Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
ve čtvrtek – pravda, bez velké pozornosti evangelíků – jsme oslavili jeden z církevních svátků, totiž nanebevstoupení Páně. V příbězích Nového Zákona jsem se ocitli na hraně mezi evangelii a Skutky apoštolskými. Končí období, během kterého se vzkříšený Pán Ježíš ukazoval učedníkům. Ve srovnání s několika lety Ježíšova veřejného působení nebylo toto období nijak dlouhé. Trvalo 40 dní. Od neděle velikonoční, od neděle vzkříšení, až do čtvrtka, který právě proběhl, čtvrtka nanebevstoupení Páně, proběhlo několik setkání Ježíše a učedníků – u hrobu, v místnosti za zavřenými dveřmi, na cestě do Emaus, při chytání ryb…
Poslední z těchto setkání popisoval příběh, který jsme slyšeli v prvním čtení. Odehrával se na hoře blízko Jeruzaléma, té hoře se říká Olivová a skutečně na ní dodnes olivy rostou, byť ne už tak hojně, jako kdysi. Je to důležité místo pro židy i pro křesťany.
Křesťané si připomínají, že od Olivové hory Ježíš o Květné neděli přijel na oslátku do Jeruzaléma a že na úpatí této hory je getsemanská zahrada, kde byl Ježíš zatčen před svým ukřižováním.
Židé dodnes očekávají, že z Olivové hory přijde Mesiáš, který vzkřísí mrtvé, až půjde do Jeruzaléma. Proto ve středověku vznikl na Olivové hoře hřbitov, kde se nechávali pohřbít, aby to měl Mesiáš po ruce. Ten hřbitov na svahu přímo proti Chrámové hoře, je největším židovským hřbitovem na světě.
My se z Olivové hory přesuneme do Jeruzaléma. Do středu města, tedy k Chrámu, je to ani ne kilometr, za dvacet minut jsou apoštolové doma. Cestou si mohou opakovat to, co jim řekl Pán Ježíš a co jim řekli andělé. Od Pána Ježíše slyšeli, že nemají odcházet z Jeruzaléma, ale mají čekat na naplnění jednoho konkrétního zaslíbení Ježíšova nebeského Otce – křest Duchem. Učedníci si mysleli, že to už nejspíš bude konec světa, ale Pán Ježíš jim řekl, že nad tímhle vůbec nemají dumat. Před nimi je dar Ducha svatého a pak je čeká svědectví o Ježíši v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.
Od andělů se dozvěděli, že tak, jako Pán Ježíš odešel, tak se také vrátí.
Tak se i oni vrátili do Jeruzaléma a čekají. Vůbec netuší, na co konkrétně čekají, ani jak dlouho budou čekat. Den, dva, tři – to by se špatně čeká, když vlastně ani zhruba nevíte, co že máte čekat. Těch lidí není málo. Na Olivové hoře bylo 11 apoštolů, Ježíšova matka Marie, nějací další příbuzní… Jenže postupně přicházejí další a další. Některým se Pán Ježíš také zjevil, jiní patřili mezi jeho učedníky od samého začátku Ježíšova veřejného působení. A tak se scházejí.
Jsou totiž všechno židé a v době mezi Velikonocemi a Letnicemi prostě zůstali v Jeruzalémě. O Velikonocích si židé připomínají vyjití z Egypta, pak následuje sedm týdnů putování pouští. Po těchto sedmi týdnech došli až pod horu Sinaj. Podle těchto týdnů se svátek hebrejsky jmenuje „šavu’ot“, čili „týdny“. Sedm týdnů, tedy 7×7 dní, šli až tam došli. Pak Mojžíš vylezl na kopec a v den padesátý dostává Desatero. Dostává Tóru, dostává Zákon.
O padesátém dni (řecky πεντηκόστη) si budeme povídat za týden, tedy o samotných Letnicích. My jsme v tom poutnickém období. Snažíme se pochopit, co tak ti Ježíšovi učedníci prožívali, když to byli židé a chystali se oslavit židovský svátek seslání Tóry. A zároveň jsou to Ježíšovi učedníci a promýšlí, co je tedy čeká. Co že bude ten křest Duchem a jak že se Ježíš vrátí. Jsou ještě v tom přípravném období, kdy si jako židé připomínají putování pouští z Egyptského otroctví pod horu Sinaj.
