Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
s Novým rokem otevíráme Matoušovo evangelium a až do Velikonoc budeme procházet některé jeho vybrané příběhy. Čím jiným tedy začít, ne první kapitolou? V rámci církevního roku vidíme malého Ježíška v plenkách, my se mu můžeme podívat na rodokmen. Slyšeli jsme velice dlouhý seznam jmen. Člověk je v pokušení některá jména snad i přeskočit. O většině z těch postav nevím zbla nic.
Ale nepředbíhejme, vezměme si to evangelium pěkně popořádku.
Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova…
Máme tu jakýsi nadpis a chápejme to jako nadpis celé knihy. Nejen onoho seznamu jmen. Již církevní otec Chrysostomos k tomuto místu říká, že Matoušovi nejde o rodokmen, ale knihu příběhů, tak, jak si židé příběhy vyprávěli. Tohle bude příběh nějakého Ježíše – nu, s tím si tehdejší žid asi moc nepomohl. Ježíš bylo tehdy velmi populární jméno. Vždyť se tak jmenoval velký vojevůdce Božího lidu Jozue. Jmenoval se tak velký prorok doby babylónského zajetí Izajáš. Ježíšů bylo v té době mraky.
Hned nad dalším slovem ale každý naopak zbystřil: Listina rodu Ježíše Krista. Tak to zase prrrrr! Tady už byl naopak každý žid velice ostražitý. Aby někdo nesl tento titul, to je právě opačný problém. Kristus, neboli pomazaný, Mesiáš – to je nadmíru čestný titul Božích vysvoboditelů. Řeč bude o člověku obyčejného jména, ale neobyčejného úkolu.
Tohle je hlavní zvěst první kapitoly Matoušova evangelia. První kapitoly knihy plné Ježíšových příběhů. Onen seznam jmen – to je také jeden příběh, který nám chce něco o Ježíšovi říct. Mluví o spojení na první pohled nespojitelného. Spojení obyčejného lidství a neobyčejného božství. O tom budeme dnes mluvit a to bychom si měli zapamatovat z dnešních bohoslužeb. Půjde opravdu o doposud nevídané spojení. Půjde o mnohem víc, než že se jeden člověk vypracoval na nějakou vyšší úroveň. Půjde o to nejobyčejnější hříšné lidství a nejsvatější Božství, které se v Ježíši setkávají.
Na straně jedné máme onen rodokmen. Čistě technicky – velmi podivný rodokmen. Už sám o sobě to není rodokmen, to by tam nebyly zmíněny ženy. Ale nejde o genealogii, ale o příběh. Není Ježíšův, ale Josefův. Jenže nejde ani o biologii, ale o Ježíšův příběh. Je podivný i historicky – tak jak známe ze Starého Zákona ty generace otců a synů, tak vidíme, že některá jména jsou vynechána. Ale opět – jde o to vyprávět Ježíšův příběh. Kdybychom měli před sebou holá historická fakta, dalo by se nad nimi učeně bádat, ale nestálo by to zato na ně kázat. Jenže v té řadě jmen se skrývá zvěst evangelia a my se ji z ní máme dozvědět.
Jistě – mnohdy je tam skryt způsobem nám dnes jen těžko pochopitelným. Jeden příklad za všechny – to hraní si s čísly. Číselná symbolika nám dnes uniká, ale za třemi čtrnáctkami, co dají dohromady 42 generace, se skrývají skryté významy – násobí se tu šestka jako číslo stvořitelské práce se sedmičkou jakožto číslem plnosti. V Ježíši Kristu bude Boží stvořitelské dílo naplněno. Ježíš je dokonalým obrazem Božím a tak se v něm naplňuje Boží cíl stanovený při stvoření člověka. Zároveň je tu stále oněch 3 × 14. Za číslem 14 vidíme Davida, protože jméno David se dá číselně vyjádřit právě čtrnáctkou. A tady přichází trojnásobný David, David vynásobený číslem Božství. Šlo by hledat ještě dál, ale to už bychom se pouštěli na zbytečně tenký led.
