Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
text je krátký, projděme ho postupně.
Hle… Dávejte pozor (říká Pán Ježíš učedníkům – Vy pochopitelně pozor dáváte, že ano!) Teď přijde něco důležitého.
Hle, já vás posílám… Kdyby ono „já“ neneslo nějaký význam, je čistě gramaticky nadbytečné. Ono ale význam nese a ten nesmíme zapomenout. Naše práce v tomto světě nevyšla z naší iniciativy. Byli jsme někým konkrétním vysláni. Byť by to, co nás čeká, bylo nepříjemné a nebezpečné, tak je za tím (děj se co děj) stále Ježíšovo rozhodnutí. Při všech trablích, nebezpečích i vyslovených škodách si právě toto můžeme opakovat! Jsme Ježíšovi vyslanci. Nevymklo se mu to z rukou. Tohle je naše ovčí víra, že pastýř ví, co dělá, když nás posílá tam, kam nás posílá.
Žádná oběť slepé náhody či nešťastných okolností. Jsme v tomto světě na základě promyšlené Ježíšovy strategie. Nejsme samoúčelně vysláni do chřtánu vlků, ale – jak ukazuje souvislost textu – s úkolem zvěstovat evangelium. Svědčit o Ježíši Kristu. Hledat takové ovce, kterou jsou ještě ztracenější, než my, protože ony tohoto dobrého pastýře (na rozdíl od nás) ještě nepoznaly. Jenže právě tyto ovce, které se s ovčí rolí neztotožňují, se snadno promění v ony dravé vlky.
Hle, já vás posílám… posílat, apostellein – jsme apoštolové! Poslové, vyslanci. Posel není od toho, aby si vyřizoval, co se mu zamane. Jen si představme pošťáka, který by místo odeslaných dopisů vyřizoval nějaké svoje literární výtvory! V tom slovese „posílám“ se opět skrývá fakt, že jsme součástí velkého plánu a naším úkolem je plnit ho co možná věrně a bez chyby.
Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky…
Člověk by čekal, že pošle učedníky jako pastýře mezi zmatené ovce. Tolikrát už to tu bylo – zemdlené zástupy, které jsou jako ovce zmateně bloudící bez pastýře. Jedna zbloudilá ovečka, kvůli které je potřeba opustit těch 99 a jít ji hledat. Jít jako učedníci toho, jenž přivádí na travnatá místa u vod a k vodám tichým. Dělat to jako on. Vždyť přece Pán Ježíš posílá své učedníky, aby kázali evangelium ztraceným ovcím lidu Izraelského!
Do těchto bukolických představ, ve kterých je pastýř vyzbrojen holí, prakem, ovčáckým psem a kdo ví čím dalším, nám ale zní dvě podstatné informace – my nejsme pastýři. Jsme ovce. Byť by ovce sebelépe následovala pastýře, sama se pastýřem nestává. Tato role nám nijak automaticky nepříslušní. To až speciálně a některým je tato role přiřknuta Ježíšem či církví, ale v běžném provozu, tam, kde vycházíme mezi lidi, tam za nimi nejdeme jako někdo v pastýřské autoritě. Jdeme jako ovce. Jako Ti, kteří sami potřebují být vedeni. To je naše role, když vcházíme do tohoto světa plného jiných zmatených ovcí.
A aby toho nebylo málo – to kolem nás, to nejsou žádné mírné ovečky, ale draví vlci. To je základní předznamenání pro misijní působení ve světě! Nevystupujeme z pozice síly. Že – tyto dvě role jsou do značné míry prostupné. Proto si je probíráme v jednom bloku. Známe obrácené hříšníky. Apoštol Pavel budiž nám obrazem vlka, který se stal beránkem. Právě tak ale známe i odpadlé či zpronevěřilé křesťany. Je-li řeč o hříchu, pak je vždycky vhodné (dříve než se začneme rozhlížet po druhých) ukázat prstem na sebe a zamyslet se nad svým životem. John Wesley k tomuto verši napsal: „Ať tě ani ve snu nenapadne, že bys lidi nutil na Boží cestu. Mysli a nechej myslet. Ve věcech náboženství nepoužívej žádného násilí. I ty, kdo jsou nejdál z cesty, nikdy „nenuť, ať přijdou“ jinak, než prostřednictvím rozumu, pravdy a lásky.“
Jsme vysláni jako ovce. Jestliže si tu roli sami obrátíme a jako draví vlci se vrhneme na lidi kolem nás, míjíme se s tím, jak si naši službu ve světě představoval Pán Ježíš. Ztrácíme se dobrému pastýři, ba dokonce se stavíme proti němu. Je více než pravděpodobné, že naše záda velice rychle poznají, proč že tu ovečku v 23. žalmu tak potěšuje, že má pastýř v ruce pořádnou hůl.
