Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Výtah zastaví v druhém patře. Mladá žena kráčí pomalu osvětlenou chodbou, až tiše vkročí do jednoho z pokojů. Jsme v domově pro seniory. Kroky té ženy vedou na návštěvu za její starou babičkou.
„Vítám tě, Terezko,“ rozzáří se oči staré ženě. Není na tom dobře. Ale oči jí svítí. Však také po delší době vidí svou milou vnučku. „Ahoj babi, konečně jsem se sem dostala. To víš, teď je toho nějak strašně moc v práci i ve škole. A ještě ke všemu se tady nedá ani pořádně zaparkovat,“ vysvětluje vnučka. Stará žena pozoruje, jak si sundává kabát a usedá k posteli. „Máš toho moc, Terezko. Musíš trochu ubrat. A já ti ještě přidělávám práci,“ povzdychne si babička na lůžku. „No, dlouho už tu nebudu,“ dodá vzápětí. Smířeně. „Ale babi, prosím tě nech toho, nemluv takhle hloupě, ty tady přece budeš ještě dlouho. Bude zase líp, uvidíš,“ překotně reaguje vnučka. Tak trochu neví, co říci. Babiččin stav se viditelně zhoršil. To je jasné všem. Však i proto se přinutila zajet sem už dnes.
„Tak povídej, babi, jak se máš, co nového?“ ptá se vnučka se zájmem a doufá, že teď zase chvíli bude hovořit babička. „Ále, co by bylo nového, pořád je to stejné a se mnou spíš horší. Víš, Terezko, já teď čím dál víc vzpomínám na mládí. A často se mi zdává o tom, jak jsem byla malá. O naší rodné zemi, o mamince a tatínkovi, o manželovi… Jo, když mně bylo tolik, co tobě, to bylo jiné. Ale to už je dávno,“ začíná pomalu a namáhavě vyprávět babička. „To jsme ještě žili v Sýrii. Vzpomínám na to ráda. Když mi bylo dvacet, vdala jsem se za tvého dědečka. Nejhodnější člověk na světě. Brzo se nám narodila dcerka, tvoje maminka. Ale pak přišla ta zlá doba. Nejdřív nepokoje v Egyptě, dívali jsme se na to ve zprávách. Lidi si to psali na internetu, to tehdy bylo v módě. Měli mobily, co se stěží vešly do kapsy, a po nich matlali prsty,“ kroutí babička hlavou. „Ale pak to přišlo i k nám. Válka a těžké boje. Dědeček zahynul, vyhodili do povětří autobus, který řídil.“ Na chvíli se odmlčí a v očích má slzy. „Podej mi, prosím, kapesník, Terezko.“ Venku se stmívá a babička vypráví dál. „Přišli jsme o domov. Museli jsme s tvou maminkou do uprchlického tábora v Jordánsku. To si nedovedeš představit. Přes sto tisíc lidí na pár kilometrech. Děti si neměly kde hrát, my jsme nevěděli, jak trávit dny. Měli jsme strach a čas se neskutečně vlekl.“
Vnučka poslouchá a drží babičku za ruku. Vyprávění o jejím životě slyšela už mockrát, ale dnes je to nějaké jiné. Jako by v tom byla jakási zvláštní naléhavost. Ale babička už zase pokračuje: „V táboře pro uprchlíky jsme byly dva roky. Nejhorší byly zimy. Sice tam nesněží jako tady, ale dlouhé noci a mrazivá rána jsme znaly moc dobře. A do toho našli tu ošklivou nemoc tvé mamince. To jí byly zrovna čtyři roky. Pak se objevila možnost nového domova. Evropské země tehdy přijímaly uprchlíky a my jsme se dostaly sem do Česka. Tenkrát už mi bylo skoro jedno, kam nás dají. Hlavně pryč z té bídy a strachu tady. To jsem ještě nevěděla, že ani v novém domově to nebude snadné. Kdosi tehdy říkal, že z nás Češi nebudou moc nadšení.“
