Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
když začnu s tím veršem odzadu, tak to nejjednodušší pochopíme snadno. Jsme tu od toho, abychom hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Abychom hlásali mocné Boží skutky. Abychom dali lidem poznat Božím dílo. Ale jak?! Jak dát lidem poznat co v tomto světě dělal a dělá Bůh?
K tomu nám pomůže začátek onoho verše: Vy jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“. „Vyvolený rod“, „svatý národ“ a „lid náležející Bohu“, s tím se dá v zásadě dobře a rychle vypořádat bez nějakého zásadního promýšlení. To jsou popisy toho, co pro nás dělá Bůh. Bůh nás vyvolil, Bůh nás posvěcuje, Bohu patříme…
S „královským kněžstvem“ je to ale složitější. „Královské“ – dobře – je to odkaz na Krista. Jsme kněžstvo Ježíšovo, v tom není zádrhel. Ale kněžstvo? Jste kněží, říká nám apoštol Petr. Nad tím se budeme dnes zamýšlet – nad tím, co to vlastně kněží jsou a co to znamená, že jsme „kněžstvo“. Z toho (na rozdíl od toho, že jsme rod vyvolený, národ svatý, lid náležející Bohu) vyplývá nějaký kněžský úkol.
Jenže – co by to mělo být? Když čtete Starý zákon, tak se s kněžími setkáváme takřka na každé straně. Jenže pak přijde Nový zákon a křesťanská církev. A najednou kněží mizí. Náš dnešní text je jedním z mála v Novém zákoně, kde se vůbec pojem „kněz“ objeví i v souvislosti s křesťany. Evangelické církve, které se snaží vracet k biblickému chápání, tak přestaly své představitele nazývat výrazem „kněz“ a používají výrazy jako „farář“, pastor“, „kazatel“, „predikant“, „služebník slova a svátostí“, ale ne „kněz“. Proč?!
K pochopení pomůže, když si uvědomíme, že úloha kněze byla na prvním místě být prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Jeden člověk, který ty „náboženské“ úkoly plnil za druhé. Na prvním místě to byly oběti. Kněz je obětník. Ten, kdo obětuje. Než se objevila speciální vyčleněná skupina lidí, tak býval takovým knězem otec. V židovství tak vidíme obětovat Abrahama, Izáka, Jákoba… Pak byl knězem zvolen Mojžíšův bratr Aron a jeho potomci. Přes ně se pak kněžství přeneslo na celý jejich rod – Leví. Ti následně zajišťovali bohoslužebný život v Izraeli. Dělali to, co by tak říkajíc „normální“ lidé dělat nemohli – obětovali, učili, doptávali se Boha. Na to všechno je potřeba kněz. Bez něj to prostě nepůjde.
Z kněžství se stalo zaměstnání. Kněží měli nárok na pevné příjmy – pravidelně desátky z desátků, tedy jedno procento z úrody (Nu 18,26-28), k tomu každý třetí rok veškeré desátky (Dt 14,28; 26,12), nějaké platby při narození prvorozenců, část kořisti z války… a mimo jiné i třeba maso z obětí a k němu posvátné chleby, které se předkládaly na oltář a jednou týdně vyměňovaly. Ty chleby se nám tu ještě objeví, protože je Pán Ježíš zmínil v souvislosti sporu o práci v sobotu.
Zopakujme si ale to podstatné: Kněz zajišťuje veškeré bohoslužebné konání. Je prostředník mezi Bohem a lidmi. Když člověk nevěděl, co ve vztahu k Bohu dělat, zašel si za knězem a ten mu buď poradil, nebo to udělal za něj.
Takhle to v Božím lidu a vlastně po všem světě fungovalo po tisíciletí – a pak přišel Pán Ježíš a éra křesťanské církve. Najednou kněží mizí… Tedy – ono to není tak přesné. Objevuje se něco, čemu se říká „všeobecné kněžství“. Kněžími jsou úplně všichni. To, co měli dělat kněží zástupně za ostatní, to už musí dělat každý sám za sebe. Už tu není nějaký lidský prostředník, na kterého bychom mohli přenést svoji zodpovědnost. Ti, kteří uvěřili v Krista, tak se stávají kněžími se všemi funkcemi, které k tomu náleží.
Tak čteme o tom, že křesťané mají obětovat: apoštol Pavel píše do Říma (12,1), že křesťané mají sami sebe přinášet jako živou, svatou, Bohu milou oběť. To má být jejich pravá bohoslužba.
Máme být těmi, kteří se doptávají na Boží vůli a také ji předávají dál. Jistě – jsou chvíle, kdy Bůh neodpovídá. To známe již ze Starého Zákona, že ani kněží neměli patent na to, že Boží vůli znají vždy a za všech okolností. Ale pokud jim Bůh dal, aby odpověď znali, bylo jejich úkolem, posláním i povinností tuto Boží vůli vyřizovat lidem. Třeba připomínat, co Bůh už pro lidi vykonal. Přesně tak jsme my královské kněžstvo, které je povoláno k tomu, abychom hlásali mocné skutky Boží.