Tím prvním, co musí být zřetelné, je právě to, že nemáme žádné zbraně, kterými bychom mohli zaútočit. Kterými bychom mohli ohrozit vlky. Budiž nám jednoduchým a jasným příkladem opět Pán Ježíš, který „… jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel“ (Iz 53,7). Když už se ovce dostane vlkům do spárů, nemá v záloze žádnou tajnou zbraň, kterou by šlo vlky přemoct.
Maličko předběhnu – holubičí bezelstnost a bezbrannost není zbraň. Nemá smysl si namlouvat, že náš dobrý příklad sám o sobě „zabere“ a lidé kolem nás se zastydí a polepší se. Ne, že by se to nemohlo stát. Že nastavení druhé tváře a košile přidaná ke kabátu toho druhého natolik ohromí, že se z vlka stane ovcí. Výrazně pravděpodobnější je ale varianta, že k ráně do druhé tváře přidá ještě další ránu pěstí do břicha a s kabátem a košilí sebere i kalhoty.
Nemáme zbraň. Nemáme nic, čím bychom mohli ty druhé „zmastit“ a oni nebudou moci jinak a prostě se obrátí a uvěří. My nejsme těmi, kteří rozdávají spásu. Nemáme moc lidi spasit, byť bychom Pána Ježíše následovali sebevěrněji. Spasení vždycky bude Boží dar a Boží svrchované působení. Druhá tvář a košile tomu dost možná mohou napomoci, ale rozhodně nic nezajišťují. Můžeme si připomenout apoštola Pavla a známý příběh o tom, jak prosil o posilu. Jeho modlitba nebyla vyslyšena. Ježíš mu řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v (Tvé) slabosti se projeví má síla.“ (2K 12,9)
Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; proto buďte… Mezi ovco-vlčím podobenstvím a podobenstvím holubico-hadím je přímá souvislost. Protože jsme v situaci ovcí mezi vlky, vyplývá z toho něco dalšího. Jsme poučeni, jak se na tuto misi, vyslání, připravit. Co se máme naučit předem, abychom obstáli a svůj úkol splnili.
Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; proto buďte prozíraví jako hadi… Nu – to je tedy úkol pro přípravu – hrát si na hada! Jan Zlatoústý nejspíš znal slepýše, protože ve svém výkladu tohoto místa říká: Nebojte se ztráty! Buďte jako had, který je ochoten obětovat i svoje tělo, jen kdy mu zůstane hlava. Však on zbytek zase doroste. Útočník se spokojí s mrskajícím se ocasem. Nemusíme se bát obětovat cokoliv. „Přijde-li na zmatek / čest, hrdlo, statek, / nechť sobě mají, / nic tím nezískají, / nebes nám však nechají“ veršuje Martin Luther stejnou myšlenku. Nemusíme se bát obětovat cokoliv z toho, co tak jako tak pomíjí. Je to jen falešné pozlátko a lest, na kterou se chytí vlci tohoto světa. Hlava – tj. Kristus – nám zůstane. To podstatné nám nevezmou a my svůj úkol splníme jinak.
Mnozí vykladači spekulují o hadí schopnosti svléknout kůži a obrazně hledají význam „svlečení starého člověka“, tedy odhození hříchu.
Našla by se spousta svérázných výkladů, my se spíše odpíchneme od té prozíravosti. Prozíravost. Pro-zírat. Vidět skrz. Vidět dopředu. Vlk je v zásadě trouba. Má ostré zuby, prázdné břicho – ale hlavu má prázdnou právě tak. Vy buďte pro-zíraví. Buďte o krok před vlkem. Buďte jako hadi… Had byl nejchytřejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil. (Gn 3,1) Had byl pořád o krok před Evou. Jasně – byl to ďábel. Zneužil svou nepřekonatelnou chytrost k lumpárně! Ale pořád to byla chytrost, která je sama o sobě dobrým Božím darem. Však je tam použito stejné slovo, jen u toho rajského hada je v superlativu.
Buďte čertovsky chytří! Plánujte, promýšlejte. Mějte připravený plán B a pro jistotu i plán C. Ďábel to také s Pánem Ježíšem na poušti nevzdal po první prohře. Máte úkol zvěstovat evangelium – tak přemýšlejte, jak to udělat, aby ho lidé přijali! Co říkat a co neříkat. Co dělat a co nedělat. Jde o splnění úkolu – to je to podstatné, to je cíl.
