Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Dva různé texty, dva různé strachy. Dva různé boje. Biblické čtení ze Starého zákona přináší příběh jednoho judského krále, jemuž právě oznámili, že nepřátelská vojenská koalice číhá za bukem. Král Achaz se pochopitelně zděsil. I zachvělo se srdce královo i srdce jeho lidu, jako se chvějí lesní stromy ve větru, četli jsme. A do toho promluví prorok, který králi vyřizuje vzkaz Hospodina: Zachovej klid a neboj se, neklesej na mysli.
Novozákonní text pak mluví záhadnějším jazykem o boji jiném, vpravdě duchovním, který se týká něčeho mnohem niternějšího, než jsou nepřátelské vřavy na frontě: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy.
Dva různé texty, dva různé strachy. Dva různé boje. Co s tím dnes? Uzavírá se další rok. Před sebou máme silvestrovské oslavy či tiché bilancování toho, co je za námi. Snad v nás rezonuje vděčnost za další uplynulý rok života. Snad radost z toho, co se v něm povedlo, snad lítost nad tím, co nám způsobilo smutek. A také tíhu toho, s čím si nevíme rady. Ale je třeba vyhlížet kupředu, život není jen o vzpomínkách. Přejeme si dobré věci do nového roku, jako křesťané snad také máme nějakou dobrou naději pro dny, které přijdou. Tak proč máme v poslední den roku poslouchat z kazatelny slova o strachu a o boji?
Ale kdy jindy připomínat strach a boj, ty neúnavné průvodce veškerého lidského žití, než v kostele při bohoslužbách, kdy smíme otvírat Písmo s nadějí, že se stane posilujícím a inspirujícím Božím slovem? Kdy jindy připomínat strach a boj, ty neúnavné průvodce veškerého lidského žití, než právě na starý rok, kdy je čas zastavit se, ohlédnout se i vyhlédnout.
Dostalo se ke mně jedno novoroční přání: „12 měsíců bez nemocí, 53 týdnů štěstí, 365 dní bez starosti, 8 760 hodin lásky, 525 600 minut jedinečných okamžiků přeje Váš XY.“ Hezké, ale řečeno slovy klasika, kdo z vás to má? 365 dní bez starosti? 8,5 tisíce hodin lásky? Kdo z vás, střízlivě uvažujících, by něco takového vůbec očekával? Sám náš prezident vloni popřál „Hodně optimismu v novém roce“ exkluzivně čtenářům deníku Blesk. Fráze jako „Hlavu vzhůru“ nebo „Ano, bude líp“ slyšíme dnes dokonce i v názvech politických stran (jakkoli to z jejich strany zatím příliš přesvědčivé není).
Jestli má být něco východiskem křesťanské zvěsti, pak pravda o člověku a o světě. A jistá střízlivost v tom, že před Boží tváří si nemusíme na nic hrát. Nemusíme si přát věci, které se stejně stát nemohou. A nemusíme se opájet krásnými slovy, abychom namáhavě přesvědčovali sebe sama, že je vlastně všechno v pořádku. Že nový rok přinese jenom to štěstíčko a zdravíčko a hodně osobních i pracovních úspěchů. Nepřinese jenom to. K životu patří i strach a boj. A budou patřit! Na rozdíl od vyjádření hlavy státu si troufám zcela neoptimisticky tvrdit, že strach a boj v nějaké podobě budou patřit k životu každého z nás i v roce, který se před námi otevírá.
Víme o svých aktuálních bojích? Prožíváme i teď svoje strachy? Doma nebo v práci, v rodině, ve vztazích mezi manželi, dětmi? Ve stáří, v nemoci, v bolestech? V otázkách víry? V otázkách po vlastním já? Kdo nikdy nezažil úzkost, při níž se srdce zachvěje jako ty lesní stromy ve větru? Pomohou nám ty dva dnešní biblické texty?
