Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
apoštol Petr nás provázel po několik týdnů. Tyto verše jsou poslední zmínka, kterou o něm v Písmu máme. Tradice nechává Petra odejít do Říma, kde měl desetiletí působit a nakonec zemřít mučednickou smrtí. Nechme ale legendy legendami, my dnes slavíme svátek apoštolů Petra a Pavla a tak se podívejme, kde a jak se setkali tihle dva.
Písmo nám popisuje tři setkání těchto dvou mužů. Pavel vzpomíná, že u Petra bydlel v Jeruzalémě 14 dní tak tři roky po svém obrácení (Gal 1,18). Víc podrobností nevíme. Druhé setkání o 14 let později nám popisoval příběh ze Skutků apoštolských. Jde o událost, která se tradičně nazývá prvoapoštolský koncil. 15. kapitola Skutků popisuje, jak do Jeruzaléma přišli Pavel, Barnabáš a ještě někteří další křesťané z Antiochie, aby vyřešili konflikt ve svém sboru. Šlo o obřízku, tedy o dodržování Mojžíšova Zákona a o to, nakolik jsou tyto předpisy platné i pro obrácené pohany. Nakolik se pohan, který uvěří v Krista, musí stát také židem.
Jsme v situaci, kdy pro křesťany z Judska byla obřízka a vůbec Mojžíšův zákon něco naprosto přirozeného, samozřejmého. Všichni apoštolové i první křesťané, byli židé. Je příznačně, že zcela přirozeně dál chodí k modlitbám do Chrámu. Jenže pak Petr pokřtil setníka Kornélia a Pavel se zcela programově zaměřil na neobřezané. Za několik málo desítek let židokřesťanský proud vymizí docela, ale zapamatujme si, že v tuto chvíli je stále ještě většinový. A co především – jeho představitelé jsou těmi nejváženějšími v církvi.
Co teď? Co s tou hrstečkou pohanů, kteří uvěřili v Krista? Jak se má nová mladá církev postavit k Mojžíšovu zákonu? Pán Ježíš v tomto ohledu žádné jasné a konkrétní příkazy nedal. Na jednu stranu evidentně některé předpisy uvolňoval – třeba o sobotě – na stranu druhou mluvil i o nepomíjitelnosti Mojžíšova Zákona. Některé předpisy dokonce ještě zpřísnil. Již chtivý pohled je smilstvo, již hněv je vražda. Že by ale z jeho slov šlo nějak vysoudit, co třeba s obřízkou, to ani náhodou. A tak se v tom teď v té Antiochii plácají a nedokážou se shodnout. Tak jde Pavel do Jeruzaléma poptat se, co si o tom myslí oni.
Křesťané, kteří byli původně židé farizejského směru, tak na dodržování Zákona lpěli: „Pohané musí přijmout obřízku a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon.“ Jenže tento postoj zjevně nebyl jediný. Došlo ke sporu – čteme dokonce o tom, že došlo k velké rozepři – a situaci jasným slovem zklidnil apoštol Petr. Vyprávěl o tom, co sám zažil a připomenul, že když šlo o dar Ducha svatého, tak Bůh nedělal rozdíly mezi obřezanými a neobřezanými. Kornélius, důstojník pluku zvaného Italský byl člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu (Sk 10,1–2) – ale obřezaný nebyl a Mojžíšův zákon nedodržoval. Bůh ale zjevně na dodržování či nedodržování Mojžíšova zákona nehleděl. Sám Bůh, jenž zná lidská srdce, se za ně postavil: Dal jim Ducha svatého tak jako nám a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil vírou. Neobřezaný setník Kornélius byl před Bohem spravedlivý. Nedodržoval sice Mojžíšův zákon, ale uvěřil v Pána Ježíše. Pánu Bohu to stačí, tak co jsme my, že bychom chtěli víc?!
Mojžíšův zákon – to bylo přetěžké břemeno. Kdo by ho unesl, ten by byl před Bohem spravedlivý. Ale unést ho nemohli ani za časů Mojžíšových, ani nikdy jindy. Nyní Bůh ospravedlňuje jinak. Ne již podle skutků zákona, ale z milosti Kristovy. Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše! Jak bychom je mohli ještě omezovat?! Tam, kde jde o spásu, tam to nezáleží na nás. Ti pohané jsou před Bohem stejní hříšníci, jako my, ale právě tak, protože uvěřili v Ježíše Krista, tak pro ně platí stejná Boží milost, jako platí pro nás.
