Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Co mi chceš dát, Panovníku Hospodine? Z úst slavného praotce zní nejistota, možná dokonce lehká pochybnost, skepse. Co mi ještě můžeš dát, když stále nemám to hlavní, totiž hmatatelný důkaz, že to s tou mou budoucností myslíš opravdu vážně!
Já vím, Hospodine. Hodně jsi mi toho slíbil a hodně také dal. Dostal jsem místo k životu, slušné materiální zajištění, zachránil jsi mě před pomstou egyptského faraona, dal jsi mi vítězství nad koalicí nepřátel. To všechno je krásné, vzácné a vlastně i nezasloužené. Jenže to nejdůležitější, Hospodine, to pořád nemám. A nevím, jestli kdy mít budu. Je hezké, že mi teď chceš udělat radost, něčím mě potěšit. Že jsi můj štít, to jsem poznal nedávno v boji. Ale jako odměnu bych raději bral vlastního potomka. Vždyť k čemu slova o požehnání, když je moje budoucnost tak mlhavá. Umírajícímu u lůžka přece taky nebudeš tvrdit, že „bude zase jak rybička“. Panovníku Hospodine, co mi chceš ještě dát?
Co mi chce církev dát, ptá se nejeden z našich současníků. Co mi budete pořád povídat, pane faráři – vy mně! Vy věřící máte spoustu krásných řečí, ale víte, k čemu mi to je! Hmatatelný důkaz chybí, moje zkušenost je zkrátka jiná, tak mi tu svou nevnucujte. I tohle někdy slýcháme ve svém okolí.
Pochybnost a skepsi nacházíme ovšem i u sebe, ve vlastních řadách. Sami se někdy ptáme, co ještě může církev dát těm kolem nás? A nám samotným? Kam kráčí naše církev, církve ve světě? Jaká je budoucnost, co bude za deset, dvacet, padesát let? Neztratila církev ze zřetele ten nejvlastnější předmět své existence? Nebo dokonce, neztratil se někam sám její „zřizovatel“? Není církev jen uměle vyživovaný skanzen něčeho, co už dávno není živé ani životaschopné? Není to jen ten anekdotou proslavený „spolek rybářů, který ještě pořád záhadným způsobem funguje“?
Dnešní příběh odhaluje Abrama v těžké krizi. Krize v životě přicházejí a postihly i velkého muže víry, jímž Abraham nepochybně byl. Praotec je v koncích a skoro má chuť se vším praštit. Kdyby měl facebookový profil, zřejmě by zveřejnil stav „cítí se na dně“.
I ten nejstatečnější a nejodolnější člověk se někdy ocitne v situaci, kdy už to chce vzdát a skončit. Mnoho let o něco marně usilujete, mnoho let se za něco modlíte, o něčem sníte, ale pak přijde chvíle, kdy najednou pocítíte, že už je pozdě. Nemocný člověk přestane bojovat se svou nemocí, nezaměstnaný přestane hledat práci, osamělý přestane vyhlížet partnera, krachující podnikatel svůj byznys vzdá, bezdětní manželé si pořídí psa, student prošvihne zkoušku a zanechá studia, stárnoucí člověk si přestane po sobě uklízet, vdova vařit a hospodář nechá pole ležet ladem. Lidský život je plný rezignací, únavy, zklamání a nenaplněných snů.
Ale řekněme spolu s Abramovým příběhem, že to není nic nového pod sluncem. To může být i povzbuzením: jestli nám někdy vlastní situace zatemňuje výhled na všechny strany, jestli nám vlastní kříž přijde jako největší průšvih světa, pak smíme vědět, že tohle všechno už tu bylo. A že podobně to cítil už třeba Abram. Nebo další otcové víry, kteří navzdory své statečnosti byli také jen lidé, se vším, co k tomu patří.