Už takto se nám zase vyjevilo, jak se v Ježíši setkává Božské a lidské. Jak je Pán Ježíš člověk jako my a zároveň je Božím Synem narozený z Marie Panny. Bůh za námi přichází v Ježíši Kristu a přichází cestou obyčejných hříšných lidí. Josefa s Marií si Bůh vybral, aby nám ukázal, že nikdy nepřestal být Bohem a přitom chce být blízko nám lidem. Opravdickým lidem. Lidem z masa a kostí. Chce být spojený s našimi lidskými osudy. S osudy hrdinů i hříšníků. Je člověk naplno. V jeho rodokmenu vidíme lidi, kteří hřešili a činili pokání i lidi, kteří hřešili a k Bohu už cestu nikdy nezačali hledat. A kvůli takovým Bůh přichází.
Bylo by nám lehko hlásit se k Abrahamově víře, k Izákově skromnosti, k Jákobově vytrvalosti, k Davidově statečnosti, k Šalomounově moudrosti. Jenže, jak uvidíme, tak ten rodokmen je plný osudů mnohem pochybnějších. To abychom věděli, že ať jsme jacíkoliv, tak kvůli všem přichází Ježíš jako Immanuel, tedy „Bůh s námi“. Chce být s námi nejen tam, kde si z nás mohou druzí brát příklad, ale i tam, kde je naše jednání velmi pochybné. A chce být s námi i tam, kde je naše jednání docela špatné, protože kvůli tomu přišel, aby zmařil činy ďáblovy (1J 3,8).
Rodokmen začíná Abrahamem. S tím Abrahamem, kterého Bůh určil za otce hlučícího davu pronárodů (Gn 17,5). Tady začínají dějiny Božího lidu, dějiny vyvolení – a tady také začíná Ježíšův rodokmen. Již od samého začátku Božího lidu měl Bůh svůj cíl, ke kterému směřoval. Abraham, Izák, Jákob. Jákob měl dvanáct synů, ze kterých vzešlo dvanáct pokolení Izraele. Jeden z nich se jmenoval Juda. Čtvrtý syn Jákoba a Líi. Po něm mají Židé svoje označení „Jude“ – „žid“. Slušný chlap – byl to on, kdo zachránil svého bratra Josefa před smrtí (Gn 37,26n) a za dalšího bratra Benjamína se tátovi životem svých dětí také zaručil on (Gn 44,33n). Ale ta děcka se mu nějak nevyvedla. (Gn 38)
Judův prvorozený Er byl v očích Hospodinových zlý, a proto jej Hospodin usmrtil. Zbyla po něm bezdětná vdova Támar. Pro takovéto případy měli Izraelci jasné pravidlo – o potomstvo se švagrové postará mladší brácha, aby majetek zůstal v linii prvorozeného. To se mladšímu bráchovi nelíbilo. Odmítl to, protože by raději dědil sám. Tak Bůh potrestal smrtí i jeho. Nejmladšího ze svých synů už Juda dát Támar nechtěl. Říkal si, že ta ženská zjevně nosí smůlu a on by nechtěl přijít o posledního syna.
Když Támar viděla, jak to vypadá, převlékla se za prostitutku a na tchána si počkala někde u silnice. Nepoznal jí. Užil si a jel dál. Támar otěhotněla a když ji chtěli jako cizoložnici potrestat, vysvětlila všem, kdo je otec. Juda uznal, že není proč trestat a ona se vrátila domů. Po čase měla dvojčata. Juda měl Farese a Záru z Támary… No – není to zrovna rodinná historka, se kterou by se člověk chlubil.
Fares měl syna Chesróma, Chesróm Arama. Aram měl syna Amínadaba, Amínadab Naasona, Naason Salmóna, Salmón měl syna Boaze z Rachaby… Rachab se nemusel převlékat za prostitutku. Ta jako prostitutka přímo pracovala v pohanském Jerichu v době, kdy se k městu blížil Jozue. V jejím podniku se tehdy ukrývali izraelští zvědové a Rachab se i s rodinou jako jediná přidala na jejich stranu a tak přežila dobytí města. Vdala se za jednoho z izraelských vojáků a měla s ním syna Boaze. Rachab také není úplně předek na chlubení.
