Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Kdo dnes pozorně poslouchal obě biblická čtení, zřejmě tuší, který motiv oba texty spojuje. Fíkovník smokvoň, latinsky ficus carica, opadavý keř nebo strom z čeledi morušovníkovitých, dorůstající do výšky přibližně 3–5 metrů. To není z mé hlavy, tak jsem se to dočetl z odborných zdrojů. (Sešit biologie jsem si vedl naposled v sextě na gymnáziu, a to pouze do konce září.) Tedy fíkovník, strom, který plodí sladké fíky. Nebo, jak jsme také četli, plody tak špatné, že se nedají jíst. Nebo taky neplodí vůbec nic, jak jsme slyšeli ve druhém čtení.
Z příběhu z Lukášova evangelia víme, že fík stál na vinici, tedy mezi vinohrady. No, jak jsem říkal, nejsem žádný Mičurin, ale trochu mě to zaskočilo. I to, že se o fíkovník má starat vinař, ale budiž. Vysvětlil mně to můj kamarád, spolužák z fakulty, dnes farář na své rodné jihovýchodní Moravě. Ten tvrdí, že kdo někdy dělal ve vinohradě, nebo tu práci aspoň viděl, tak ví, jak je takový strom uprostřed vinohradu užitečný. V letním parnu, přes největší polední žár, lze oddychnout ve stínu jeho větví, osvěžit se ovocem, když víno ještě nedozrálo. Vzpomínal také, jak se jako malý za jednou pláňkou schovával, aby nemusel zastřihávat révu. A tak díky tomuto příteli vím, že ovocné stromy k vinohradu patří. Navíc Ježíš postavil ve svém příběhu fíkovník do vinohradu možná i proto, že pro jeho posluchače a čtenáře to byly zřejmé odkazy ke starozákonním obrazům.
Vinice a fíkovník jsou zmiňovány často, když se mluví o vztahu Hospodina a člověka. Tak čteme například v První knize královské ujištění o hojnosti a Hospodinově přízni pro jeho lid. V kralickém překladu: I bydlil Juda a Izrael bezpečně, jeden každý pod svým vinným kmenem a pod svým fíkem (1Kr 5,5). (Kraličtí samozřejmě ještě neznali večerníček o maxipsovi stejného jména, takže bylo jasné, že jde o fík s malým „f“.) Najdeme ovšem také připomínku soudu a varovná slova z Hospodinových úst. Třeba v Jeremiášově proroctví: Sklidím je nadobro, je výrok Hospodinův, na vinné révě nezbudou žádné hrozny, na fíkovníku žádné fíky, jen zvadlé listí. (Jr 8,13) Že Hospodin je Bohem slitovným pak dokládají slova zaslíbení proroka Joela, opět v krásném kralickém znění: Nebojtež se zvířátka polí mých; neboť se zotaví pastviska na poušti, a stromoví přinese ovoce své, fík i vinný kmen vydají moc svou. (Jl 2,22) Zkrátka víno a fíky znázorňovaly něco, co bytostně patří k životu. A dostává-li se toho, dostává se také pokoje a požehnání. A samozřejmě i naopak.
Může ovšem nastat i situace, kdy je plodů sice dost, ale jsou tak špatné, že se nedají jíst. Bolest ze zničené úrody znají vinaři i ovocnáři a zdá se, že ji zná i Hospodin sám. Vzpomeňme na ten příběh o dvou koších plných fíků, které viděl prorok Jeremiáš před Hospodinovým chrámem. Zvláštní paradox: první koš plný dobrých, chutných a zralých fíků má symbolizovat judské uprchlíky, kteří byli násilně přesídleni do vyhnanství, ztratili domov. Lidskýma očima viděno, měli pramálo dobrých vyhlídek na budoucnost a na koše zralých sladkých fíků ve své domovině mohli akorát nostalgicky vzpomínat. Naopak ti, kteří se spolehli sami na sebe a na vlastní pěst buď zůstali, nebo utekli jinam, jsou přirovnáni k plodům špatným, které jsou leda na vyhození, jak prorok v barvitých obrazech líčí, až je z toho člověku úzko. Tím spíš, že následná babylonská deportace těch, co zbyli, skutečně podle historických zpráv vedla k mnohem bolestnějším koncům.
