Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Je to naše lidská zkušenost, že společné trápení a společná nouze dovede sbližovat. Že nás dovede navzdory všem rozdílům spojit.
Pochopitelně, že to neplatí vždy a na sto procent, ale bývá to tak, že v nouzi a trápení k sobě my lidé najednou nacházíme cestu snadněji a jsme si blíž, než obvykle. Že tam, kde zažíváme nesnadné chvíle života, tam najednou jakoby mnohé rozdíly, přehrady a zábrany mezi námi prostě přestávají existovat či se přinejmenším stávají nepodstatnými.
O této zkušenosti ostatně vypovídá a potvrzuje ji i ten náš dnešní biblický příběh. Neboť i tady k sobě v nouzi – konkrétně ve společné nemoci – nacházejí cestu velice rozdílní a vlastně v běžném životě nepřátelští lidé…
Těm deseti malomocným, o kterých ten příběh je, zbylo z toho, co běžně zdravý člověk považuje vlastně za samozřejmost, velice málo… Neměli rodiny, neměli zázemí, nesměli mezi ostatní. Museli žít odloučeni, vyděleni ze společnosti, z běžného života, vytrženi ze všech základních lidských i sociálních vztahů.
Jedno však přece jen snad měli navíc. Díky tomu svému těžkému společnému údělu právě mohli poznat, že to, co se ostatním zdálo nepřekonatelné a co i tvořilo staleté nepřátelství, zde konkrétně mezi Židy a Samařany, nejenže není nepřekonatelné, ale že to ani není důvod k vzájemnému pohrdání a upírání si vzájemné lidskosti. Ta společná nouze jim zkrátka dala prozřít k tomu, že přes všechny odlišnosti, přes všechnu rozdílnou minulost, přes všechny rozdílné pohledy ve věcech víry – že přes to všechno patří k sobě. A tak tu najednou mohou být pospolu, v jedné skupině, právě Žid i Samařan. Národní i náboženská nevraživost se tu prostě najednou ukazuje falešnou, lichou.
Už to je něco, co je dobré na tomto biblickém příběhu nepřehlédnout : přes všechny odlišnosti patříme k sobě. Přes všechny odlišnosti můžeme žít spolu. Vedle sebe.
Otázkou však je, zda nás k takovému prozření musí dohnat právě až nějaká ta mezní situace, až prožitek vlastního trápení, až situace ohrožení? Musí to být až společná bolest a nouze, co nás dokáže spojit? Je nutné, aby nás k takovému poznání, dovedly až zlé zkušenosti? Je snad trápení základem dobrých vztahů?
To jistě ne. Společné trápení dokáže nás lidi spojit, ale že by samo bylo zdrojem dobrých vztahů, že by samo o sobě bylo ozdravné, to ten dnešní biblický příběh rozhodně říct nechce. Ten biblický příběh naopak ukazuje, že společné trápení sice může lidi dočasně sblížit, ale – řečeno slovem toho příběhu – nezachraňuje. Neproměňuje život. Může leccos zrelativizovat, může umožnit jiný pohled, může leccos vyjevit jako malicherné a ne tak rozhodující, může na čas sblížit, ale život neproměňuje.
Však právě v tom je i hlavní pointa toho dnešního příběhu. Že právě tohle zdůrazňuje.
V ekumenickém překladu je ten biblický příběh nadepsán „uzdravení deseti malomocných“ a on jistě o uzdravení deseti malomocných je. Přesto však uzdravení v tom příběhu pointou není. Tou je právě až ta rozdílná reakce těch deseti malomocných na jejich uzdravení, tou je až onen kontrast mezi chováním uzdravených.
Přesto o jednom momentu z té první části příběhu bych se chtěl ještě zmínit. Když malomocní Ježíše prosí, aby se nad nimi smiloval – a je zcela zřetelné z toho, jak Ježíše oslovují, že prosba o smilování v tomto případě znamená prosbu o uzdravení – tak Ježíš ty malomocné vlastně hned neuzdravuje. Nevkládá na ně ruce, nedotýká se jich, nemodlí se nad nimi ani nepronáší žádné tajemné formule. Ježíš s nimi dokonce neděla vůbec nic. Prostě je jen pošle ke kněžím, což byli podle zákona vlastně tehdy i takoví revizní lékaři, kteří rozhodovali, zda je člověk ještě nemocen či už je zdráv.
Ti lidé tedy neměli nic, co by jim dávalo záruku, že budou uzdraveni. Jediné, co měli, bylo Ježíšovo slovo. Na tom to teď všechno stálo. Na této důvěře v Ježíšovo slovo. Ale jinak se zatím nezměnilo právě vůbec nic.
Osobně v tom vidím velice výstižný obraz víry jako takové. Neboť takové to přece s vírou právě bývá. Víra je přece, jak to říká epištola Židům, nadějných věcí podstata. Nežije tedy z toho, co má před očima, co už je, co už se stalo, ale důvěřuje, a proto jde vstříc tomu, co ještě není, co teprve vyhlíží. Je motorem k tomu, co je ještě před námi.
