Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
dnešní bohoslužebná čtení jsou převzata z tzv. „lekcionáře“. Po několik týdnů budeme v bohoslužbách kopírovat výběr biblických textů, jak se čtou v katolických kostelích. Tak trochu abychom si zas tak nepískali, jak my – evangelíci – čteme Bibli a katolíci nic. Pro zajímavost – můj první problém při přebírání toho katolického výběru byl, že katolíci čtou z Bible při bohoslužbě víc, než my. Starý Zákon, žalm, epištola a evangelium. Čtyři biblická čtení ještě před samotným kázáním! A všechny ty texty jsou pečlivě vybrány a provázány, takže kazatel může buď vyzdvihnout podrobně poselství jednoho textu, nebo najít jednotící linii, která tyto texty spojuje.
My se dnes vydáme tou druhou cestou. To, co spojuje dnešní biblická čtení, je motiv kříže. Motiv Ježíšovy smrti. Od žalmové vyznání vlastních vin z úvodu bohoslužeb, přes starozákonní předobraz měděného hada, až k evangeliu o vyvýšení Syna člověka na kříži. I tu epištolu ještě uslyšíme – stane se posláním dnešních bohoslužeb a povede nás k vyznání ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše jako Pána.
To, že ve středu dnešní liturgie je kříž, není náhoda. V západní (katolické) i východní (pravoslavné) tradici totiž na 14. září připadá svátek Povýšení svatého kříže. My si odpustíme legendy spojené s příběhem o tom, jak císařovna Helena navštívila Jeruzalém a nalezla více než 300 let ukrytý kříž, na kterém byl Ježíš ukřižován. Příběhů vážících se k této relikvii je víc, ale opravdu to není něco, čemu by bylo nutné věnovat čas z bohoslužeb.
O to zajímavější bude jeden příběh z církevních dějin. Nejspíš je to také legenda, ale má v sobě zvěst, která by nám mohla být blízká. A po mém soudu by nám blízká být měla. Poslyšme příběh o setkání dvou významných osobností. Eso scholastické teologie, dominikán Tomáš Akvinský, šel jednou navštívit ve své době neméně slavného teologa, františkána Bonaventuru. Setkali se snad nejvýznamnější intelektuálové své doby. Tomáš se při této návštěvě obrátil na Bonaventuru a požádal ho, jestli by mohl vidět jeho knihovnu. Jsme v době, kdy byly znovuobjeveny Aristotelovy spisy a právě Tomáš se zasloužil o jejich překlad do latiny. Byl tedy velmi zvědav, co z toho a jaké další knihy si nechal věhlasný Bonaventura opsat. Bonaventura souhlasil s tím, že ukáže Tomášovi svoji knihovnu, svoji pokladnici vědění. Odvedl ho do své knihovny, odhrnul závěs – a tam na zdi visel kříž. Ani jedna kniha. Jen ten jeden jediný krucifix. Pramenem vší moudrosti byla Bonaventurovi úcta k ukřižovanému Kristu. Ó, jak by si rozuměl s Martinem Lutherem! Lutherův důraz na teologii kříže. Na Boží milost. Na to, že nemáme spoléhat na vlastních síly a vlastní moudrost, ale na Boha, který nám dá skutečnou moudrost a sám bude naší sílou.
Co je lidská moudrost? K čemu je moudrost nějakého Aristotela – ve srovnání s tím, co Bůh zjevil v Kristu?! K čemu jsou stohy knih ve srovnání s jednoduchou a jasnou zvěstí evangelia, že Ježíš zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen? To je argument mystika Bonaventury proti učenci Tomášovi. Chápejme to ale klidně jako argument osobně zbožného člověka, proti člověku ne bezbožnému, ale takovému, který klade snad až nepřiměřený důraz na rozumové pochopení. Některé věci je potřeba prostě v pokoře přijmout, spíše, než je nějak umět rozumem vysvětlit.
My teď můžeme projít ty biblické texty a uvidíme, jak se znovu a znovu vrací tento motiv – když budeme spoléhat na to, co zvládneme z lidských sil, tak jsme v háji. Ale když se přimkneme k Bohu, tak to půjde.
Ve starozákonním čtení to byl lid, který vychází z Egypta. Má už za sebou nejen průchod Rákosovým mořem, ale i nějaké ty vítězné bitvy, má za sebou zázračné nasycení manou i vodu vyvedenou ze skály – ale už zase reptají. Tehdy je Pán Bůh trestá. Lidem to velmi záhy došlo, že ti hadi nejsou jen tak sami sebou. To je na tom příběhu vlastně nejzajímavější. To, že jim došlo, že ti hadi jsou vzkaz od Boha, aby se zamysleli sami nad sebou. Aby si uvědomili, že se stále víc uzavírají do sebe a do svého sobectví a na Boha zapomínají.