Mně se to hrozně líbí, ale je mi jasné, že tohle musel být pro židovské uši dost silný kalibr. Barnabáš a Pavel ho pak ještě podpořili vyprávěním o tom, jak probíhá misie mezi pohany. Jaká znamení a divy činí Bůh, i když jde o neobřezané.
Dost mi připadá, že Jakub, vyrazil proti téhle petro-pavlovské, luteránské svobodě víry. Jakub, bratr Páně, toho času představitel Jeruzalémského sboru. Máme od něj v Novém Zákoně také jeden list. Jeho požadavek je nezatěžovat obrácené pohany Mojžíšovým zákonem, ale jen tím, co je „naprosto nutné“. Čteme tak na konci 15 kapitoly Skutků slova dopisu, který napsali apoštolové do Antiochie (Sk 15,28n): Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: „Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi.“ S tímhle dopisem Pavel a Barnabáš a pro jistotu ještě dva další představitelé křesťanů – Juda a Silas – vyrazili do Antiochie a situace se tam uklidnila.
Zaujaly mne ty podmínky, které nakonec stanovili. Zvláště to „maso obětované modlám“ mne zaujalo, protože to je téma, ke kterému se později apoštol Pavel výslovně vracel ve svých listech. Pravda – úplně jinak, než mu přikazuje tento dopis. Víme, že Pavel dovoloval jíst maso obětované modlám. Jezte všechno, co se prodává v masných krámech, a pro své svědomí se nepotřebujete na nic ptát píše Pavel do Korinta (1Kor 10,5). To je jedno, jestli to bylo kulticky odkrveno, nebo nebylo. Je šumák, jestli to předtím bylo součástí nějakého modlářského obětního hodu.
Aha? Jak to? V čem je ten trýček?
Odpověď nám dá vyprávění o tom, jak se Petr a Pavel chytli právě v Antiochii. Je to jedna z životopisných poznámek v Pavlových listech, v tomto případě ji píše Galatským, tedy do oblasti středního Turecka. Jde o sbory v Iconii, v Derbe, v Lystře a v Antiochii Pisidské. (Nevíme, o které Antiochii je řeč, bylo jich v téhle oblasti ještě víc.) Celý list Galatským se točí okolo sporu s židokřesťany, kteří přišli do Pavlem založených křesťanských sborů. Pavel je popisuje jako ty, kteří předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona. (Gal 2,5) A jak tak na ně Pavel vzpomíná, tak připomene i prvoapoštolský koncil. Ano – tam šlo právě o křesťanskou svobodu od požadavků Mojžíšova Zákona. Pavel vůbec nepřipomíná onen dopis, který tenkrát do Antiochie nesl. (Gal 2,5n). … ti tedy, kteří se těšili zvláštní vážnosti, mi nic dalšího neuložili … když poznali milost, která mi byla dána – Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve – podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy. Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé, a právě o to jsem vždy horlivě usiloval. Nic o mase obětovaném modlám, nic o mase nezbaveném krve, nic o smilstvu. Jen apel na vzájemnou solidaritu.
Pak ale jednou takhle do Antiochie přijel Petr. Tak – na návštěvu. Apoštolové nezůstávali dlouho na jednom místě. Jejich kazatelské práce bylo potřeba všude možně a ono to asi nebylo ani moc bezpečné, aby se představitelé křesťanské církve nějak dlouho zdržovali v jednom městě. K výbuchům lidového hněvu i zásahům státní moci docházelo poměrně často.
Antiochie je sbor kde funguje křehký mír mezi židokřesťany a pohanokřesťany. Těžko se domnívat, že ten jeden dopis z Jeruzaléma všechno vyřešil a nastolil poklidné a mírné soužití plné vřelé křesťanské lásky a porozumění. Do tohoto sboru teď z Jeruzaléma přijíždí Petr. Vážený a uznávaný křesťan. Židokřesťan. Žid si nesedne k jednom stolu s pohanem. Protože pohan je furt jenom nečistý neobřezaný pohan a žid – to je příslušník vyvoleného lidu, potomek Abrahamův, Izákův i Jákobův. Pod Jakubovým vedením v Jeruzalémě na to v žádném případě nikdo nezapomene. Tady jsme sice v Antiochii, ale Petr ví, že se do Jeruzaléma velice rychle donese, jak se choval. Bojí se. Ten Petr, který se nebál popravy, tak se bojí výtek zastánců židovských manýrů z Jakubova okolí. A tak, jak tak všichni sedí někde u jídla, tak Petr si – jistě ve vší slušnosti – odsedl od těch nečistých neobřezaných pohanů. Když to viděli ostatní židokřesťané, tak si také – jistě ve vší slušnosti – odsedli. Pak si odsedl i Barnabáš, protože i on byl žid. Z kněžského rodu Léví.
