Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Dvě otázky mě nepravidelně a přece stále doprovázejí. Obě položím v souvislostech, ve kterých se mi občas vynoří: Ta první je z místa našeho prvního sboru v Telecím. Jsme v sedmdesátých letech minulého století. Hovořím s panem Žejdlíkem, předsedou místního národního výboru. Byl přivandrovalec, říkávalo se. Tedy přišel odkudsi a ves ho vlastně nikdy nepřijala. Byl to ovšem, řekl bych, „veřejný úmysl“ dosadit cizího člověka a pomocí něho prosazovat vůli „shůry“.
Nesnášel církve. Byl instruován a veden k vyjadřování odporu. Tak se, myslel si on, zalíbí „těm svým“, kdesi nahoře. Bylo to veřejně známo. Setkávání s ním na malé vsi bylo nevyhnutelností. A tak s ním hovořím a poslouchám jeho věčnou písničku o tom, že církve jsou k ničemu, protože lidé v církvi nejsou lepší nežli ti ostatní. Dodnes mám za to, že měl a má pravdu... Koneckonců to starozákonní proroci mnohonásobně potvrzují. I Ježíš byl naprosto bez iluzí.
Ale třeba o to vůbec nejde. Anebo jsme lepší nežli ostatní? Ano? Jako onen farizeus stojící uprostřed chrámu jistý tím, že je ovšem lepší než onen hříšník tam u zdi. A jak byl lepší? Je to vlastně zajímavé, jak zřetelně držel, že ti, kteří „chodí do kostela“ mají být „lepší“. Tak opakuji troufale ještě jednou: Nejsou! Kdepak, nejsme!
A druhá otázka je ze sboru v Glasgow ve Skotsku. Jeden z presbyterů sboru byl nevyléčitelně nemocen. Schylovalo se ke konci, na který se on připravoval. Ale jeho paní to absolutně nemohla unést: „Co James komu provedl? Proč on? Proč Pán Bůh nesjedná spravedlnost? Proč nezakročí? No řekněte, pane faráři!“ Zlobila se ma mě. Zástupně? Vzpomeňme na rozpoložení Jobovy ženy, která nemohla unést trápení svého muže.
Němě jsem naslouchal, omráčen její přímostí a vehemencí přesvědčení, že nemoc je trestem a ten si přece její manžel ani trochu nezasloužil. Vždycky znovu jsem odcházel nešťastný nad tím, jak je těžké prohlédnout skrz trápení – či neprohlédnout......
A jak tedy přece jen nějak spočinout? Jak se dobírat důvěry v Boží přítomnost uprostřed trápení a bolesti? Řečeno přímo: Je nám pán Bůh k disposici? Pomůže? Pomáhá? Je nám nakloněn?
A ještě ony dvě otázky spojím v jeden celek. Myslím, že bez dlouhého rozvažování bychom asi rádi přitakali tvrzení, že když usilujeme o následování, je přece Pán Bůh na naší straně. Anebo ne? Přeje nám tedy? Není to On, kdo působí tak, že to vyvolává tlak na lidi kolem nás? Oni to vnímají. A náš příklad je vede k pokusu přidat se k nám.
Anebo obráceně: Neusilujeme o nic takového. Nemáme zaštítění. Bůh je netečný, není nám nakloněn. Hluboce se mýlíme a žijeme ve zvláštním omylu, který nám nepomáhá. Hotovo. Tečka.
A teď si k tomu můžeme zopakovat požehnání, které vzniklo při pobytu Izraelců na poušti. Říkáme mu Áronovské podle Mojžíšova bratra, který je lidu uděloval. Uvádí ho Boží slovo, pobízející Možíše k tomu, aby skrze svého výřečného bratra lidu žehnal. Budete žehnat, říká Hospodin: „Ano, budete přát svému lidu dobré, hmotně i duchovně. Bude to přání ode mne, od Hospodina. Doklad toho, že vás mám rád, že vám přeji dobré.“
Tohle tedy smíme, ba máme vědět, spolehnout na to, žít z toho. Z Áronovského žehnání se pak dobereme trojího důrazu:
To prvé je ochrana: Tedy prospěch a pečování. Není to tak, že by Boží přítomnost znamenala jen jakousi duchovní vzpruhu a jinak třeba praktické odříkání, jakousi vědomou askesi. Vědomé odříkání,vyjadřující náši přikloněnost, jen k oněm doměle jedině vyšším hodnotám duchovního charakteru. Ne, jeho přítomnost a jeho žehnání mají zřetelný dopad zde na zemi také na to, co máme, čím žijeme a jak jsme jím ochraňováni. On nám přeje plný život ve své bohatosti a rozmanitosti, v duchu i v těle.
To druhé je dáno tím, že nám nastavuje svou tvář: Jako když se na nás někdo usmívá. Nemračí se. Jako když mocnář pokyne a přijme plně a s odpuštěním a láskou svého poddaného. Anebo otec či matka přijímá provinilé dítě. Ano, on nastavuje svou tvář a dává milost. Staré viny, hříchy, bídy jsou pryč... Jeho mlost a láska je zahlazují.
A to třetí: Ještě jednou se opakuje, že Bůh nás vnímá s láskou a radostností – a přistupuje k tomu velmi věcně a naplno. Bůh nám dává a naděluje svůj pokoj. Jeho pokoj je možno rozvinout a ukázat na jeho obsah. Je to hebrejsky šálóm, to je pokoj nesený spravedlností, pravdou a láskou. Není prostě jen klidem zbraní, anebo příměřím a udržováním pořádku. (I když alespoň to bychom přáli trápeným Ukrajincům) .Je to pokojetvorné žití, které prostupuje dny všední i sváteční. Je to žití ve spravedlnosti a v úsilí a její prosazení. Ovšem úsilí nesené pravdou a také láskou.
Pak je všechno přetvořeno. Už to není tak, že se musíme zoufale ptát, zdali jsme nějak výraznější, zřetelnější či lepší nežli druzí. Nejen že to tak není, ale k čemu by to také bylo? Čeho bychom se dobrali, ne-li své bídy a ubohosti... Už se nepídíme, kde se nám ztratil a ztrácí náš Pán, ochránce a otec. Už víme, že stojí při nás – a je to tak, jak to je: To, jak žijeme, je jeho dání. A my máme zápasit, usilovat, prosit a nadít se, že to je dání dobré, prospěšné a žehnající. Pak je to v plnosti tak, jak se ono žehnání uzavírá: Boží jméno, Boží přítomnost, bude s námi a s ním i jeho žehnání. Žehná nám pomocí, odpuštěním i pokojem. K tomu nám má sloužit i tento prostřený stůl, jako Jeho svrchované ujištění o Jeho lásce a milosti.
Amen.
Tomáš Bísek