Tohle je důležité si připomínat. To, že bychom si měli uvědomit, že to, co prožíváme, nás má vést k Bohu. Tedy nejen věci radostné přijímat s vděčností a chválou Boha, ale také věci nepříjemné přijímat jako Boží napomínání, který nás má přivést v pokání. Kterýsi kazatel se ptal: Když spravedlivý sedmkrát denně zhřeší, kolikrát jsme dnes vyznávali svoje viny?! Jsme snad méně hříšní? Kajeme se vůbec někdy ze svých hříchů?
Je skvělé, že pro ony Izraelce byli jedovatí hadi dostatečně srozumitelní. „Ohnivý had“ – to bychom mohli číst jako „seraf“, řeč je tedy o Božích andělech, ohnivých poslech, kteří trestají lid za jeho reptání. Ono je to skutečně na pováženou, jak se chovají! „Tato nuzná strava se nám už protiví“ remcají Izraelci a nějak jim nedochází, že darovanému koni se na zuby nekouká. Mají manu, mají křepelky, mají vodu – ale s jídlem roste chuť. Tohle už jim připadá jako samozřejmost a teď by chtěli víc. Je až děsivé, jak se lidé za ta staletí nezměnili. Jak rychle dokážeme brát jako naprostou samozřejmost to, co prožíváme dobrého. Jak rychle přestaneme být vděční za to, že máme co jíst a žijeme v bezpečí. A chceme víc a víc a víc – a k tomu ještě s pocitem, že na to máme přece nárok. Ve chvíli této nevděčnosti přichází Boží andělé, kteří se nás snaží přivést na správnou cestu. Protože po dobrém (skrze rozdělení moře, utopení egyptské jízdy, vítězství v bitvách, manu, křepelky, vodu ze skály…) to nešlo, tak holt po zlém.
Znovu říkám, na tom příběhu je pro mne nejzajímavější fakt, že to lidem vůbec došlo. Že je prožité trable vedly k pokání. To je vzácné! Většinou se v okamžiku trápení spíš zatvrdíme, ale ti Izraelci hledají, co špatného provedli a jak by to mohli napravit. Dávají se na pokání. V tu chvíli se pak naplňují slova, která jsme slyšeli na začátku z 25. žalmu: Hospodin je dobrotivý, přímý, proto ukazuje hříšným cestu. On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě. Jsme-li pokorní, uznáváme-li své chyby, pak nás Bůh učí, kudy jít dál. V tu chvíli nám Bůh otevírá cestu a není to cesta nijak složitá. Had Ohnivec, měděný blýskající se had, se stává cestou k záchraně.
Na jednu stranu to vypadá hrozně lacině. Prostě kouknu na tu měděnou skulpturu a je to vyřešeno. Ale za tím pohledem je něco moc důležitého – je za ním rozhodnutí víry, že stojí za to se tím směrem kouknout. Důvěra. Spolehnutí se na Boha. Tohle je to podstatné, co si z toho starozákonního příběhu zapamatujme. To ukazuje ke Kristu víc, než samotný fakt, že tu je nějaký kůl dost možná s příčným břevnem) a na něm měděné spodobnění hada a že to tedy i vnější podobou může tak trochu připomenout Ježíše přibitého na kříž.
Jde o pokoru, ve které Izraelec přijme ono absurdní řešení, že na uštknutí hadem pomůže podívat se na nějakou sochu. V této absurdní důvěře v Boží moc a Boží zázrak – v tom je ten nejsilnější odkaz ke Kristu.
Křesťanská představa, že na zápas s hříchem je potřeba spolehnout se na Ježíšův kříž je totiž neméně absurdní. Chce to velkou dávku pokory, abychom přijali fakt, že jakási událost stará dva tisíce let má vůbec nějaký dopad na náš život. Natož tak zásadní dopad, že s tím stojí a padá naše postavení před Bohem. Že uvěřit v Ježíše je jediná cesta, jak nezahynout.
