Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
tématem dnešního kázání bude naše křesťanské rozkročení mezi časností a věčností. Slova o „městě, které vyhlížíme“, už jsem říkal mnohokrát. Je to – zvláště v kralickém překladu! – tradiční součást pohřebních shromáždění. … nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme. Co ale říkají ne o zemřelých, kteří nás tam předešli, ale o nás a pro nás?! Kde to tedy žijeme a kde bychom měli žít? Jak je to s naším pozemským občanstvím a nebeským občanstvím? A co nám k tomu může říct Abraham kupující jeskyni, aby mohl pohřbít svoji ženu?
Odpovědí nám bude právě ta zmíněná rozkročenost. To, že se nemůžeme jednoduše vymanit ani z jednoho občanství.
Pozemské občanství je sice jen dočasný pobyt, ale je příliš silný a hmatatelný, než abychom si mohli říct, že to tu prostě nějak překlepeme. Že nás svět kolem nás nezajímá. Stále ještě jsme lidé a hebrejské označení „člověka“ (adam) až příliš jasně ukazuje k zemi. K prachu země, ze kterého jsme vzešli a do kterého se jednou zase vrátíme.
Naše nebeské občanství, pobyt v Božím království garantovaný na dobu neurčitou v příbytku, který nám připravil Pán Ježíš – tento příslib je zase příliš nehmatatelný, než abychom se na něj dokázali upnout již v tomto světě. Království Boží mezi námi sice je, ale naše stará adamovská člověčina si ho nedokáže užít v plnosti. Na to musíme být proměněni, jak to popisuje apoštol Pavel v listě do Korinta (1K 15,51n): Až se naposled ozve polnice, budeme proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost…
To je ale hudba budoucnosti. Žijeme ve starých, pomíjitelných, smrtelných tělech, ve světě, který také jednu pomine. Útěk ze světa ale také není řešení. To apoštol na jiném místě téhož dopisu dokonce výslovně zavrhuje. Je v tom dobrým učedníkem Ježíše Nazaretského. Pán Ježíš ve velekněžské modlitbě (J 17,11.15) dobře ví, že jeho učedníci zůstávají v tomto světě a on od Boha nechce, aby učedníky z tohoto světa vzal. Prosí ho o jejich posvěcení.: Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě … Otče svatý… neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je…
Posvěcení – to je to slovo, které se nám objevilo i v hlavním čtení z listu Židům. Ježíš trpěl, aby svůj lid posvětil. Kvůli tomu prolil svoji krev. Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Lépe, než jiné slovo, tak právě „posvěcení“ bude vyjadřovat onu již zmíněnou rozkročenost mezi tímto světem a nebeským domovem. Posvěcený člověk, posvěcený život, život ve svatosti – to je přesně to, co mají prožívat Ježíšovi učedníci v tomto světě. Jako „svatí“ zůstanou ve světě a přece již nebudou z tohoto světa.
Svatost můžeme asi nejpřesněji chápat jako „oddělenost“. Tak se v Bibli hovoří o svatém dni odpočinku odděleném od jiných dní. O svatém chlebu pro kněží, který se používá při bohoslužbě. Právě tak se používá svaté roucho velekněze Árona, svatý olej pomazání, svaté kadidlo… Čteme i o dočasném posvěcení, tedy oddělení se z běžného životaběhu… Přes tisíc míst v Písmu hovoří o svatosti či posvěcení od první knihy Mojžíšovy až po Zjevení Janovo, kde je psáno, že do svatého nebeského Jeruzaléma nevstoupí nic nesvatého (Zj 21,27).
Napořád jde o to říct, že ten čas, pokrm, oděv, nástroj či co jiného – to už nepatří k činnostem v pravém slova smyslu „světským“. Už to nepatří tomuto světu. Ve svatém dni odpočinku se nepracuje, svatý chléb se klade na oltář, ve svatém oděvu Áron nechodí na výlety, svatým kadidlem už si nemůžete jen tak provonět svůj byt. To vše patří k bohoslužbám, to vše patří tak či onak Bohu, to vše tak nějak patří do nebe.
