Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
slyšíme co Pán Ježíš dělal – obcházel všechna města i vesnice, učil, kázal a uzdravoval. Je to jakési shrnutí jeho dosavadní činnosti. Tato jeho práce má zatím velmi pozitivní ohlas. Jsme stále ještě na počátku jeho působení a tak sporů se zákoníky a farizeji je maličko. Zato zeširoka zdaleka přicházejí lidé, aby na vlastní oči viděli, na vlastní uši slyšeli a také na vlastní kůži prožili, co tento Ježíš dělá. Ježíš sice „obcházel všechna města i vesnice“, ale obejít opravdu všechna města i vesnice, to dost dobře jeden stíhat nemůže. Proto lidé z těch měst a vesnic vycházejí ven, jdou za Pánem Ježíšem, hledají ho.
Ano – dokonce přišli až za Ježíšem. Když si představíme tu situaci, ve které se dnešní biblické čtení odehrává, tak jsou to zástupy, které Pán Ježíš na vlastí oči vidí. Jsou to tedy lidé, kteří sami Ježíše vyhledali, sami za ním přišli. Přišli z nejrůznějších končin. Přišli zeširoka zdaleka – a přišli s nějakými představami, s nějakým očekáváním. To nejsou lidé, kteří by měli ve všem jasno! Dokonce ani toto setkání s Ježíšem nevyřešilo všechny jejich potíže. Pořád je v nich ještě spousta vnitřního zmatku. Pán Ježíš to dobře vidí a popisuje je jako zmatené stádo, které vlastně vůbec neví, kam jít a co dělat, aby našli dobrou pastvu. Jsou vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře, protože sami si nedokáží najít odpověď na všechny otázky, které mají.
Situace tedy vypadá tak, že někde stojí Pán Ježíš, v nejbližším kruhu okolo něj jeho učedníci a pak kam až oko dohlédne, tak postávají lidé a naslouchají. Izraelci. Židé. Příslušníci Božího lidu, kteří čekají, že tenhle prapodivný nazaretský rabbi Ježíš třeba v jejich životě něco změní. Oni jsou židé a on je žid. To je v tuto chvíli důležité – proto mu předem důvěřují, že jim třeba pomůže vyřešit jejich problémy. Konec konců – říká se o něm ledacos! Ale na druhou stranu – znáte to, lidé toho napovídají… Proto spíš tak opatrně sondují, co a jak.
Za dva tisíce let se situace se zas tak moc nezměnila. Pořád je tu velké množství lidí zmatených a nejistých. Co je dobré a co zlé? Co mám dělat, abych žil šťastný a spokojený život. Co mám udělat, abych ze svého života odstranil, nemoc, smutek, strach, spory a hádky, chudobu… Je toho mnoho, co lidi trápí a oni by to chtěli vyřešit. Hledají někoho, kdo jim v tom pomůže. I oni jsou jako to zmatené stádo, které by chtělo najít dobrou pastvu, ale chybí pastýř, který by k ní stádo dovedl. Ptají se lidí, ke kterým mají důvěru – příbuzných, známých, sousedů, spolupracovníků. Ptají se na jejich zkušenosti, protože mají předem důvěru, že by je ten který přítel nesvedl na scestí.
Žel – toto očekávání nebývá ani zdaleka naplněno. Ani za časů Pána Ježíše, ani dnes. Zmatená a bloudící stáda nenacházejí dobré pastýře, kteří by je dovedli na pastvy zelené a k vodám tichým. Stádo tu je, ale dosavadní pastýři selhali. V té situaci je obsažena nevyslovená obžaloba špatných pastýřů, kteří se špatně starali o svěřené stádo. Jak to, že jsou zmatení? Jak to, že se o ně nikdo nestaral? Jak to, že lidé, kteří měli otázky, tak zůstali bez odpovědí? Jak to, že pole, které je připraveno ke žni, tak není sklizeno?
Jistě – v rámci evangelia jsou to skryté výtky proti tehdejším duchovním elitám. Proti jeruzalémskému kněžstvu, proti zákoníkům a farizejům, kteří měli vést Boží lid. Zmatené stádo bez pastýře, pole připravené ke žni, kde ale nikdo nesklízí úrodu – to je Boží lid, který by si mohl užívat Božího požehnání (stádo na dobré pastvě) a zároveň nést dobré plody (pole připravené ke žni).
