Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé,
příběh, který dnes máme před sebou, je v lecčems záhadný, tajemný. Jakpak se Ježíš proměnil? Jak se tam mohli zjevit Mojžíš a Elijáš – byli to nějací duchové, nebo co? O čem si s nimi mohl Ježíš povídat? A vůbec, co viděli a slyšeli učedníci – byla to skutečnost, nebo fantazie, halucinace? Vždyť v každém náboženství se vyskytují všelijaká vidění, nadpřirozené úkazy a zjevení. V každém náboženství se musí jeho zakladatel prokázat všelijakými zázraky, nejlépe světelnými, a svým následovníkům musí poskytovat všelijaké duchovní zážitky. To není nic zvláštního, to je lidská potřeba. Vždycky lidé chtějí, aby jim náboženství poskytovalo něco vyššího, něco vznešeného, aby mohli na chvíli zapomenout na pozemské starosti, a aby se mohli dotknout čehosi svatého a nadpřirozeného. „Ukaž nám zázrak, ukaž nám znamení z nebe,“ křičeli na Ježíše farizeové ještě docela nedávno (Mt 16,1), a byli asi pořádně zklamaní, protože Ježíš odmítl: „tohle pokolení žádné znamení neuvidí, leda znamení proroka Jonáše“ (Mt 16,4).
Těm, co po něm znamení chtěli, žádné nedal. Ale teď najednou dává znamení učedníkům – znamení opravdu záhadné a podivuhodné – i když právě oni žádné takové znamení nepožadovali.
Bratři a sestry, abychom neudělali podobnou chybu jako farizeové, přiznejme si to rovnou: my tomu nikdy úplně rozumět nebudeme. Nikdy nebudeme vědět, co se vlastně na oné hoře stalo. Jen přibližně, jen zkusmo si můžeme pár věcí odvodit z toho, co Matouš vypráví, a jak to vypráví. A těchhle pár věcí nás nakonec nepovede k žádným duchovním zážitkům, ale zpátky na zem. Povedou nás, tedy měly by nás zavést k docela praktickým otázkám, jak to udělat, abychom Krista následovali – což je název předcházející perikopy. Ano, to je ta perikopa, kde Ježíš řekne ta známá slova: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Ptáme-li se, a chceme-li upřímně vědět, jak to máme prakticky udělat, tehdy se nám otevírají následující perikopy. Jinými slovy: ti, kdo chtějí opravdu Krista následovat, nechť s otevřeným srdcem sledují Krista na horu proměnění, ale také s ním zase sestoupí dolů.
A z toho už je asi jasné, že na geografické poloze té hory ani moc nezáleží. Je to jen hora v příběhu, a vlastně ani nevíme, se kterou skutečnou horou bychom ji mohli ztotožnit. V předchozí kapitole (Mt 16,13) se Ježíš se svými učedníky pohybuje poblíž města Cesareje, Cesareje Filipovy, a nyní uběhlo šest dnů, než se dostali k takzvané „vysoké hoře“. Za šest dnů se dá ujít docela velký kus cesty, takže ve skutečnosti zase nevíme vůbec nic. Není to slepá ulička v našem uvažování? Kdyby nás evangelista chtěl navést na určitou horu, proč by to neřekl rovnou?
Ale možná, že přece jen něco víme nebo aspoň tušíme. Jen se na to musíme podívat z jiného úhlu. Protože asi to není náhoda, že těch „šest dnů“ je jediný takto konkrétní časový údaj v Matoušově evangeliu. A to nás může vést ke dvěma krokům. Tím prvním je známá skutečnost, že čísla v bibli mají často symbolický význam. Čím je šestka v bibli zajímavá? V podstatě tím, že po šestém dni následuje sedmý. Po šesti dnech práce a běžného provozu následuje den sedmý, den sváteční, den klidu a rozjímání. A Matoušovo evangelium je starozákonními narážkami úplně přecpané, takže tohle můžeme považovat téměř za jistou věc: Matouš nás chce číslovkou šesti dnů upozornit na to, že to, co bude následovat, se bude dít v sedmém dnu, takže to bude zvlášť důležité. Neboť se to odehraje v prostoru, který sám Bůh vyhradil člověku pro odpočinek od běžné práce. Aby mu uvolnil nejen ruce, ale i hlavu: abychom na chvíli hodili za hlavu starosti a abychom si vzpomněli, připomněli, doslova podle slova přikázání z Desatera: „pamatuj na den nedělní, abys ho světil“.
Ovšem, přikázání sedmého dne je periodické. Každý sedmý den máme zvláštní příležitost k rozhovoru s Bohem, a když nám Matouš tu šestku tolik zdůrazňuje, neměli bychom se ohlédnout taky nazpět? Která předchozí událost je v jeho evangeliu konkrétně zakotvena v čase či prostoru? Předchozí dvě perikopy jsou uvedeny jenom neurčitě a v čase (jsou to slovíčka „tehdy“ Mt 16,24 a „od té doby“ Mt 16,21), ale když půjdeme ještě o krok zpátky, narazíme na událost, kterou už důvěrně známe – však byla taky v kázání našeho faráře před týdnem – a která je uvedena velice konkrétním určením: „Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy…“ (Mt 16,13).
