Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Vstoupili jsme do světa, aniž jsme chtěli. Ale to je jen obraz (obraz vstupu a jakési čekárny): nikdo se nás neptal předem. Předem jsme, pokud se pamatujeme, nebyli. Tak jsme ani nemohli dát souhlas, ani nesouhlas, čili chtít, nebo nechtít. To ovšem můžeme až dodatečně.
S přibývajícími roky člověk uzavírá smlouvu se světem. Vstupuje do smluvních vztahů. S rodiči, se sourozenci, s dalšími lidmi – najmě skrze jazyk. I řeč, mluva, je svým způsobem smlouva. Vždyť slovo smlouva souvisí se slovem mluviti.
Smlouva vytváří určitou jistotu, v daných souřadnicích, v určitém vymezeném prostoru. Na základě smlouvy vozili mlékaři mléko, na základě smlouvy vyvezou popeláři popelnici, na základě smlouvy si mohu rozsvítit. Na základě dohody s ostatními mohu vůbec existovat. Spolu s ostatními sdílím tzv. společenskou smlouvu. Akceptuji zákony a pravidla. Celý život uzavírám v rámci života smlouvu se životem. A také život ve víře je život ve smlouvě, ve smlouvě s Bohem.
Postupem věku uzavíráme nejrůznější smlouvy. K čemuž patřívaly rituály. Významné byly přechody do dospělosti. Rity dospění znamenaly přijetí sebe a světa. Přijetí odpovědnosti. Přijetí reality, přijetí vlastní smrtelnosti, vstupování do společenství. V naší době se zůstalo už jen u fasování občanek, maturit, promocí; avšak co se týče náboženství, je tu křest v dospělosti, bar-micva, biřmování, konfirmace.
Ke smlouvě patří také sliby. Závazky, které vyplývají ze smlouvy. A vice versa: běžné sliby jsou takovými malými, neformálními smlouvami.
A také vstupujeme do manželství, jež představuje velmi důležitou smlouvu. Je to velmi výrazný předěl v lidském životě. I tady dochází k ritu, k obřadu. I tady se zavazujeme a slibujeme.
V Bibli najdeme nejrůznější smlouvy. Smlouvy mezi přáteli, sousedy, králi a národy, manželi. Bylo by to na samostatnou přednášku. Kromě kupních, manželských a jiných smluv najdeme u Joba dokonce pojem smlouvy s přírodou: s kamením, polní zvěří, s velrybou. Zvláštní je Jobova smlouva s vlastníma očima.
Nejzávažnější je samozřejmě smlouva, kterou uzavírá Izrael s Bohem. Přičemž tato smlouva bývá obnovována. Příklad obnovování smlouvy nacházíme na konci knihy Deuteronomium:
„Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit.
Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil.“ (Dt 30,15–18)
Předložil život a smrt… Tedy vyvolme si život a dobro, živoucího Boha, který tvoří a který dává život.
Je tu možnost volby a je tu taky možnost odmítnutí a odmítání: setrvávání ve vzdoru, odmítání a odstupování od smlouvy, rušení smluv. Popírání vlastní odpovědnosti, chápání sebe jako pasivní hříčky osudu. Popírání oné základní smlouvy s životem nebo s Bohem. S přibývajícím věkem a s přibývajícími zkušenostmi je to stále těžší, ale je to možné.
Odmítnutí není neobvyklé a není nepochopitelné: Ivan Karamazov v Dostojevského románu vrací vstupenku, Komenského Poutník chce prchnout z labyrintu světa, nejeden myslitel rozebírá sebevraždu a někteří ji také páchají.
Smrt bývá východiskem existenciálních úvah. Bývá považována za jedinou jistotu. Smrt je stále přítomná druhá strana věcí. Smrt je to, co si nosíme v zádech. Víme o ní. Počítáme s ní, někdy víc, někdy míň. Chtěli bychom si ji ochočit. Koketujeme s ní. Navazujeme s ní smluvní vztahy. Je to stále přítomná možnost. Konečné řešení. Jistota. Větší jistota, zdá se, než nějaký bůh!
