Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Izraelský deník HAARETZ, vydání třeba z 8. února roku 30. Zpravodajský titulek: Šok! Zázračný léčitel obrací zemi naruby!
(Gadara poblíž Galilejského jezera, od našeho zvláštního zpravodaje.) Po zázračném utišení bouře na Galilejském jezeře pokračuje Ježíš z Nazareta (30) ve své podmanivé misi. V minulém týdnu došlo u jezera k incidentu, kdy se Ježíšovým zásahem utopilo velké stádo vepřů. Jednatel místního vepřína Áron Štern pro deník HAARETZ uvedl, že vzhledem ke značným ztrátám podává na Ježíše z Nazareta trestní oznámení. Smluvní pojišťovna údajně odmítla plnění škody se zdůvodněním, že jde zjevně o zásah vyšší moci, na něhož se nevztahují pojistné podmínky. Nedaleko jezera se v úterý odpoledne shromáždili také aktivisté z hnutí Greenpeace a provolávali hesla jako „Zahynuli vepři, jsme s Ježíšem ve při.“ Většina obyvatel našeho regionu je ovšem z Ježíše nadšená. Svědkové mezi zástupy v jeho okolí vypověděli, že byli v posledních dnech svědky mnoha uzdravení. Naše redakce přímo byla u posledních dvou. Čtěte dál…
Začalo to děsivě. Bolest, smutek, zoufalství. Tragická zpráva se rozšířila kolem místní synagogy a těžce se dotkla rodiny jejího představeného, který se podle některých zdrojů jmenuje David Jairos. Po krátké nemoci zemřela jeho dvanáctiletá dcera. Smrt milovaného dítěte zasáhla celou rodinu i široké okolí. Jairos (35) se přesto nevzdal a vyhledal zázračného Ježíše. Naše redakce byla u toho. Ježíš právě rozmlouval v kavárně se zástupci farizejských intelektuálů. Jairos se poklonil a v důvěře Ježíše oslovil. Ježíš okamžitě vstal, zaplatil útratu a pokynul svým žákům, aby šli s ním a vydali se směrem k Jairově domu. Cestou stihl odmítnout několik žádostí o rozhovor, ale vzhledem k aktivnímu a početnému davu jeho přívrženců zabralo přemístění k Jairovi poměrně dlouhou dobu.
Během cesty se navíc přihodila další podivná věc. Žena z davu, jejíž jméno redakce zná, ale na její přání je nezveřejňuje, přistoupila zezadu k Ježíšovi a dotkla se jeho pláště. Ježíš to zaregistroval, obrátil se k ní a prohlásil: „Tvá víra tě zachránila.“ Podle výpovědí svědků po Ježíšově odchodu žena uvedla, že jí v tu hodinu ustaly zdravotní potíže, s nimiž zoufale a neúspěšně bojovala už 12 let.
Když Ježíš konečně doputoval do Jairova domu, byla už na místě pohřební služba. Ozývalo se vzlykání, mnoho lidí nosilo květiny a mnoho lidí nosilo černé brýle. Na místě se už také připravovala pohřební slavnost, hudebníci ladili nástroje. Všechny účastníky této podívané včetně akreditovaných novinářů ovšem Ježíš bez milosti vyhnal. „Jděte odtud, ta dívka neumřela, ale spí,“ uvedl doslova. Lidé odcházeli a nevěřili. Dokonce se ozval posměšný smích. Našemu zpravodaji se podařilo alespoň zpovzdálí sledovat, co se bude dít. Na vlastní oči pak viděl, jak Ježíš vzal tu dívku za ruku a ona vstala. Zpravodajské štáby včetně deníku HAARETZ ihned rozšířily tuto zprávu do širokého okolí.
Psycholožka Sára Leitnerová komentuje situaci ženy trpící krvácením.
