Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Rozejděte se, tady už nebude nic k vidění. Hloučky lidí pomalu opouštějí scénu. Hladina Jordánu se zase uklidňuje a divoké včely mají o jednoho odběratele medu méně. Jan, ten podivný exot oděný do velbloudí kůže, ten neskladný prorok, sedí ve vězení a čeká na smrt. Tentýž Jan, který ještě minulý týden, vzpomínáte, křtil v Jordánu zástupy a ohlašoval: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Království nebeské. Byla to zvláštní, velkolepá podívaná. Z Jana vyzařovala zvláštní autorita, děti se ho možná trochu bály – byl to podivín, jak už proroci bývají. A celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Sám Jan navíc kázal o tom, že přichází někdo větší a silnější než on sám. Vzduch byl nabitý očekáváním. Ale teď? Ticho a prázdno. Skandál! Show s kobylkami skončila a škarohlídi se možná v duchu ušklíbli: Další samozvaný šílenec, který si dělal zálusk na spasení světa a skončil v lochu. Dobře mu tak.
Ale co hůř, sám Jan si vlastně najednou není jistý. Ještě před týdnem, vzpomínáte, mluvil o tom, komu není hoden ani rozvázat řemínek u sandál. O tom, kdo přichází za ním a kdo bude křtít Duchem svatým. A dnes? Křtitel se ptá, dokonce pochybuje. A vzkazuje na dálku Kristu: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? To musela být pro Jana strašlivě těžká chvíle! Největší z proroků sám pochybuje. Co když je to všechno klam? Co když to, čemu věnoval tolik sil, vlastního přesvědčení i přesvědčování druhých, co když to všechno je prostě jinak? Vidíte, pochybnost a nejistota se nevyhýbají ani velkým a zasloužilým osobnostem Božího lidu. Budiž to útěchou i pro naše dny plné nejistoty a otázek.
Proč si Jan není jistý? Prorok přece má vědět a vidět, hebrejština (i arabština) má pro proroka výraz nábí, tedy „vidoucí“. Jan byl zřejmě vidoucí jiného scénáře. On vyhlížel ohnivého posla Božího soudu. Viděl ho už jako sekeru na kořenech stromu. Viděl ho s rozmáchnutou pročišťující lopatou v ruce. Ale takový Ježíš nebyl. Za Kristem jdou davy, ale nezdá se, že by je Ježíš chtěl v nejbližším okamžiku sežehnout plamenem hněvu. Místo toho přináší uzdravení a odpuštění. A nejen vzorným a bohabojným, nýbrž všelijakým trosečníkům života, jak jsme o nich nedávno četli na biblické hodině v Ježíšových blahoslavenstvích. A tak se ten starý morous Jan v úzkosti ptá, jestli je Ježíš opravdu Kristus, totiž Mesiáš, totiž pomazaný, který má přijít. Anebo jestli to celé a s tím i celá Janova mise je jen jedno velké zklamání. Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?
Rozejděte se, tady už nebude nic k vidění. Hloučky lidí pomalu opouštějí scénu. Je o pár let později a střih nás posouvá do Jeruzaléma. Velikonoční události posledních dnů se uzavírají, je po svátcích a život se vrací do normálních kolejí. Dva přátelé, smutní a zklamaní, se rozhodli zmizet, odejít. A cestou si povídali o tom všem, co se událo. Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A oni tolik doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ticho a prázdno. Skandál! Show s uzdravováním a zázraky skončila a škarohlídi se možná v duchu ušklíbli: Další samozvaný šílenec, který si dělal zálusk na spasení světa a skončil na popravišti. Dobře mu tak.