V Abramově silně vykreslené obavě o budoucnost můžeme číst i jinou kapitolu dějin Izraele. Ač Abrahamův příběh tvoří jakési „pradějiny“ Božího lidu, samotný text vznikl v jiné době a bezesporu odráží situaci doby mnohem pozdější. Tady jde také o budoucnost – už ne o jednoho potomka, nýbrž o celou identitu již existujícího izraelského národa. Ten, zmítán nejrůznějším ohrožením, vyhnanstvím a zase těžkým návratem ke svobodě, se také vyděšeně ptá, co bude dál? Co bude za deset, dvacet, padesát let?
Ovšem – jestliže čteme, že u toho všeho Hospodin byl, že dál jednal s Abramem a dál vedl svůj lid, třebaže leckdy v těžkých útrapách, tak snad neopustí ani ty, kdo se i dnes počítají mezi Abramovo potomstvo. Vždyť to praotci několikrát slíbil. To je dobré připomenout. A neztrácet naději, i když je to někdy těžké – a bylo těžké i pro Abrama, slavného praotce víry.
Komu by přišlo, že to snad Abram se svou drzostí vůči Hospodinu přehnal, ten ať si přečte třeba některé žalmy. Jejich autoři si příliš servítky neberou. Ve vztahu k Bohu nemusíme nic skrývat. I vyčítavá modlitba totiž připouští, že je ke komu volat. A dokud je ke komu volat, ještě není nejhůř.
Hospodin sám reaguje na Abrama s hlubokým porozuměním. A navzdory všemu, co se „racionálně“ staví do cesty, slibuje Abramovi, že bez vlastního potomka neskončí. Vše vykreslí krásná scéna pod hvězdami, k jejichž počtu přirovná Hospodin Abramovo potomstvo.
A Abram Hospodinovi uvěřil. Možná si v tu chvíli pod vousy zašeptal: „hvězdné nebe nade mnou a naděje od Hospodina ve mně.“ A na facebooku změnil stav na „cítí se nadějeplně“. Opona jde dolů a příběh by tu mohl skončit.
Jenže za chvíli přichází druhé dějství. Zahalené tajemnem, jakýmsi bizarním rituálním úkonem půlení obětních zvířat. Má to být symbolické uzavření smlouvy. Vykladači vysvětlí, že to byla na předním východě celkem obvyklá praxe, jakkoli se s tím v Bibli setkáváme sporadicky. Obě smluvní strany měly mezi rozpůlenými zvířaty projít, čímž naznačily závaznost a neporušitelnost právě uzavíraného smluvního vztahu. Byla to vpravdě smlouva na život a na smrt: kdo tento obřad vykonává a prochází mezi oddělenými půlkami zabitých zvířat, zavazuje se, že nedodrží-li smluvní závazky, dopadne stejně, jako tato zvířata. Možná nám to dnes připadá podivné, ale třeba zrovna tak, jak budou některé naše dnešní rituály podivné pro generace těch, kteří přijdou po nás. A tak Abram nachystá vše potřebné, jak mu to Hospodin zadal. A čeká.
Čeká dlouho. A nic se neděje. Čeká, trpělivě. Jako ten člověk v Prévertově básni, který namaloval klícku a teď vyhlíží ptáka, který do ní má přiletět. Tedy snad... Trvá to dlouho, zpívá možná Abram spolu s Noe a Slávkem Klecandrem, pokud mu ještě je do zpěvu. Trvá to dlouho, Pane můj.
Ale Hospodin stále nepřichází. Místo toho se začnou na mrtvá zvířata slétat dravci. Špatné znamení. A Abram má najednou plné ruce práce s jejich odháněním. Tísnivá scéna jak z černobílého Bergmanova filmu. Je sám a má toho až nad hlavu. Navečer se přidají mrákoty, přístrach a veliká temnota. Žádné „hvězdné nebe nade mnou“! Hrůza a tma veliká obklíčila jej, líčí Bible kralická. Vydrží to Abram? Jeho stav na facebooku se mění na „cítí se zoufale“!
