Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Přečetli jsme úvod zřejmě nejstaršího novozákonního spisu. Epištola neboli dopis má od začátku svou jasně čitelnou formu, jak se na tento žánr slušelo. Hned v záhlaví čteme zmínku o odesílatelích (tedy o Pavlovi apoštolovi a jeho dvou spolupracovnících Silvanovi a Timoteovi) a o příjemci (tedy o tesalonické církvi, což byl sbor prvních křesťanů v dnešní řecké Soluni). Místo pozdravu ovšem – a to je typické u biblických epištol – následuje požehnání. Milost vám a pokoj. Někdy čteme pokoj a slitování, někdy je přidán zdroj tohoto požehnání – tedy „od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista“. Takové přání milosti a pokoje na úvod je víc než naše „dobrý den“, oblíbené helénistické „buď zdráv“ nebo „vážený zákazníku“. Tato záměna pozdravu za přání milosti a pokoje, za požehnání, má svůj význam: hned na úvod prezentuje epištolu jako „zásilku milosti a pokoje od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista“. To je důležité pro adresáty i pozdější čtenáře: i tam, kde bude apoštol za chvíli napomínat, mrzet se, vztekat se, nadávat nebo plakat, i tam může a má na počátku zaznít slovo milosti a přání pokoje. To je to hlavní, o co tu jde. Tak tedy: milost vám a pokoj, milí tesaloničtí křesťané, milost vám a pokoj, milí evangelíci v Braníku.
První kapitola pokračuje neobvykle dlouhým díkůvzdáním. Pavel v první řadě velebí Boha, ale také (zřejmě po zásluze) nešetří chválou na adresu tesalonického sboru. Vlastně celý ten text, který jsme četli, působí po přečtení tak klidně, hezky, uhlazeně, radostně a bezproblémově. Vteřiny křehké, ve kterých zdá se, že do sebe vše snadno zapadá a pochybnost se zadem nevkrádá, jak zpívá Jura Pavlica na novém albu Hradišťanu.
Představuji si, jak by to asi vypadalo v dnešní době – kdyby takový podobný dopis byl adresován dnešním lidem, třeba branickému sboru. Zřejmě by přišel jako e-mailová příloha sborové zásilky a stálo by v něm třeba: Joel (Ruml), Roman (Mazur), Jarda (Pechar) a Aleš (Drápal), evangelické církvi v Braníku v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj. A mohlo by pokračovat navlas stejně: Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.
Za pár týdnů, co tu jsem jako váš nový vikář, jsem už trochu sbor poznal v jeho pestrosti lidí, zbožností, i aktivit a myslím, že bych i já toto přejné vyznání mohl podepsat. Nakonec, jsem taky Pavel, i když tedy, pravda, ne apoštol. Činnou víru, usilovnou lásku i vytrvalou naději tento sbor žije. (Všimněte si: víru, lásku a naději – už tady Pavel tuto slavnou trojici staví vedle sebe.) Zaujaly mne vaše upřímné a aktuální modlitby při mnoha setkáních. Zaujalo mne vaše zapálení pro věci víry či sboru jako místa, kde se život víry odehrává. Zaujalo mne vaše odhodlání pomáhat skrze křesťanskou službu nebo diakonii.
Ale nechci, aby to teď vypadalo, že z nějakého důvodu leštím branické kliky a snažím se vetřít do vaší přízně, navíc dokonce v nepřítomnosti místního faráře. I branický sbor je na cestě a jisté věci prostě tak jako před dvěma tisíci lety v Tesalonice nefungují a snad ani fungovat nemohou (otázka je, jak dlouho fungovaly i v té Tesalonice). Možná jste si všimli, že v některých chvílích ta zmíněná hladkost Pavlova textu přechází až k hranici neuskutečnitelného ideálu. Že by víra církve, potažmo víra tohoto branického společenství byla vnějšně tak přesvědčivá, aby se o ní lidé s uznáním bavili v metru, v čekárně u doktora či po večerech na Facebooku, to se mi nezdá. Pavel tesalonickým přesto píše: O vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili. Je toto vůbec v dnešní době myslitelné a uskutečnitelné? Má to být naším cílem? Není to spíš tak, že církev, lhostejno jaká, dnes okolní společnosti smrdí jak namoklá psí srst? O naší víře se prostě neví všude. Branický dřevěný kostelík lidé viděli z tramvaje, ale jestli tu jsou evangelíci nebo (divákům Novy zřejmě známější) Tělo Páně, to je nezajímá. Mělo by?