Rozejděte se, tady už nebude nic k vidění. Tentokrát se posuneme dopředu zhruba o dva tisíce let. Ten pokyn může rezonovat i třeba v adventu 2014. My čekáme, kdy zavítáš, tvůj příchod vyhlížíme, zpívali jsme v písni. Ale jaký příchod vlastně čekáme a vyhlížíme? Velkolepou podívanou, aby se ukázalo, že jsme jako křesťané měli pravdu? Narvané kostely plné lidí dychtících po prožití skutečně duchovních Vánoc, nejen té tradiční vycházky na půlnoční na slehnutí kapra se salátem? Nebo klid zbraní, smíření Ruska s Ukrajinou, Palestinců s Židy či Babiše s Kalouskem? Jedna sestra z tohoto sboru mně před několika dny řekla, že pochybuje o tom, že by bylo možné zachovat si adventní radost v těch hrůzách kolem nás. Vlastně jsem jí rozuměl. Nebo očekáváme, že se sami, automaticky dokážeme z ničeho nic zastavit, udělat si místo a čas na usebrání, smíření, vyřešení toho, co pořád odkládáme? Tak se nakonec i nám na mysl může vkrádat ta Janova otázka: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? A máme vůbec něco a někoho čekat? Nebo je církev jen omyl dějin, rybářský kroužek, který přežil dvě tisíciletí, bez vize další existence? Skandál! Škarohlídi, jsou jich plné internetové diskuse, se možná v duchu ušklíbnou: další organizace vymývající lidem mozky. Kéž by zanikla.
Vraťme se zpátky k Janovi ve vězení. Jakou odpověď dostává na ten svůj (skoro bychom řekli) existenciální dotaz? Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. Čtenář Bible zná mnohé příběhy, které mohou doložit, že Ježíš je opravdu Kristus, tedy Mesiáš. Známe vyprávění o uzdravených slepých, hluchých nebo malomocných, známe příběhy o vzkříšení zemřelých. Ale známe je z Bible, nikoli ze života. A tak Ježíšovu odpověď můžeme dnes použít jako argument jenom stěží. Slepým, hluchým nebo chromým můžeme pomáhat a zlepšit jejich každodenní život, ale zrak ani sluch ani chůze se jim nevrátí. Umírajícím můžeme umožnit dobré a důstojné umírání. Ale po smrti už tu prostě nejsou. Škoda, že Pán Ježíš už nechodí po světě, jako tenkrát v biblických časech. Moc dobře bychom věděli, do jaké nemocnice nebo do jakého sociálního zařízení ho poslat. A sami bychom jeho zázračnou moc tolik potřebovali!
Ježíš ovšem ani tenkrát neuzdravil všechny slepé, hluché, nevzkřísil všechny mrtvé. Navíc své zázraky tajil, nechtěl působit jako divotvorce nebo podivuhodný kouzelník. Vzpomeňme, kolikrát uzdraveným přikazoval, aby o tom nikde nevykládali. Jako by říkal: O uzdravování, o zázraky a nevysvětlitelné jevy v posledu nejde. To všechno jsou jen průvodní jevy toho, co spolu s Kristem přišlo do světa a už to tu je. Jen možná jinak, než bychom si představovali.
Ale když tu Boží království už je, kde se s ním setkáme, kde ho uvidíme, v čem ho prožijeme? Chtěli bychom ho vidět víc. Teď, v adventu. Opět jsme u otázek po Božím přicházení do světa. Proč je tak málo vidět? Nebo se jen špatně díváme?
Rozejděte se, tady už nebude nic k vidění, říká docela tvrdě sám Ježíš, když promlouvá k zástupům, které rozpačitě opouští hlediště pod někdejší scénou Jana Křtitele. Co byste pořád chtěli vidět? Na co jste se přišli podívat? Jaké bulvární souvislosti chcete rozkrýt? Má snad Boží království reprezentovat výstup uhlazeného kazatele? Čekali jste celebritu, o níž Blesk bude referovat na první straně? Už vidím ten titulek: „Šok! Království Boží mezi námi!“ Nebo raději chcete politika, který svou podmanivou řečí populisticky osloví spodních deset milionů? Tak by měl příchod Božího království vypadat? Ani náhodou!
Boží království není stimulováno efekty pro oči a uši, pro smysly. I proto Ježíš utajoval své zázraky. Budeme-li chtít zaujmout okolí vnější okázalou podívanou nebo zase uživatelsky přívětivým jednoduchým návodem k životu, nemáme šanci. V konkurenci toho, co se nabízí, budeme ta trapná církev, která se cpe, kam nemá.