Nejprve v tom starozákonním slyšíme: zachovej klid. To zní jak z laciné příručky, ale kdo to někdy zkusil, ví, že to není to první, co zpravidla člověk udělá, když je ve stresu před blížícím se ohrožením. Zachovej klid, neboj se, neklesej na mysli – a teď pozor, biblický text pokračuje – kvůli těm dvěma čadícím oharkům. Tak úsměvně i pohoršlivě mluví Hospodin ústy proroka o dvojici sousedních králů, z nichž má Achaz pořádný vítr a třese se jako osika. Bible bývá také velmi sarkastická a nebojí se odlehčit mnohé vážné věci. Třeba tady: Jejich veličenstva čadící oharky, doutnající vajgly, jež Hospodin típne dřív než se Achaz dotřese.
Někdy by nám možná pomohlo, kdybychom se zeptali, jestli různé boje a všechno to, co se na nás valí, opravdu stojí za ten strach. Trápíme se a řešíme tolik věcí, ohlížíme se na tolik souvislostí, zaměstnává nás tolik událostí… Je to nutné? Nejde kolikrát jen o neškodné doutnající vajgly, které kromě toho, že snad ještě smrdí, nám nemohou udělat nic zlého?
Příběh krále Achaze a jeho lidu skončil dobře. Složité historické okolnosti syrsko-efraimské války můžeme nechat stranou, kázání není přednáška z dějin Blízkého východu. Ale je pravda, že Achaz s Hospodinovou pomocí, Izajášem ohlášenou, judské království uhájil. Jenže ne každý příběh má tak šťastný konec. Jiná válka už skoro čtyři roky zuří ve světě jen o kousek víc na sever v Sýrii, další jen kus od nás na Ukrajině, zprávu o mnoha nepokojích denně slýcháme z různých částí světa. A Bašár al-Asad nebo Vladimir Putin rozhodně nepatří mezi snadno oblomné doutnající oharky.
Když pak opustíme válečná pole zprostředkovaná televizí či internetem a podíváme se živě na to, co prožíváme ve svých dnech tady a teď, pak i tady tušíme, že není každé nebezpečí a zlo jen vajglem, který by záhy dohořel. Tak můžeme číst ještě ten druhý, novozákonní text.
Svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. O té jsme mnohé slyšeli, ale jak dál? Ve jméno Krista doufáme, co to jen znamená? Jak mi to pomůže dnes, tady, v mé situaci, v mém boji, uprostřed mých strachů? Projevuje se nějak ta veliká Boží moc? Nebo je to jen křesťanské zaklínadlo, když už nevíš, co dál?
Oddíl nazvaný v ekumenickém překladu jako „Výzbroj proti zlému“ pokračuje tajemným přirovnáním. Mluví o jakémsi duchovním brnění, které si má člověk navléct na sebe jako Boží zbroj do všech tuhých bojů se zlem. Co to je?
Poslyšte velmi zjednodušený výčet toho arsenálu: kolem beder pravda, pancíř spravedlnosti, obutí ke službě evangeliu pokoje. Dále: štít víry, přílba spasení a meč Ducha, jímž je slovo Boží.
Historikové potvrzují, že apoštolova metafora přesně odpovídá popisům plné zbroje tehdejšího římského legionářského těžkooděnce: pás, pancíř, obutí, štít, přilba, meč. Ale apoštol zdůrazňuje, že tady půjde ještě o jiný boj než ten vojenský: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Docela strašidelné, skoro bychom řekli, zlatí římští těžkooděnci! Představte si, jak by se tento text vyjímal na nějaké novoročence. Ladovská zimní krajina, úsměvy na tvářích dětí a k tomu text o boji proti duchům zla, proti silám, které ovládají tento věk tmy…
A přece je to text tak důležitý. Třeba v tom, že boj není namířen proti lidským nepřátelům, v originálu se doslova píše „nebojujeme proti krvi a tělu“. Nejde o „spravedlivé“ odměnění druhých a potrestání zlých. Jde o boj proti zlu, nikoli nemilosrdnou likvidaci všech, kdo zlo páchají. A klíčovou roli v tomto boji bude zaujímat právě ta výzbroj.
