Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé děti, milí bratři a sestry,
čeká nás až do Adventu dvanáct zastavení s Abrahamem. I když – o kom že byla řeč ve čteních z Bible? Byl tam nějaký Abraham? Kdepak! Byl tam Abram. Ale nenechme se splést, Abramovi jednou Bůh změní jméno na Abraham. I o této změně jména si budeme jednou vyprávět.
V tuto chvíli máme před sebou samý začátek těch příběhů které nás o Abramovi – Abrahamovi budou zajímat. Zdaleka ne o všech, které prožil. Co dělal do této doby, to nevíme. A není to zas tak krátká doba! Kolik, že bylo Abramovi, když ho Bůh povolal? 75! I když u praotců můžeme počítat s dvojnásobným věkem, než se dožívají lidé dnes, tak to je člověk, který má velkou část svého života za sebou. Abrahama povolala Bůh v pětasedmdesáti, Davida jako mládenečka, který hlídal stáda, takže dejme tomu dvanáct, Samuel byl dost možná kluk a Samsona či Jana Křtitele si Bůh vybral ještě před narozením.
Máme tu první poučení z dnešního příběhu – Bůh si nás může k nějakému úkolu povolat v kterémkoliv věku. Abraham je příkladem spíš pro nás starší, ale zapamatujme si tuto první poučku – Bůh si může lidi k nějakému úkolu povolat v kterémkoliv věku.
Nu – a teď se můžeme podívat, jak to povolání vypadalo u Abrama. Zatím se ještě jmenuje Abram, tak to tak nechme. K čemu Bůh vyzval Abrama?
K odchodu z rodného domu. Abram se má rozloučit se sousedy a známými a vyrazit kamsi do neznáma. Tohle už Abram zažil. Jediná historka, kterou máme v Bibli z doby před tím, než ho Bůh povolal, vypráví, že mu v městě Ur umřel brácha Háran. Nechal po sobě kluka jménem Lot. Druhý brácha Náchor zůstal s rodinou v Ur. Ale starý táta Terach vzal tenkrát Abrama, jeho ženu Sáraj a taky Lota, vnuka po zemřelém Háranovi, a přestěhovali se do Cháranu.
Jenže tohle stěhování je něco jiného. Slyšíme to z těch Božích slov: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu…“ Tady jde o zásadní zpřetrhání starých vazeb. To první stěhování bylo pořád v rámci rodiny a při zachování rodinných vazeb. Jak to bude vypadat teď, to Abram fakt netuší.
Už víme, že Boží povolání může přijít kdykoliv. Teď vidíme, že k tomuto povolání od Boha patří, že se člověk musí vzdát něčeho, co by mu bránilo poslouchat Pána Boha. Něco opustit, něco zanechat, co by brzdilo. U Abrama je to zbytek rodiny. Bere s sebou jen svého synovce Lota, protože je sirotek. A i s Lotem se časem rozloučí.
Tohle nějak k Božímu povolání patří – že je v našem životě něco, s čím je potřeba se rozloučit. „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce…“ U Abrama to byli lidé, místo, kde bydlel, vztahy… Asi by to v tu chvíli Abrama brzdilo v úkolu, který měl před sebou, tak to musel nechat v Cháranu, kdesi na hranicích dnešní Sýrie a Turecka a vyrazit na jih do Kenaánu, tedy území dnešního Izraele.
Dvě věci už od Abrama víme: povolat může Bůh v jakémkoliv věku a když člověka Bůh povolává může k tomu patřit to, že se člověk musí umět něčeho vzdát.
Do třetice se pak podívejme, k čemu že Bůh toho Abrama povolal. Něco z toho je docela srozumitelné. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno… požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. Co to znamená? Bůh bude s Abramem. Bude mít rád jeho přátele a bude proti jeho nepřátelům. Abram bude mít spoustu potomků. Bude jich tolik, že budou tvořit národ. A Abram bude slavný, Abrama si budou stále připomínat.
A pak ale něco zvláštního: „Staň se požehnáním! … V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
Jde o všechny čeledi země, nejen o ten národ, který vznikne z Abramova potomstva. Veškeré čeledi země – tedy celý svět. A tomuto celému světu se má Abram stát požehnáním. Aha! Boží požehnání není určeno ke vlastní spotřebě. Je určeno k tomu, aby sloužilo dál. Pán Bůh Abramovi požehná a Abram se pak stane požehnáním pro všechny okolo sebe. Ať už to znamená cokoliv. Řekl bych, že Abram vlastně neví, do čeho konkrétně jde. Vidí ten rámcový cíl – stát se požehnáním, zprostředkovat Boží požehnání celému světu, veškerým čeledím země. A on do toho jde, ať už to znamená cokoliv. Povolal ho k tomu Bůh, Abram Bohu věří a tak poslouchá. Proto i když je starý (1), tak opustil dům svého otce (2) a vyrazil do Kenaánu.
Co udělal Abram jako první, když přišel do Kenaánu? Jak se projevilo to, že se stane požehnáním veškerým čeledím země? I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram … vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno.
Možná bychom dneska raději slyšeli, že tam postavil školu, nebo nemocnici. Nebo útulek pro chudé. Abram ale chce být požehnáním. Je v pohanské krajině a tak chce, aby ti pohané, mezi které přišel, poznali skutečného Boha a od něj pak přijímali posilu. Chce v tomto světě plnit Boží vůli, chce do tohoto světa přinášet Boží dílo. Třeba jednou bude čas na školy a nemocnice, ale to první, o čem je potřeba svědčit, chce-li být pro ty pohany požehnáním, je, když bude sám pevný ve víře v toho, kdo jemu samotnému žehná.
Tři abramovské poučky už tu máme a to je na jeden den až kam:
Když si tohle od Abrama zapamatujeme, tak jsme v sobě otevřeli pomyslná vrátka k tomu, aby to Abramovo požehnání i v našich životech přineslo nějaký užitek. Aby se i na nás naplnilo, že v Abramovi dojdou požehnání všechny čeledi země. My porozumíme tomu, jak Bůh jednal s Abramem a tak se naučíme, jak Bůh může jednat i s námi.
Jsou to pořád ty tři abramovské poučky:
Tři abramovské poučky pro každého z nás.
Amen.