Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí konfirmandi, sbore,
ten Izajášův prorocký text je v jednom ohledu podivný, ale uvidíme, že velmi povzbudivý. Ta podivnost se skrývá v označení Kýra jako „pomazaného“.
Na straně jedné máme panovníka, který asi jen matně tuší, že mezi desítkami či stovkami porobených národů jsou nějací Izraelci, kteří mají nějakého svého Boha – Hospodina. Kýros je pohan jak poleno.
Na straně druhé tohoto pohana Hospodin označí za svého pomazaného. Mašíah – mesiáše – krista. Nechá ho vstoupit do řady kněží, králů a proroků, kteří byli také pomazáni olejem. Byli posvěceni, tedy odděleni ke zvláštní službě Hospodinu. Posíleni zvláštní mocí od Boha, aby v tomto světě plnili nejen běžné lidské úkoly, ale i nějaký speciální úkol, ke kterému je povolává Bůh sám.
Kýra samotného určitě žádný žid fyzicky olejem nepoléval. O to je to ale zajímavější, protože to znamená, že Bůh si může za svého pomazaného prohlásit koho chce i bez nějakého takovéhoto vnějšího úkonu. Bůh si může koho chce vybrat a povolat k nějakému zvláštnímu mesiášskému dílu. Konkrétně Kýra si tedy vybral k tomu, aby Boží lid vysvobodil z babylónského zajetí a nechal odejít nazpátek do Jeruzaléma. Což Kýros udělal, protože Babylóňany porazil. Ba co porazil – babylónští mu 29. října roku 539 před Kristem sami otevřeli bronzové brány s železnými závorami a nechali ho vejít do hlavního města bez jakéhokoliv boje. Nikdo neví, co se vlastně stalo s Babylónským králem Nabonidem. Kýros se stal majitelem všech jeho pokladů zjevných i skrytých. Jo jo, Všechno to Izajáš prorokoval.
Díky Izajášovi ale víme i to, proč se to všechno děje: Bůh má plány s svým lidem. K tomu, aby se tyto plány naplnily, tak si povolává kněží, krále a proroky, kteří byli na znamení tohoto úkolu pomazáváni olejem. Právě tak si ale povolává i jiné jako by byli právě tak pomazáni. A tady vidím právě to povzbuzení pro nás a v tuto chvíli hlavně pro Vás. Díky Kýrovi vidíme, že být Božím pomazaným, na to není potřeba být pomazán olejem tělesně. Tady jde o duchovní pomazání. Ti, kdo jsou takto duchovně pomazáni, tak ti mohou přinést Božímu lidu nějaké vysvobození
Apoštol Jan to řeší ve svém prvním listu (1J2,20), že jsou lidé, kteří mají pomazání přímo od Boha. Žádný olej k tomu potřeba není. Je to duchovní pomazání. Byli pomazáni, posvěceni, odděleni k službě Bohu Bohem samotným. Poznají se podle toho, že zůstávají v Božím lidu, v církvi a vyznávají Ježíše Nazaretského jako Krista. Ti mají zaslíbení života věčného. Zároveň se to ale projeví i v jejich životech. Jde o činnou víru. Apoštol Pavel to vyjádří tak, že „evangelium k nim nepřišlo jen ve slovech, ale i v činech“. Takhle se projevuje, že je člověk Božím vyvoleným, Božím pomazaným (1Te 1,3–5).
Na Kýrovi se to také projevilo v činech – v laskavosti a milosrdenství. Ve snaze pochopit druhé – aspoň tak to o něm píše Sokratův žák Xenofón. Ale i jinak Kýra obecně chválí antičtí autoři jako vzor tolerantního a moudrého vladaře. My pak – díky proroku Izajášovi – můžeme rozpoznávat, že tyhle velké věci dělá v lidském životě pomazání od Hospodina.
Uvěřili jste v Ježíše Nazaretského a zůstáváte v Božím lidu. To svědčí o tom, že i Vy máte toto duchovní pomazání, které chceme dnes stvrdit konfirmací. Můžeme se těšit na to, jak se ono duchovní pomazání na Vás bude projevovat dál.
Amen.