V našem příběhu se toho ale moc neputuje. Jen ten kousek z Olivové hory do Jeruzaléma. O to víc se tam přemýšlí nad Mojžíšovým Zákonem.
Tím se dostáváme k apoštolu Petrovi a k tomu, co dělá. Čekání mu asi přišlo dlouhé a protože ví, že je potřeba přemýšlet nad Božími věcmi, tak přemýšlí. A uvědomí si, že z dvanácti apoštolů vybraných Pánem Ježíšem už je jich jen jedenáct. Jidáš se oběsil. Petr toho Jidáše řeší na můj vkus až moc podrobně, sám raději „případ Jidáš“ přeskočím a zaměřím se na Petra jako takového. Nejde přece o to, co bylo, ale co bude dál. Co teď? Přece jenom dvanáct apoštolů si vybral Pán Ježíš, tak by bylo záhodno tu „dvanáctku“ nějak udržet.
Těžko dnes soudit, nakolik to opravdu bylo tak nutné. Sám bych řekl, že spíš ne, protože po Letnicích se těchto dvanáct stejně nejspíš už nikdy nesešlo. Ale Petrovi to zjevně připadlo jako velmi důležitá věc. Nesouhlasím s ním, ale chápu ho. Je to žid a tak je pro ně číslo 12 důležité. 12 bylo kmenů Izraele a dvanáct apoštolů s tím pěkně ladí. Časem se objevila představa, že Církev – to je nový Izrael, ale to by Petra ještě nenapadlo. A ještě jeden důvod vidím, možná ještě důležitější – takhle to přece „vždycky bylo“. Dvanáct apoštolů si Pán Ježíš vyvolil na počátku svého působení. Petr to nikdy nezažil jinak, než že dvanáctka byla kompletní. I když si pak Ježíš vybral sedmdesát dalších, kteří chodili a kázali, tak dvanáctka byla pořád pevná skupina, ke které se vracel.
Proto je to pro Petra tak důležité – takhle to přece původně Pán Ježíš chtěl. A Petr udělá všechno proto, aby všechno bylo tak, jako když tu Pán Ježíš byl. Proto to bere tak poctivě. Podmínky pro kandidaturu na dvanáctého apoštola jsou docela přísné: musí patřit celou dobu k Ježíšovým učedníkům a to od samých počátků Ježíšova působení (od křtu Janova) až po nanebevstoupení. Aby to byl člověk, kterého si už tenkrát mohl Pán Ježíš vybrat do „dvanáctky“. Proto se můžeme domnívat, že Matěj i Josef Barsabas byli jediní možní kandidáti, kteří takhle přísným sítem prošli. Někteří vykladači se domnívají, že patřili mezi oněch sedmdesát, které kdysi Ježíš vyslal kázat.
Matěj a Josef. Dva kandidáti. Jak vybrat toho správného? Mezi těmito dvěma kandidáty je nyní třeba rozhodnout – tak se bude losovat. V Izraeli se losem rozhodovalo docela často. Za starých časů na to dokonce existoval speciální losovací nástroj, který měl velekněz – kameny urím a tumím, které velekněz nosil v kapsičce v náprsníku ozdobeném dvanácti drahými kameny. Žel nevíme, jak vypadaly ani jak se používaly. Máme jen několik různých teorií, ale už někdy po babylónském zajetí byly pryč a od té doby máme jen dohady.
Nevíme ani jak se losovalo mezi Matějem a Josefem. Přece jen ale úplně bez informací nejsme. Něco chápeme ze souvislostí, něco je napsané výslovně. Především to, co dělali učedníci před samotným losováním. To je velmi podstatná věc, kterou Lukáš zapsal – totiž že se před touto volbou modlili. Vyznávají, že je to Bůh, kdo zná lidská srdce a tak je to jen Bůh, kdo z těch dvou vybere lepšího kandidáta.