Buďte čertovsky chytří – ale nepřistupte na ďábelskou touhu prosadit si svoje vlastní plány.
Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Doslova tam čteme „nesmíšení“, tedy ryzí. Jako čisté zlato, bez příměsi dalších kovů. Musíme být čisté zlato. Jdeme-li mezi lidi zvěstovat evangelium, pak je cílem zvěstovat evangelium. Toto zvěstování evangelia nesmí být „kontaminováno“ nějakým skrytým záměrem. Třeba touhou prosadit sebe. Stát se slavným, oblíbeným, úspěšným, vlivným… Buďte bezelstní jako holubice. Buďte přímí, jasní, čitelní. Vaše řeč, budiž „ano, ano“ a „ne, ne“ – tedy nechť lidé jasně vědí, na čem s vámi jsou.
My lidé nejsme úplně dobří, nebo úplně zlí. Role vlka a ovce je prostupná a v různých situacích jednáme různě. Někdy víc jako pokorné ovce, jindy víc jako draví vlci. Jde-li ale o zvěstování evangelia, tak si tuto dvojakost dovolit nemůžeme. Tohle přece víme moc dobře, jak strašlivý zásek do jakýchkoliv evangelizačních snah nadělá jediný křesťan, který se jako křesťan nechová. Snad ho lidé pochopí jako člověka. Snad najdou omluvenku pro nejrůznější postoje, názory či skutky – ale mají-li se rozhodnout pro Krista, pak je důsledek hříšného života křesťanů jednoznačně negativní.
Jsme ovce mezi vlky. Pro-zíravě plánujme co říkat a co dělat – ale na vlčí kousavé a sobecké manýry prostě přistupovat nesmíme. To se z nás stanou vlci, ale že by to nějak pomohlo změně vlka na ovci, to ani náhodou.
Zkusme se z tohoto úhlu podívat na Ježíše a jeho vjezd do Jeruzalém, jak jsme ho slyšeli v prvním čtení. Pán Ježíš několikrát předpověděl své utrpení v Jeruzalémě. Velikonoce se blíží a on ví, co ho čeká. Jak vysvětlit, že je Mesiáš, ale jiný, než si lidé představují? Jak vysvětlit, že je král, jehož království není z tohoto světa? Jak to lidem sdělit a přitom nezpůsobit průšvih? Zvolí napodobeninu triumfálního průvodu, ale reálné provedení nabízí možných vysvětlení víc. Triumfální vjezdy lidé znali – z vyprávění o císařích v Římě, ale i Pilát či Herodes mladší si na takovouto pompu potrpěli. Tak se dá vjezd do Jeruzaléma chápat jako parodie na mocipány, ale ani nemusí. Římané to určitě budou sledovat, ale nezasáhnou. Jo, je v tom trochu provokace, ale nic razantního. Spíše tak na hraně – přiláká to lidi, ale ne tak velký dav, aby vyprovokoval Piláta k zásahu.
Je v tom trochu starozákonních reminiscencí, ale opět nic jednoznačného. Ani židovské pořádkové síly či náboženské autority nenajdou dostatečný důvod k tomu, aby doopravdy zasáhly. Spíše se zmateně ptají, co že se to děje, protože víc tuší, než vědí, že by to mohlo být něco zásadního. Minimálně reakce zástupů to ukazuje, Ale je to tak?
Je v tom sdostatek mesiášského nároku. Narážky na Zacharjáše se dají krásně dešifrovat, ale jsou to pořád jen narážky – osel, příjezd od Olivové hory, královské pocty… Kdo ale může jednoznačně říct, že to je odkaz na proroctví a ne jen shoda okolností? Může to být mesiášský příchod „Syna Davidova“ do hlavního města, ale pořád nevidíme nic tak jasného a nezpochybnitelného, aby to slovo „Mesiáš“ někdo vykřikoval nahlas, nebo aby to strhl dav k nepředloženostem.
Je to happening, performance, provokace na hraně… Ježíš „pro-zírá“ do hlav lidí kolem sebe a vidí, co to v těch hlavách budí za reakce a nápady. Sám ale situace nijak nezneužije. Je lstivý jako had, ale ryzí, bezelstný jako holubice.
Má úkol od svého nebeského Otce a dělá všechno proto, aby ho splnil.
V tom je tím nejlepším vzorem i pro nás
Amen.