Milí bratři a sestry,
První a poslední věta jsou klíčem k celému rozhovoru. Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku … Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli. Celé té byla fligna. Celé to byl křivý trýček, ve kterém šlo o to Pána Ježíše nachytat. Pán Ježíš ale osvědčil, že umí být nejen bezelstný, jako holubice, ale také opatrný, jako had. Proto jim to nevyšlo a s nepořízenou odešli.
A je to ještě složitější, jak uvidíme. Ta léčka o nich prozradila víc, než si na první pohled mysleli. Zdaleka nejen to, že teď už se nesnaží dostat Pána Ježíše do úzkých, ale velice snadno přímo do průšvihu. Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Křiváci mizerní… plná ústa uctivého pochlebování, ale cíl je jen jeden – buď jim na placení daně kývne a pak si to rozhází s lidmi, nebo platit císaři daň odmítne a rozhází si to se státní správou, protože bude vypadat jako zélótský buřič.
Je to malá učebnice manipulace – položit otázku a nabídnout dvě možnosti, přičemž dobrá není ani jedna. Zároveň je to otázka velmi žhavá. Mojžíšův zákon nikde placení daní pohanským vládcům neřeší. Nějak se s tím tedy musí vypořádat každý za sebe. Jsou tu herodiáni, kteří jsou nejspíš pro. Alespoň většina vykladačů je chápe jako podobné Herodu Agrippovi – zhelenizované židy, kterým římská nadvláda velmi vyhovovala.
Jsou tu farizejští žáci, kteří jsou nejspíš proti, ale raději to neříkají moc nahlas a daň z hlavy platí.
Hádám, že ale uši našpicoval Šimon Zélóta, jeden z učedníků, který přišel ze skupiny lidí placení daní pohanskému vládci zásadně odmítajících. Placení daně je vyjádření podřízenosti. Když byl Pán Ježíš kluk, tak se Galileou prohnalo Judovo povstání, které stálo a padalo právě s odmítnutím daňové povinnosti pohanům. Odmítnutí platit daně totiž nepřichází v touze po finanční úspoře, jak bychom tomu nejspíš rozuměli dnes. Nezaplatit daň se rovná vyhlášení nezávislosti. Proto špicuje uši půlka učedníků, protože i oni jsou Galilejci. I oni jako kluci zažili to povstání, kdy jejich o generaci starší vrstevníci přinejmenším doma za zavřenými dveřmi říkali, že oni i jejich zem patří Hospodinu a že Juda Galilejský má pravdu, když odmítá daň pohanům platit.
Kdo patří Hospodinu, nemůže patřit císaři. Takhle to vnímá drtivá většina lidí okolo Ježíše a on to moc dobře ví. Chápe, že za otázkou „platit císaři, nebo ne?“ je neoddělitelně skryta otázka náboženská – „patřím Bohu, nebo ne?!“. Co tedy dát císaři a co dát Bohu? Tímhle směrem to nedotahuje až Ježíš! Tohle napětí je v otázce po placení daně neoddělitelně přítomno od samého počátku. Proto je to otázka velmi výbušná a jako léčka nalíčená na Ježíše velmi nebezpečná.
Přišli učedníci – ne jejich mistři. Mistrům by totiž mohl Ježíš odpovědět protiotázkou – a co si o tom myslíte vy. Učedníky se ale sluší poučit. A tak se rozehrává hra. Od začátku je to hra – ne učená disputace. Hra, ve které se ale objeví i několik docela vtipných momentů. Přišli za ním a říkají doslova: „Víme, že nehledíš na obličej člověka…“ Jasně, že se v tom skrývá obsah „nebereš ohled na člověka“, tedy soudíš poctivě, padni, komu padni. Ale Ježíš chce hledět na obličej člověka. Rád se podívá na obličej císaře, tak, jak je vyražen na římském denáru. Nechá si tu minci podat právě proto, aby hleděl na obličej toho pána, který je na minci vyobrazen.
