe, to mu Bůh dává předem. Není to až důsledek nějaké jeho snahy, ale předpoklad pro tuto snahu. Pavel dělá všechnu tu práci ne proto, aby se dostal do nebe, ale protože ví, že půjde do nebe. Z té ohromné radosti, že ho tam Pán Bůh vezme, tak se vrhl do té spousty užitečné práce. Ne, aby získal nějaké zásluhy, ale aby vyjádřil svoji vděčnost.
První Pavlův krok – uvěřit v Ježíše jako Spasitele.
Druhý Pavlův krok – poznat, že to dobré děláme z věčnosti.
O tom třetím je pak řeč v tom přečteném oddílu z 2. listu do Korinta: Tato Boží milost, která otevřela bránu do nebe, tak dává sílu i pro tento svět. Pro život tady a teď. Ta úžasná práce, kterou Pavel dělá – to nejsou jeho zásluhy. Prostě se nechal vést Bohem. Nemůže se chlubit ani spásou (protože ji dostal darem), ale tím, co dělá (protože to skrze něj dělá Bůh). Uvědomit si, jak jsme slabí, to by bylo ještě málo. Je potřeba nechat skrze sebe jednat Boha. Pak se Pavel může radovat z té své slabosti, protože díky ní aspoň Pánu Bohu nepřekáží. To, nejlepší, co udělal, to, z čeho máme dodnes největší užitek, tak to udělal Pavel, když seděl ve vězení. Psal dopisy, které dneska tvoří půlku Nového Zákona. Z jeho reálné misijní práce nemáme téměř nic – snad jen popis jeho misijních cest ve Skutcích apoštolských. Ale z toho, co udělal, když měl pouta na nohou a byl na tom (nejspíš s očima) tak špatně, že i ty dopisy musí diktovat a sám se jen podepisuje, tak z toho čerpáme. Z toho se poučujeme.
Ty první dva kroky, ty jsou jednorázové. Přijmout Ježíše jako svého Spasitele, to je věc rozhodnutí. Poznat, že spásu už Ti nikdo a nic nemůže vzít, to je věc jednorázového poznání. Ten třetí krok – to je celoživotní úkol. Dávat se Pánu Bohu do rukou, aby on rozhodoval, co je pro Tebe dobré a čím nejlépe pomůžeš lidem kolem sebe, čím nejlépe budeš šířit Boží království na zemi – to se učíme všichni. Za to se modlíme, to hledáme v Bibli, v rozhovorech s druhými. To bude i Tvůj úkol, stejně, jako kohokoliv z nás.
Nyní je ale před Tebou veřejné stvrzení těchto tří kroků. Tvé víry v Ježíše, naděje života věčného i lásky k Bohu i lidem, protože ta je hnacím motorem k tomu, aby člověk postavil zlu.
Amen.
Milí bratři a sestry,
nám už ten šok velikonočního rána nepřijde tak velký. To, že Ježíš vstal z mrtvých je pro nás docela samozřejmé. Je pravda, že znalost pointy nás v mnoha biblických příbězích ochuzuje o velkou část obsahu. Velikonoční události jsou ale výjimkou. Protože víme „jak to dopadlo“, tak těm příběhům porozumíme mnohem lépe, než jim mohli porozumět jejich přímí účastníci. Typicky to platí pro velkopáteční události. Těžko je nám jakkoliv mluvit o Ježíšově smrti a nemít přitom neustále na mysli nedělní ráno a prázdný hrob.
Je o to zajímavější, s jakou věrností tyto události popisují evangelisté. Lukáš píše své evangelium někdy kolem roku 60 po Kristu. 25-30 let od událostí, které popisuje. To už je velmi značný odstup a zdánlivě se tím otevírá prostor pro nějaký ten výklad, úpravu, doplnění… Evangelista Lukáš je ale věrný svému předsevzetí vypsat vznešenému Theofilovi vše v pravém sledu, aby poznal hodnověrnost toho, v čem byl vyučován, jak čteme v prvních verších evangelia. Proto se o hlavních protagonistech příběhu dozvídáme často věci krajně nelichotivé. Nezapomínejme přitom, že evangelista píše o lidech, kteří v té době nejen, že ještě žijí, ale kteří jsou také významnými osobnostmi tehdejšího církevního života!