Raději se vrátíme k Ježíšovu podobenství. Vrátíme se na vinici, kde se odehrává příběh o tom, co s fíkovníkem, který nerodí a připravené koše marně čekají na šťavnatou úrodu. Pán vinice se vypraví pro fíky, ale zpátky nese koš prázdný. Působí to skoro naivně, když se dozvíme, že se to celé opakuje už tři roky, navíc každý rok nejméně dvakrát, neboť na středomořských fíkovnících dozrávají plody alespoň dvakrát do roka, jak jsem se také dočetl. Majiteli to možná dojde, ztratí trpělivost a pověří svého zaměstnance, aby to trápení ukončil. Nakonec, fíkovník tu přece nestojí tu sám, kolem jsou řádky vinic, tak proč jim má zbytečně zaclánět a brát zem. Jednoduchá zemědělská i ekonomická úvaha, Babiš by možná zatleskal, pokud by tam už dávno nenasadil řepku. Jenže pak se do toho vloží vinař, který má celý sad na povel, a prosí majitele: „Počkej ještě rok. Zkusme to ještě. Okopám ho, pohnojím, uvidíme. Dej mu ještě šanci. Když to k ničemu nepovede, napřesrok ho zlikvidujeme.“
Tady podobenství rychle končí a nastupují naše otázky. Jak to dopadlo? Počkali? Dali fíkovníku šanci? Nebo se dohodli jinak? A jestli počkali, změnilo se něco? Byla aspoň nějaká sklizeň, nebo na připravené koše dál sedal prach?
Podobenství odpovědi nedává. Má otevřený konec. Můžeme si jen představovat, jak to dopadlo. Ježíšova řeč v podobenstvích je příznačná i tím, že nechává věci až provokativně otevřené. Ve svobodě, kterou jsme dostali jako dar, se skrývá i otevřenost některých souvislostí, které bychom možná raději viděli jasné a uzavřené. Ale taková Bible není, ponechává prostor pro naše zapojení. Biblické příběhy mohou a mají pokračovat a znovu se utvářet také v našem světě a v našich životech.
Tak pojďme dál a ptejme se. Jak rozumět vinici, fíkovníku, majiteli, vinaři – a kde jsme v tom my? Jsme tam taky?
Tradiční výklady by nejspíš začaly tím, že tím majitelem, šéfem, který už by ten neplodný, nefunkční strom odstranil, je Hospodin, Bůh Otec. Bůh Syn, Ježíš, je pak tím vinařem, vlastně přímluvcem, který prosí, aby fíkovník ještě dostal šanci. A když do toho zapojíme ještě Ducha svatého, který má moc s tím neplodným stromem napřesrok třeba něco udělat, máme trojiční schéma jako vyšité a můžeme se s ním kochat třeba zrovna dnes, když je neděle svaté Trojice.
Ale tak jednoduché to není a je třeba vysvětlení. Především se mi nelíbí schematické líčení kontrastu mezi trestajícím Bohem Starého zákona a milosrdným, odpouštějícím přímluvcem Ježíšem. Že je to velmi zjednodušený pohled, to ví každý trochu pozornější čtenář bible. Dějiny starozákonního Izraele by se daly popsat jako dějiny nikdy nekončící Boží trpělivosti a odpouštění, které dávno přesáhlo Ježíšovu hranici sedmdesát krát sedmkrát. A naopak: i Ježíš dobře ví o Božím hněvu a soudu. Také z našeho podobenství je znát, že ty naznačené role nejsou tak jednoznačné. Není to právě pán vinice, který znovu trpělivě přichází s košem a očekává, že už konečně něco z fíkovníku setřese? Není to právě vinař, který má vzít sekeru a tnout, když už není výhled?