Šest prvků výzbroje – už ne do válečné vřavy, ale třeba do nového roku – můžeme rozdělit do dvou skupin. Nejprve něco, co tak trochu známe ze života: kolem beder pravda, pancíř spravedlnosti, obutí ke službě evangeliu pokoje. Tedy: pravda, spravedlnost, usilování o pokoj. Ano, tato zbroj ve světě zrovna nevládne. Ale je tu, je k dispozici a my s ní můžeme pracovat. A pak ta druhá skupina, to nové, co je jakoby odjinud: štít víry, přílba spasení a meč Ducha, jímž je slovo Boží. Tedy: víra, spasení a Duch alias slovo Boží.
Tu první část zbroje jsem schopen alespoň do určité míry zajistit sám. Pravdu, spravedlnost a pokoj ve světě může přímo ovlivnit můj přístup k životu, moje životní orientace. To, jak jednám v každodenních situacích uprostřed lidí a událostí, v nichž se odehrává můj život.
Druhou část naopak musím získat „odjinud“, z jiných zdrojů: Z víry – tedy otevřeným spolehnutím na to, co není vidět; spasením – tedy vědomím, že život má konečný cíl a že se tento cíl týká také mě, i když si to nezasloužím a stojím před Hospodinem s prázdnýma rukama; a Duchem, který mi zprostředkovává skutečnost třeba právě skrze biblické slovo nebo skrze lidi, které potkávám, skrze chvíle, které prožívám, skrze dary, které denně dostávám.
Tohle zvláštní brnění spojuje lidskou aktivitu a otevřené, na důvěře založené hledání zdroje ještě jiné síly. A právě z tohoto dvojího pohybu se pak rodí i konkrétní projevy Boží moci.
Tak můžeme říci jako odpověď na tu položenou otázku: Boží moc se projevuje, i když ne automaticky a na zavolanou. Je třeba, abych udělal něco sám za sebe. Úsilí o pravdu, spravedlnost, pokoj – to rozhodně není málo do nového roku! A mnohé musím dál hledat ve své otevřenosti. A ptát se, rvát se o to, kolikrát narážet a znovu povstávat – ostatně, je to boj! Ale už ne jenom můj. Nehledám sílu jen sám v sobě. Mohu se s důvěrou spolehnout. Mohu očekávat, že Boží láska ke mně neskončí ani v novém roce. Dokonce ani s mým posledním vydechnutím. A když budu mít oči otevřené, smím čerpat posilu a inspiraci z Ducha svatého – to rozhodně není málo do nového roku!
V roce 2015 pravděpodobně nezažiji 12 měsíců bez nemocí, 53 týdnů štěstí, 365 dní bez starosti, 8 760 hodin lásky, 525 600 minut jedinečných okamžiků. Ale když do svého života zařadím vertikální rozměr jako pevný sloup spojující můj svět a nebeskou klenbu, už to není jen můj boj. Pak třeba i v roce 2015 poznám, jaké to je, když vinný kmen rozdává životodárnou mízu všem svým výhonkům. Pak poznám, že i mě se týká to, co oznámil prorok už kdysi králi Achazovi: že dívka počne syna a dá mu jméno Immanuel, tedy Bůh s námi, Bůh s námi se všemi. Pak třeba i v roce 2015 poznám, jaké to je, když mě Někdo vede za ruku a já už se nemusím bát. Jaké to je, když všechny, úplně všechny své boje a strachy mohu svěřit do Božích rukou. Tedy do rukou toho, který nás ze své milosti a lásky hned zítra na nový rok všechny znovu pozve ke svému stolu.
Pavel Hanych