Útěk do smrti je lidský, je pochopitelný, takřka by se chtělo říci přirozený.
Jako by to byl žolík. Pyky pyky na babu, už na ni nehraju – vypadnout ze hry. Stálá možnost. Definitivní odmítnutí a tedy i popření smlouvy. Odstoupení od smlouvy.
Smrt jako by byla posledním útočištěm. Smrt jako skrýš. Úkryt. Hrad smrti. Místo odpočinutí. Věčný klid. Spánek a sen. Odmítnutí smlouvy s životem, a naopak uzavření smlouvy se smrtí.
U Izaiáše se nacházejí tato pozoruhodná slova:
„Učinili jsme smlouvu s smrtí, a s peklem máme srozumění, pomsta rozvodnilá, ač přecházeti bude, nepřijde na nás, jakžkoli jsme položili svod za útočiště své, a pod falší jsme se ukryli.“
Cha chá, to jsme na to vyzráli! A v novodobém překladu:
„Uzavřeli jsme smlouvu se smrtí a sjednali jsme úmluvu s podsvětím. Valí se bičující příval? Však se přežene, nás nezasáhne, vždyť jsme si svým útočištěm učinili lež a skryli jsme se v klamu.“
A co na to Hospodin? Ústy proroka praví:
„… Lživé útočiště smete krupobití a skrýši zaplaví vody. Vaše smlouva se smrtí bude zrušena a vaše úmluva s podsvětím neobstojí. Valí se bičující příval! Až se přežene, budete po něm jak zdupaná země. Kdykoli se přižene, sebere vás. Jitro co jitro se přežene, dnem i nocí...“
Je tedy dvojí smlouva, dvojí útočiště, dvojí skrýš, dvojí odpočinutí:
„Zde je místo odpočinutí, nechte odpočinout znaveného, zde je místo míru!“ čteme ve stejné kapitole Izaiáše.
Je odpočinutí v Bohu, a pak to druhé, ve smrti; je smlouva s Bohem, a pak taky smlouva s podsvětím, s peklem, se smrtí.
Bůh a smrt. Jsou to protiklady, ale mají také leccos společného. Aspoň zdánlivě, nebo spíš prvoplánově:
Bůh i Smrt bývají personifikovány.
Bůh i Smrt jsou velké abstrakce. Jsou i nejsou, respektive jsou, ale mimo tento svět. Panství obou je někde mimo, ať už je to nahoře nebo dole, ať už je to nebe nebo peklo.
Bůh i smrt jsou nepřítomně přítomni. Stále jsou tu, jako možnost.
S oběma opouštíme kategorie času a prostoru. Ve sféře jejich moci přestává čas platit, nastává nekonečná věčnost, anebo věčná konečnost.
Bůh i Smrt jsou síly, které přesahují člověka – láska je silná jako smrt, píše se v Písmu, a mohli bychom dodat: Bůh, který je láska, je silný jako smrt.
Ne náhodou – podle Písma – sotvakdo viděl Boha a zůstal na živu.
A právě proto, že mají, Bůh a smrt, cosi společného, docházívá též k záměně:
Člověk se totiž rád mýlí, dopouští se zmatení. Bůh bývá zaměňován za toho, který nemá s tímto světem nic společného. Za toho, který není. Za nicotu. Za mrtvého boha. Vždyť až když někdo zemře, říká se, že „je v Pánu“! Naděje v Bohu jako by pak byla únikem do smrti.
A existuje též touha být zničen Bohem. Být jím usmrcen. Určitá až mystická vášeň. Je to paradoxní touha. Paradoxní potvrzení existence Boha. Důkaz, že Bůh JE, přičemž ovšem: já PŘESTÁVÁM být. Jenže kde je potom jaká naděje pro mne, pro mou osobu?