Boaz měl Obéda z Rút… Po pohanské aramejce Támar a pohanské jerišance Rachab teďko pohanská moábka Rút. S ní pak další historka, která se vypráví (když už vůbec!), tak až když se pošlou děti spát, protože Rút prostě vlezla Bóazovi do postele. Bóaz byl slušný chlap a tak si Rút vzal za manželku. Někdo by mohl říct, že to byl spíš ňouma, který se takhle nechal uhnat – kdo ví, co se mu tak po svatbě za zády v jeho rodném Betlémě vykládalo. Asi nic moc lepšího, než se o pár století později v tom samém Betlémě vykládalo o Josefovi, snoubenci těhotné Marie. A přitom to byli jeden jako druhý výborní chlapi, kteří dokázali ve svém životě spojit spravedlnost a milosrdenství. Nikdo se to o nich nedozvěděl – jen ty jejich ženské to věděly, že si našly bezvadného chlapa. Nebo snad můžeme říct – že jim Pán Bůh poslal do cesty bezvadného chlapa.
Linie pokračuje dál. Obéd měl Isaje, a Isaj Davida krále. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy… Tak ženě Urijášově Pán Bůh bezvadného chlapa fakt neposlal. Tedy přesněji řečeno – poslal. Poslal jí Urijáše, kterého si také vzala za manžela. To byl bezvadný chlap. Ale král David ho nechal zabít, aby si mohl beztrestně užívat s fešnou vdovou. Užil si – narodil se jim syn, co se potom stal králem. Šalomoun, pověstný svou příkladnou moudrostí. A také svým zcela nepříkladným vztahem k ženám.
Šalomoun měl syna Roboáma, co se mu pro jeho nafoukanost rozpadlo království pod rukama. Roboám Abiu a pak už to běží dál jmény, která nám nic moc neřeknou, ale jsou to lidé nejrůznějších kvalit, Asaf, Jóšafat, Jóram, Uziáš, Jótam, Achaz, Ezechiáš (dobrý král a věřící žid) a jeho syn Manase (schopný král, ale zato modlářský darebák), po něm kraťoučce Amos a pak Joziáš (snad nejlepší panovník, co kdy židé měli), Jechoniáš (kterého v poutech odvlekli do Babylóna), Salatiel, Zorobabel, Abiud, Eljakim, Azór, Sádok, Achim, Eliud, Eleazar, Mattan, Jákob a Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. Tesař a jeho záhadně těhotná snoubenka.
Do pikantních historek o Támar, Rachab, Rút a Bat-Šebě Marie zapadne. Ale opravdu je tohle ta správná rodina pro Boží dílo v tomto světě? Opravdu je tohle ten správný způsob, jak se Bůh má stát člověkem?
Nu – zjevně si to ta Pán Bůh sám vybral. Pán Ježíš není výdobytek nějakého našeho mocného lidského snažení. Bylo to svobodné Boží rozhodnutí, že vstoupil do této linie dobráků i darebáků. Lidí zbožných i modlářských bezbožníků. Těch, co prožili život jako v bavlnce i zoufalců volících zoufalá řešení. Úspěšných i zkrachovanců.
Protože to jsme my. Dobráci i darebáci. Zbožní i modláři. Pohodáři i zoufalci. Úspěšní i zkrachovanci. Pro nás pro všechny chce být Immanuel, Bůh s námi.
Narozený jako nemanželské dítě, přičemž o zázračnosti narození věděli jen Marie, Josef a dva andělé, co jim to kdysi vysvětlili. Zbytek světa si může šuškat kdo ví co a dost možná si také šuškal. Dochovaly se posměvačné historky odpůrců křesťanství o tom, že Ježíš byl synem jakéhosi římského vojáka. Bůh do této situace dobrovolně vstoupil, abychom my věděli, že žádné ponížení mu není cizí. Byl ochoten vystavit se pomluvám, falešnému osočování.
A zároveň nezapomeňme, že Bůh si nevyvolil jednu speciální sortu lidí. Nevyvolil si bohaté, ale ani chudé. Nevyvolil si úspěšné, ale ani životní ztroskotance. Přišel kvůli všem. Nikdy nebudeme v situaci, kdy bychom si mohli říct, že do ní Kristus nechce být s námi. A ne jen tak být s námi! Chce být Immanuel! Chce být s námi Bůh. Ve všech našich vzletech i pádech. V situacích úžasných i nejtrapnějších – tam všude je s námi Bůh.
Nechť je nám toto poznání povzbuzením do všech zápasů začínajícího roku.
Amen.