Bez víry naopak člověk zůstává na místě, protože už v nic nedoufá, nic nevyhlíží, nic nečeká. Nikam nejde. Žije jen z toho, co je dáno. Víra, která naslouchá a důvěřuje Kristovu slovu, se však právě na cestu dává; dává se do pohybu. Naděje se, i když v danou chvíli nemá nic hmatatelného – ani důkaz ani záruku.
Tak i těch deset malomocných takovou nadějnou víru projevilo. Vykročili a šli, i když se zatím nic zvláštního nestalo, i když zatím jediné, čeho se mohli přidržet bylo Ježíšovo slovo a důvěra v něj. Uzdravení přišlo právě až na cestě, až v jejím průběhu.
Přesto však – jak už jsem předeslal – to rozhodující přichází až ve druhé půli příběhu. Sama pointa je stále ještě před námi.
K uzdravení již došlo. Vyléčení malomocní se už zase mohou zapojit do normálního života. Už nemusí žít stranou. Je to ohromný zlom. Ohromná změna, kterou tu zažívají. Už nejsou vyděděnci, už nemusí žít někde v ústraní. Jsou opět svobodní.
A přesto – jen jeden slyšel z Ježíšových úst: ono „tvá víra tě zachránila!“
Ale znamená to tedy snad, že ostatní zachráněni nebyli? Že se jim znovu vrátila jejich nemoc.
Ne, to jistě ne. V tomto si kristovská víra skutečně nelibuje. V žádném evangelijním příběhu nečteme nic o tom, že by Ježíš trestal někoho za nedostatečnou vděčnost či úctu k sobě. A dokonce, když to tak jednou chtějí jeho učedníci udělat a Ježíšovi v tom výslovně nabízejí svou pomoc, tak jim Ježíš sám velice rázně odpoví, že vůbec nevědí, jakého jsou ducha, že on přece nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.
Podobně pak i ve svém Kázání na hoře Ježíš zdůrazňuje, že milovat je třeba i nepřátelé a nejen ty, kteří se nám za to odvděčí – vždyť i Bůh přece také dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. A my můžeme dodat na vděčné i nevděčné.
A tak, chce-li toto biblické vyprávění v této věci už něco připomenout, tak je to právě to, že Boží láska s lidskou vděčností či nevděčností nekalkuluje. Protože boží láska není ani nějaká odměna za pravověrnost, ani nějaké převlečené přemlouvání na víru. Boží láska nijak takto podmíněna není. Ta nás naopak předchází.
A tak i křesťanská pomoc potřebným musí vždycky zůstat pomocí a ničím jiným. Tak jako ani Ježíš v tom příběhu neuzdravoval proto, aby mu byl někdo vděčný.
To, co ten příběh chce říct, je něco jiného. Deset lidí společně prožilo těžké trápení, velikou lidskou nouzi. Deset lidí společně prožilo i uzdravení. Ale z těch deseti se jen jeden vrátil, aby poděkoval Bohu a Ježíši, aby vyjádřil svou vděčnost. A také i jen tento jeden uslyšel ono: tvá víra tě zachránila. Proměnila.
Ten příběh zkrátka rozlišuje mezi uzdravením a záchranou, rozlišuje mezi návratem do starých kolejí a proměnou života. Těch devět se právě vrátilo jen do starých kolejí. Ani to předchozí trápení, ani Ježíšova pomoc je nijak neproměnila. I oni Ježíšovi sice důvěřovali, ale vnímali jej pouze jako úspěšného léčitele, jako jakousi lékařskou výpomoc. Tím to pro ně i skončilo – když dosáhli svého.
Pro toho jednoho, který se vrátil, aby poděkoval a vyjádřil svou vděčnost, však bylo setkání s Ježíšem něco víc. Bylo to pro něj setkání s tím, kdo „uzdravuje“ i lidské srdce, kdo z něj dělá srdce vnímavé a vděčné, kdo jen nevrací do starých kolejí, kdo není jen výpomocí v nouzové situaci, ale kdo je právě i zdrojem proměny života. A proto ani jeho víra neskončila u proseb a žádostí, ale znamenala i nový přístup k životu. Neboť vděčnost – to právě není jen pouhá slušnost. Vděčnost právě vypovídá i o tom, co člověk nosí v srdci, vypovídá o lidské víře, o lidském přístupu k životu. Vždyť tím, že projevím vděčnost a poděkuji, dávám najevo, že si uvědomuji hodnotu darovaného, že si vážím toho, čeho se mi dostává. Je to tedy pravý opak přístupu k životu, kde si člověk všechno zcela automaticky nárokuje a přijímá, kde má pocit, že má přece na všechno právo, opak života věčně náročivého a nespokojeného, který se pak vlastně z toho, co má, už ani nedovede radovat.
Proto nás také Bible na tolika místech vděčnosti učí, proto nás učí nezapomínat na Boží dobrodiní, proto nás učí nejen život, zdraví, ale i mnohé věci denní potřeby vnímat jako nesamozřejmý dar.
Není to proto, že by Pán Bůh byl na naší vděčnosti závislý. Že by na tom byla závislá jeho láska k člověku. Je to naopak právě kvůli nám a pro nás. Protože vděčnost lidský život prostě zbohacuje. Vlastně nám pomáhá, abychom nepřehlédli, co všechno máme a dostáváme. A uvědomili si, že to vůbec není samozřejmé.
Amen
Zvonimír Šorm