Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé sestry a milí bratři,
zastihujeme Ježíše na jeho poslední cestě do Jeruzaléma. Tato cesta patří už do souvislosti pašijního příběhu. Příběhu věrnosti, oběti na kříži a zmrtvýchvstání. A kdyby ty dva oddíly, předpověď utrpení a uzdravení slepého u Jericha, měly mít jednu spojnici, tak myslím, že je to slepota. Slepota učedníků a vidění slepého.
Ti kdo jsou Ježíšovi nejblíž, mohou být úplně nechápaví, slepí. A naopak ti, kolem kterých se Ježíš v životě jen mihne, mohou ihned pochopit s kým mají tu čest a být jím strženi k cestě opravdového následování.
Ježíš si bere stranou svých ‚dvanáct‘. Těch dvanáct, které osobně vyvolil a povolal, odděluje od ostatních. Chystá se jim říct něco důležitého.
Vysvětlí jim, co se zanedlouho bude dít v Jeruzalémě, aby nebyli vyděšeni, až se to stane. Že se na něm splní prorocká zaslíbení Izraeli. Bude vydán svými vlastními, bude potupem a zabit. A třetího dne vstane z mrtvých. Učedníci nechápou. Jako by to slyšeli poprvé… Ale Ježíš jim už vyprávěl, co ho v Jeruzalémě čeká. Už několikrát. A vždycky to končí stejně – učedníci nechápou
Jsou raněni jakousi duchovní hluchotou a slepotou. Slyší, ale smysl slov se jim skrývá, nevidí jej.
Učedníci už věděli, že Ježíš je zaslíbený Král, zachránce Izraele. Ale příchod jeho království si spojovali s mocí, s osvobozením od římské okupace. Syn Davidův přece osvobodí svůj lid!
A přesně o tom Ježíš mluví. A nejspíš proto se distancuje od titulu „Syn Davidův“. Osvobodí svůj lid, ale ne mocí, nýbrž obětí. Bude vydán ‚pohanům‘ – to mohli být tehdy jen ti nenávidění Římané. A kdo že ho vydá? Vůdci jeho vlastního lidu. Bude potupen a popliván, bude bičován a zabit. Už poněkolikáté to Ježíš učedníkům sděluje. A podruhé zvěstuje své zmrtvýchvstání.
A odvolává se přitom na proroky jako Mojžíš nebo Izajáš. Izajáš dokonce mluví o Spravedlivém, jehož utrpení má jakousi očišťující, odčiňující funkci (Iz 53,3–5). On zemřel za nás. To, co si nikdo nepřeje, o čem nechceme ani slyšet – to Syn člověka vezme na sebe – zradu, potupu, výsměch, násilí, smrt. A za tři dny vstane z mrtvých.
Učedníci jdou s Ježíšem dál, i když nerozumí jeho cestě, a na té cestě někde před Jerichem je vyruší křik. „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Nějaký bezvýznamný žebrák, ještě navíc slepý, oslovuje Ježíše úplně veřejně jako mesiáše. A prosba: ‚Smiluj se nade mnou‘ je nejčastější volání k Bohu. Zejména v žalmech. Žebrák tak haleká, až se na něj lidé z Ježíšova průvodu osopí, aby byl zticha. Ať neruší. Ale on se nedal. A znovu: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Jak ví, že jde Ježíš kolem? Vždyť je slepý! Ano, je… ale z toho, co slyšel, si odvodil, že se něco důležitého děje.
A když se doptal, že jde kolem Ježíš Nazaretský, ihned věděl kolik uhodilo a že ho nesmí propásnout. Proto ten křik. Jednou krátkou větou žebrák prokazuje Ježíšovi božskou úctu.
Ježíš si slepce nechal přivést a zeptal se: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Možná už věděl, oč ho slepý požádá, ale stejně se ho zeptal.
Když tu samou otázku položil dvěma svým učedníkům, víte, co mu dva odpověděli? Aby jim zařídil čestná místa v Božím království – po své levici a po své pravici.
Trošku mi to připomíná postavení nás, naší církve tady v České republice. Máme starosti, bojíme se budoucnosti… co s námi bude? Co bude s našimi sbory? S naším hospodařením. Jako bychom se báli o svoji pozici ve společnosti. Jako bychom si mysleli, že nám náleží nějaké slušné místo někde mezi kulturou a vzděláním. A dál? Po odluce od státu? Zvládneme to? Odpověď zní – nezvládneme. Už ta otázka je špatně. Nejsme křesťané proto, abychom zvládli nějak přežití církve, ale abychom církví byli. Naší starostí je – sláva Boží. Jeden příběh mně osobně nedávno otevřel oči. Určitě jste to četli v novinách – v Súdánu byla souzená mladá těhotná žena za to, že je křesťankou. Odmítla přestoupit k islámu a byla odsouzena k smrti oběšením. Ještě ve vězení porodila svoje dítě – spoutaná v řetězech. Nakonec, po celosvětovém tlaku na Súdánskou vládu byla ta žena propuštěna na svobodu. Jmenuje se Meriam. V Súdánu pro ni není bezpečno a proto je teď na cestě do Spojených států. Díky Bohu. Meriam je jedna z miliónů těch, kdo se nenechají zastrašit výsměchy, vyvlastňováním, ani smrtí. A velmi mnou pohlo to, co udělal bratr František, katolický papež… osobně Meriam přijal v Římě a PODĚKOVAL jí za její svědectví víry. Pro mě je tenhle příběh takový záblesk toho, o co vůbec jde. Svědectví.