Ejhle – hned mu ji podávají. Někdo ji v měšci měl, ani nemuseli zas tak dlouho shánět. Někteří vykladači i tady vidí Ježíšův ironický šťouchanec – jste židé, na židovské pravověří se mne jdete ptát, ale pohanský peníz s modlářskými symboly nosíte stále při sobě. Právě pro ty pohanské symboly se s ním v chrámu platit nesmí, takže je jasné, že ten peníz by měl židům tak nějak „smrdět“, ale „peníze nesmrdí“, řekne o pár desítek let později císař Vespasián, shodou okolností také v souvislosti s daněmi (to je zase jiná historka). Co na tom, že teď sedí v chrámovém nádvoří, ale Ježíšovým pokušitelům zjevně pohanské penízky nesmrdí také.
Denár. Mince velká asi jako desetikoruna, ale představuje na dnešní peníze dejme tomu pětistovku. Trochu to vypadá, jako by ze sebe Pán Ježíš dělal hlupáka. Copak tu minci nikdy neviděl?! Je to běžné platidlo. Jasně, že ji viděl. Hlava císaře pána, a nápis mluvící o tom, že císař je synem svého božského předchůdce. Čí, že to je – obraz a nápis?! No jasně, že císařpánovo! Tak když to má podepsané, tak mu to přece vrátíte, ne?! Pánu Bohu pak dejte to, co je jeho.
„Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.“ Odpověď šalomounská, protože se do ní vejde cokoliv. Uspokojí každého, protože kdokoliv si do ní může promítnout to, co chce. Sama o sobě jednoznačná není, takže kdo jí chce porozumět, musí se snažit číst tak říkajíc „mezi řádky. Leč kdokoliv, kdo se v této odpovědi pokusí číst mezi řádky, tak může – a nejspíš také bude! – do textu vkládat svoje vlastní předporozumění.
Herodiánští kolaboranti a celníci z ní uslyší, že se daně platit mají. Císaři se přece má odevzdat to, z čeho on pak vyplácí své úředníky, aby stát fungoval tak, jak má. Galilejští povstalci a zélóté vědí, že tohle je Boží země a Boží lid, tedy že tady Pánu Bohu nepatří vůbec nic. Klidně z toho mohou zaslechnout i výzvu k bojkotu všeho římského. „Dejte to tomu císaři, ať se s tím udáví! My budeme mít důsledně jen a jen svoje mince!“ Stačí jen vyhnat Římany. Však také ražba mincí bude jedním z prvních kroků, které židé udělají, až vypukne další protiřímské povstání, velká válka židovská.
Není divu, že ti, kteří se ptali, ta se podivili odpovědi a odešli. A hlavně – nechali ho. Přechytračil je. Nenechal se chytit do té nastražené léčky.
Nebyla to ale jediná léčka, do které mohl Pán Ježíš upadnout. Jakkoliv z ni vybruslil frajersky, tak tahle byla vlastně docela průhledná. Byla to nastražená past, Ježíš se nechytil. Připravili léčku a věděli, že to je léčka. Když se Ježíš nechytil, zabalili to a tím to pro ně zhaslo. Jenže – Freude, Freude, vždycky na tě dojde – to, jakou léčku nastražovali, to svědčí o jejich myšlenkovém světě. Oni sami až po uši vězí v onom „buď/anebo“. Buď císař / anebo Bůh. Nedá se to spojit. Bůh je svatý Hospodin a císař je představitel všeho protibožského zla, co si jen kdo dokáže představit. Bůh nemá nic společného s císařem, protože císař je přece pohan jako poleno. Boha nezná, kdo ví, jestli o ně kdy slyšel. Pro císaře jsou židé jen jedním z mnoha národů jeho říše! Vůbec nic netuší o tom, že jsou vyvolený národ a že to, čemu urážlivě říká podle pohanských Pelištejců „Palestina“, je území, které svému vyvolenému národu věnoval ten jediný skutečný Bůh! Proto hanba takovému císaři, pryč s ním, nechceme ho. Budeme sloužit Hospodinu podle Mojžíšova Zákona na tomhle ostrůvečku starého dobrého pravověří. Anebo sláva císaři – protože ty Mojžíšovy předpisy jsou takové zastaralé a nemoderní a nám chutná vepřové a baví nás závodit na olympiádě a vůbec mít podíl na té světové kultuře. Musíme už se osvobodit z těch pout staromódních předpisů psaných podivnými písmenky a zprava doleva! Do tohoto myšlenkového světa by velmi snadno mohli Ježíše zatáhnout. Světa „buď císař, nebo Hospodin“. Spojit se to ze samé podstaty věci prostě nedá.
