Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
V jednom ze spisů, který se nedochoval, ale jeho existenci dokládají církevní otcové, v tzv. Hebrejském evangeliu, se vypráví o tom, jak se Ježíšova matka a jeho bratři chystají na cestu za Janem, aby se dali pokřtít. A Ježíšovi se nechce, neboť neví, proč by se měl nechat křtít na odpuštění hříchů, když v ničem nezhřešil. Příběh nese značně legendární rysy a je spíš úsměvný. Nemůžeme mu však upřít, že pokládá otázku, již si klade pozorný čtenář také dnes: Proč má být Ježíš pokřtěn? Potřebuje vůbec křest? Spíš bychom čekali, že rovnou pokyne Janu Křtiteli, postaví se jeho místo a sám ho pokřtí. Ostatně, mnohem víc by to odpovídalo tomu, co Jan o Ježíšovi už dříve říkal – že za ním přichází Ten větší.
Tuto otázku o Ježíšově křtu si položil i Křtitel sám, to jsme četli. Doslova v textu stojí, že se Jan Křtitel pokřtění Ježíše houževnatě bránil. Připusť to nyní, říká Ježíš jako odpověď na Janovo odmítání. Připusť to nyní, neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá. To jsou vůbec první vlastní Ježíšova slova, první jeho přímá řeč v celém evangeliu.
Připusť to nyní, Jane Křtiteli. Připusť a vezmi vážně, že Bůh jedná a takhle to chce. Ty to vidíš jinak, máš svou představu. O křtu, o Bohu, o přicházejícím Spasiteli, jemuž se uctivě zdráháš i rozepnout řemínek u boty. Pohni v sobě něčím. Připusť, že Bůh může být i v obyčejném člověku. Připusť, že Bůh sám může chtít být jedním z lidí. Vezmi to tak, že ani ty, jako velký, ba největší prorok, Pánu Bohu úplně nerozumíš. Připusť, že Boží pojetí světa je prostě jiné, než tvoje představy o něm. Připusť to, milý Jane Křtiteli. A připusť to i ty, čtenáři nebo čtenářko o dva tisíce let později.
Jan to pochopil. Už Ježíšovi nebránil. Ale snadné to nebylo. Není snadné uvěřit tomu, že by se někdo jen tak vzdal svých práv, svého postavení, svých výhod. Nadávám, když stojím v koloně a někdo s kmotrovskou značkou ji sprostě předjede. Nejlepší lístky na fotbal vždycky dostanou sponzoři. A když si na letišti připlatíte, nemusíte čekat na odbavení. A Ježíš? Stojí ve frontě, neběží do čela s cedulkou VIP. I když by mohl. Svoje lidství si neusnadnil ani v Getsemane, ani na kříži. Ale ani tady, na samém začátku své mise. To je signál, znamení, že od začátku je člověkem jako my. S námi a pro nás.
Jestliže se pak stane něco vpravdě velkolepého, totiž ta scéna, kdy se otevřou nebesa a ozve se Boží hlas, je to proto, aby bylo jasné, že to celé není omyl nebo nedopatření.
Toto je můj milovaný syn, toho jsem si vyvolil. Slyšíte, svědkové u Jordánu, i vy, svědkové, kteří čtete Písmo třeba v neděli ráno 11. ledna 2015. To je On. Ten, který vystál frontu. Ten, který si na nic nehrál. Ten, který nepřiletěl soukromým vrtulníkem, aby se vzápětí vznesl do nebeských výšin, odkud snad někdy dohlédne i na tuhle tvrdou a bezútěšnou zem. Tady ho hledejte. Nehledejte zázraky v nebeských výšinách nebo klenbách kostelů. Tady se rozhlížejte kolem sebe.
Ježíš byl od počátku také člověkem – se vším, co k tomu patří. Taková je cesta, kterou si zvolil: stát s námi v jedné frontě a jet po dálnici v jedné koloně. A tím pádem taky znát naše starosti, vědět o našem trápení. A stát vedle nás v ohrožení. A vzít za ruku, když už nevíme, jak dál. A podat kapesník, když se po tváři koulejí slzy. Tohle je Ježíš Kristus, to je ten vánoční Immanuel, totiž s námi Bůh.