Jak to bylo tenkrát v Tesalonice? Nevíme přesně. Ale z Pavlova tónu je znát spokojenost a povzbuzení. Místní křesťané něčím okolní společnost dokázali pozitivně zaujmout. A zřejmě to nebylo tím, že by začali žít „nábožensky“, tedy že by na sebe poutali pozornost tím, že provozují rituály, chodí s rukama sepjatýma, očima upřenýma k nebi a chovají se „tak nějak divně“. Jak může a má dnešní církev působit pozitivně a přesvědčivě na okolní svět?
Zřejmě se shodneme na tom, že jednou z možností je působení skrze službu okolnímu světu. O respektu a pomoci slabším, o ochraně vdov a sirotků vyprávělo dnešní starozákonní čtení, to je také součást Božího Zákona. A k církvi od počátku patří služba těm, kdo jsou v rozličné nouzi. Na to společnost slyší mnohem vděčněji. Pět let jsem pracoval v PR Diakonie a ani na schůzkách s velkými partnery z mediální či komerční sféry jsem se nesetkal se stanoviskem typu „vy jste církev, s vámi nechceme nic mít“. Naopak, soukromý seniorský domov s pětiletou tradicí pomoci mívá nižší kredit než obdobné zařízení Diakonie či Charity, kde se ta tradice počítá na tisíciletí. Ovšem křesťanská (nebo chcete-li diakonická) služba redukovaná na všestrannou pomoc ve světě bez vztahování k pomyslné vertikále ztrácí smysl, protože nedokáže odpovědět na poslední otázky světa a života.
Kde tedy hledat cestu ve vztahu církve k okolnímu světu? Máme usilovat o to, aby se o naší víře vědělo všude? Nebo aspoň někde? Pavlův text nás může přece jen trochu nasměrovat. Četli jsme ke konci: Lidé vypravují, jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému. Takže jde zřejmě o jakýsi viditelný obrat nebo odklon od určitého způsobu života nebo životní orientace ke způsobu a orientaci jiné. Bible ve svém širokém kontextu vyslovuje, že člověk se stává podobným tomu, co uctívá. Čteme to třeba v žalmech: Pohanské národy uctívají dřevo a kámen, jim jsou podobní ti, kdo je uctívají. Jako by se v zrcadle lidské duše objevovalo to, na co duše upíná svůj vnitřní zrak, k čemu upírá svou niternou pozornost. Jestliže duše přestane zrcadlit to, co skutečný bůh není, a obrátí se k pravému zdroji a základu, tak je to znát i navenek. A poznají to i ti kolem, dokonce i ti, kteří naše základní životní nastavení nesdílejí. A nemusíme kvůli tomu navenek vykazovat rysy náboženského chování.
Pavel mluví o obrácení od model. Aby bylo jasno, nepodezřívám vás, že by k výbavě vašich obydlí patřilo privátní zlaté tele, jehož kult byste při modlitebních skupinkách slavili. Taková bizarní představa vychází z tajemného výrazu modla, který člověku 21. století zní docela exoticky. Představíme si nejspíš sochy ze zlata, jimž se křováci klaní nebo kolem nich tančí u ohně a tím bývá téma model u nás vyřízeno. Modly jsou ovšem zákeřnější a rafinovanější záležitostí než sošky. Našim představám mohou být tak nepodobné, že nás tím dostanou. I v řecké a římské společnosti novozákonní doby bylo mnohem populárnější sloužit už ne pestrému náboženskému folklóru, ale modlám myšlenkovým.