Ale jak tedy vypadá tvé přicházení, Pane Ježíši? Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? Přece jediný Vykupitel není ten, který se před Vánoci zjevuje u slevových nabídek. Jednoznačnou, matematicky přesnou odpověď nedává Ježíš ani Janovi, ani nám. Ježíš nepředložil nauku o Ježíši Kristu. Něco jsi slyšel, něco jsi spatřil, něco jsi snad prožil, tak si to sám nějak vyhodnoť, člověče svobodný.
Ale pomůže nám. Protože řekne ještě jednu důležitou větu: Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. Ten výraz „neuráží“ zní v řečtině skandalisthé, slyšíte tam to slovo skandál? Snad bychom mohli volně přeložit jako: Blaze tomu, pro koho není mé přicházení příliš skandální. Blaze tomu, kdo nade mnou nemávne rukou, protože mu to zpočátku připadá jako skandál. Blaze tomu, kdo se dokáže přenést přes jisté skandální prvky, které s sebou Boží království nese. Blaze tomu, kdo se nepohorší nad tím, že to s tím uzdravováním a zázraky v dnešní době není kdovíjak slavné. Blaze tomu, kdo i přes skandálnost a nepochopitelnost je schopen vidět dál, očima víry. Protože teprve ten se stane vpravdě vidoucím.
Komu bylo dáno očima víry vidět dál, kdo přijal, že Boží království nepřichází do světa s pompou jako nový iPhone, ten dostává také nový úkol. Vnášet ochutnávku Božího království do svého okolí, do světa kolem nás. Pak i na nás, kdo patříme k jeho lidu, může a má být vidět, že lidské sobectví může být přemoženo milosrdenstvím, lidská bída může být přemožena pomocí a hřích je přemožen odpuštěním. Tohle svět potřebuje slyšet mnohem víc než cokoli jiného. Jestli je advent obdobím očekávání příchodu světla do temnot, příchodu Božího blízkosti k lidem, pak je to taky náš úkol a naše pověření. Advent je aktivita, nikoli pasivní očekávání. I my můžeme a máme vyjít Přicházejícímu vstříc.
Věřím, že Přicházející nám vychází vstříc i tehdy, když se otáčíme zády a zdá se, že svou situaci už neuneseme. Ti dva přátelé odcházeli pryč z Jeruzaléma, protože byli totálně zklamaní, nic už nečekali. Ale Vzkříšený se k nim sám připojil a šel s nimi. Byl s nimi celou cestu, vyslechl jejich zármutek, povídal si s nimi, byl jim nablízku. Bylo jim s ním dobře. Nakonec ho poznali. To když s nimi usedl k večeři a lámal chléb. Bylo sice po velkém pátku, ale tohle byl vpravdě také advent!
Známý velikonoční příběh jsem do adventních bohoslužeb zařadil záměrně – jako doklad toho, že Boží blízkost a péče jsou tu pro nás, i když se otočíme zády, i na všech zdánlivě zcela neadventních cestách do Emaus, které život přináší.
A teď, milí přátelé, rozejděte se, tady už nebude nic k vidění. Tedy ano, ještě modlitba a písničky, zkouška divadla, kavárna bratra Václava nebo schůzka k Taizé. Ale pak to tu skončí, rozejdeme se, přijde odpoledne a večer, pondělní ráno, škola nebo práce, povinnosti a lítání a starosti nebo zase samota a smutek a krátký den. A tak přeji sobě i vám do všech těchto chvil radost a potěšení. Z toho, že advent není jen romantická či uštvaná doba posledních čtyř nedělí před Vánocemi, nýbrž že pravý Kristův advent se může odehrát i v lednu i po Velikonocích, v Jeruzalémě i v Braníku, uprostřed radosti i smutku, ve společenství i ve dnech samoty. I když tma ještě halí nejeden lidský žal, noc ke konci se kloní a blízko je svit dne.
Amen.
Pavel Hanych