Máme tedy být kněžími. Každý sám ve svém životě máme konat bohoslužbu. Hledejme dál v Novém Zákoně, co to může být konkrétně! V listě Židům (Žd 13,15–16) třeba čteme: „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí.“ Chválit Boha a dobročinnost a štědrost – když chválíme Boha a když jsme štědří a nelitujeme peněz či energie na potřebné, tak plníme svoji kněžskou funkci.
V listu Galatským (6,2) čteme další známou větu: Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Zdůrazňuji teď ten „Zákon Kristův“, protože ten je tu ve zřetelné souvislosti se „Zákonem Mojžíšovým“. My už nejsme „Mojžíšovo kněžstvo“, ale „královské“, tedy „Kristovo kněžstvo“. Tak, jako kněží měli jako první na starosti plnit Mojžíšův Zákon, tak křesťané mají být těmi, kdo mají jako první na starosti plnit zákon Kristův. Mojžíšovým zákonem bylo obětovat zvířata na oltáři, Zákonem Kristovým je obětovat svůj čas a sílu na pomoc druhým. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.
Už se začíná ta správná křesťanská bohoslužba docela vybarvovat. Pro ještě lepší vybarvení nám poslouží dnešní první čtení – Ježíšův, který znesvěcuje sobotu. Tedy trochu přesněji – spor o jeho učedníky. On sám je celkem z obliga – nikde nečteme, že by sám trhal klasy. On se do té pomyslné „sklizně“ nezapojil, on sobotu neznesvětil. Situaci ale okamžitě využil k malému kázání.
Šlo o jídlo a sobotu, tak uvedl dva příklady – jeden o jídle a druhý o sobotě. Ten o jídle se týkal krále Davida, který nebyl knězem a přece jedl ony již zmiňované „předkládané chleby“, které měly sloužit výhradně kněžské obživě. Druhý se pak týkal soboty a kněžské bohoslužby, který musela být konána právě v sobotu a přece neznamenala porušení Desatera.
Ty příběhy spojuje až pointa, do které je nechá vyústit Pán Ježíš.
Pravím Vám, že zde je víc než chrám. Od tohoto místa se musíme odrazit. Proč Ježíš řekl tato slova?! Co tam tedy je přítomného, co je „víc, než chrám“? Tradiční výklady ihned myslí na Ježíše samotného. Ne, že by to nebyla pravda! Ale samotný Ježíš to tímto směrem nezacílil. Místo toho, aby mluvil o sobě, tak cituje proroka Ozeáše (6,6), že pro Boha má větší hodnotu milosrdenství, než oběti.
Když si ty Ježíšovy výroky rozříkáme podrobněji, tak z toho vyjde asi toto: farizejové – Vám jde o uctívání Boha. Dodržování Zákona. Teď jste viděli něco, co podle Vás porušuje Zákon a tak uráží Boha, který tento Zákon vydal. Co ale cení Bůh nejvíc?! To není mechanické dodržování nějakých pravidel, i když jsou to zásadně správná pravidla. Když jde o Vás samotné, dodržujte si to, jak uznáváte za správné. Dodržovat do puntíku každý předpis, omezit se na nejvyšší možnou míru, aby byly předpisy dodrženy – to je v pořádku. To je každého svobodné rozhodnutí.
Vůči druhým ale toto právo nemáte. Je-li ten druhý pod tlakem okolností a rozhodne-li se jinak, nemáte právo ho soudit, protože ho neodsuzuje ani Bůh. Bůh je milosrdný, chápe jeho nouzi a vidí ho jako nevinného. Buďte milosrdní jako Bůh. Milosrdenství má větší hodnotu, než dodržení předpisů. Když byl král David v nouzi, muselo jít oddělení chlebů výhradně pro kněze stranou. Když jde o okamžik, kdy má někdo hlad (obecně si pod tím představme jakoukoliv zásadnější životní nouzi), tak je zmírnění této nouze jasná priorita.
A že je zrovna sobota? Kněz v chrámu obětuje v sobotu a je to pořádku. Bohoslužba se tedy v sobotu konat smí, to není hřích, to není znesvěcení soboty přímo v chrámu, že kněz obětuje. Pro Pána Boha je ale milosrdenství ještě o něco víc, než oběti. Víc než chrám, ve kterém se obětuje, je tedy situace, kde je možno prokázat milosrdenství a toto milosrdenství prokázat. Člověk, je víc, než sobota a sobotní klid. Milosrdenství je víc, než kostelní bohoslužebné dění.
Abychom nepřestřelili na druhou stranu – Ježíš nevzývá ani k rušení soboty, ani k tomu, abychom ve jménu milosrdenství zrušili bohoslužby, modlitby, kázání a čtení Bible a místo toho se vrhli na charitu. Tohle si musí každý srovnat sám v sobě, jak a kdy bude jako královské kněžstvo sloužit Bohu. Už jsme slyšeli, že do té bohoslužby patří i modlitby a zvěstování evangelia. Milosrdenství vůči bližním je ale právě tak neoddělitelným znakem královského kněžstva.
Jsme kněží. Zodpovědnost za sebe nemáme na koho přehrát.
Naším kněžským úkolem pak je
a stále mít na paměti, že v poměřování toho, co je v tu chvíli lepší či horší řešení, je prvním rozlišovacím znakem, nakolik tím kterým skutkem prokazujeme milosrdenství
Amen.