Pro srovnání – jakoby se někdo pokoušel napsat dějiny listopadových událostí roku 1989. Těžko naleznete moc prostoru pro falzifikaci. Že by místo studentů zoufale hledajících úkryt v průjezdech domů na Národní třídě popsal hrdinný průvod statečných bojovníků za lepší zítřky, kteří se postavili na odpor. Že by do čela průvodu postavil místo estébáka Zifčáka nějaké současné politické prominenty, kteří by tak již od prvních dnů s vlajkami Evropské unie a NATO ukazovali svou touhu po jiném politickém směřování. Do novoročního projevu Václava Havla by přihodil pár prorockých vizí a tak.
Právě tak je bez šance si nějak přikrašlovat skutečnost i evangelista. Na nějaké úpravy a zásahy ale není dostatečný časový odstup. Evangelistům nezbývalo, než zapisovat události tak, jak proběhly. Se vší trapností, která dopadá na nejpomazanější hlavy tehdejších křesťanských společenství. Čteme o jejich pádech, selháních, křivárnách. V tuto chvíli čteme o jejich nedověře. Nebrali váženě ani Ježíšova prorocká slova, ani svědectví žen. Při pohledu na prázdný hrob jsou plni údivu, ale ani náhodou plni víry. Kdosi kdesi podotkl, že Pán Ježíš musel být ženská – z pár chlebů a rybiček nakrmil zástupy, celou dobu svého působení něco vysvětloval partě nechápajících chlapů a i když byl tři dni mrtvý, tak musel vstát a jít něco dělat. Teprve setkání se vzkříšeným společné jídlo a opětovné vysvětlování, vysvětlování a další vysvětlování dokázalo apoštoly přesvědčit, že Ježíš opravdu žije. A ještě ani to nebylo úplně všemocné. Ještě těsně před nanebevstoupením čteme, že někteří učedníci stále ještě pochybovali.
Láme se to až o Letnicích. Teprve po seslání Ducha svatého se ze zmatených, pochybujících a ustrašených učedníků stávají skuteční apoštolové. Boží vyslanci, kteří nesou světu evangelium. Opět se ale díváme na historii církve zpětně. Teprve z pohledu, který vidí evangelizační úspěch Petrova kázání i misijní práci apoštola Pavla, tak hodnotíme prachmizernou „pracovní morálku“ velikonočních dní.
V tuto chvíli je to ale velice dobře. Na tomto zpětném pohledu se totiž ukazuje to podstatné. Teprve z tohoto celkového pohledu jasně vidíme rozdíl mezi přirozenou lidskou slabostí a zcela nadpřirozenou silou, kterou je křesťanství neseno v Boží přítomnosti. Je-li přítomen Ježíš, nebo je-li přítomen Duch svatý, tak se něco děje. Jsou-li lidé ponecháni sami sobě, jde to „zu grund“.
Vůbec není náhoda, že na nejvrcholnější okamžik života apoštola Petra – totiž když vyznal Ježíše jako Mesiáše, Syna živého Boha – tak Ježíš reaguje tím, že to Petr nemá ze sebe, ale že to je zjevní od Boha. (Mt 16,16) A jen o pár veršů dál (v. 23), když Petr brání Pánu Ježíši jí do Jeruzaléma a je zato nazván „satanem“, tedy protivníkem, tak Ježíš zdůrazní, ž v tu chvíli Petrovo myšlení není z Boha, ale z člověka.
Vrací se nám tu motiv, který jsme slyšeli v prvním čtení a v křestním kázání – ze svých sil toho mnoho nezvládneme. Pokud si ale přiznáme svoji slabost a odevzdáme se Bohu do rukou, tak on skrze nás dokáže dělat ohromné věci. Celý problém apoštolů je právě v tom, že se snaží sebrat všechny své síly, zapřít se, „pochlapit se“ a nějak se srovnat s nastalou situací. Když se pokusíme proniknout do jejich myšlení, uvidíme to tam myslím velmi zřetelně. Proč neuvěřili Ježíšovi? Proč, když ženy viděly prázdný hrob a andělé jim řekli, že nemá smysl hledat živého mezi mrtvými, proč ani tehdy nikdo z nich neuvěřil?
