Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé,
Ve všech třech oddílech, které jsme dnes slyšeli, zaznělo slovo pastýř. Žalmista (Žalm 23), evangelista (Jan 10), apoštol (První Petrova 5) – tři bibličtí svědkové nám předkládají obraz pastýře. Každý chce říci něco jiného, a přece všichni společně vypovídají o Boží lásce k nám. – Žalmista vyznává, a my s ním, že Hospodin je náš pastýř. Základním motivem je tu důvěra. Věříme Hospodinu, že nás přivede na pastvy zelené nebo že nás bez úhony provede nebezpečnou soutěskou. – Evangelista Jan zase nechává hovořit samotného Ježíše, který své posluchače, a tedy i nás, zve do svého ovčince. Já jsem ten pravý pastýř, říká Ježíš, já znám svoje ovce a ani jedna se mi neztratí. Za každou ovci budu bojovat do posledního dechu, ani jednu nenechám napospas vlkům, raději za ni položím svůj život. Klíčovým slovem tohoto obrazu je ochota k oběti. – A konečně autor naší epištoly říká svým čtenářům, presbyterům maloasijských sborů: buďte jako oni – buďte jako Hospodin, buďte jako Ježíš, buďte dobrými pastýři svých ovcí. Jako žalmista důvěřujte Hospodinu, kterému na vás záleží, a jako Ježíš buďte pastýři pokorní i obětaví, ne jako nájemníci, kterým na ovcích nezáleží.
Důvěra k Bohu, ochota k oběti a pokora – vzájemná láska a podřizování jedněch druhým: to by tedy měly být charakteristické znaky presbyterů, křesťanských sborů. Slovo „presbyter“ doslova znamená „starší“, a v tehdejším světě – nejen v církvi, ale i v různých jiných náboženských i společenských souvislostech – to prostě bylo označení představitelů jakéhokoli společenství, ve kterém přirozenou autoritu měli lidé dříve narození, tedy lidé s většími zkušenostmi – a zpravidla také lidé s větší touhou o tyto zkušenosti se dělit. To jsou funkce a role, které známe i dnes – říkáme třeba „ředitel, šéf, vedoucí“, nebo rovnou „starej“.
Jenže náš autor to vidí trochu jinak. Mluví sice k „presbyterům“, ale vzápětí o nich mluví jako o „pastýřích“. My jsme dnes zvyklí – když slyšíme slovo pastýř v církevním kontextu – pomyslet spíše na kazatele, faráře či kněze, doslova pastora, který stojí před svými ovečkami a cosi jim vykládá. Jenomže v rané církvi nebyly ještě role takhle striktně vymezeny. Apoštol Pavel nemluví o církevních úřadech, ale o různých darech a schopnostech (charismatech). Obdarování jsou různá a každý může nějaké mít – jde jenom o to, aby všichni své schopnosti využívali ve prospěch celého sboru. Podobnými slovy hovoří i náš autor – všechny své posluchače bez rozdílu vybízí, aby byli „svatým kněžstvem“ (1Pt 2,5.9) a aby každý druhým sloužil svým „darem milosti“ (tj. charismatem); tak budou všichni dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti (1Pt 4,10).
Jistá církevní hierarchie je ovšem z praktických důvodů nezbytná, a v Novém zákoně postupně pozorujeme, jak se tato myšlenka rozvíjí – od apoštola Pavla až k autorům pastorálních epištol. Avšak na druhou stranu také pozorujeme, jak se jednotliví autoři stále snaží, aby jejich formulace byly dostatečně vyvážené. Již díky evangelistům Matoušovi a Markovi, kteří zaznamenali vyprávění o přehnaných ambicích bratří Zebedeových, bylo do samotných základů církevní hierarchie zakódováno trvalé napomenutí a varování: žádný církevní úřad se nesmí zvrhnout v povyšování nad ostatní. Řečeno slovy Ježíšovými: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.“ (Mt 20,26).
A právě tohle věděl i náš autor, který se v úvodu své epištoly představil jako „Petr apoštol Ježíše Krista“. Většina jeho epištoly se týkala všech křesťanů – totiž otázky, jak mají žít uprostřed nepřátelského světa. Teprve teď, v poslední kapitole, si náš autor vybírá určité adresáty, tj. presbytery, představitele několika maloasijských sborů. A hle – ještě než nám řekne, co má na srdci, cítí nejprve potřebu vysvětlit, jakým právem je vůbec chce oslovovat. A dokonce nám to vysvětlí třemi způsoby: (1) „sám jsem přece také presbyter“, (2) „jsem svědek utrpení Kristových“, a (3) „jsem účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit“. Podívejme se teď podrobněji na ta tři zdůvodnění.
Hned první slova jsou zvláštní tím, že náš autor jakoby zapomněl, jak se představil na začátku, totiž „Petr apoštol Ježíše Krista“, a nyní se tituluje docela jinak, totiž „presbyter“. Dokonce si na to vymyslel zvláštní termín, který se do té doby v řečtině vůbec nevyskytoval, doslova „spolu-presbyter“ (sym-presbyteros). Proč si dal takovou námahu? Zřejmě mu záleželo na tom, aby bylo hned od začátku jasné, že se nad své adresáty vůbec nechce vyvyšovat. Je sice pravda, že chce ostatní presbytery „napomínat“, ale to slovo se dá stejně dobře přeložit i jako „povzbuzování“ či „připomínání“.