Petr podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dumal, promýšlel a nakonec stanovil formální pravidlo – musí to být člověk, který je na tom stejně, jako ostatní apoštolové. Vydržel s Pánem Ježíšem od začátku až do konce. To je vnější znak. Je to někdo, kdo už svoji víru nějak osvědčil. Dá se na jeho životě poznat, že to s následováním Pána Ježíše myslí vážně. Tomuhle Petr rozumí a tak podle tohoto klíče postupně odmítá různé nováčky, nebo lidi, kteří během těch let tu či onde selhávali.
Jenže přes všechnu tuto práci mu pořád zbývají dva kandidáti Matěj a Josef. Petr, ani nikdo jiný, netuší, kterého z nich vybrat. Jsou oba právě tak vhodní. Petrovi je to jedno, který z nich by to byl, ale jak tedy vybrat? Bude to tedy losem. Losování je nástroj, kde rozhoduje náhoda. Jenže Petrovi nejde o to, aby rozhodla náhoda. Aby nemohl být obviněn, že si vybral někoho svévolně. Chce poznat Boží vůli. Proto je na místě modlitba.
Losování jako takové – to je jen nástroj. Losování samo o sobě není ani dobré ani špatné. Losování používají lidé věřící i nevěřící. To, co odlišuje používání losu mezi věřícími a nevěřícími, je modlitba, ve které výsledek zcela odevzdáváme do Božích rukou. Zcela opouštíme svůj vliv. Jestliže jsme se rozhodli pro losování, pak se musíme oprostit od touhy po tom či onom výsledku. Nejde přece o to, by vyšel ten, koho bychom chtěli, ale aby Bůh zjevil svoji vůli. Jestliže se v nějakém okamžiku rozhoduje losem, měl by to být okamžik naprostého odevzdání se Bohu. Nejděte do losování, když už máte předem jasno, co byste chtěli.
Tohle vyjadřuje Petrova modlitba před samotným losováním: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě.“ Je to prosba, aby Bůh sám mezi těmito dvěma kandidáty rozhodl. Tam, kde lidský rozum selhává, tam je jistě možno použít los jako řešení pomocí náhody. Ale když jde o vážnou věc, když jde o něco, na čem nám záleží, tak nás nezajímá náhoda, ale Boží vůle. V tu chvíli je na místě modlitba. Právě taková, jakou se modlil Petr: Ty, Bože, víš, která z těch možností je lepší – ukaž mi ji.
Petr řešil velmi vážnou věc. Tedy – jemu připadla jako velmi vážná. Sám mám pochybnosti, ale je docela dobře možné, že Petr opravdu fungoval jako jakási hlava a tak správné uspořádání apoštolského kruhu po dobu Ježíšovy nepřítomnosti je pro něj samotného velmi zásadní otázka. Neví, jak ji vyřešit, jestli vybrat Matěje, nebo Josefa a toho moc trápí. I když už použil všechny pravidla, která ho napadají, pořád má dva zcela rovnocenné kandidáty. Tak se modlí a pak mezi nimi vybere losem.
Už vidíme tři základní znaky pro situaci, kdy je rozhodování pomocí losu správné řešení:
(1) Jde o důležitou věc, kterou Petr (2) při vší lidské snaze nemá jak rozumem rozhodnout a přitom sám (3) nemá zájem ani na Matějovi, ani na Josefovi. V tu chvíli je dobré a přiměřené řešení pomocí losu.
S modlitbou – často čteme v Bibli v této souvislosti i o půstu! – je možno použít nějakou metodu losování a věřit, že to nebude jen pouhá náhoda, ale že si toto losování Bůh použije, aby nám dal poznat svoji vůli.
Amen.
Klement Alexandrijský, teolog a církevní spisovatel ze 2.–3. století uvádí ve svém díle Stromata mj. tento Matějův výrok: „Když hřeší soused vyvoleného, tehdy mívá hřích i vyvolený. Neboť kdyby se choval jak učí Slovo, i jeho soused by se styděl hříšně žít!“