Dnešní člověk – křesťan 21. století schopný alespoň nějaké sebereflexe by byl schopen dát dohromady jakýsi seznam svých tajných či přiznaných model, tedy výčet toho, co se tu a tam dostává nebo snaží dostat na první a poslední místo v jeho životě. Mnohé modly budou společné, mnohé do jisté míry pochopitelné, pramenící z lidské přirozenosti. Rodina? Děti? Peníze a snaha zajistit sebe i blízké? Mnohé nebudou ani nepřekonatelné. Auto? Fotbal? Počítač? Alkohol? Kouření? Drogy? Porno? I tady existuje efektivní pomoc, jakkoli to bývá nesnadné.
Zdá se mi, že nejtěžší modly se skrývají ještě jinde. A není to téma jen lidí nábožensky založených. Většina religionistů a sociologů náboženství má za to, že modly nevymizely ani v sekulárním západním světě, pouze se přestěhovaly do skrytých a zástupných a zamaskovaných projevů, ze světa představ (nábožensky řečeno z nebe) do lidského podvědomí (nevědomí). C. G. Jung tvrdil, že západní člověk není nenáboženský; jeho sny a podvědomí, vytěsněné fantazie se hemží příšerami, draky a netvory, jen se jim dnes říká jinak, třeba komplexy, syndromy nebo příznaky. A lidé s nimi nechodí k šamanům ale spíš k psychologům. Ale v zástupných kabátech přistupují nesnadné modly do našeho nitra stejně často jako k dávným předkům. Tohle je možná nejtěžší. Připustit, že ta modla může být někde hluboko skrytá ve mně. A že tvoří překážkou, o které snad ani netuším.
Tato modla vlastního ega dovede také vzdalovat od pravého Pána života. Modla vlastní důležitosti, modla přehnaných ambic a nereálného očekávání. Modla pýchy a sebestřednosti, modla vlastní dokonalosti, modla přesvědčení o vlastní pravdě a vlastním právu… Modla vlastní sebelásky, ale možná mnohem víc i vlastní nelásky. Evangelium pro dnešní neděli cituje slavné dvojí přikázání lásky: Miluj Boha a bližního jako sama sebe. To přikázání je však trojí a na to „miluj i sama sebe“ se často ke škodě zapomíná!
Dokonce i snaha o dokonalost, snaha dosáhnout ideálu může být modlou. Je to docela pěkná slovní hříčka. Řečtina má pro modlu výraz eidolon, tam slyšíme to „idol“. A stejný etymologický základ má i slovo „ideál“. Skutečnému obrácení, skutečné proměně světa se můžeme více nebo méně otevírat, ale sami ze své síly ji nemůžeme v posledu nastolit. Vlastní křečovitou snahou někdy naopak bráníme tomu, aby skutečnou proměnu dělal Hospodin ze své milosti.
A tak se vracíme na začátek. Milost vám a pokoj. Uprostřed všech model, které vstupují do našeho života, uprostřed všech překážek, které se staví do cesty k Hospodinu, znovu smíme slyšet, že i nám patří ta zásilka milosti a pokoje od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Jsme na cestě. Snažíme se, leccos se daří, ale ideální to není. Ani nebude – ale ani být nemusí. Mnohem důležitější je otevřenost pro Boží přicházení – do všech model, do všech bolestí a trápení, do všech mindráků a pokrouceného ega. Pravá proměna srdce je schopnost přiznat si, že na mnohé sám nestačím. Ale mohu být otevřený a přijímat shůry dar Boží milosti a pokoje. Tak tedy v úvodu zásilky evangelické církvi v Braníku nechť především zní: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Amen.
Pavel Hanych