Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
ten dnešní text ze Zjevení Janova mi naskočil při čtení Abrahamova příběhu. Motiv změny jména. Co to vlastně znamená, že se někdo nějak jmenuje a najednou se jmenuje jinak? Tedy přesněji řečeno – co to znamenalo v biblické tradici. Když tomu porozumíme, tak pochopíme hodnotu zaslíbení nového jména na bílém kamínku. Co to na nás u všech všudy Pán Ježíš chystá?! K čemu je taková věc dobrá?! A co si s tím jako máme počít teď a tady?
Zkusme do toho trochu proniknout. Podívejme se, co znamená „jméno“ v Bibli, odtud pochopíme, co znamená změna jména a vůbec někoho pojmenovat (tady se nám objeví Abram a Sáraj, tedy Abraham a Sára) a z toho nám pak už celkem logicky vyplyne, na co se můžeme v Božím království těšit.
Dnes je pro nás „jméno“ prostě rozlišovací znak. Když jména nestačila, zavedla Marie Terezie povinnost používat příjmení. Namnoze je dnes naše jméno zastoupeno rodným číslem a je nám jasné proč – jde o naši jednoznačnou identifikaci. Výběr jména pro dítě se řídí takřka výhradně, módou, libozvučností osobními sympatiemi k tomu kterému jménu. Když jsem se kdysi s dětmi ve škole bavil o významu jednotlivých jmen, tak děti s překvapením zjišťovaly, že jejich jména vůbec nějaký smysl, nějaký obsah, mají. Ale bylo to dobré pro pobavení, nikoho by ani nenapadlo z toho cokoliv vyvozovat.
V biblickém světě je jméno vyjádřením samé podstaty té které osoby, toho kterého předmětu. Pro pochopení roztomilá starověká historka ze života Alexandra Velikého: Při jedné z těžkých bitev se Alexandr Veliký setkal se zbabělým vojákem, dezertérem. Zeptal se na jeho jméno. Ke svému překvapení zjistil, že je také Alexandr. Vojevůdce prý tehdy zbabělci řekl: „Buď budeš statečný, nebo si změň jméno!“ Měl být Alexandr, tedy „obránce mužů“, ale nechoval se tak. Tudíž to prostě nejde jen tak nechat!
Moje jméno – to jsem já v samé hloubce mého já.
Jestliže jméno znamená samu podstatu, pak si už představíme, co to znamená, když někdo něco pojmenovává. Dává tomu obsah. Smysl. Genesis, 1. kapitola: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Pak Bůh řekl: „Buď světlo!“ a potom oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. Bůh svět stvořil a také mu dává řád. Rozhoduje, co k čemu bude. Den bude k tomu, aby bylo světlo a dělaly se věci přiměřené světlu. A v noci věci přiměřené tmě. Klenbu oddělující nadzemské vody nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. A v den třetí souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. U proroka Izajáše (Iz 40,26b) čteme o Bohu, že i každou z hvězd volá jménem. Svět, jak ho vidíme kolem sebe, by nejen Bohem stvořen, ale i pojmenován. To, k čemu tady tento svět je, to je v Boží režii. V Adamově rodopisu v 5. kapitole knihy Genesis pak čteme: V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam (to je Člověk). I náš lidský úděl je něco, co stanovuje Bůh, hledat smysl lidského života bez Boha je předem ztracený zápas.
Přeskočím maličko ke stavbě babylónské věže, jak ji popisuje 11. kapitola Genese. Lidé se usadili v pláni Šineáru a tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“… Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi…“ A proč že to?! „Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ Učiníme si jméno. To je víc, než “proslavíme se“, jak se někdy překládá. Tady jde o „najdeme smysl svého života“, „staneme se pány sebe samých“, „vymaníme se z Boží vlády nad námi“!
Zpět ale před potopu ještě k Adamovi. Víme, jak jeho příběh pokračuje – když byl člověk pověřen tím, aby obdělával a střežil zahradu Eden, tak také dostal pravomoci. Byl to člověk, kdo pojmenoval zvířata a vyjádřil tak svoji nadřazenost. Je to člověk, kdo rozhoduje, jaké zvíře mu k čemu bude. Proto je hodně na hraně, když si společné jméno „Adam“ ponechá jen muž a svoji ženu nazve Evou. Jakkoliv tento titul dobře vystihuje její úkol – bude skutečně pramatkou všeho živého.