Je to ale i naše obžaloba, protože vidíme, že stejná bolest trápí i tuto dobu. Jak to, že jsme nedokázali pomoci těm, kteří jsou ztrápeni? Víme-li o dobré pastvě, tedy víme-li o tom, co dokáže život naplnit, přinést radost a pokoj – proč jsme k tomu nedokázali přivést lidi kolem nás? Tady nejde o žádné dalekosáhlé misijní výpravy. Jde o naše rodiny, o naše sousedy, o naše spolupracovníky. Jde o lidi kolem nás, kteří k nám mají důvěru, protože jsme jedněmi z nich. Jsme jim podobní.
Nezapomínejme, že i v rámci příběhu Matoušova evangelia jsme stále v rámci Božího lidu. I svým učedníkům Pán Ježíš řekne: Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. To, k čemu dnešní text vyzývá – to není misijní cesta za účelem přivádění nových učedníků ke Kristu, ale záchranná mise uvnitř Božího lidu. Podle toho pak také vypadají podmínky, za kterých je tato záchranná mise organizována.
Pán Ježíš povolává svých „Dvanáct“. To číslo má pochopitelně svoji hlubokou symboliku. Když bylo něco zvláštního, tak bral s sebou Pán Ježíš výrazně méně učedníků – typicky tři (Petra, Jakuba a Jana). Když bylo potřeba něco velkého, tak jich měl k ruce 70. Ale ta „Dvanáctka“ – ta je napořád zmiňována, aby posluchač věděl, že tady se děje něco pro Boží lid. Jde o tu vnitřní záchrannou akci. Pro všech dvanáct pokolení Izraele. I když již před staletími při asyrském a babylónském zajetí většina kmenů zmizela neznámo kam, tak pořád je dvanáctka číslo plnosti Božího lidu. Židé tomu rozumí a po Jidášově sebevraždě bude jednou z prvních Petrových starostí doplnit tuto dvanáctku zase do plného počtu. Sám bych řekl, že v tu chvíli už docela zbytečně, protože pak přišly svatodušní svátky, církev se vrhla na misii a v Bibli poté není o „dvanáctce“ ani jedna zmínka.
Teď jsme ale v jiné situaci. Teď jde Pánu Ježíši o „ztracené ovce lidu izraelského“. O církev, o Boží lid, který ale zmateně bloudí. Těch dvanáct, jejichž jména jsme slyšeli, Pán Ježíš vysílá do práce. Dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jako by se zopakovalo to, co dělal i sám Pán Ježíš.
Slyšeli jsme: Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu.
Nyní slyšíme: Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu … Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.
Ejhle! Je tam jeden rozdíl – Ježíš (1) uzdravoval (nemocné i posedlé), (2) kázal (evangelium království) a (3) učil v synagogách. Učedníci dostali moc (1) uzdravovat (nemocné i posedlé), mají (2) kázat (že se přiblížilo království nebeské) – a to je vše. To učení tam nějak chybí… Nemyslím, že to je náhoda. Jsou různé kompetence a ta, která umožňuje učit, vysvětlovat, promýšlet – ta je nejvyšší. Pomáhat ztrápeným v jejich nemoci, ať už je jakéhokoliv původu a projevuje se jakkoliv – to je mnohem jednodušší. A hlavně – s tím se musí začít. To první, co mají učedníci dělat, je prostě a jednoduše pomáhat svým na souvěrcům. Má-li kdo z nich problém, pak první úkol je řešit problém. Nemudrovat, nevysvětlovat, nepoučovat. Pomáhat – to je to, co mají udělat. Tím se projeví ono přibližující se království nebeské. Ježíš svým učedníkům řekl: kažte, že se přiblížilo království nebeské – a pak jmenuje konkrétní věci, kterými to mají učedníci dělat. Nenajdete tam žádné poučování, žedné vysvětlování, žádné sdělování hlubokých nadčasových pravd. Chceš lidem ukázat, že se přiblížilo království nebeské? Tak jdi, seber všechny síly, co máš a pomáhej jim. Máš-li síly, jaké měli učedníci Ježíšovi, pak uzdravuj nemocné, k životu probouzej mrtvé, očišťuj malomocné a vymítej démony. Máš-li síly menší, dělej to, na co Ti ty síly stačí.