Připusť to, říkal Ježíš sám Janu Křtiteli. Připusťme to. Tak to prostě je. A jestli je to málo vidět, zkusme se tomu otevřít. V modlitbě, v písničce, v rozhovoru, v přijetí odpuštění, v darech chleba a vína – připusťme to, že Ježíš je Immanuel, totiž Bůh s námi.
Ježíšův křest, četli jsme, je součástí Božího plánu. Ano, je překvapivý, ale Boží jednání bývá překvapivé. Možná schválně, aby nás to zarazilo, abychom připustili, že tady se děje něco jinak, neobvykle, nestandardně. A abychom z toho měli radost a užitek.
A dál? Ježíš je pokřtěn, ale zůstává člověkem. A aby to Matouš ještě názorněji svým čtenářům ukázal, přichází tajemný příběh o pokušení, který jsme četli jako základ kázání. Můžeme si jej představit jako divadelní nebo filmovou inscenaci. Má hned tři dějství, v nichž pokaždé vystupují dvě postavy: Ježíš a ďábel. Střihem se mění se scénické prvky: poušť, svaté město, nakonec panoramatický výhled z vysoké hory. Ale dialogy hlavních protagonistů se vlastně opakují.
Postava ďábla, tedy jakéhosi ztělesněného zástupce koncentrovaného zla, a Ježíše Krista, tedy toho, který přišel ďábla definitivně porazit, působí tak trochu jako z říše snů nebo zvláštních vizí, které se odehrávají kdesi v jiných dimenzích, člověku sotva přístupných. Literární kritik by možná učeně poznamenal, že před sebou máme alegorický souboj černé a bílé, dobra a zla, dialog a střet mezi výsostmi a peklem, světlem a temnotou.
První pokušení, ďáblova výzva udělat z kamenů chléb, je vpravdě ďábelské, ne jen proto, že Ježíš čtyřicet dnů nejedl. Ale považte: copak by takový zázrak (ideálně, kdyby se odehrával na pokračování) nevyřešil rázem sociální situaci hladového a chudého světa? Že Ježíš nakonec chudé nasytil a nasycovat, to víme z dalších příběhů. Ale tady to neudělá. Místo toho říká něco hlubšího a mluví o duchovní nouzi. Nedostatek míváme také ve víře, v odpovědnosti, ve smyslu pro spravedlnost. Nejen chlebem živ jest člověk… Člověk nežije jenom tím, že je biologicky zajištěn. Jako člověk, jako skutečně lidská bytost existuji nejen díky chlebu, ale díky společenství s Bohem a s lidmi. Žít v Kristově příkladu neznamená pouze zajištění materiálního přežití, ale starost o své celé lidství – i zevnitř.
Pokušení číslo dvě staví na zázraku. Proč by Ježíš nemohl bezpečně skočit z vysoké věže chrámu, když jinde říká, že je schopen ho zbořit a za tři dny postavit nový? Pokušení naplnit svět náboženskými senzacemi a zázraky Ježíš také odmítá. Boží Syn nebude především oslňovat mimořádnými schopnostmi. Nejde o zázrak, ale o hlubší skutečnost, k níž odkazuje. Žít v Kristově příkladu neznamená hledat senzační a ohromující zázraky, ale to, co je za zrakem, tedy skutečným smyslem zá-zraku.
Třetí a poslední zkouška je pokušení moci. To všechno ti dám, ukazuje ďábel na svět a vládu nad ním. Ve filmu Ježíš z Montrealu se tato scéna působivě odehrává v mrakodrapu nad zářícím velkoměstem. Klidně si představme New York, Wall Street, Dubaj nebo třeba Pražský Hrad. To všechno ti dám. Moc, bohatství, vliv, život v luxusu. Má to jen malou podmínku: Padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět, říká ďábel. Když i toto Ježíš striktně odmítne, ďábel zmizí, protože dobojoval. A na scéně jsou andělé. Kristus nezvolil život s mocí a v moci, ale - možná překvapivě - život bez moci, dokonce (viděno pašijovým obrazem cesty na kříž) život v bezmoci. Žít v Kristově příkladu znamená také žít v lásce, v oběti, životě pro druhé.