Jenže to není svět Boha, jak o něm svědčí Bible, Ježíšova nebeského Otce. Proto to není ani svět Ježíšův. Svět, kde na jedné straně jsou oškliví zlí pohané, vůči kterým se máme nějak vymezit a na straně Bůh a ti jeho, ke kterým máme patřit. Bůh nepřišel proto, aby se postavil na jednu či druhou stranu. Nepřišel proto, aby dal za pravdu jedněm a druhé zavrhl. To je falešný pohled na svět. Bůh přišel, aby bylo jeho všechno. Aby každé koleno pokleklo a každý jazyk vyznal, že on je Pán, protože on opravdu je Pán všech kolen a jazyků. Císaře v Římě nevyjímaje! On si může použít i pohanské vládce k tomu, aby plnili jeho vůli, aby svým rozhodnutím sloužili jeho záměrům. I z nich si může učinit své pomazané, uchopit za pravici, pošlapat před ním pronárody a zotevírat před ním vrata nepřátelských pevností a měst. Dát jim poklady v temnotě skryté i sklady nejtajnější. A co především – může se jim dát poznat on sám. Dát jim poznat, že on je Hospodin, který je volá jménem, Bůh Izraele.
Izajášovské označení Kýra velikého za Mesiáše pak dotáhne do naprostého důsledku apoštol Pavel, když napíše do Říma (Ř 13,1–2): Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. V Římě v té době stále ještě vládne pohanský císař! A přece Pavel řekne, že tento císař je tu od Boha. Pán Bůh si ho tam dosadil, protože Pán Bůh vládne nad všemi lidmi. Císař není jiný člověk, než žid. V zimě je mu stejná zima a v létě stejné teplo jako židovi. Když do něj píchnete, poteče z něj krev. Když ho budete lechtat, bude se smát. Když mu dáte jed, umře. I on má tvář, na kterou Ježíš chce hledět. I on má koleno, které má pokleknout před Ježíšem a jazyk, který má vyznat, že Ježíš je Pán.
„Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.“ Často se to vykládá jako „každému, co jeho jest“. Rozdělme si svět na dvě říše – náboženskou a světskou. Dva světy, které se nepotkávají a pokud se potkají, tak jako protivníci. Ale takhle to není. Už žalmista říká: Zpívej Hospodinu celá země … vypravujte … mezi všemi národy o jeho divech, neboť veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný … lidské čeledi, přiznejte Hospodinu slávu a moc. (Ž 96)
Císař není božstvo, ale ani démon z pekel. Je člověk, jako kdokoliv z nás. Je potřeba se za něj modlit, aby i on splnil ten úkol, ke kterému ho Bůh povolá. Má to o to těžší, o co je ve větším pokušení sám sebe zbožštit. Sám o sobě si myslet, že je víc, než kdo jiný. My jsme v opačném pokušení, totiž svádět všechno na „ty nahoře“. Ti za to můžou, všichni jsou to zkorumpovaní grázlové, kdyby jich nebylo, tak by byl z minuty na minutu ráj na zemi. I za sebe samé se musíme modlit, abychom neupadli do pokušení vidět v mocných tohoto světa protibožské síly a zapomenout, že jsou to lidé, kteří také mají tvář, na kterou se Ježíš dívá.
Mají nějaký úkol, za který se i oni jednou budou zodpovídat Bohu. Teprve z této perspektivy je potřeba pronést tu větu „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu“. Musíme si být stále vědomi toho, že všechno patří Bohu. Bůh všemu vládne – ale dělá to i skrze řády platné v tomto světě.
Co je císařovo, nepřestává být Boží a Bůh se jednou bude ptát, jak kdo s touto hřivnou naložil.
Máme-li co odevzdat Bohu, tak to pak snadno může být skrze císaře, tedy třeba skrze poctivě zaplacený peníz daně.
Amen.