To pojmenovávání jde dál. Rodiče vybírají jméno dítěti – a my chápejme až magický význam tohoto úkonu. Když umírá Ráchel při porodu svého druhého syna, pojmenovává ho Ben-oní – syn zmaru. Ale tatínek Jákob rychle mění jeho jméno na Ben-jamín – syn zdaru.
Zároveň se ale člověk tak setkává s Bohem. To jsou nadmíru zajímavé příběhy, ve kterých se ta či ona biblická postava snaží vyzvědět Boží jméno. Marně. Jen Mojžíš dostává jakousi odpověď neodpověď (Ex 3,15) – Jsem který jsem … Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení. Až příliš jasně z toho proznívá, že dostat do rukou Boží jméno, vyhmátnout jeho podstatu, porozumět tomu, co Bůh doopravdy je – to nejde. To je nad lidské síly. Proto lidé dávali Bohu různá přízviska, ve kterých se snažili vyjádřit to, co zrovna odhalili jako Boží vlastnost. Někdy kolem roku 300 po Kristu toto hledání hezky shrnul rabi Abba bar Memel: „Svatý, budiž veleben, řekl Mojžíšovi: Chceš znát mé jméno? Nazývám se podle svých činů. Někdy se nazývám El-Šaddaj, jindy Zebaot, Elohim, Jahve. Když soudím tvory, jmenuji se Elohim (tedy Bůh bohům Bůh nad všemi bohy), vedu-li válku proti bezbožníkům, jmenuji se Zebaot (tedy Bůh zástupů), trestám-li hříchy lidí, jmenuji se El-Šaddaj (tedy Bůh Všemohoucí), když se slitovávám nad svým světem, jmenuji se Jahve, Hospodin.“ Boží podstatu není možné vystihnout jedním jménem. Na to je příliš proměnlivý a my se s ním nikdy nesetkáme v plnosti.
Právě s tím souvisí změny jmen v Bibli. Právě s nějakou tou proměnou. Se změnou identity. Se změnou poslání. Změnou smyslu života. Ze „lstivého“ Jákoba se stává Izrael, za kterého „bojuje Bůh“. Židovský středověký vykladač Raši tuto změnu popisuje: „Už se nemá říkat, že jsi požehnání dosáhl lstí a podvodem, nýbrž důstojně a otevřeně.“ To, požehnání, které měl Jákob doposud dost „ošvindlovaně“, to si teď poctivě vybojoval.
Abram a Sáraj se mění na Abrahama a Sáru. Ta etymologie je dost nezřetelná a mohla by být nejednoznačná, ale naštěstí ji Písmo samo vysvětluje. Abram, „můj otec je vznešený“ – to může odkazovat na ledaskoho. Na úctu k vlastnímu otci i k Baalovi, protože „Ram“ bylo jedno z baalových označení. Nezapomínejme, že Abraham vychází z pohanského prostředí. A najednou slyší: Přestaň se ohlížet do minulosti. Tebou začíná něco dočista jiného, nového. Neřeš, kdo je Tvůj otec – Ty sám budeš otcem.
U Sáry je to ještě složitější. Někteří překládají Sáraj jako „bojovnice“, aby pak mohli odlišit Sáru – „kněžnu“, ale dost dobře se to hájit nedá. Sáraj i Sára je pořád kněžna. Spíš vidím jako podstatné, že Bůh o změně Sářina jména mluví s Abrahamem. To on si musí uvědomit, že v jemu zaslíbené budoucnosti bude hrát Sára neméně důležitou roli. To, jak se k ní doposud choval, to se musí zásadně změnit. Požehnání, které mu Bůh zaslibuje, půjde ruku v ruce s požehnáním pro Sáru, tak se podle toho musí Abraham také nějak zařídit. Už nemá manželku jako majetek, ale jako partnerku ve společném úkolu. On jako otce a ona jako matka se společně stanou rodiči onoho hlučícího davu pronárodů.
Nový Zákon pokračuje ve stejném duchu. Pán Ježíš změnil jméno několika svým učedníkům. Ze Šimona (tedy toho, který slyší) se stane Petr, tedy skála, protože má být pevný ve vyznání Ježíše jako Mesiáše. Při téhle příležitosti toto nové jméno dostal. Je typické, že když udělá nějakou pitomost, tak ho Ježíš nazve opět Šimonem.
Už tedy víme, že jméno vyjadřuje o svém nositeli to podstatné. Moje jméno – to jsem já v samé hloubce mého já. V mém jméně se skrývá moje poslání, moje přítomnost i budoucnost.