Zároveň to zůstává v našich rukou. Je to dáno našemu užívání – ovšem ve velmi zvláštním režimu. Stále je potřeba přitom tak či onak myslet na Boha. Je to totiž Bůh, kdo je zdrojem tohoto posvěcení. Posvěcení je cosi, co od Boha přichází, v tomto světě působí a má opět z tohoto světa k Bohu odkazovat. Svaté časy i předměty nám tedy slouží jako nástroje k tomu, abychom nějak uvedli do praxe právě onu „rozkročenost“. V den odpočinku měli lidé prožívat Boží pokoj, jaký v plnosti přijde v Božím království. Svatá roucha velekněze odkazovala k okamžiku, kdy dostaneme v nebi nový šat a všichni budeme sloužit Bohu. Stoupající dým svatého kadidla ukazoval k modlitbám svatých, které právě tak stoupají k nebi a jsou libou vůni před Hospodinem. Žijeme v tomto světě, ale v síle svatosti můžeme a máme předjímat či dokonce zažívat něco z toho druhého světa.
Řekl bych, že něco takového znamenala pro Abrahama ta jeskyně v Makpele naproti Mamre. Prožitek, předjímka… Hospodin mu slíbil celou tuto zemi do dědictví – a on v tuto chvíli nevlastní ani metr krát dva metry na pohřbení vlastní ženy. Ze zaslíbené země Abrahamovi nepatří nic. Dost možná proto tak jasně říká, že nechce dar, nechce pronájem. Chce standardní kupní smlouvu, která bude nezpochybnitelná pro všechny generace. Kdyby to měl být dárek pro váženého spoluobčana na pohřeb manželky, za pár desítek let by snadno mohl přijít někdo, kdo řekne, že Sářiny kosti už dávno zpráchnivěly a není důvod, proč její hrob zachovat. Snadno by někdo mohl říct, že úcta k Abrahamovi se nevztahuje na Izáka a už vůbec ne na další generace.
Nemyslím si, že šlo ze strany Chetejců o nějaké chytračení, ve kterém chtěli udělat z Abrahama jednoho ze svých. Řada vykladačů přemýšlí tímto směrem a vidí v Abrahamově touze hrob koupit jakousi snahu nepatřit k pohanům. Nestát se skrze hrob jedním z nich. Místo toho čtu ten příběh doslova a do písmene tak, jak se v Písmu podává. Ti dobří a slušní pohané si opravdu váží Abrahama. Je pro ně kníže Boží, tedy jinověrec, ale vznešený a ctěný. Tohle se stává dodnes, že si i nevěřící váží nějakého toho místního věřícího, i když nesdílí jeho víru. Vychází mu vstříc v jeho přáních a mají z toho radost. Takhle to popisuje řada duchovních, kteří působí na vesnicích či malých městech.
Zároveň ale, když už na tom Abraham trvá, je to obchodní partner. Chceš obchodovat? Dobrá! Pak ale se vším všudy. Tady platí pravidla vyjádřená lidovými pořekadly: „Dobré účty dělají dobré přátele.“ „Přáteli buďme, dluhy si plaťme.“ V tu chvíli se s Abrahamem jedná jako s kýmkoliv jiným. 400 šekelů, tedy pět a půl kila stříbra – tady už jsou vykladači zajedno, že to je přemrštěná cena. Co že mu to provedli?! Chtějí ho natáhnout?! Ale kdeže! Jsme v Orientu! Základ pro smlouvání – kdo kdy nakupoval na nějakém tržišti, tak to zná! Kdo byl na Pecce, nebo alespoň četl knížku „Kůň a jeho chlapec“ od C. S. Lewise, tak ví, jak Aršíš prodává svého nevlastního syna Šastu. Prodavač vypálí mnohonásobnou cenu, odpovědí kupujícího je cena nesmyslně nízká – a pak se hodiny a hodiny smlouvá. Abraham byl dost možná za naivního troubu, že na tu první nabídku prostě kývnul a nechal pro svého obchodního partnera, pana Efróna, odvážit první nabídnutou částku.
Ale Abraham tenhle kousek země chce. Moc ho chce. Je to místo, kde se usadil, když se rozešli s Lotem. Lot si vzal kraj kolem Sodomy, tohle zůstalo jemu. Tady mu Hospodin potvrdil zaslíbení, že mu tohle všechno bude jednou opravdu patřit. Právě tady chce uložit svoji ženu a sám chce být časem položen vedle ní. I Izák tu bude pohřbený. Abrahamovi vnukové Jákob a Ezau se tu sejdou, aby sem vedle dědy uložili svého otce. Když potom bude Jákob potom v Egyptě umírat, bude zapřísahat svého syna Josefa, aby jeho kosti nenechávali v pohanské zemi. Ty kosti přece patří sem, do země zaslíbené, do jeskyně na poli v Makpele naproti Mamre, jež je u Chebrónu v kenaanské zemi.
