Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Lot se rozhlédl a spatřil. Víc nepotřeboval. Věděl, že úrodná země rozpínající se před ním na obzoru bude to pravé. To jisté. Totiž zajištěné. „Beru tuhle“, ukázal prstem do krajiny a otočil se směrem ke svému strýci Abramovi. „Víš, já sázím na jistotu. Když už si můžu vybrat, tak prostě musím zvolit tenhle kout. Abrame, já přece nemyslím na sebe, ale mám taky nějakou odpovědnost za svoje lidi. Chci zajistit svou rodinu, odpovědně naložit s majetkem. A k tomu potřebuju zázemí, strýcu. Pochop. Tak dík.“
Tak nějak mohl probíhat rozhovor dvou velkých a bohatých starověkých nomádů. Bylo zřejmé, že spolu dál být nemohou. Jejich firmy se až příliš začaly přetahovat o klienty. Ale co, byznys se rozdělí a každý se dá svou cestou. Možná o tom napíšou pár řádek v ekonomickém týdeníku. A život půjde dál.
Jenže příběh o rozchodu Abrama a Lota se kupodivu vešel také do Bible. A jestliže tam je, a dokonce zabere celou jednu kapitolu abrahamovského cyklu, můžeme se ptát, jestli ta prastará příhoda, jakých bylo v dějinách na tisíce, může a má nějak promluvit také k nám, čtenářům a posluchačům.
To první, co nás napadne, protože tu story mnozí známe už někdy z nedělní školy, je otázka nad Lotovým výběrem. Možná i lehký vztek námi zacloumá, když si vybavíme Lotovu rychlou reakci. Zpravidla si k tomu představíme sami sebe v podobné situaci. Samozřejmě v kůži Abrama. Zřejmě bychom dali dohromady mnohé případy, kdy někdo zkrátka byl rychlejší a na nás zbyla jen druhá, výrazně slabší varianta. Nemuselo hned jít o život, o rodinu nebo majetek. Kyselejší jablko ve školní družině, prorostlejší kus vepřového v masně, nevýhodný termín dovolené, hůře disponovaný byt, slabý kariérní posun v zaměstnání nebo nepřiklepnutý grant v projektu, který jsme chystali... To naštve.
Abramova synovce Lota jsme zvyklí vnímat tak trochu jako prospěcháře, jako člověka, který to má dobře promyšlené a ví, co se mu hodí, a tak rychle jedná. Musí přece zajistit rodinu, taky ty dvě hypotéky, nemůže si zkrátka dovolit jít do červených čísel. A kdo dřív přijde, ten dřív bere, známe to.
Naproti tomu otec Abraham, muž vznešený a dobropověstný, se těší hlubokému uznání s židů, křesťanů a jak víme, také muslimů. Těmto třem náboženstvím říkají religionisté přímo náboženství abrahamovská, čímž ještě zdůrazní vážnost velkého praotce. Abraham je v našich očích jako ten, kdo se nebál vyjít, ač nevěděl, kam jde. Jako muž odvážný a bohabojný, jako nositel požehnání a budoucnosti. Zkrátka otec Abraham.
Jenže když budeme číst příběhy praotců do hloubky, bude to celé trochu složitější. Začněme u Lota a zeptejme se úplně obyčejně: Co vlastně udělal Lot špatně? Udělal vůbec něco špatně? On se přece nezachoval jako později Jákob, který lstí připraví svého bratra o prvorozenství. On přece neušil na Abrama nějakou kulišárnu nebo levotu. Prostě si jen vybral to, co mu strýc Abram džentlmensky nabídl. Vyber si, Lote, kam půjdeš. Kde budeš hospodařit, pracovat, sloužit, podnikat.