Vnučka znejistí: „O tomhle jsi, babi, nikdy moc nevyprávěla.“ „No jo, asi jsem chtěla na to zlé zapomenout. A do vyprávění se mi nechtělo. Ale teď se mi o tom často zdává. Když jsme přišly sem, nejdřív jsme bydlely v azylovém domě, spolu s dalšími uprchlíky. Pak jsem hledala vlastní bydlení. Neumíš si představit, jak to bylo těžké. Spousta lidí se s námi odmítala vůbec bavit. Přitom jsme už několikrát měly něco domluvené, jenomže když jsem se tam šla s malou ukázat a vyšlo najevo, že jsme cizinky, okamžitě to padlo. Dokonce jsem jednou zaslechla majitele, jak se o nás baví se svou ženou. Prý: ,vyhoď jí, jinak se jí nikdy nezbavíme. Takovou svoloč tu nepotřebujeme. Co ty víš, na koho jsou napojení.´ Kdybys jen věděla, jaké to bylo ponížení… Tehdy jsem myslela, že raději umřu, než abych dál něco podnikala.“
„Babičko,“ hladí vnučka starou ženu po tváři, „jsem tak ráda, že tu jsi. Že jste to s maminkou přežily.“ „Přežily, Terezko. Mělo to i dobré stránky. Hodně nám pomohlo několik rodin z kostela. Přispívali na ten azylový dům, kde jsme bydlely. A seznámili se s námi. Oni byli vlastně jediní, kdo se s námi pořádně bavil. Občas nás zvali na návštěvu, někdy přišli oni k nám. A přinesli třeba nějaké domácí potřeby, jindy jídlo, pak zase knížku nebo hračku pro tvou maminku. A taky nás pozvali do kostela. Víš, my jsme u nás v rodině víru nikdy moc neřešili. Když tenkrát zemřel manžel, nevěřila jsem, že by tento svět ještě mohl být v dobrých rukou. Ale v kostele nám bylo dobře. Cítila jsem, že je přece jen nějaké místo, kde námi lidé neopovrhují. Nejdřív nám všechno překládali, pak jsem se naučila trochu česky. A každý týden jsme slyšeli povzbuzení do všech těch trampot. Na to si vzpomínám dobře. I na to, jak jsem se poprvé modlila.“
„Aha… a za co ses modlila?“ „No samozřejmě za dceru, tvou maminku, aby se uzdravila. Počkej… vlastně nejen za to, cítila jsem, že je toho potřeba říct mnohem víc. Vlastně jsem prosila za smilování. Tenkrát farář kázal na příběh z evangelia o tom, jak jedna cizinka taky takhle prosila – dokonce měla nemocnou dceru a ta se uzdravila. Tak jsem nějak cítila, že jsme na tom podobně.“
„A dál?“ ptá se mladá žena dychtivě. Babičku zná přes dvacet let a o tomhle spolu nikdy nemluvily. „Asi jsem měla přílišná očekávání. Život nějak pokračoval, ale že bych cítila, že mě Bůh slyší a odpovídá, to se říct nedá. Spíš mlčel a my jsme dál musely bojovat. Ale, představ si, Terezko, já jsem pořád měla chuť a sílu se modlit. Myslela jsem na nemocnou dceru, na novou situaci v nové zemi. A věděla jsem, že to musím vydržet. A doufala jsem, že Ježíš nakonec pomůže i nám. Nevím vlastně proč… Možná to přišlo odněkud zvenčí, ta víra, víš? Bylo to takové čekání na smilování. Ale já pořád chtěla čekat!“
Vyprávění přeruší večerní hygiena. Pečovatelky převléknou staré paní postel, pomohou s koupáním a oblečou ji do čistého prádla. Vnučka čeká na chodbě. Prohlíží si fotografie na stěnách. A přemýšlí. Jak je to s tou vírou? Jak to, že si ji babička dokázala udržet i v těch nejtěžších chvílích? Byl s ní Bůh, v něhož věřila? Byl s ní, i když mlčel? Byla ta velká víra darem, který od něj dostala, třebaže jeho samotného spatřit bylo těžké?
„Už můžete jít za babičkou, my už jsme skončily,“ usmívá se neúnavná pečovatelka, která před chvíli spolu s kolegyní pomáhala staré ženě s umýváním.