Už víme, že změna jména oznamuje změnu tohoto poslání. Změnu přítomnosti i budoucnosti. Já zůstávám já, ale něco zásadního bude v mém životě od této chvíle jinak.
A teď konečně ten bílý kamínek s novým utajeným jménem…
(1) Bílý kamínek, na něm (2) nové jméno a toto jméno (3) zná jen Ježíš a majitel.
Bílý kamínek odkazuje dost možná na soudní praxi, kde bílý kamínek ukazoval na omilostnění a černý na odsouzení dotyčného. Ti, kteří obstojí, nemusí se bát Božího soudu. Bílý kamínek čeká na každého, kdo obstojí a nenechá se svést kdovíjakým falešným učením. Takoví uslyší na Božím soudu osvobozující rozsudek. Tady se asi žádné vykladačské překvapení nekoná.
Co ale znamená, že na posledním soudu dostaneme nové jméno? Nu – jako ten Abram / Abraham. Přestane hrát roli to, co bylo. Začíná se od nuly něco úplně nového. Abrahama nijak nespoutává jeho minulost, protože ta byla od přítomnosti a budoucnosti oddělena tlustou čárou. S narozením Izáka ze Sáry končí i Abrahamovy představy, jako bude budoucnost vytvářet s Izmaelem z Hagary. Modlil se za něj a jeho modlitba bude vyslyšena. Bůh Izmaelovi požehná a i z něj bude učiněn velký národ – ale hlavní linie Božího požehnání začíná teď a tady při změně jména a ohlášení narození Izáka. Začne něco, co Abraham ještě nezažil – budou se Sárou vychovávat dítě a to v příslibu vnuků, pravnuků, prapravnuků a dalších potomků, které už nikdo nespočítá.
Převádím na nás a hlavní čtení – vstupem do blaženosti Božího království začne cosi, co jsme ještě nezažili. Možná v náznaku, nedokonale, nebo ve svých snech a touhách. Ale připusťme si, že tam se rozjede naplno něco, co oko nevidělo, ucho neslyšelo a ani nám na mysl nepřišlo.
Proč ale je to jméno tak tajné?! Proč ho zná jen dárce a obdarovaný?!
Vidím za tím intimitu vztahu mezi Kristem a každým spaseným. Osobnost a jedinečnost tohoto vztahu. Nečeká nás univerzální program spasení verze 2.0, podle všeobecné smlouvy o poskytnutí věčného života, jak když Česká spořitelna podmínky na hypotéku či co! Spasení je navýsost individuální záležitost. Pro každého spaseného má Bůh připravený na míru šitý program rajské blaženosti, který je dost dobře nesdělitelný komukoliv dalšímu.
Má to trochu předobraz i v našem životě. V tom, jak těžko se popisuje, jak jsme se vlastně dostali k víře, jak probíhá náš osobní vztah s Bohem. Jak nepřenosné jsou tyto modely jednání. Nedá se dělat misie tím, že bychom nechali jiné lidi prožít to, co jsme prožili my. Předně se to ani nedá zopakovat a i kdyby to zopakovat šlo, tak jsme různí lidé a na stejné podněty reagujeme různě.
S tímto ale Bůh počítá. Tohle je součástí jeho plánu s lidstvem jako takovým a už jsme slyšeli, že to je jeho parketa. Smysl života, jeho řád a podstata – to má ve své režii on, protože on dal muži a ženě jméno „Adam“, tedy člověk. Dnes se nám tedy ukazuje, potvrzuje, že Bůh z nás nechce udělat unifikovaný tovární produkt. Jedinečnost každého z nás je pro něj cenná a my bychom to měli také respektovat. Nesnažit se hledat univerzální společné šablony pro všechny lidi. Jedinečnost každého z nás je tak důležitá, že bude potvrzena i v okamžiku vstupu do Božího království.
Ten dnešní text ze zjevení Janova nám tedy říká, že až budeme na Božím soudu omilostněni a přijati do věčného života, čeká nás něco úplně nového, nečekaného a zároveň pro každého nějak jiného.
Zároveň ale z toho můžeme zaslechnout i něco pro naši přítomnost: Jestliže už dnes prožíváme své životy různě, svůj vztah s Bohem jinak, než lidé kolem nás, tak je to úplně v pořádku. Učme se takto žít. Tolerovat se v této různosti. Bude se nám to v Božím království velice hodit.
Amen.