K tomuto úkoly posílá Pán Ježíš své učedníky a pro zajímavost – posílá je po dvojicích. Tak to čteme výslovně v Markově evangeliu, že je Pán Ježíš poslal „dva a dva“ (Mk 6,7). V Matoušově převyprávění je to vyjádřeno výčtem, který kdo ví proč v ekumenickém překladu zmizel. Ještě kralická Bible ale překládá přesně podle originálu: Šimon, jenž slove Petr, a Ondřej bratr jeho. Jakub Zebedeův a Jan bratr jeho. Filip a Bartoloměj. Tomáš a Matouš, jenž byl celný. Jakub Alfeův a Lebbeus, přijmím Thaddeus. Šimon Kananitský a Jidáš Iškariotský, kterýž i zradil ho. Šest dvojic, které stojí za pozornost i jako dvojice. Tedy alespoň u těch, u kterých víme aspoň něco málo navíc.
Sourozenci jdou spolu – Petr s bráchou Ondřejem, Jakub a Jan Zebedeovci právě tak. Filip a Bartoloměj – nic moc o nich nevíme, ale ta jména jsou – na rozdíl od všech ostatních učedníků – dost pořečtěná. Tak zvaně „helenizovaná“. Podle jména, které jim rodiče dali, tak právě tihle dva vyrůstali v podobném kulturní prostředí tak nějak zesvětštělých židů. Proti tomu dvojice Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský – oba dva představují to nejdivočejší, co si dokážeme v tehdejším židovství představit. Revolucionáři, náboženští fanatici, teroristé. Šimon povstalec a Juda zabiják bychom mohli ta jména přeložit – vyložit.
U zbývajících dvou dvojic už nemáme informace, ale to, co vidíme na těchto čtyřech dvojicích, je docel srozumitelné. „Dvanáctka“ má oslovit celý Izrael. Celý Boží lid. Proto je potřeba najít reprezentanty jednotlivých skupin. Někdo musí vyrazit za obyčejnými lidmi z dělnických profesí a na to se hodí bývalí rybáři. Někdo musí vyrazit do hor, kde se v jeskyních ukrývají povstalecké skupinky. Někdo musí vyjít mezi ty, kterým se pod římskou nadvládou vlastně nevede nijak špatně a náboženství zas tak nehrotí – Filip a Bartoloměj mají ideální možnost přijít za lidmi, kteří se dívají na svět stejně jako oni. Jsou tu i ti, kteří na spolupráci s Římem vydělávají – a pro ty je tu celník Matouš. Úředník z berňáku, výběrčí daní. Z pohledu Šimon či Jidáše kolaborant. Kdyby vyrazil do hor, skončil by s podřezaným krkem někde ve skalní strži. Ale je tu i velká skupin židů, ke které patřil a kteří mu budou naslouchat rádi.
Jeden jako druhý, třetí, sedmý i dvanáctý jdou ve dvojici s člověkem, který jim je blízký a společně mohou jít k těm svým. K těm, ke kterým mají blízko. Ježíš počítá s tím, že budou místa, kde je nepřijmou. Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Ale nemá smysl to nějak „rvát přes vint“. Je potřeba jít za těmi, kteří moji pomoc přijmou. Království Boží přichází pro zélóty v horách, helenizované židy ve městech, chudé rybáře i bohaté celníky. Ti všichni mají poznat jeho moc a ta se pozná v okamžiku, když je jim pomoženo v jejich trápení. Až potom – někdy – časem bude příležitost i k tomu vyučování. Boží království ale přichází v moci.
To je i poselství dnešní příběhu. I nás Pán Ježíš posílá. Máme jít za těmi, kteří nám budou blízcí, kteří nám budou rozumět. Těm máme dát poznat, že království Boží se přiblížilo, změnilo k lepšímu naše životy a může k lepšímu změnit i ten jejich. Není naším úkolem je poučovat. Dokud neprožijí blízkost Božího království v jeho moci, tak by to dokonce bylo na škodu věci. Není ještě čas poučovat, dokud jsou zástupy vysílené a skleslé jako ovce bez pastýře. Tam, kde jim bude pomoženo, tak se budou sami ptát, kdo že je ten dobrý pastýř, který vede nás a může vést i je.
Amen.