„Jsou tady na mě hodní,“ vděčně poznamenává babička. „Pomůžou mi a vždycky vlídně promluví, pohladí. Jako kdybych vůbec nebyla cizí. To taky pokaždé nebylo. Víš, Terezko, tahle země byla plná nedůvěry vůči všemu cizímu. Jak měl někdo tmavší pleť, už byl podezřelý. Určitě je zloděj nebo příživník. Jak někdo nosil šátek, už se našli ti, kdo mu to měli za zlé. I politici nejdřív vůbec nechtěli slyšet o tom, že by nás, uprchlíky, do své země přijali. Zažili jsme hodně útlaku. Že bereme práci a obživu místním dětem. Že se nesluší brát chleba od úst dětem a cpát ho cizím menšinám. Ale copak za to můžeme, že naše země v době války vlastně přestala existovat? Copak máme menší hodnotu, menší důstojnost, než ti ostatní? Zase mi zbývala jen ta modlitba. A moje dceruška a pár dobrých lidí v našem okolí.“
„A jak to bylo vlastně dál s maminkou? Kdy se to začalo zlepšovat?“ ptá se vnučka. „No,“ zamyslí se babička, „měla tu od začátku mnohem lepší léčbu. Víš, ta její diagnóza se změnit nedala. Ale přece jen měla život mnohem hezčí. Vychodila školu, vdala se, narodila ses ty,“ usměje se při vzpomínce na ta lepší léta. „Do těch čtyřiceti to maminka zvládala vlastně dobře. To víš, pak už to s ní šlo dolů. Podej mi tu fotku, prosím,“ ukazuje na stěnu. Vnučka sundává rámeček s poslední rodinnou fotografií. „No jo, tady je ještě s námi se všemi. Sluší jí to, ale už je taková pohublá, viď? Když umřela, bylo to těžké. Ale já pořád věřím, že se to všechno děje, jak má. Že je Pán Bůh s námi a že nás neopustí, když už jsme přežili válku a naučili se nově žít. Ty jsi taková moje naděje, Terezko, když už tvoje maminka nežije.“
„Ty tomu vážně pořád věříš, babičko?“ pochybuje nahlas vnučka. „Kdyby nějaký Bůh byl, tak by přece nemohl dopustit takové trápení. Aspoň maminku by uzdravil. Sama jsi mně přece vykládala příběhy z Bible, kde Ježíš uzdravil spoustu lidí, dokonce i dceru té pohanské ženy uzdravil!“ „Terezko, já tomu nerozumím. Některé věci nepochopíš nikdy. Nevím, proč některé uzdravil a některé ne. Už jsem stará, život mám za sebou. Spoustu jsem toho zažila, viděla, pochopila. Ale tohle ne. A vidíš, nevzalo mi to víru. S tou jsem všechno v životě překonala. S tou jsem se poprvé rozhlížela v nové zemi. S tou jsem přijímala ústrky a ponižování, strach a odsouzení. S tou jsem nesla se svou dcerou její nemoc. S tou jsem se radovala, když se zlepšila, ale také trápila, když se nemoc po letech znovu přihlásila. Víš, jeden moudrý člověk kdysi pravil, že naděje neznamená, že všechno dobře dopadne. Naděje znamená, že něco má smysl, navzdory tomu, jak to dopadne. Poprvé jsem to slyšela ještě v rodné zemi. Už se tam nepodívám, ale to nevadí.“ Na chvíli se ta stará moudrá žena odmlčí a pak tiše praví: „Já mám teď před sebou novou zemi.
Terezko, já vím, že můj život je v dobrých rukou. A nic na tom nemění to, že nebyl snadný. Já věřím. Asi je to dar. Sama nevím, jak jsem k tomu přišla. Ale kdo je otevřený, ten dostává. Nějak jsem za ta léta pochopila, že Pán Ježíš přišel pro všechny. I pro mého manžela, kterého jsem znala jen pár let, než ho roztrhala nálož. I pro mou dceru, tvou maminku, která měla nakonec v nové zemi dobrý život, po těch nesnázích na začátku. I když odešla předčasně. Pochopila jsem, že i pro mne samotnou Ježíš přišel. Tak se mi to v životě osvědčilo, Terezko. Myslím, že by to mohlo být dobré i tobě. Ale cestu musíš chtít hledat sama. Já se za tebe budu modlit.“
„Babičko…“ objala vnučka starou paní. Víc říci nedokázala, hlas by se jí zadrhával. I babička už unavená ztichla a přivřela oči. Ty dvě byly spolu, držely se a bylo jim krásně. V pokoji tiše hučely přístroje a Tereza si v šeru místnosti poprvé všimla nad babiččinou postelí dřevěného kříže.
Amen.
Pavel Hanych