Nejde o nás, ale o Krista. Miliony křesťanů toto svědectví žijí – pronásledovaní, věznění, vraždění.
Vede mě to k myšlence – čím žiju já? A čím žije moje církev? Poslední dobou námi hýbe budoucnost, finanční budoucnost našich sborů. Zabýváme se čím dál víc sami sebou.
Martin Luther, když chtěl vyjádřit, co je vlastně hřích, řekl: incurvatus in se – být zakřivený sám do sebe. Vidět jen sebe…
Súdánka Meriam a jí podobní dávají přednost víře před vlastním životem. Jak je to možné? Je to myslím tím, co vidí. Co mají před očima. Je to Bůh sám. A to, co vidí jim dává radost, sílu a důvěru.
Musím přiznat, že se ani neodvažuji myslet jak bych jednala já v jejich situaci. Co bych viděla? Sebe v nebezpečí nebo Boží láskyplnou náruč…?
Můj Mistře, ať vidím! říká slepec a užívá stejného slova, jako hebrejsky prorok Izajáš (1. čtení Iz 42,1.2.5–9): „Prohlédněte slepí, ať vidíte“. Tak i Ježíš, odpovídá slepému: „Prohlédni, tvá víra tě uzdravila“ Nic víc. Žádné velké léčebné gesto nebo slovo. Uzdravení je vyhlášeno. Slepý prohlédl, šel za Ježíšem a oslavoval Boha.
Někdo, kdo Ježíše nikdy předtím neviděl – má víru, která ho zachránila?
Víra, živá možná minutu nebo dvě… a už tak silná? Ne…
O silné víře Ježíš nemluví. Mluví o důvěře: tvoje důvěra ve mne tě zachránila. Celou svoji důvěru vložil slepec do prosby a vyznání zároveň: Syne Davidův, slituj se nade mnou, „ať prohlédnu!“
Že opravdu prohlédl se ukázalo na tom, že se ihned dal na cestu následování. Mohl se taky poohlédnout po nějakém dobrém živobytí, teď, když je zase zdravý… Ale ne, jeho uzdravení tkvělo mimo jiné v tom, že si uvědomil, kde je pramen jeho zdraví… a u pramene už zůstal.
Přemýšlela jsem, jak je to se mnou – a jak je to s námi. Jestli je v tom příběhu někdo, do koho se dokážeme vžít. Nebo někdo, kým bychom chtěli být a nebo někdo, kým bychom být nechtěli.
Když jsem v tom příběhu hledala, kým bych opravdu nechtěla být, všimla jsem si lidí z Ježíšova průvodu. Těch, kteří se snažili umlčet slepého žebráka, když se dovolával Ježíšovy pomoci. Převedla jsem si tu situaci do dneška a je to jako by lidé z církve, tedy my, okřikovali někoho, kdo Ježíše ještě nezná, ale zoufale, možná i trochu zbrkle se k němu snaží dostat.
Možná trochu moc nadšeně, možná bez dostatečné úcty k evangelické tradici…
A my bychom řekli, zmlkni, neruš a přijď až se naučíš slušně chovat. Nebo jdi vůbec někam jinam. Jsem ráda, že se ten slepec umlčet nenechal. A doufám, že by se nenechal ani dnes.
Možná někdy jsme trochu jako ti učedníci. Sem tam na nás padne duchovní slepota – i přímo u Ježíše, můžeme být úplně nechápaví.
Je dobré vědět jak na tom jsme, abychom věděli, o co Pána Boha prosit.
Ježíš sám říká:
Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. (Lk 11, 9n)
A kým bychom být chtěli? Já tím slepým žebrákem, vědět o svojí slepotě a moci ji tak nechat uzdravit. Ten slepý navíc nezískal jen zrak, ale hlavně Boží blízkost.
Pane Bože, někdy jsme hluší ke tvému slovu a ani o tom nevíme.
Někdy jsme slepí ke tvé lásce, a ani o tom nevíme.
Někdy sejdeme z cesty následování a ani o tom nevíme.
Prosíme – otevírej naše oči, stále znovu, otevírej naše ústa,
abychom byli schopni zavolat: Pane, smiluj se nad námi.
Amen.
Martina Lukešová