A podobné je to i s dalšími dvěma výrazy. Když se nám autor představuje jako „svědek utrpení Kristových“ a „účastník budoucí slávy“ – pak ani zde se nejedná o nějakou jeho výlučnost našeho autora. Naopak, jakoby tu chtěl říci: „jsem na tom stejně jako vy“. Stejně jako vy, i já hlásám zvěst o Kristově utrpení. Stejně jako vy, i já věřím, že jednou budu mít podíl na jeho slávě. (Někteří vykladači si myslí, že slovem „svědek utrpení Kristových“ se míní očité svědectví apoštola Petra, jednoho z dvanácti učedníků; bohužel ovšem, v kontextu Petrovy zrady by vyznělo trochu trapně, kdyby se v tomto smyslu označoval za „svědka“.) Náš autor se nechce povyšovat nad svoje adresáty, naopak, vždyť před chvílí, jen o pár řádků výše, psal velice podobně i o nich, když použil stejná dvě slova: „radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva“ (1Pt 4,13).
Nuže, teprve nyní, když autor trojím způsobem vysvětlí, že se opravdu v žádném ohledu nechce nad adresáty vyvyšovat, troufne si konečně udělit jim tři rady, jak se mají jako pastýři chovat.
„Donucení“ – vzít funkci z donucení, protože na vás tlačí, protože vás přemlouvají – to známe moc dobře. Zejména v církvi jako je naše, která není moc veliká. Ale ještě horší to měli adresáti našeho listu, v době společenského ohrožení. Představitel sboru byl první na ráně. Člověk, který se stal presbyterem z donucení, těžko obstojí ve zkouškách, které ho čekají. Je lépe, když se své funkce chopí dobrovolně.
Druhá rada s tou první úzce souvisí. Když už jsi pastýřem dobrovolně, ne aby tě napadlo proměnit svou funkci v nějakou výhodu. Toto pokušení bylo v rané církvi poměrně silné (a tím se taky vysvětluje, proč se o tom na více místech v rané křesťanské literatuře vůbec mluví). Ve sborech se vyskytovali bohatí ochotní dárci – a vedle nich se přirozeně rychle objevili i ochotní žadatelé. Zneužívání pastýřské funkce k vlastnímu obohacení – to bylo pro sbor velké nebezpečí, jednalo se o ztrátu důvěry uvnitř sboru i navenek.
A konečně třetí závažné nebezpečí číhající na každého, kdo se uvolí nějakou funkci vzít. Když už je někdo pastýřem dobrovolně, a ani žádné peníze z toho nemá, může se snadno stát, že podlehne jinému pokušení – pokušení moci. Jak je to lákavé, vládnout ostatním, a v případě náboženského společenství dokonce – vládnout nad dušemi ostatních lidí!
A jistě by bylo možné interpretovat to pozitivně, jako dějinnou nutnost. Jak by bylo snadné napsat – v kontextu pronásledování a v nepřátelském okolí – něco jako „pěkně poslouchejte své představené a nereptejte, jinak nás všechny sežerou zlí vlci – pohani“. Ale ne! Náš apoštol nevybízí své ovečky, aby držely hubu a krok a poslouchaly lidské pastýře. Náš autor vybízí své spolu-pastýře, stejně jako všechny ovečky, aby se vlků a lvů nebáli, ale aby nade všechno důvěřovali nejvyššímu Pastýři v nebesích. Co se týče lidských pastýřů, je jistě třeba je respektovat, ale stejně tak mají oni respektovat své ovečky, každou zvlášť, a třeba i za jedinou ovečku ze sta položit vlastní život.
Náš autor to tedy napsal, jak nejlépe dovedl, a přece, bohužel, jistě bychom v církevních dějinách našli mnoho dokladů, jak jeho rady nepadly na úrodnou půdu. Kolik tu bylo církevních představitelů, kteří své funkce zastávali z donucení – nebo pro peníze – nebo z mocichtivosti!
Ale za to už náš autor nemůže – ten udělal všechno, co mohl, aby nás před tímhle varoval, a nakonec se opět obrátil k autoritě nejvyšší. Je to skoro, jako bychom znovu zaslechli žalmistu, když se nám před očima objevuje „nejvyšší pastýř“, doslova „arcipastýř“ – je to On, kdo svým věrným vystrojí hostinu před obličejem nepřátel, on jim pomaže olejem hlavy na znamení výjimečného pověření, on jim naleje vína, až bude kalich oplývat… to vše se dá shrnout – řečeno novozákonním jazykem a výrazem převzatých z antických závodišť – jako „nevadnoucí vavřín slávy“.
Sláva, kterou dává Bůh, je přímo propojená s pokorným postojem, který věřící zaujímají vůči Bohu i vůči sobě navzájem. „Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému.“ – To je výzva pro všechny. V pastorálních epištolách bývá, pravda, zvykem, že autoři po vzoru tehdejší patriarchální a otrocké společnosti vyčleňovali jednotlivé skupiny lidí a dávali jim specifické úkoly: otroci – poslouchejte pány; ženy – poslouchejte muže; děti – poslouchejte rodiče; mladší – poslouchejte starší. Právě tu poslední výzvu čteme i v naší epištole, ale je to jen jedna krátká větička. Hned po ní se autor vrací k univerzální výzvě, kterou adresuje všem, a zde jednoznačně požaduje, aby se všichni navzájem respektovali a navzájem se podřizovali. Základem a zdrojem této výzvy je mocný Bůh, ten, který vládne všem, a kterému je každá pýcha a namyšlenost z hloubi srdce protivná: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“
A z této pokory roste důvěra a nejvyšší možné spolehnutí. Proto naše pasáž končí ve stejném smyslu, jako 23. žalm. „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“ Každý z nás je stejně důležitý, ať je to pastýř, nebo presbyter, kněz, nebo prelát, nebo jáhen, anebo poslední ovečka. Za každého z nás vyšel Kristus do boje proti řvoucímu ďáblu, a za každého z nás svůj život položil náš nejvyšší Pastýř a Přítel. Amen.
Amen.
Jan Amos Dus