Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milý Kryštofe, milí rodiče
Slyšeli jsme slova prvního křesťanského kázání. Takhle kázal apoštol Petr o Letnicích. Zkusme z toho kázání vytáhnout podstatné body: Ježíš byl ukřižován. Sice to fyzicky udělali římští pohané, ale nebylo to jen tak. Zemřít na kříž šel Pán Ježíš kvůli nám. To byly naše viny, které ho tam dovedly.
Tím to ale neskončilo. Velikonoce nekončí Velkým Pátkem, ale pokračují až k Velikonoční neděli. Bůh onu velkopáteční oběť přijal a o Velikonoční neděli Ježíše vzkřísil z mrtvých. Po 40 dnech pak Ježíše přijal na nebe a tak potvrdil, že Ježíš je opravdu Pán a Mesiáš.
Toto slyšeli Petrovi posluchači. Ježíšova smrt a vzkříšení se nás nějak týká. V nebi po Boží pravici sedí někdo, kdo kvůli mně zemřel. Následuje celkem logická otázka – tak co s tím mám dělat? Jak se má toto zjištění promítnout do mého života?!
Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“
Tři kroky – (1) obrátit se, (2) nechat se pokřtít, (3) přijmout Ducha svatého.
(1) Obrácení se ke Kristu, (2) křest jako začátek této cesty a (3) Duch svatý jako průvodce, abychom se tohoto cíle drželi po celý život. To je něco, co je nabídnuto jako zaslíbení, které platí nám a našim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh. Tohle zaslíbení platí i pro Kryštofa a my se budeme modlit, aby byl Kryštof věrný svému jménu – Christoforos, ten, který nese Krista. Aby Kryštof Krista přijal do svého života, stvrdil to křtem a s pomocí Ducha svatého ho nesl v srdci celý svůj život.
Bože, Stvořiteli všeho živého, děkujeme ti za radost, že se toto dítě narodilo na svět. Děkujeme ti za ochranu, kterou jsi poskytl jemu i jeho rodičům, a prosíme tě, buď jim všem i dál blízký svou péčí a milostí. Ty víš, jak těžký úkol je před námi: přivést toto dítě k tobě, aby v tobě poznalo svého Pána. Ty víš, jak málo na to ve své nedokonalosti stačíme. Proto tě prosíme, ujmi se ho sám, chraň ho od zlého a posiluj v dobrém. Dej mu v bohaté míře okusit všechno veliké a krásné, co pro nás v milosti našeho Pána Ježíše Krista máš.
Amen.
Kryštofe, sám Bůh pokoje nechť Tě cele posvětí a zachová Tvého ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.
Milostivý Otče náš, pokorně tě prosíme, zůstávej svým požehnáním s tímto dítětem, s jeho rodiči i s celou rodinou. Zachovávej Kryštofa ve zdraví. Dávej rodičům svého svatého Ducha, aby byli svým dětem svědky o tobě. Dej, ať mají svůj domov ve společenství církve. Rozmnožuj mezi námi všemi víru, naději a lásku pro Ježíše Krista.
Amen.
Milí bratři a sestry,
je neděle brzy ráno, a vidíme dvě ženy, jak jdou ke hrobu. Marie z Magdaly a Marie, matka Josefa a Jakuba se jdou podívat ke hrobu. Nechvátají. V pátek to bylo jinak – to bylo potřeba s sebou hodit, protože pohřeb se musel stihnout do východu první hvězdy. S tím totiž začínala sobota a se sobotou povinný klid. V sobotu se nepohřbívá, nepracuje. V sobotu se neděje nic. Ani se nikam nechodí – však je odměřený maximální počet kroků, které smí žid ujít, aniž by znesvětil sobotní klid. Sobota skončila východem první hvězdy, ale ve středomoří se stmívá rychle. Na noční cestu ke hrobu se nikomu nechtělo. Nedělní Slunce se vyhouplo nad obzor a ženy vyráží. Teď už není co uchvátat. Evangelista Matouš nezmiňuje ani vonné masti. Snad mu nepřipadly důležité. Ostatně – i kdyby s sebou ženy ty masti vláčely, opravdu je k ničemu nevyužijí.