Pak se Hospodin objeví. Ale to, co Abramovi předpovídá, není zrovna přívětivé. Vlastní potomstvo sice Abram získá, ale to se dostane do dlouhého otroctví a pokořování. Teprve pak přijde svoboda. Teprve po dlouhé době, kam Abram sotva dohlédne. Navíc, život ve vnější svobodě ještě nemusí znamenat svobodu skutečnou, jak ostatně dějiny opakovaně ukázaly a dosud ukazují. Zůstává mu tedy zaslíbená naděje, že získá potomstvo, že ho bude k nespočítání, tak jako je hvězd na noční obloze, a navrch to, že bude pohřben v utěšeném stáří. Je to hodně? Je to málo? Čekali bychom možná něco velkolepějšího, přesvědčivějšího, okázalejšího.
Taky vám najednou přišlo, jak je ten starý text aktuální? Kolikrát jsme s nadějí čekali na Boží přicházení. Kolikrát jsme otevřeli kostely, domovy nebo třeba srdce v modlitbě, a čekali. Kolikrát jsme zpívali spolu s Noe a Slávkem Klecandrem „trvá to dlouho, Pane můj“. A doufali jsme v něco velkolepého, přesvědčivého. Ale když jsme se pak dočkali, bylo to setkání jiné, nečekané a zarážející.
Hospodinovo zaslíbení, věřím, platí i pro nás, Abramovy děti, jsme přece jeho potomstvo. Ale to zaslíbení negarantuje, že život „s Hospodinem po boku“ bude samá radost a haleluja, velkolepá oslava spasených orámovaná štěstím, úspěchem, zajištěností a prosperitou. Rovněž tady dějiny ukázaly, že kdo to tak vnímal, prožil těžkou kocovinu při vystřízlivění.
To nejdůležitější v celém příběhu se ovšem teprve stane. Ten zvláštní obřad dokončí Hospodin sám. Vezme to do svých rukou. Bude mít poslední slovo. On a nikdo jiný. Abram už uprostřed své bezradnosti vidí, že nezůstal sám. Opět přichází tajemná scéna: Hospodin se zjevuje jako dýmající pec a ohnivá pochodeň, které procházejí uličkou mezi půlkami zvířat. Tápavé vyjádření naznačuje bezradnost vypravěče, když si uvědomuje opovážlivost, se kterou znázorňuje Boha jako někoho, kdo se zavazuje sebeprokletím.
A tak tu stojí Abram, dost možná zařezaně, překvapeně, tohle nečekal. Tohle vlastně ani nežádal. A na vlastní oči sleduje, jak Hospodinův majestát, symbolicky ztvárněn jako planoucí pochodeň, uzavírá smlouvu, zavazuje se Abramovi dobrou budoucností.
Teď bychom čekali, že aby smlouva platila, musí totéž podniknout i Abram. Ale nic takového se nestane. Smlouva je uzavřena jako čistě Hospodinův závazek. To Hospodin sám se tak rozhodl. Smlouva platí. A bude platit i tehdy, až Abramovi dojdou síly. Bude platit i tehdy, až i jeho potomstvo bude selhávat. Abram a celý Boží lid jsou předmětem smlouvy, ale nikoli jejím garantem. Jediným garantem je Hospodin sám. A nic na tom nezmění ani Abram, ani jeho syn, který se teprve narodí, ani jeho potomstvo, ani jeho všelijak tápající děti napříč dějinami až do dnešních dnů.
Tohle můžeme a máme slyšet i my: i náš zápas dokončí Hospodin sám. Vezme to do svých rukou. Bude mít poslední slovo. On a nikdo jiný. Ten, „kterej všechny naše sraby tu džentlemensky vodehraje za nás“, řečeno s Václavem Hrabětem.
Abram tak mění svůj facebookový stav na „cítí se požehnaně“. A my, jeho děti, to můžeme „sdílet“. Protože jestli tohle bude na nás aspoň trochu vidět, pak už není třeba se ptát, jestli církev ještě má své místo. Ani o budoucnost se strachovat nemusíme.
Amen
Pavel Hanych