Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
okolo této otázky se budeme dnes točit. Sářina role by měla být v Abrahamově příběhu mnohem výraznější, ale není. Vidíme Sáru aktivně pečící, vařící a smažící – ale do společenství nepřichází. Jen tak zdálky naslouchá ukrytá za stanovou plachtou. Sama si musí nějak přebrat všechny ty informace a výsledkem je její smích. Hořký smích. To není smích té, která je šťastná, že se konečně naplní Hospodinova zaslíbení, ale ironický úsměšek té, která ví, že už je na všechno pozdě.
Není to ale úplně její vina. Proto se hosté ptají Abrahama: „Kde je Tvá žena Sára?“ A proznívají v tom obdobné otázky, které už z Božích úst zazněly: „Adame, kde jsi?“ „Kaine, kde je Tvůj bratr?“ „Abrahame, kde je Tvá žena Sára?“ Otázky po společenství, které se nechává ovlivňovat a formovat Božím slovem. Neskrývá se před ním pro svůj vlastní hřích, jako Adam. Nezamlouvá ho, jako Kain. Ani ho nepomíjí jako podružný a nedůležitý, jako Abraham.
A pak jsou tu ti tři, co je Abraham oslovuje „Panovníku“ a mluví chvíli v jednotném čísle a chvíli v množném. Právě oni budou tvořit s Abrahamem společenství církve, ve kterém bude chybět Sára. Sára, kterou Abraham nechal vařit, smažit, péct a kuchtit, ale nepozval ji ke společnému jídlu jako spoludědičku zaslíbení potomka. A těm třem hostům, co jsou tak nějak jeden Hospodin, Sára evidentně chybí do počtu.
Nu, podívejme se na ten příběh popořádku.
Abraham sedí ve dveřích stanu. Je poledne, je vedro. Když plachty dobře natočíte, tak vznikne aspoň jakýs takýs průvan, takže jste ve stínu a průvan vás ještě trochu hladí. Jinak je pauza, mrtvo. Teď se neděje nic. A v tuhle chvíli se ukázal Abrahamovi Hospodin. Jak? Nepospíchejme hned s výkladem, že to má co společného s těmi třemi chlapíky! Jeden židovský vykladač chápe ten příběh tak, že Abraham hovořil s Hospodinem už v tu chvíli, kdy seděl ve dveřích svého stanu. Do toho přichází poutníci a Abraham říká tam nahoru Hospodinu: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka!“ a pak jde a pečuje o hosty. Nevím – je to velice netradiční výklad, ale mně se líbí. Vyzdvihuje hodnotu lidského společenství. „Bože, tohle přece pochopíš, že my dva se spolu můžeme bavit kdykoliv – ale tady jdou tři poutníci unavení žárem dne. Chtěl bych jim prokázat milosrdenství a ukázat pohostinnost pravého věřícího! Jestliže jsem u tebe, Hospodine, nalezl milost, vydrž prosím chvilku…“ A Hospodin nejen, že posečkal, ale dokonce zapojil ty příchozí do svých plánů.
Nic nám ale nebrání sáhnout na druhou stranu vykladačského spektra. Tak vidí někteří v trojici mužů, které Abraham osloví „Panovník“ odkaz na Boží Trojici. Otec, Syn a Duch svatý navštívili Abrahama. V Treťjakovské galerii visí snad nejznámější ikona Andreje Rubleva z počátku 15. století, vyjadřující právě toto pochopení celé scenérie.
Někde mezi tím jsou třeba vykladači, kteří chápou trojici jako Hospodina v doprovodu dvou andělů. Ty potom pošle Bůh do Sodomy pro Lota a jeho rodinu a sám se vrátí do nebe. Čirý vykladačský pragmatismus – a toto pochopení může být také správné. Opravdu nevíme nic víc, než to, že tenkrát u dubového hájku v Mamre se nějakým způsobem setkal Abraham s Hospodinem a že Hospodinu při tom setkání chyběla ještě Sára.
Setkání s Hospodinem. Když si tak představíme třeba Mojžíše na Sinaji, tak na to, že se Abraham setkává s Hospodinem, tak se vlastně nic moc zvláštního neděje. Člověk by od setkání s Hospodinem čekal větší čóro móro! Blesky, hřmění a tak. I andělé, když už se objeví, tak začínají s nějakým tím „nebojte se!“ Ale tady proběhne Boží návštěva bez vší okázalosti. Bůh se neprosazuje násilím. Nijak se nevnucuje. Může být přijat a přivítán, ale právě tak i pominut. Celou dobu dává Abrahamovi prostor k tomu nepřijmout návštěvu. Právě tak, jako učedníci jdoucí do Emaus mohli nechat Ježíše jít dál. Snad jde v takových chvílích Pánu Bohu o to, abychom se ho naučili rozpoznávat i v takovýchto až ostýchavých náznacích přítomnosti.