Kdybychom byli detektivové, kteří stopují pohyby podezřelého, vzali bychom si teď mapu a kružítko a od Cesareje Filipovy bychom narýsovali kruh s poloměrem, který odpovídá šesti dnům cesty. Potom bychom prozkoumali všechny „vysoké hory“ v tomto okruhu, a získali bychom jakýsi záchytný bod, na němž bychom dokázali lokalizovat událost – proměnění Páně. Jenže – jak asi už tušíte – toto je právě způsob uvažování, který je biblickým pisatelům naprosto cizí. Ten časový údaj – těch šest dnů – nás nemá vést k tomu, abychom si na mapě načmárali spojnice míst, kudy Ježíš chodil. Má nás vést k tomu, abychom si na duchovní mapě propojili to, co se stalo před šesti dny u Cesareje Filipovy, a co se stane nyní na vysoké hoře – jinými slovy, abychom si ještě před čtením naší perikopy vzpomněli na to, o čem před šesti dny na téhle kazatelně kázal náš farář, totiž – na perikopu o Petrově vyznání. O tom, jak Petr vyznal, že Ježíš je Syn Boží. O tom, jak vyslechl krásná zaslíbení, že se stane skalou církve a dostane klíče od království nebeského. O tom, jak si vzápětí musel vyslechnout pokárání, že vůbec nechápe smysl Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, smysl Ježíšova utrpení.
Před šesti dny jsme totiž slyšeli z téhle kazatelny něco, co bude mít význam i pro dnešní perikopu. Totiž, že Petrovo vyznání „Ty jsi Mesiáš“ má dalekosáhlé důsledky. Protože označení Mesiáš, tj. „pomazaný“, má více významů. Protože pomazání bylo obřadné uvedení do funkce, a těch funkcí mohlo být více. Ve starém Izraeli se pomazávali králové, a taky kněží, a taky proroci. A právě tyhle tři úřady nalézají v postavě Ježíše Krista vrcholného a jedinečného reprezentanta.
Ježíš je židovský král, a je králem nejen židovským, ale i naším, je vladařem celého světa. Je a zůstane naším králem, a to bez ohledu na to, že jiný vladař, třeba římský prokurátor, tohohle „židovského krále“ ukřižovat.
Ježíš je nejvyšší velekněz, jak uslyšíme třeba v Pavlově epištole Židům, je tím, kdo prostředkuje mezi Bohem a člověkem. On je tím, kdo přináší oběti Hospodinu a přednáší mu prosby a modlitby lidu. Ale jeho funkce nebude omezena zdmi jeruzalémského chrámu. Jeho kněžská funkce bude zahrnovat celé lidstvo, a oběť, kterou bude přinášet, už nebude obětí holoubátek a beránků – Ježíš obětuje sám sebe. Tak Ježíš je a zůstane nejvyšším veleknězem, a to bez ohledu na to, že jiní kněží, třeba Kaifáš, tohohle „rouhače“ odsoudí.
Ježíš je Boží prorok, je tím, kdo vyřizuje Boží vůli lidem, kdo se dokáže vzepřít i králům i kněžím, kteří se Bohu zpronevěřují. Ježíš je Božím prorokem, a to bez ohledu na to, že poslední prorok před ním, jeho předchůdce Jan Křtitel, skončil tak, jak skončil, skončil bez hlavy, popravený, stejně jako mnoho proroků před ním.
Má to všechno nějaký význam pro nás? My už na ulici nepotkáváme krále, velekněze ani proroky. Je v tom pro nás nějaký příklad? Ano, je. Právě proto, že Ježíš se z vysoké hory vrátil na zem mezi lidi. Právě proto, že ve všech těchto funkcích Ježíš zdánlivě ztroskotal. Právě proto, že následovat Ježíše také znamená „vzít svůj kříž“, jak jsme četli hned v předchozí perikopě. Právě proto, že Bůh se k Ježíšovi v jeho zdánlivě prohře přiznal, a stejně tak se přiznává i ke všem kdo ho následují. My nejsme králové se zlatými korunami, ani proroci s mojžíšovskými čarovnými holemi, a přece v Ježíšových příbězích a slovech, a také ve slovech apoštolů, nalézáme velice praktické a vlastně přízemní pokyny, jak můžeme i tyto vznešené funkce docela prakticky vykonávat a naplňovat. A tím se už dostáváme k oné druhé hoře, k druhé hoře, která také nemá jméno.
A tak jsme si místo spojnice na mapě nakreslili jednu spojnici – mezi Petrovým vyznáním u Cesareje Filipovy a Ježíšovým proměněním na hoře. Jenže ono je těch spojnic v bibli daleko více, a mohli bychom je tu kreslit do večera. A tak si teď povíme už jen o jediné, o té, která je úplně specifická právě pro Matoušovo evangelium. Protože jenom u Matouše se nachází takzvané Kázání na hoře. Obojí se odehrává na hoře, a ta hora je v obou případech bezejmenná, protože ve skutečnosti nejde o horu geografickou, ale o symbolické vyjádření, že na hoře má člověk blízko k nebesům, blízko k Hospodinu.