A Lot si vybral. Ano, vybral to, co vypadalo lépe, ale co mu budeme vyčítat? Může vůbec jednat jinak? Úrodná a plodná země, to byl pro starověkého člověka příslib požehnání, naděje dobré budoucnosti! Kdo by nestál o požehnání, o dobrou budoucnost! A jestli už někdo o dobré budoucnosti a o požehnání slyšel, pak to rozhodně nebyl Lot, nýbrž Abram. Ne Lotovi, ale Abramovi Hospodin přislíbil velké jméno, požehnání a potomstvo. Ne Lot, ale Abram byl v očích Hospodinových dědicem země a všeho dobrého do nejvzdálenějších pokolení. O Lotovi čteme pouze to, že s Abramem šel, že s ním byl. O Hospodinově vedení sotva něco věděl, natož aby se dokázal spolehnout na požehnání od Hospodina. Aby na všechny věci v životě už napořád pohlížet touto optikou, tímto zorným úhlem věčnosti. A tak není divu, že se ucházel o budoucnost, kterou mu slibovala nová krajina a s ní také nová práce, nový život, nová naděje.
Snadné je někoho odsoudit a snadné někoho jiného vynášet do nebes. Od Lota přejděme ke vznešenému praotci Abramovi a znovu se podívejme na jeho příběh od začátku. Vyvolený poutník Abram se v poslušnosti Hospodinova příkazu ubírá do země přislíbené Bohem. Tak to doslova uvádí ekumenický překlad v nadpisu dvanácté kapitoly knihy Genesis. Ano, Abram se vydal na cestu. Prokázal důvěru, poslušnost i spolehnutí, když vlastně nevěděl, kam jde.
Jenomže, jak minulý týden připomněl náš bratr farář Jarda, Abram byl také člověk z masa a kostí, s lidskými starostmi, pochybnostmi a také s lidským hledáním a selháváním. A tak se ta slavná dvanáctá kapitola sotva přehoupne do druhé poloviny a už vidíme Abrahama v krizové situaci. A nedá se říct, že by úplně obstál. To byl ten příběh z minulé neděle: Abram si jde po svém. Pravda, hladomor zpravidla nepřináší očekávané požehnání, a tak praotec přijímá rozhodnutí spojené s nebezpečím a sestupuje do Egypta. A tady, v ohrožení, sehraje před faraónem scénku jak z grotesky, kdy svou ženu vychytrale vydává za svou sestru. Fraška se však málem změní v tragikomedii a situaci zachrání až pohanský faraón, který svým gentlemanským jednáním úskočného praotce Abrama strčí do kapsy. Ani jednou od začátku té egyptské epizody nepromluvil Abram s Hospodinem, ale ani Hospodin s Abramem.
Ten Abram, který je v očích Hospodinových dědicem země a všeho dobrého do nejvzdálenějších pokolení, zakouší i období, kdy se zdá, že je Bůh daleko. Ten vyvolený Abram, který nese požehnání, zažívá chvíle, kdy je sám, kdy se musí sám rozhodnout v krizové situaci. Zažívá dokonce chvíle, kdy se rozhoduje špatně a kupí chybu za chybou. To je taky ten slavný Abram, později Abraham.
Co udělal praotec dál? To už jsme zpět v dnešním příběhu. Nejprve čteme, že vystoupil z Egypta. To „vystoupil“ skoro to zní, jako by vylezl z nějaké díry. Je fakt, že z nížin kolem Nilu to bylo do kenaanské země spíš do kopce, ale můžeme tam slyšet víc: vystoupil z nějaké hlubiny, propasti, z místa, kam se neradno dostat, jak se ostatně sám dostatečně přesvědčil.
A dál? Abram šel do Bét-elu, tedy doslova do Božího příbytku. K místu, kde kdysi dávno Hospodinu postavil oltář. Vrací se tedy úplně na začátek a obnovuje komunikaci směrem k Hospodinu. Začíná od nuly. Znovu se učí chodit po Hospodinových cestách. Jestli nám může být praotec Abram v něčem vzorem, tak třeba v tom, že vždycky je možné se k Hospodinu vrátit. Ze všech egyptů, do kterých jsme se dostali a dostáváme. Ať už omylem, ať už záměrně, když třeba spoléháme jen na sebe. Vždycky, úplně vždycky vede cesta do Bét-elu, do Božího domu, vždycky je pro nás připravena. Jen vyjít a vrátit se.
