Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
slyšeli jsme příběh o hospodáři, který si založil vinici. Jestliže jste dávali pozor, tak jste slyšeli, co všechno to znamenalo za práci: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval.
Vysadil vinici znamená zasadit ty jednotlivé rostliny. Tehdy réva nerostla na konstrukci, jako to máme dnes. Rostlina se plazila po zemi doširoka dodaleka. Přesně, jak to popisuje žalmista v 80. žalmu, když přirovnává Izraelce k vinné révě, které roste a rozrůstá se po kopcích od Středozemního moře až k Eufratu. Teprve, když víno dozrávalo, tak se větve podepíraly tyčemi.
Obehnal ji zdí… a vystavěl strážní věž. Ta věž kvůli lidským zlodějům a zeď proti zvířatům. V úvodním žalmu byla řeč třeba o divokých prasatech.
Vykopal v ní lis. To znamenalo do skály přímo na vinici vytesat velkou káď, pod kterou byla vytesána další. Někdy následovala ještě jedna či dvě další kádě. Do té nejhořejší se nasypaly hrozny, rozšlapaly se a šťáva pak přetékala do další a ještě do další. Na dně kádě pak zůstával kal a zbytky hroznů. Dnes se v Izraeli pěstuje především bílé víno, ale v Bibli čteme o červeném, tak to šlapání asi muselo pořádně zašpinit oblečení, ale chápu, že to mohlo „šlapače“ dost bavit – rozšlápnout kuličky hroznů, až to cáklo.
Potom vinici pronajal vinařům. Můžeme si tedy hospodáře představit jako zámožného obchodníka odněkud z velkého města, který se rozhodne, že začne podnikat ve vinařství. Sám na vinici pracovat nebude – jen to celé rozběhne, dá do toho peníze a teď čeká, že se mu jeho snaha vyplatí. Vinici přenechá odborníkům, ti na ní budou pěstovat a o výsledek se rozdělí. Vinaři se budou snažit mít co nejlepší víno, protože to bude i jejich obživa. Když budou dobře pracovat, bude spokojený jak hospodář tak oni.
A odcestoval. Hospodář tedy bydlí někde kdo ví kde, určitě ne nějak poblíž vinice. Když začala sklizeň, tak by ale hospodář rád svůj díl úrody – tak poslal své služebníky, aby mu to jeho víno přivezli. Jenže už víme, že služebníci dopadli velmi špatně. Vinaři nejen, že jim nic nedali, ale navíc je i ztloukli a některé dokonce zabili.
Víme i jak to pokračovalo a jak to dopadne, ale teď už se musíme pustit do jinačího přemýšlení. Máme před sebou podobenství, tak to první, co si musíme rozklíčovat, je to, o co v tom podobenství jde. Pán Ježíš nám v posledním verši dal nápovědu: Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. To, co bude jedněm odňato a druhým dáno, je tedy Boží království. Celé podobenství je o Božím království.
No, to je trochu složité – Boží království už tady na zemi? Už tady by mělo nést nějaké ovoce? Co by to mohlo být?! Boží království, tedy místo, kde kraluje Bůh. Když někde Bůh kraluje, tak rozhoduje, co máme dělat. Co tak asi Pán Bůh chce, abychom dělali? Jak se máme chovat jako jeho poddaní?
Mít se rádi, odpouštět si navzájem, mít spolu trpělivost, pomáhat si… Takhle lidé žijí, když se chovají jako Boží poddaní. Když Boha poslouchají. Takhle to bude vypadat v Božím království, kde už takto pěkně budou žít úplně všichni. Snažit se o to ale máme už tady na zemi.
V podobenství se mluví o části výnosu, která připadne hospodáři. Jaký způsobem můžeme něco odevzdat Bohu? I na tuhle otázku nám Bible odpovídá. Pán Ježíš to řekl docela jasně: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25,40). Čili když budeme takto žít, tak už tím budeme Pánu Bohu odvádět ty „výnosy“, které odvádět máme.
V podobenství se mluví o vinici – to je Boží království tady mezi námi.
Mluví se o ovoci – to je to chování pode Boží vůle.
Teď se podívejme na jednotlivé osoby. Kdo v podobenství vystupuje?
Hospodář, to je asi jasné. To je Pán Bůh. Je to on, kdo tady na světě zakládá vinici, tedy zakládá svoje království. Místo, kde se k sobě budou lidé chovat podle jeho vůle. Jenže co udělal hospodář poté, co vybudoval vinici? Poté, co stanovil řády, jak mají lidé tady na zemi žít? Odcestoval! Je někde pryč, daleko. Nikdo vlastně pořádně neví, kde je mu konec. Celá zodpovědnost leží na vinařích.
Tak tedy jsou tu vinaři, kterým vinici pronajal. Tohle bude téměř jistě židovský národ. Tedy přesněji – jeho představitelé. Kněží, učitelé – ti měli lidi vést k tomu, aby se takto chovali. Jenže se z nich stali lakomci, kterým šlo jen o vlastní prospěch. Překrucovali ty Boží příkazy. Nutili lidi dělat věci, které Bůh nepřikázal, ale jim se líbily.
Tak za nimi hospodář – Pán Bůh – posílal své posly. Další postava v příběhu. Tady můžeme myslet na všelijaké proroky, kteří lidi vyzývali ke změně. Na biblické hodině pro maminky s dětmi jsme si třeba připomínali proroka Ozeáše a jeho „milosrdenství chci, ne oběť“. To je přesně takové prorocké napomenutí: Kněží vedli lidi k tomu, aby poctivě prováděli oběti v kostele, ale aby je vedli k tomu, aby se k sobě se vzájemně chovali hezky? To ani náhodou. Tak Pán Bůh poslal proroka Ozeáš, aby jim vysvětlil, co je pro Pána Boha důležité a co počká.
Málokdy byl takový prorok přijat s nadšením. Jen tu a tam to dopadlo, jako když v Ninive kázal prorok Jonáš – všichni ho poslechli a polepšili se. Ve většině případů proroky neposlouchali a velmi často ten prorok také špatně dopadl – zbili ho, nebo dokonce umučili.
Další postavou bude hospodářův syn, který také skončí špatně – i jeho zlí vinaři zabijí. Tady to máme asi jednoduché poznat, o koho jde. To je Pán Ježíš.
Posledními postavami z dnešního podobenství jsou ti „jiní vinaři“, kteří se už snad teda konečně budou starat o vinici tak, jak mají. Hledá se dokonce „jiný národ“ – tedy spousta lidí, kteří se konečně budou chovat tak, jak si Pán Bůh přeje. Kdo by to měl být? Nu – to bychom měli být my – křesťané.
Když už máme osoby a obsazení, můžeme se v myšlenkách přesunout do Izraele a poslouchat Pána Ježíše, jak to podobenství vypráví. Kolem jsou dost možná nějaké vinice, protože těch bylo v Izraeli spousta.
A my slyšíme podobenství, které nám říká, že my jsme taková vinice, která má nést ovoce dobrých skutků. Vinice, na které Pánu Bohu moc záleží a tak čeká, že se podle jeho vůle začneme chovat.
Amen.