Žena, která se dotkla Ježíšova šatu, podle svých slov dvanáct let trpěla krvácením. Některé výklady z oblasti psychosomatické medicíny tvrdí, že menstruační poruchy mívají často psychické pozadí, souvisejí nezřídka s psychickými zraněními v oblasti sexuality. Ta žena byla nejspíš zraněna uvnitř, ve své intimní sféře. A tím byla silně poškozena v oblasti náboženské, duchovní a společenské zároveň: nesmíme zapomenout, že žena, která krvácí, je podle platných zákonů považována za rituálně nečistou, nesmí se nikoho dotknout a nikdo se nesmí dotknout jí. Kromě těžké zdravotní diagnózy tak byla typickým příkladem toho, čemu říkáme sociální vyloučení. Ona byla vyloučena ze společnosti, byla vyloučena z bohoslužby, nikdo s ní nechtěl nic mít, nikdo si jí nevšímal, nikdo ji ani nepohladil – jak by taky mohl. Podle některých zdrojů se sama aktivně léčila, vynaložila nemalé investice do lékařské péče, ale ty k ničemu nevedly. Přišla údajně o všechno a šlo to s ní stále k horšímu.
Milí čtenáři, shodneme se v tom, že počínání ženy působí podivně až skandálně.
Co to je za bizarní úvahu – dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna? Má snad Kristus na sobě kouzelný plášť, který jen tak za pochodu uzdravuje a léčí všechny neduhy?
Ale buďme k té ženě trochu milosrdnější a přihlédněme k jejím motivům. Ona jednala, protože to už nemohla vydržet. Ta touha po dotyku, po vyjití z té izolace už byla nezvladatelná. Šlo sice o dotyk zoufalý, ale i tak to byl dotyk touhy, důvěry, možná poslední naděje. Nenechala si kritický odstup, nezůstala v roli pozorovatele a diváka. Šla do toho. I s rizikem, že bude odmítnuta a veřejně zostuzena. Vždyť to bylo vlastně porušení Zákona. Vždyť, viděno očima Zákona, učinila Ježíše rituálně nečistým!
Teprve když po Ježíšových slovech musela vystoupit z anonymity davu, teprve když viděla, že už nezmizí po anglicku, přišla, padla mu k nohám a s bázní a třesením mu pověděla celou pravdu. Teprve tehdy byla vpravdě uzdravena, totiž zachráněna. Teprve tehdy se naplnilo to, čemu dala zelenou tím drzým nebo spíš zoufalým gestem předtím. Teprve tehdy Ježíš pravil, tvá víra tě zachránila. Ona byla totiž nejen zbavena symptomů své choroby, ale také vyvedena z té izolace, z té nečistoty a ztracenosti. Byla vrácena do plného, celistvého života uprostřed lidí. A k tomu dostala nový výhled.
Ta nešťastná šťastná žena možná nejdřív hledala zázrak, kouzlo, viditelný nevysvětlitelný jev. Ježíš však místo toho poukáže na něco vnitřního, co je vlastním obsahem zázraku, a právě proto je to mimo naše vidění, vlastně za-zrakem. Tvá víra tě zachránila. Tvá víra ti otevřela oči, abys viděla dál. Tvá víra tě ujistila o dobré budoucnosti, která ještě není vidět. Asi proto jsou příběhy tohoto Ježíše z Nazaretu plné zázraků – a přitom nejde o ty zázraky samotné, jako spíš o to, k čemu míří, k čemu odkazují. Tedy k tomu, co je za horizontem našeho dnešního vidění, tedy za-zrakem.
Tvá víra tě zachránila, říká Ježíš. Nikoli ty sama ses zachránila, ani tě nezachránila náhoda nebo osud nebo jiný neidentifikovatelný jev. Zachránila tě tvá víra. Spojení Božího jednání a lidské aktivity tu vytvořily prostor pro zahlédnutí toho, co je za-zrakem. A právě v tomto prostoru uzdravujícího setkání tváří v tvář, kde člověk může s důvěrou vypovědět celou pravdu, právě tam se ukazuje, co je víra. Více se dočtete v páteční příloze Zdraví a lifestyle.
Pane Jaire, jaké máte pocity, jaká je nálada v týmu?
Tak určitě jsem šťastný, že to tak dopadlo. Velký dík Ježíšovi. Nejen za to, co udělal, ale vůbec za to, že mezi nás zavítal, že nás neodmítl. A že vůbec přišel, jako myslím na tenhle svět. To je důležité. Vsadil bych se, že píšeme dějiny.