Ženy totiž zjišťují, že hrob je prázdný. Zjišťují to za poněkud dramatických okolností, ke kterým se ještě dostaneme. Ale toto mi připadá nadmíru důležité. To, s čím se setkávají první očití svědkové, to není Ježíš, ale prázdný hrob. Prázdný hrob bude to jediné, co budou mít tak říkajíc „v ruce“ všichni svědkové i popírači vzkříšení. Anděl říká ženám: „Pojďte se podívat na místo, kde ležel!“ Ano – na to se dá podívat. Prázdný hrob. Všechno to, co se děje okolo – zemětřesení, anděl, otevření hrobu – to všechno je vlastně nadbytečné. Jsou to jen fanfáry, které oznamují, že se stalo něco důležitého. Asi jako když na pražském orloji zakokrhá kohout a lidé se ženou, aby viděli apoštoly – ale už je po všem. Zemětřesení, blýskavý anděl stejně jako kohout na orloji – ti oznamují, že to pokud jsme chtěli vidět to podstatné, tak máme smůlu. Propásli jsme to. To podstatné už se stalo, ovšem lidskému zraku zcela nepozorovatelně. Ježíš byl vzkříšen. Můžeme se podívat na místo, kde ležel, ale to je tak všechno. Chceme-li se spoléhat na fakta, na objektivní historickou evidenci, pak to jediné, co máme v ruce, je fakt prázdného hrobu. Všechno ostatní je jen věcí osobního svědectví. Něčeho nehmatatelného, slovy profesora Součka „nefotografovatelného“. Vzkříšení samo je něco, co není z tohoto světa. Je to záblesk budoucího věku, který je v tomto svět přijatelný jen vírou. Proto se s Ježíšem setkávají ženy, které uvěřily andělovi, ale ne již vojáci, kteří andělské zvěsti neuvěřili. Ale nepředbíhejme.
V tuto chvíli vidíme ženy u hrobu a anděla, který za mohutného zemětřesení odvaluje kámen. Zemětřesení, anděl, jehož vzezření je jako blesk – ano, to jsou typické náležitosti apokalypsy, jak ji židé očekávají. Ty dvě židovky vědí naprosto jasně, že se do jejich pozemského času vlomilo cosi z jiné dimenze, z jiného světa. O římské stráži jsme slyšeli, že byli jako mrtví, ale z andělova uklidňování je zřejmé, že ani ony nebyl úplně v pohodě. „Vy se nebojte!“ říká ženám anděl. Biblický anděl – to není ani barokní „prdýlka s křidýlky“, ani podivná zženštilá bytost, která na obrazech 19. století hladí po hlavičkách a vypadá, jako by říkala: „Ale no tak!“ Je to něco děsivého, co budí bázeň a třesení.
Pravda – ne svoji vizáží! Anděl neděsí tím, jak vypadá, ale tím, že je anděl. I ten Matoušův popis anděla je spíš takový popis – nepopis. Spousta světla a záře, kdy člověk ví, že to je Boží anděl, ale že by ho dokázal nějak pořádně popsat, to ani náhodou. O to tu totiž jde. Proč popisovat anděly?! Nejde přece o anděla jako takového! Anděl je tu jako projev Boží moci. Božího vstupu do tohoto světa – není podstatný posel, ale zvěst, kterou vyřizuje. Koho by zajímalo, jestli má křídla a kolik jich má?! Tímhle se můžeme strašit v pohádkách či hororech. V biblickém příběhu je ale anděl nositelem Boží svatosti a tato Boží svatost – to je to, co vzbuzuje posvátnou hrůzu.
Potud to jediné, co nás má co zajímat, je andělská zvěst. Ono „Není zde, byl vzkříšen!“ To je Boží slovo, které anděl vyřizuje. Boží moc se projevuje ne v zemětřesení či blescích (to jsou takové spíš víceméně náhodné průvodní jevy), ale ve zvěsti, že Ježíš není mrtvý, ale živý. Jestli je tu někdo mrtvý, tak maximálně stráže. Biblickým jazykem řečeno, jsou strachy bez sebe a strnuli jako mrtví. My bychom dneska řekli, že tu sedí jak zmoklé slepice a koukají jak vyorané myši. Nemají sílu a nejspíš ani chuť jakkoliv do tohoto rozhovoru zasáhnout.
Andělská zvěst je tedy jasná: Ten, o kom si všichni mysleli, že je mrtvý, ten je živý a bude živý až na věky věků. Teď je zrovna na cestě do Galileje, tak není moc na co čekat. Kdo se s ním chce setkat, tak nemá proč se zdržovat tady u prázdného hrobu. Tady nic k vidění není a do Galileje je to z Jeruzaléma tři dny cesty, tak hybaj hybaj.