A v tu chvíli vyletěl Pavel jak čertík z krabičky. Pavel, obřezaný žid z pokolení Benjamín, ale to teď musí být každému jedno. On tady roky buduje soužití lidí z různých tradic. Učí lidi, co to je křesťanská svoboda, která roste ze setkání s Božím milosrdenstvím a ne ze zachovávání nějakých předpisů a tenhle mamlas mu to začne bořit.
Kdyby to byl aspoň Jakub – ten to dělá pořád. Ale Petr, který už běžně s pohany u jednoho stolu seděl a najednou začne couvat. To je průšvih, protože tím zase znejistil všechny ty lidi, kteří si už mysleli, že v tom mají jasno a že je všechno v pohodě. Že tady v antiošském sboru vládne svoboda v Kristu a že se tady na zákonické předpisy nehraje.
Možná někde jinde je to jinak. Jasně, v Jeruzalémě to Jakubovi ještě pořádně nedošlo, že před Bohem jsme jedni jako druzí. Takže ano, jestliže by to mělo někde někomu komplikovat život, tak je potřeba sám sebe omezovat. Je potřeba vzdát se masa obětovaného modlám, a bude-li to nutné, pak je potřeba třeba i přijmout obřízku. Tohle Pavel moc dobře ví a také to křesťany učí. Právě kvůli židům v Galacii nechal Pavel obřezat Timotea, jehož maminka byla židokřesťanka a otec pohan. Tohle sebe-omezení ale člověk dělá kvůli druhým, aby jim nekomplikoval život, protože jsou slabší ve víře a tuhle křesťanskou svobodu neunesou.
Nedělám to ale kvůli své spáse, nedělám to kvůli Bohu. Nedělám to kvůli spáse. Do nebe mě to nedostane a bránu do nebe mi to před nosem taky nezavře. Spaseni nejsme pro to, co děláme, nebo neděláme, ale výhradně z milosti Pána Ježíše. Tohle sám Petr řekl na prvoapoštolském koncilu. Nakládat na druhé břemena všemožných předpisů, jak se musí či nesmí křesťan chovat, aby se Pánu Bohu líbil, aby byl před Bohem spravedlivý – to není projev zbožnosti, ale pokoušení Pána Boha.
Ty předpisy, které tenkrát sepsali v Jeruzalémě a poslali do Antiochie, ty nebyly kvůli Bohu. V tom je ten trýček. (Sk 15,28n): Ono rozhodnutí „Ducha svatého i apoštolů o povinnostech, které jsou naprosto nutné“ – to bylo kvůli lidem. Kvůli židokřesťanům, na jejichž svědomí mají pohanokřesťané brát ohled. Jakub je v pohodě. Respektuje svobodu pohanokřesťanů. Ale bojí se o své židokřesťanské souvěrce. Ano, křesťané mají svobodu jíst, co se jim zamane, ale nesmí to dělat, když by to ubližovalo druhým. Takhle to vidí Bůh i apoštolové, tohle se tenkrát v Jeruzalémě naučil Pavel a tento přístup pak razil i ve svých dopisech.
Ne kvůli Bohu, ale kvůli lidem pečlivě zkoumej, co děláš. Bohu je to jedno. Tedy – není mu to jedno, ale Bůh Tě má rád, ať děláš, co děláš. Ospravedlňuje Tě milostí Pána Ježíše. Pro Kristovu prolitou krev Tě v každém okamžiku Tvého života vidí jak čistého a spravedlivého. Připraveného vstoupit rovnou do nebe.
Ale na lidi kolem sebe musíš brát ohled. Neubližuj jim. Neubližuj jim ani svojí svobodou, ani tím, že je budeš do něčeho tlačit.
Není to lehké. Nebyla to jen Antiochea, kde si prožila situaci, kdy v jednom sboru byli lidé různých tradic, různých přístupů, různých životních postojů k tomu, co je před Bohem dobré a co je před Bohem zlé. Ve všech těch místech se museli nějak navzájem unést. Ze všech těch konfliktů je jasně vidět, že na to není na to nějaká jednoduchá univerzální metoda, která bude pokaždé fungovat. Vždycky půjde o opatrné ohledávání situace a vyvažování svobody a zodpovědnosti.
Jen jedno obecné pravidlo je. Otřepané, ale pravda zůstává pravdou, i kdy je otřepaná (Ř 12,10 + 13,10) Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. Láska neudělá bližnímu nic zlého.
Amen.