Opona se zatahuje a běží závěrečné titulky. Odcházíme ze sálu nebo od televizního přijímače. Co jsme to vlastně viděli? Jak se nás to týká? Jak nás to oslovuje? Přinesl ten příběh o třech dějstvích odpověď na naše otázky? Promluvil do našich vlastních životů, pokušení, různých bolestí a nezvládnutých situací? Promluvil do kontextu světa, v němž žijeme? Nečekali jsme přece jen trochu víc – od toho, který byl nedávno označen hlasem ze samého nebe jako „ten vyvolený Boží syn“?
Přece v tom příběhu nejde o nějaké absurdní nebeské klání. Jestliže Ježíš je ten Immanuel, tedy Bůh s námi, pak se jeho příběh má týkat i nás. Evangelista Matouš tuto epizodu nejspíš schválně zařadil právě sem, tedy hned za Ježíšův křest a ještě před příběhy o jeho působení ve světě. Snad bychom tu zvláštní inscenaci o dvou hercích mohli číst jako vysvětlující poznámku na úvod. Takové často kladené otázky (FAQ), řečeno jazykem internetových diskusí. Přečtěte si to dřív, než se pak budete ptát u dalších kapitol a úvah, kdo je vlastně ten Ježíš z Nazareta. Vlastně jsme četli takový příbalový leták pro čtenáře evangelia. Ten je dobré prostudovat ještě před dalším použitím evangelia, abychom předešli nežádoucím účinkům.
Ježíš byl v plnosti také člověkem. A platí to i pro tento příběh. Nebyl jen nebeskou bytostí, jež by proplula životem v Syropalestině okolo roku nula bez ztráty květinky. To víme nejlíp z pohledu na kříž na vrchu zvaném Golgota. Ale už od začátku to má být zřejmé. A od začátku také má být zřejmé, že to není mýlka. Toto je vpravdě Syn Boží a Immanuel, Bůh s námi. Hned po křtu ovšem přicházejí i těžkosti a pokušení. To známe. Těžkosti a pokušení se nevyhýbají ani odhodlaným a odpovědným křesťanům. Ovšem – ani Syn Boží toho není ušetřen. Proto k němu můžeme uprostřed těžkostí a pokušení volat, proto můžeme důvěřovat, že je v tom všem s námi. On to zná. On to sám prožil.
Tři cesty Ježíš hned na počátku odmítl. (1) Skutečné nasycení neznamená lacině ucpat ústa. (2) Skutečný zázrak nespočívá v senzačním, smysly ohromujícím zážitku. (3) Skutečná moc a vliv se nezískávají všemi prostředky (jak naposled bolestně ukázaly události v Paříži), a to ani tehdy, když moc Boží působí spíš jako bezmoc. Ovšem: (1) Nasycení na Ježíšově cestě ještě přijde. (2) Zázraky také přijdou. A (3) bezmoc se projeví jako veškerá moc na nebi i na zemi, jak čteme v samém závěru Matoušova evangelia.
Tahle moc, věřím, je ještě jiná a děje se jinak, než bychom možná čekali. Ježíš není a nemá být ani zázračným chlebodárcem, ani magickým léčitelem a ochráncem, ani politickým držitelem moci. Skutečná Ježíšova moc se, věřím, odehrává třeba tam, kde lidství a lidská důstojnost nejsou prázdnými pojmy. Nebo tam, kde je nám dáno vidět do hloubky věcí, do prostoru za zrakem. Nebo tam, kde se navzdory „blbé náladě“ nevytratila skutečná pravda a láska – třebaže se jimi mnohde tak ošklivě pohrdá. Tam, kde tíži výčitek přikrylo odpuštění. Tam, kde jsme uprostřed těžkostí a pokušení prožili, že nás Někdo vede za ruku. A také tam, kde si navzdory turbulencím života podržíme pevnou naději, že Boží moc a vítězství nad ďáblem jednou zažijeme v plnosti. A to bude jízda!
Amen.
Pavel Hanych