Tohle políčko, pár stromů a jeskyně – to je znamení, že Boží slovo platí. Že tváří v tvář smrti Abraham věří, že Bůh dodrží svá zaslíbení a tuhle víru pak předal dál svému synu Izákovi, ten svému synu Jákobovi a tak to šlo dál a dál. Zní to možná zvláštně – hrob, jako vyznání víry. Dost možná i jako ironie, černý humor, že ze zaslíbené země má Abraham hrob pro svoji ženu a časem pro sebe a pro své potomky. Ale je to vyznání víry, že jednou tu bude město, které vystaví sám Bůh. Bůh, který je mocnější, než smrt. Takto Abrahamovu cestu víry shrnuje list Židům (Žd 11,10.19).
Abraham je rozkročen mezi časností a věčností. Na straně jedné si je vědom pomíjivosti života, který má rád. Proto pláče nad mrtvolou své ženy. I tento pláč patří k postoji otce věřících a nemá smysl očekávat od věřících, že je smrt někoho blízkého nezdeptá právě tak, jako Abrahama smrt jeho ženy. Měl Sáru rád a prožili spolu dlouhá desetiletí v dobrém i zlém. Pohřební rituál a štrapáce okolo kupování hrobu ale ukazují k tomu druhému pólu jeho života. Když Písmo mluví o smrti a pohřbu, tak často přidává, že dotyčný „je připojen ke svému lidu“. To je něco jiného, než jen uložení do společného hrobu. Je to vyjádření toho, že Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je Bohem živých. Společenství Božího lidu smrtí nekončí. Právě naopak! Smrtí se člověk připojuje k těm, kteří ho předešli do Boží blízkosti.
Abraham kupuje hrob v Makpele, aby měl kde pohřbít Sáru a je tak rozkročen mezi časností a věčností. I v této rozkročenosti je potřeba ho následovat.
Žijme v tomto světě. Jsme konfrontováni s problémy, které v něm jsou, a musíme se k nim nějak postavit. Od těch nejmenších starostí v mezilidských vztazích doma, ve sboru či v práci až po globální problémy s terorismem, s hořící Indonésií, s Ukrajinou či libanonským Bejrútem. Nelze je hodit za hlavu a říct, že to tak v tomto hříšném světě chodí, ale my máme občanství v nebesích a tak nás to zajímat nemusí.
Zároveň je ale potřeba nepřestat tomuto světu svědčit o tom, že zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Svědčit právě o těch nebeských příbytcích, které pro nás Pán Ježíš připravil. Pro které nás Pán Ježíš posvětil svojí krví. Jsme posvěceni. Jsme svatí. Jsme odděleni pro Boha. Jsme v tomto světě, ale máme být zároveň znamením toho světa budoucího.
Již Abraham je dobrým vzorem. I nevěřící Chetejci si ho vážili. Byl pro ně jako kníže Boží a považovali by si za čest, kdyby si vybral hrob kohokoliv z nich, aby do něj pohřbil svoji ženu – byť nesdíleli jeho víru v Boha. Oč zřetelněji by měla být naše víra vidět na nás, kteří jsme byli posvěceni Ježíšovou krví. Posvěceni. Odděleni pro Boha. Odděleni, abychom v tomto světě sloužili jako viditelné znamení řádů, které mají platit v nebi. Na nás samotných má být vidět království Boží, jak mají i některé rukopisy Ježíšův výrok (L 17,21): Hle, Boží království je uvnitř vás. Z našeho nitra má proudit ten proud živé vody (J 7,38) sloužící k ukojení žízně tohoto světa po moudrosti, pokoji, lásce…
Kdo ví, jak to bude konkrétně vypadat v našich životech. Dost možná budeme za naivní trouby, jako byl Abraham, když kupoval hrob za první nabídnutou cenu. Dost možná poneseme i potupu, jakou nesl Pán Ježíš, když se s křížem vláčel za hradby Jeruzaléma a byl popraven jako buřič a zločinec.
V tu chvíli si připomínejme právě tak slova dnešního hlavního čtení, která nám mají co říci nejen na pohřbech jako slova naděje pro zemřelé. Do všeho trápení, co nás jen potká, zní potěšující zvěst listu Židům, že každé trápení jednou skončí: Tady nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.
Amen.