Co vlastně říkáte té neuvěřitelné záležitosti?
Ona je neuvěřitelná? Já jsem tomu věřil od začátku. Proto jsem za Ježíšem šel. Věřím, že má velkou moc. Tak velkou, že přemůže i smrt. Však jste to viděli.
Jak se daří dcerce teď?
Dobře. Něco pojedla, je trochu unavená, ale jinak je jí dobře. Šla si ještě na chvíli lehnout a teď spí. Opravdu jenom spí! (smích)
Co budete dělat teď?
Půjdu poděkovat do synagogy. A pak to s rodinou trošku oslavíme…
Dočetli jsme noviny a dopili kávu. Snad to bylo docela zajímavé počtení, ale – co s tím dál? Jak Boží moc funguje nebo nefunguje v dnešním světě? Jo, žít tak v Ježíšově době a potkat ho, jako tenkrát Jairos, nebo se ho aspoň dotknout, jako ta ubohá žena z davu… Jak by to bylo krásné – jenže ono není. K čemu nám jsou slova o velkém uzdravování před dvěma tisíciletími?
K napodobování? To jde ztěžka. Můžeme připustit schopnosti či dary lidových léčitelů, známe i případy, kdy lékaři kroutili hlavou nad pozitivní změnou zdravotního stavu. Mnozí mají velkou zkušenost s mocí modlitby. Ale globálně vzato, zázraky se nedějí ani ve vyspělé medicíně a lidský život je stále tak křehký, zranitelný a pomíjivý!
Proč jen si to dokážeme uvědomit až ve chvíli, kdy nemoc nebo dokonce smrt zasáhne naši blízkost? Proč jsme tak málo připraveni? Čemu se divíme? Co může být v životě běžnějšího, obyčejnějšího než právě konec, smrt? Tak obyčejná, až to leká / smrt, kterou nikdo nečeká / přijde jak smutek na člověka / jak blízká známá z daleka…, píše velký básník Jan Skácel.
K čemu nám jsou dnes ráno slova o uzdravování? Snad nám chtějí bibličtí svědkové na některých neobyčejných věcech připomenout, že svět neplyne odnikud nikam, bez směru a cíle, bez kapitána. Snad nám chtějí ukázat, že Kristus sice mnohé uzdravil, ale rozhodně ne všechny. A především to nebylo a není cílem jeho pozemské mise. Tahle mise šla hlouběji. Symbolicky i doslova, to když ve vyznání víry říkáme: sestoupil do pekel. Kristus přišel a poznal smrt na vlastní kůži. Nepředváděl kouzelnické kusy, aby pak usedl na mrak a zase zmizel – bez bolesti, bez ztráty květinky. Kristus poznal všechnu lidskou bolest a bídu na vlastní kůži. To si každý může přečíst. Poznal i smrt, nic mu nezůstalo skryto. Proč? Z lásky k člověku.
Podobně pak můžeme rozumět i slovům starozákonního žalmu, který jsme četli na úvod bohoslužeb: Hospodin uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje. Uzdravení pak není jen záležitostí těla. Uzdravení není jen záležitostí života a pozemského bytí. Ta zkroušenost v srdci je nedostatek naděje, nedostatek dobrého výhledu. A z toho Hospodin pomáhá, z toho Hospodin uzdravuje, jak jsme četli. Protože jeho láska platí navzdory všem překážkám, navzdory všem bolestem, dokonce navzdory smrti platí. Přetržení času pozemského života neznamená přetržení Hospodinova času a jeho lásky k člověku. To podstatné zůstává – nikoli v naší blízkosti, nýbrž v Boží blízkosti. „Smrt již nemá práva“, budeme zpívat za chvíli. Smrt nemá jiného práva, než přijít, dostavit se. Snad to může být i někde vidět: na naší vděčnosti, pokoře, lásce i otevřenosti vůči Bohu. Na tom, že nedopustíme, aby nás ovládla beznaděj a prázdnota.
Amen.
Pavel Hanych