Podobně, jako s měděným hadem, tak i v Ježíšově případě je toto řešení projevem Boží dobroty. Ještě jednou 25. žalm: Hospodin je dobrotivý,… proto ukazuje hříšným cestu… Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Kříž je projevem Boží lásky. Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy píše apoštol Pavel Timoteovi (1Tm 2,4) a aby tuto spásu otevřel opravdu každému, tak pro ni udělal všechno, co jen bylo potřeba. Od lidí očekává jen ten pohled upřený na měděného hada, jen tu víru v Ježíše. Očekává přijetí tohoto absurdního plánu spásy, protože teprve na tom se projeví, jestli jsme pokorní a necháme si od Boha ukázat cestu, nebo se zatvrdíme, uzavřeme do sebe a tu cestu dál budeme hledat sami, jak se nám zlíbí.
Kristem vyvýšeným na kříž nám Bůh říká to samé, jako říkal Izraelcům vyvýšením hada na poušti: přijmi Boží vedení. Přijmi to, že rozhoduje Bůh, ne ty. Jestli chceš žit, musíš si nechat pomoci od Boha. Ne si vymýšlet sám svoje způsoby. Ten způsob je jen jeden, velmi obecně vyjádřený slovy „důvěřovat Bohu“. O tom mluví slavné reformační heslo „sola fide“ – „pouhou vírou“. Spaseni nejsme proto, že něco konkrétního ve svých životech vymyslíme či uskutečníme. Bůh prohlašuje za spravedlivé ty, kteří mu důvěřují. Bůh ospravedlňuje ty, kteří jsou rozhodnuti jít za ním. Ty, kteří se chtějí dívat na něj jako na svou jedinou naději.
Jako se Izraelci na poušti dívali na bronzového hada, tak se křesťané dívají na Ježíše přibitého na kříž. Izraelci věděli, že jinak zemřou na následky kousnutí jedovatých hadů, křesťané vědí, že jinak zemřou na následky svého hříchu. To, co z jednoho i z druhého zachraňuje, je důvěra, že Bůh udělal všechno, co bylo potřeba. Že pro svoji záchranu, spásu, už nic důležitého, podstatného, udělat nemáme ani nemůžeme.
To otevírá cestu jít dál. Nezahynout na poušti tohoto světa. V okamžicích pochybností, zmatků či ohrožení už víme, kam se podívat. Pokaždé, když nás něco hryže a my jsme z toho otrávení, je potřeba se podívat nahoru. Hledět ke Kristu, který byl vyvýšen na kříž, jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti. Tento pohled by v nás měl vzbudit na prvním místě pokoru a na druhém místě naději.
Pokoru, protože jsme nejspíš – stejně jako Izraelci – začali všechno to, co máme, považovat za samozřejmost. Za něco, co je přirozené, normální, co si přece zasloužíme. To je přece normální a přirozené, že máme co jíst, kde bydlet, jsme zdraví, máme poklidné domácnosti… Od toho je už jen krůček k nevděčnosti. Mělo by toho být víc a mělo by to být ještě lepší! Izraelci na poušti: Tato nuzná strava se nám už protiví!
Protože to bereme jako samozřejmost, tak nás tak hrozně hryže a otravuje, když o to přicházíme. Když najednou něco z toho přestane fungovat s tou dosavadní samozřejmostí. Ale berme to jako ohnivé hady, jako serafy, jako Boží posly. Jako Boží vzkaz, abychom se hodně rychle uklidnili, než nás tahle sebejistota zahubí. Spoléhat na samozřejmosti tohoto světa, to je cesta do záhuby. To člověka zničí, protože samozřejmého a automatického není v tomto světě nic. Potřebujeme pokoru, která nám připomene, že to vůbec není samozřejmé. To je první a nezbytný krok ke změně.
V okamžiku pokory nám Bůh ale dává i naději na vyřešení. Bůh si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání, píše apoštol Petr (2Pt 3,9). Proto nám Bůh staví před oči Krista na kříži, aby nám ukázal, že je tu cesta, která vede k životu. Cesta následování Boží vůle. Cesta důvěry v Boží vedení. Ti Izraelci mají před sebou ještě dlouhou cestu, právě tak, jako každý z nás. Ale tahle zastávka u Rákosového moře a ještě zřetelněji na Golgatě, ta je klíčová, protože ukazuje k jádru všeho rozhodování věřícího člověka: K čemu mě dovede to špatné, co prožívám? Buď se tím nechám otrávit a zničit, anebo to vezmu jako Boží napomenutí a volání na cestu k životu. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Skrze důvěru v Boží moc a pomoc máme dojít k vyřešení svých problémů! Ne k beznaději a zahynutí, ale k životu věčnému!
Amen.