Jak to vlastně vůbec Abraham poznal, že jde o Boha?! A poznal to na první pohled!
Tohle je důležitá otázka, protože odpověď podle mne zní: Měl vycvičené oči víry. Už hodně duchovně vyrostl. Dívá se očima, jaké bude mít za pár století prorok Elijáš. Ten se také nenechá zmást všemožným hřměním, blýskáním a tak. Rozpozná Boha přicházejícího tiše a nenápadně. Právě tak Abraham. Otec věřících se tentokrát ukazuje ve výborném světle. Jeho citlivost na Boží přítomnost je velmi dobrá. Ukazuje až k Ježíši Nazaretskému, který učí rozpoznávat sebe samotného v potřebných tohoto světa. … cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25,40)
Abraham dokáže Boha rozpoznat, jak ale potom tuto citlivost využije v reálném životě, to už je věc jiná. Proto dnes Sáru budu znovu a znovu zmiňovat – protože Sára je v tomto příběhu obrazem Abrahamova selhání. Ten úžasný Abraham, věřící Abrahama s vycvičeným zrakem víry, tak ten selhává tam, kde má tuto víru aplikovat v konkrétní situaci.
O dítěti, které bude Abraham mít se Sárou, Hospodin s Abrahamem už mluvil hned po změně jména. Je záhodno připomenout, že tehdy se Abraham smál úplně stejně, jako se nyní směje Sára. Po slibu syna předkládal Hospodinu v modlitbách Izmaele, protože v narození dalšího syna neuvěřil a tak k Izmaelovi upínal své naděje. Hospodin mu to tedy zopakoval, že ne Izmael, ale Izák, kterého Sára příští rok porodí – tudy poteče proud Božího požehnání. Připadá mi, že o tom Abraham Sáře vůbec neřekl. Sám se tomu smál. Neuvěřil, tak o čem bude přesvědčovat Sáru?! K čemu spoléhat na nějaké liché naděje?! Komunikace mezi Abrahamem a Sárou tedy zdá se není valná. O své duchovní zkušenosti, o své víře i o svých pochybnostech – o tom Abraham mlčí.
Když přijde Hospodin na návštěvu, tak i se Sárou makají. Nechá ji napéct chleby z třiceti kil mouky. Sám se také nefláká! Stoletý stařík a on, čipera, běhá po tábořišti sem a tam a organizuje hostinu. S hosty ale zůstává sám. Vzácná návštěva je jen pro pána domu. Vztah s Hospodinem je pro Abrahama natolik osobní a intimní, že do něj nevpouští ani Sáru – a Pánu Bohu se to zjevně nelíbí. „Kde je tvá žena Sára?“ ptají se ho tři a v té otázce je skryto mnohem víc, než je slyšet na první poslech. Když vám vševědoucí Bůh klade otázku, není to proto, že by chtěl slyšet odpověď…
Abraham se musí sám zamyslet, kde je Sára v jeho životě. Má být spolu s ním dědičkou zaslíbení, nejen spolupracující kolegyní v životě podle světa. Má být partnerkou pro společné přijetí Božího požehnání, ze kterého se jim narodí syn. Abraham sám duchovně rostl, ale na duchovní růst své ženy nějak pozapomněl, byť mu při změně jména Bůh vysvětloval, že svůj vztah k ní by měl konečně přehodnotit.
Není divu, že se Sára směje zaslíbení potomka. Směje se stejně, jako se smál Abraham, ten starý Abraham, který také Bohu neuvěřil. Společenství církve je i v tak malé jednotce, jako je rodina, velmi provázaný organismus. Jednotlivci se ovlivňují navzájem víc, než si uvědomují. Asi nejzřetelněji to známe z výchovy dětí, jak kopírují naše modely jednání, slovník gesta… Spoustu věcí, které jsme je neučili a rozhodně učit nechtěli, tak stejně převzaly od nás. Jenže právě tak je to u partnerů – copak neznáme v té či oné variantě a podobě to, co popisuje moudrý Sírachovec (9,1): Nežárli na vlastní ženu, a sám sobě na škodu ji neuč špatným způsobům. Zdaleka nejde jen o žárlivost! Slovník, gesta, reakce… všemožné zlozvyky jsou a učí se je partneři navzájem. A sami sobě na škodu.