Protože celou situaci pozorují jen tím lidským pohledem. Jsou zjevně v zajetí představy, že něco takového prostě není možné. Ano, jistě, že o tom Ježíš mluvil. Jenže u Ježíše člověk čas od času opravdu těžko rozlišoval, kdy mluví konkrétně a kdy mluví v podobenstvích. Nejen zástupy, ale i učedníci za ním přicházeli s tím, aby nějak okomentoval svoje slova. Aby vysvětlil, co vlastně mínil tím kterým výrokem či obrazem. My dnes zpětně vidíme, že věta Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát, jak to ženám připomínají andělé, se naplnila naprosto jednoznačně. Ale je řada výroků, které ani zdaleka tak jednoznačné nebyly. U některých míst si nejsme úplně jisti dodnes, co tím vlastně Pán Ježíš mínil.
Apoštolové na tom v tu neděli ráno byli mnohem hůř, než jsme na tom v tuto chvíli my. My víme, jako to dopadlo. My víme, že Ježíš byl vzkříšen. Víme, že ženy u hrobu nijak neblouznily. Proto je nesuďme moc přísně a spíše se pokusme odhalit jejich myšlenkové pochody. Měli k dispozici řadu Ježíšových výroků, u kterých si nebyli jisti, jak je mají chápat – a tak je prostě odvrhli. Jako by jim Ježíš nic neříkal. Následně si pak snaží se pobrat veškerou lidskou logiku a nějak si to vysvětlit. V takovém případě je myšlenka, že ženy blouzní, naprosto logická. Údiv, za kterým ovšem nenásleduje víra, ale jen zmatek a další nejistota – to je právě tak přirozený následek tohoto postoje. Postoje, ve kterém spoléhají na svoje síly, na svoje pochopení skutečnosti, na svůj rozum.
Na nás ale v tuto chvíli je neudělat stejnou chybu, jako oni. Máme k dispozici Písmo a v něm desítky, možná stovky proroctví, jejichž naplnění stále ještě čekáme. Nevíme kdy a především nevíme jak se naplní. Některá proroctví se naplnila velmi doslovně, jiná naopak dost obecně. Právě tak můžeme očekávat, že to bude i s proroctvími, jejichž vyplnění teprve očekáváme. Jasnu chybou by bylo jejich naplnění neočekávat vůbec. Právě tak ale není ani dobrou cestou očekávat vše doslova. Zvláště Zjevení Janovo by nám pak mohlo připravit dost bezesných nocí.
Jak tedy porozumět Bibli? Nu – jako Božímu slovu. Vždycky to bude něco, co nás přesahuje, čemu nejsme s to úplně porozumět. Ale to není důvod, proč ho odhodit. Tak, jako ve společenství Božího lidu a na modlitbách Bible vznikala jako živé Boží Slovo, tak ve společenství církve a na modlitbách bude jako stejně živé Boží Slovo promlouvat i dnes. Zvláště u těch nejasných a nesrozumitelných pasáží mi připadá jako nejlepší pravidlo co možná málo spoléhat na svůj rozum a o to více prosit Boha, aby skrze ta slova nějak promluvil on sám. Aby vstoupil do toho, čemu nerozumíme, ale za čím tak nějak tušíme jeho ruku. Sem už patří nejen Písmo, ale i „kniha Božího stvoření“, tedy svět kolem nás. Všechno to, co v tomto světě prožíváme.
Bůh neopustil tento svět. Stále tu je a stále se snaží k nám promluvit. Přivést nás k úžasu nad světem i k poznání, jak svět funguje. A zároveň nám chce dát poznat, jaký je náš úkol v tomto světě. K tomto rozpoznání se nakonec dopracovali i apoštolové. I oni nakonec přijali, že Kristus je živý, že je neopustil a že pro ně má úkol. O tom vypráví příběh Církve od Letnic dál – až po naše časy.
To je tedy poselství dnešní – velikonoční neděle: Kristus byl vzkříšen, působí v tomto světě a má pro každého z nás nějaký úkol.
Amen.