A ženy jdou. Stále ještě trochu vytřeštěné, ale jdou. Jdou tím správným směrem, totiž za učedníky. Vědí, co mají dělat – zabalit a vyrazit do Galileje. To, co rozhýbalo jejich nohy zdřevěnělé strachem, je radost, která je silnější, než strach. V této radosti se pak setkávají s Kristem. Tohle je důležitý postřeh! Kdo se rozhodne jít za Kristem, potká se s ním možná mnohem dříve, než by čekal. To podstatné je ale v oné poslušnosti. Tady už nejsou Pilátovi vojáci. Setkání se vzkříšeným je vyhrazeno učedníkům. Pozdější legendy nechávají vzkříšeného Ježíše setkat se třeba i s Pilátem, jak to popisuje koptské „evangelium Gamalielovo“, ale Písmo je v tomto důsledné. Vzkříšení neapeluje na náš rozum, ale na naši víru. Uvěříš-li, máš šanci se s Ježíšem setkat. Neuvěříš-li, pak Ti ani zjevení anděla nepomůže. A už vůbec ne rozumové argumenty.
Práce s rozumovými argumenty – to je parketa velekněží. Ti se musí velice rychle vypořádat s nastalou situací a vytváří na první pohled jednoduchou informaci o krádeži. Zatímco stráž spala, přišli učedníci a tělo ukradli. Dlužno dodat, že tato teze přináší víc problémů, než řešení a mnoho dalších otázek, na které se jen těžko hledají odpovědi. Jak to, že vojáci spali na stráži? Za to byl v římských legiích trest smrti. Jak se taková věc urovnává, když se to doslechne Pilát?!
Otázky nekončí – jak vědí, že tělo ukradli Ježíšovi učedníci, když spali?!
Opravdu je uvěřitelné, že vojáky neprobudil příchod party lidí, kteří si uprostřed temné noci museli nějak svíti a pak za pomoci sochorů a páčidel odvalit dvoutunový kámen a odnést mrtvé tělo?
Proč by učedníci u všech všudy to tělo vlastně kradli? Evidentně ve vzkříšení nevěřili! Kdyby týdny předtím obcházeli město a volali, že Ježíš zemře a vstane z mrtvých, pak bych to chápal. Ale takto? Pro ně by bylo nejlogičtější zmizet někam do Emaus či ještě dál a na všechno co nejrychleji zapomenout.
Když už bychom ale připustili, že jim to po Ježíšově smrti náhle došlo a přece jen chtěli po Jeruzalémě rozšířit zvěst o zmrtvýchvstání, proč na to čekají 50 dní? Ano – o letnicích káže Petr, že Bůh Ježíše vzkřísil. Vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. Připusťme na okamžik, že to byl on sám, kdo Ježíšovo tělo ukradl, tajně zakopal a teď to na všechny hraje – proč až teď?! Proč s tím nezačal hned o Velikonocích, dokud byl Jeruzalém plný Ježíšových učedníků (pamatujeme si na ně z Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma o Květné neděli)? Ti všichni by mu mohli být nápomocni! K tomu statisíce židovských pesachových poutníků z celého světa. Proč je všechny Petr hned v neděli nevedl k prázdnému hrobu?! Koho bude zajímat skoro dva měsíce stará historka? Proč se po 50 dní ukrývají za zamčenými dveřmi, nebo odchází kamsi do Galileje?
Varianta s krádeží těla sice vypadá na první pohled naprosto logicky, ale nabízí řešení jen na první poslech. Pokud nad ní příliš nepřemýšlíte, pak se dá velmi snadno plácnout. Evangelista potvrzuje, že v době napsání evangelia byla běžným židovským protiargumentem a setkáte se s ní dodnes.
Reakce na takovýto argument – tak, jak jsme si to alespoň trochu teď ukázali – je možná, ale musím připomenout, že to není dobrá křesťanská argumentace. Jistě, že můžeme jakousi „právničinou“ rozebírat obvinění učedníků z krádeže a jak vidno, dospějeme k velmi přesvědčivému zjištění, že takováto obžaloba je nesmyslná. Pro nás by ale měla být podstatná reakce podle Písma. Písmo, jak už jsem říkal, neapeluje na náš rozum a logiku. Tím, co se snaží bibličtí pisatelé probudit, je naše víra. Písmo se tedy neptá se, jestli je vzkříšení logické, ale jestli mu věříme. Anděl nepřináší argumenty, ale evangelium. „Nebojte se! Ježíš, který byl ukřižován, byl vzkříšen, jak řekl. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých!“
S touto výzvou se dnešní evangelium obrací i na nás. Ježíš byl vzkříšen a chce se s Tebou setkat. Věříš tomu?! Tohle tak dobře pochopili židé, kteří naslouchali Petrovi o Letnicích. Pochopili, že Ježíšovým vzkříšením je oslovuje Bůh a oni by teď rádi odpověděli. Co mají dělat?! Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh. Ta slova platí i pro nás a my už víme, co znamenají
Amen.