„Kde je tvá žena Sára?“ ptají se Abrahamovi hosté a za tou otázkou se skrývá celý balík myšlenek nad tím, jak to tedy funguje v našich rodinách, domácnostech i rodině duchovní, tedy v církvi. V čem se sdílíme? Co nás spojuje? Abrahama a Sáru spojovala určitě práce. Když přišla návštěva, makají jako šrouby. Víme, kdo je návštěva – je to Pán Bůh. Tedy: dokud jde o to Pánu Bohu dávat, tak to zvládají dobře stoletý stařík a devadesátiletá babča – a koukněme, jak jim to jde od ruky. Řekne: „Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál!“ a pak ráz na ráz zorganizuje pro hosty hostinu. Rabíni kdysi tento Abrahamův postoj komentovali: spravedlivý člověk má říci málo, ale udělat mnoho. Není jako ten, kdo toho hodně slíbí, ale ve skutečnosti toho udělá málo, ani to, co slíbil. Abraham i Sára mluví málo, ale pro Pána Boha by se rozdali. Dávat umí.
Když mají něco od Pána Boha dostat, najednou je problém. Najednou jsou na to už moc staří. Jsou pohostinní, toho jídla je opravdu spousta, zjevně se počítá s tím, že si hosté vezmou i něco na cestu s sebou. Ale nechat sami sebe obdarovat, s tím má problém. Jako by se nám z příběhu Marie a Marty vytratila Marie a zbyly nám samé Marty. Jistě šťastné, že tu je Pán, ale uchvátané a nenalézající čas, prostor, schopnost také něco přijmout. To je Abraham a takhle to od něj okoukala Sára
Pořád se ještě musí učit. Ani Abrahamova víra ještě není dokonalá – umí dávat, neumí přijímat. V této nedokonalé víře pak drží i Sáru. Nám tak nastavuje další zrcadlo – tentokrát v souvislosti s nedělí díkůčinění. Máme tu dary zahrad a polí a děkujeme – za co vlastně?! Farář Matějka (byl po válce ve Strmilově) zrušil u neděle díkůčinění vysluhování večeře Páně. Viděl, že pro lidi se tato neděle stala oslavou jejich vlastní práce. Jakési „Podívej, Pane Bože, jak to všechno zvládáme. Dřeme ve všední den i ve svátek, protože co si člověk sám neobstará, to nemá!“ Je to pak ještě vděčnost?! Jsou to díky za úrodu, za to, že máme co jíst – ale nějak v tom převážila oslava lidské práce nad oslavou Božího požehnání a milosrdenství. Odtud pak je jen krůček ke spoléhání na tu naši lidskou práci – a jsme zase u Abrahama a Sáry. Oni vědí, co udělat mohou – napéct chleba a maso. A také znají svoje meze. Jsou staří a tak prostě „ví“, že už děti mít nemohou.
Je tu Abraham, který ví, co zvládne – velkodušně pohostit. A ví, co nezvládne – mít dítě se Sárou. A proznívá za tím postoj: ty, Bože, přece pracuješ v tomto světě skrze naše ruce (to by ještě bylo fajn) a jinak už ne (a to už fajn není). Za Sářiným a Abrahamovým smíchem je právě tahle nedůvěra. Nevíra v tom, že Bůh by mohl zasáhnout i jinak, než jen skrze lidi a jinak, než v rámci našich lidských sil a schopností.
A tak oba dřou, makají, snaží se něco udělat pro Pána Boha. Něčím Boha obdarovat. Jenže to podstatné se v tomto světě odehrává tehdy, když obdarovává Bůh. Ne, když něco děláme my lidé. Lépe volila Marie, která od Ježíše přijímá, než Marta, která se mu snaží něco dát. Abrahamův a Sářin smích – to je ironický úšklebek nad nesmyslem, který slyší. Posměch nad nadějí víry. Pro jistotu znovu opakuji, že se tomu smáli oba dva, Abraham i Sára. Ti dva si nemají co vyčítat. I proto se ti muži ptají „Kde je tvá žena Sára?“ Oba dva mají slyšet, že Bůh se nemusí omezovat lidskými možnostmi a nemožnostmi. Proti posměškům tu stojí výzva k odvážné naději víry.
V tomhle ale musí Abraham a Sára táhnout za jeden provaz. Jde o jejich společné dítě. A tam, kde oba uvěří Bohu, tam budou oba dva mít také podíl na Božím požehnání.
Tak nás ta otázka učí vážit si společenství. Na prvním místě toho nejužšího – manželského, rodinného, rodičovského… Patří sem ale i jakékoliv jiné společenství – skupinka, celý sbor… Ne proto, abychom byli akceschopnější a dokázali toho víc udělat. V nich je potřeba se učit sdílet v tom, co od Boha přijímáme. To byl Abrahamův problém a my se z dnešního příběhu můžeme poučit, že i v tomto ohledu bychom si měli hlídat svůj duchovní růst.
Amen.