Jiná možnost je, že v té dvojroli majitele a vinaře můžeme spatřovat sami sebe. Rozhodovat o druhých, především o těch neúspěšných, o těch nezralých, může být lákavé. My, kteří jsme už poznali a víme, my máme přece právo mluvit do života těm druhým, zvlášť když víme, co se sluší a patří. Podívejte se na něj, jak pohoršlivě nezvládá ani ten základní životní úkol přinést užitek a plody. Jenže na to Ježíš řekne jinde v Bibli něco o trámu ve vlastním oku a už nás směřuje k výkladu jinému, poslednímu.
Ten nebývá moc příjemný, ale je asi pravdivější i vůči nám samotným. Jsme to my – ta půda, vinice i ten nešťastný fíkus. To všechno k nám patří, to všechno nějak tvoří náš život. Něco už vyrostlo, je zdravé a nese plody. Něco teprve roste. Něco zas při vší snaze plody nenese. Něco už uschlo, protože jsme se o to málo starali. A něco shnilo, protože jsme to prostě nechali uhnít.
Když jsem na začátku vzpomínal na svého spolužáka, který mě poučil, že ovocné stromy a vinice k sobě patří, zdá se, že to symbolicky může fungovat i v životě. Vedle sebeúrodnějších vinic, vedle všeho, co se nám daří, co je plodné a užitečné, snad vždycky stojí nějaká usychající pláňka bez plodů. Nebo stromek, jehož ovoce už nechutná ani ptákům. Vedle sebelepších lidských stránek stojí kousek naší ubohosti. „Člun od kotvy utržený, kotva na dně bez lodi, peníz neplatné už měny, strom, který nic nerodí...“ Tak to zpíváme v písničce o tísnivých obrazech toho, co je taky součástí našeho života. Pak ovšem v téže písni následuje refrén, který zní: „Ty, který divy činíš, navštiv naše smutné dny, ty – první a poslední, vzácný hosti, přijď již!“ Tato přímluva nás vede k naději, že se vší naší parádou i ubohostí, se všemi květy a plody i seschlostí a hnilobou patříme hospodáři a stará se o nás vinař.
A já věřím, že za rok třeba zase půjde s prázdným košem – pokolikáté už! – a jestli bude můj fík ještě stát na místě, třeba se ještě zazelená a přinese úrodu. Však už jsme řekli, že některé věci nejsou jenom na nás. Pokání a nový výhled vycházejí především z toho, že se nezacyklím sám v sobě, nýbrž vyhlédnu ven – k životodárné síle, jíž může být působení Ducha svatého. To se sluší připomínat nejen na Trojiční neděli. (Kdybych tomuto nevěřil, nemohl bych tu dnes před vámi stát.)
Otevřený závěr podobenství ale připouští různé konce a je férové přiznat, že to nemusí dospět k happy-endu. Možná se fík opravdu nerozplodí, možná už nedostane ani čas, aby to ještě jednou s Boží pomocí zkusil. Ale věřím, že i neplodné, uschlé a nevyhovující fíkovníky mají naději. Z dalších starozákonních příběhů víme, že Hospodin neopustil svůj lid ani v zajetí ani po něm, i když to nebylo snadné a i když to celé mnohem víc připomínalo ty trpké fíky, po nichž by člověk do koše nesáhl. A v novém zákoně Ježíš to podobenství sice nedořekl, ale rozhodně pak na kříži dožil.
Jedinou chybou, která by mohla stát život celého vinohradu, by bylo toto celé šmahem odmítnout a přestat vyhlížet majitele s vinařem. Uzavřít se do sebe, zarůst plevelem a rezignovat na všechno, co se ještě mohlo podařit. Přesvědčit sama sebe, že ke všemu si pomůžu jen já sám. Pustit ze zřetele vědomí, že životodárná síla přichází odjinud.
Ano, životodárná síla přichází odjinud. Tohle přesvědčení kéž si zachováme jako první a poslední jistotu pro celý život. Všechno ostatní můžeme svěřit do rukou toho, který se o vinohrady i problémové solitéry v nich stará. Shrnul to, možná překvapivě, už starozákonní prorok, když zpívá: I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. (Abk 3,17–18)
Amen.
Pavel Hanych