V něčem se ty dvě události podobají, a v něčem se liší.
Co si povídal proměněný Ježíš s Mojžíšem a Elijášem – o tom vůbec nic nevíme, tedy přesněji řečeno, Marek a Matouš o tom mlčí, jen Lukáš si myslí, že se jednalo o Ježíšovu nadcházející cestu do Jerualéma. Ani Petr, Jakub a Jan ničemu nerozumí, jenom cítí, že je jim tam s Ježíšem nahoře dobře, a chtěli by ten okamžik trochu prodloužit, zakotvit, napevno zasadit do svého života – proto ten Petrův nejapný návrh, že postaví tři stany – návrh, který Ježíšovi nestál ani za odpověď. – Naopak, v Kázání na hoře toho slyšíme spoustu, celé tři kapitoly.
Na druhé straně, na hoře proměnění zazní hlas z nebe, hlas Otcův, který říká: „Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte.“ V kázání na hoře naopak žádný hlas z nebe nezazní (za to však, abychom to neměli tak jednoduché, Matouš nás tímto veršem zavádí ještě o kus dál zpátky, totiž k hlasu, který zazní při Ježíšově křtu, Mt 3,17). – Zatímco nebeský Otec na hoře proměnění mluví o svém milovaném Synu, Ježíš v kázání na hoře mluví o nebeském Otci.
Zatímco Ježíšův rozhovor s Mojžíšem a Elijášem je zahalen tajemstvím, Ježíšova řeč v Kázání na hoře je veřejná a slyšitelná všem – nejen učedníkům, ale i zástupům.
A zatímco Petrův návrh, že postaví tři stany, na první pohled tak praktický, byl ve skutečnosti totálně neužitečný, o Ježíšově slovech v Kázání na hoře se dá říct pravý opak. Ježíšovy zásady jsou na první pohled naprosto nepraktické (nastavovat druhou tvář, milovat nepřátele, nerozvádět se, dávat almužny potají a tak dále, a tak dále), – to všechno jsou zásady, které v dnešním surovém a sobeckém světě vypadají totálně šíleně. Ale nejsou! Protože vposledu nejde o nic jiného než o starozákonní Desatero, o vůli samotného Boha, kterou nám prostředkovali nejlepší a nejspolehlivější svědkové, Mojžíš, proroci, Ježíš. Ježíš nechtěl na Otcově vůli měnit ani čárku, chtěl jim zůstat věrný, i když fakticky to znamenalo, aspoň v Matoušově podání, že leccos musel přeformulovat. Snažit se splnit Boží vůli a vyhovět těm hlavním přikázáním – to není jednoduché, a nejednou to připomíná tanec mezi vejci, a to dodnes. Ježíš každopádně nechtěl Boží příkazy rušit, ale naplnit, a to se mu také povedlo. Takže když se podíváme podruhé – trochu lépe a s trochou naděje – na dějiny církve a na dějiny světa, tak s překvapením zjistíme, že ty šílené zásady zase až tak šílené nejsou. Že ve skutečnosti mají obrovskou civilizační moc. Že již v mnohém náš surový a sobecký svět proměnily, a dále proměňují, a ještě ho mohou proměňovat. Dokud zde budou lidé, kteří tomu věří. Amen.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že k nám přicházíš, když se děje něco zlého a když máme strach. Když naše zraky klesají k zemi a když jsme pohlceni našimi starostmi – jež leckdy tak malicherné ve srovnání se situací v jiných zemích. Přicházíš k nám a přibližuješ se v nové podobě, abychom opět dokázali vzhlédnout ke Tvé jasné tváři. Přicházíš a připomínáš nám, proč jsi přišel na svět, a proč jsme tady my. Přicházíš v různých podobách, ale Tvá láska k nám zůstává neměnnou konstantou. Prosíme Tě, buď s námi a pomáhej nám svým svatým Duchem, abychom i my dokázali rozeznat Tvou neměnnou lásku v proměnlivých postavách našich bližních. Abychom dokázali poznat, že přicházíš v podobě našich bližních, kteří potřebují naši pomoc a naši modlitbu. Prosíme Tě za všechny, kdo se ocitají v nebezpečí, za lidi ohrožené nemocí, hladem a bídou, za lidi na pokraji smrti. Obzvláště v těchto dnech Tě prosíme za dívky unesené v Nigérii, a za lidi na Ukrajině, kterým hrozí válka. Prosíme Tě, buď se všemi těmi, kdo na Tvé zemi prosazují mír a spravedlnost, a kdo věří, že dobro a láska nakonec přece zvítězí nad lží a nenávistí. Ve jménu Kristově, ve jménu naší společné naděje se společně obracíme k našemu Otci: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva až navěky,
amen.
Jan Amos Dus