Abram se vrátil. Začal od nuly, ale zároveň pevně věřil, že počáteční slavné požehnání platí. Věděl, že ať se stane, co se stane, Hospodin bude s ním a má pro něj připravenou dobrou budoucnost. A protože to věděl, mohl si dovolit dát přednost Lotovi, když si ti dva dělili zem. Mohl si klidně dovolit přijmout i horší kousek země, přijmout Lotovu volbu, pokojně se rozejít, nenadávat a ani se tím zpětně po nocích neužírat.
Že se ti dva nerozešli napořád, že k sobě opět našli cestu, to víme z dalšího pokračování příběhu. A víme také, že navzdory Lotovým představám nebyla jeho nová země dobrou volbou. Víme, že se dostal do potíží a nakonec byl rád, když uchránil holý život svůj a životy svých nejbližších. Dnešní text se o možném budoucím vývoji zmíní jen letmo, jakoby náznakem: Sodomští muži však byli velice zlí a hříšní před Hospodinem. Když se dnes řekne Sodoma, tak nás napadne leccos a někdo se možná znechuceně otřese. Ale mohl Lot tušit, že se v zemi schyluje ke katastrofě? Udělal chybu, když vsadil jen na první dojem? Naletěl, když uvěřil reklamě na mléko, med a prosperitu, aniž by si zjistil podrobnosti a přečetl příbalový leták?
Těžko hledat odpověď. Bible o detailech mlčí. A z vlastní zkušenosti víme, že člověk kolikrát nedohlédne konců svých rozhodnutí, ať už těch předobře míněných nebo všech ostatních. Víme ovšem, že tak jako Hospodin vyvedl Abrama z Egypta, tak vyvedl také Lota ze Sodomy. Oba muži se nějak rozhodli, někam vykročili a vlastně pořádně nevěděli kam. Oba nesli odpovědnost za svá rozhodnutí. Oba se brzo dostali do potíží. Ale oba Hospodin zachránil. Jestli Lot ještě před chvílí netušil, co je Boží požehnání, Boží budoucnost, dost možná to poznal právě skrze Abrahamovo jednání vedoucí k jeho, Lotově záchraně.
Ten sodomský příběh přijde na řadu některou z příštích nedělí, nepředbíhejme. Ale něco můžeme říct už dnes. Třeba to, že Abram stále víc poznává, co znamená ten Hospodinův pokyn jemu, Abramovi adresovaný: „Staň se požehnáním.“ Abram má být nositelem, ukazatelem Hospodinova požehnání daného jeho rodu, totiž rodu lidskému. Požehnání tu není dáno jednomu proti druhému, nýbrž jednomu a skrze něho i druhému a dalším a dalším. Četli jsme přece, že „v tobě, Abrame, dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (Gn 12,3b). Abram si tak uvědomil, že své požehnání dostal, aby je nesl a rozdával dál.
Jestliže i my se počítáme mezi potomky praotce Abrahama, snad si můžeme přivlastnit i to požehnání, jehož se mu dostalo, ať už svůj život zvládal více nebo méně. A od slavného praotce si i dnes můžeme vzít leccos: (1) Důvěru, s níž se dokázal na Hospodina spolehnout. To se hodí do všech temných míst a mnohých našich egyptů, z nichž jako by nevedla cesta ven. (2) Velkorysost, s níž dokázal dát Lotovi přednost – věděl, že nepřijde zkrátka. To se hodí do vší naší rozmrzelosti nad kyselejším jablkem, prorostlejším vepřovým či slabým kariérním postupem, kde nás jiný předběhl. A do třetice (3) také naději, že Hospodin vysvobozuje z Egypta či Sodomy, ať jsme se tam dostali jakkoli. To se hodí do všech našich malých i velkých egyptů, do všech našich špatných rozhodnutí i do všech našich selhání a výčitek.
Abraham z vděčnosti vybudoval Hospodinu nový oltář. My dnes s vděčností a velikou radostí znovu smíme přijmout pozvání ke Kristovu prostřenému stolu.
Amen.
Pavel Hanych