Vězme, že Bůh a smrt jsou také protipóly.
Buď: Je Bůh, a tento Bůh je pánem života i smrti. Anebo: Je jen smrt, a tato je pánem života i jakéhokoli boha.
Buď, anebo!
Vraťme se k proroku Izaiášovi:
„A tak zrušena bude smlouva vaše s smrtí, a srozumění vaše s peklem neostojí; a když přecházeti bude pomsta rozvodnilá, budete od ní pošlapáni. Jakž jen počne přecházeti, zachvátí vás; každého zajisté jitra přecházeti bude, ve dne i v noci. I stane se, že sám strach tomu, což jste slýchali, k srozumění poslouží.“
Ve smrti není žádná naděje. Nebo jinak: je to klamná naděje. Klamná jistota. (A v tomhle je naopak naděje pocházející od Boha.) Smrt není žádná jistota, ba naopak: smrt je velká nejistota. Je zdrojem absolutní nejistoty. Utíkat se do smrti, do představ o smrti – představuje, dle proroka Hospodinova, útočiště založené na klamu a lži. Přitom ten klamný obraz světa rovná se pod-světí, peklo.
Obraz bezpečného útočiště ve smrti a v podsvětí nemůže obstát. Je to lože, na kterém si nelze ustlat. Je to hrob. Celkem zákonitě musí být rozvrácen a smeten. Peklo, v němž bylo člověku nejprve teploučko a příjemně, ve finále zachvacuje děsem a strachem. Lákavé představy podsvětní říše se stávají osidlem. Čirou hrůzou.
Není jasno, jak překládat tu jednu větu:
„… sám strach tomu, což jste slýchali, k srozumění poslouží.“
Anebo: „Hrůza ochromí ty, kdo pochopí tu zvěst.“
Sama hrůza způsobí, že pochopíte, o co se jedná. Nebo naopak: Jakmile tohle pochopíte, zachvátí vás hrůza. Je to venkoncem jedno, je to jako slepice a vejce: Hrůza je pochopit, pochopit znamená zhrozit se. Je to hrůza procitnutí!
Každopádně je to strašlivé zjištění: Ani ve smrti, ani v nějaké dobré smrti, eu-thanasii či v sebevraždě není východisko. Naopak: je to past.
V Novém zákoně znovu ožívá vědomí, že před Bohem by bylo asi lepší se ukrýt. Ježíš v závěru svého života praví: (L 23 k): „Hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: 'Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!' Tehdy 'řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!'“
A potom také ve vizi sv. Jana se opět objevuje hledání útočiště či úkrytu, a to rovnou před Bohem a jeho Beránkem. (6 k):
„Králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní – jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!“ Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?“
Před Bohem a Božím hněvem si nikdo nemůže být jist. Nelze se před ním ukrýt. A ani smrt nikoho neskryje. Ten boží hněv je synonymem čehosi naprosto živelného a živoucího. Příval života.
„Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři: I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.“ Tak vyznává žalmista. (Ž 139)
Jak obstát před Bohem, který je strašlivý, jak obstát před jeho hněvem, jak nalézt u něj útočiště i před ním samým, jak se před ním skrýt i neskrýt?
Vězme, že je tu smlouva. Smlouva s Bohem a ve smrti. A to ve smrti Syna, Ježíše ukřižovaného. Smlouva s umírajícím Bohem, s Ježíšem, který zemřel a předtím tuto smlouvu s lidstvem ve své krvi uzavřel.
Do této smlouvy jsme znovu a znovu zváni. Přitom, zrcadlově, recipročně, jako bychom i my zemřeli:
„Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.“ (Ko 3,3–4)
V Kristu jsme živi, neboť v něm jsme zachráněni před hněvem Božím a hrůzou smrti. S ním a v něm jsme živi a – jak věříme – máme podíl na věčnosti.
Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, pane Ježíš Kriste!
Amen.
Petr Pazdera Payne