Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí bratři a sestry,
když jsme četli z 1. knihy Možíšovy o Abrahamovu služebníku, který má přivést Izákovi nevěstu, slyšeli jsme o jeho prosbě, aby mu Hospodin dal poznat tu pravou. Znamením toho bude (tak si to sám stanovil), že dívka mu dá ochotně napít a sama od sebe bez říkání napojí jeho velbloudy. Žádá znamení, které je víc než odvážné, protože dát žíznivým zvířatům tolik vody je pěkná dřina a mladá dívka, která už si svoje odpracovala, nemusí mít právě náladu se kvůli neznámému cizinci namáhat. A přece se stalo právě to, oč služebník (z jiného biblického místa víme, že se jmenoval Eliezer) požádal jako o znamení. Není to náhoda, ale Boží vedení, za které služebník pokorně děkuje: „Padl na kolena, klaněl se Hospodinu a řekl: ‚Požehnaný buď Hospodin, Bůh pána mého Abrahama, že od mého pána neodňal své milosrdenství a svou věrnost.‘“ (Gn 24,27)
Snad nepřeháním, když řeknu, že i v našem životě bývají chvíle, kdy si nevíme rady a máme touhu jako ten Eliezer, aby nám Pán Bůh dal nějaké znamení: jak a kam jít, jak se rozhodnout v určitém konkrétním případu, jak volit to, co je správné. Nemůžeme si ovšem nic vydupat, ale jen pokorně vyprosit. A Pán Bůh je tak milostivý, že nám může i takové určité znamení – třeba i v jasném biblickém slovu – darovat jako světélko do naší nejistoty, jako důkaz své laskavé péče. Může, ale také nemusí: pak i ve své nejrůznější bezradnosti smíme se opřít o zkušenost víry, kterou vyznává prorok Izaiáš: „Jako když hovádko do údolí sestupuje, tak Duch Hospodinův ponenáhlu vedl z nich každého.“ (Iz 63,14) Hovádko – zůstaňme u tohoto něžného označení bezbranného stvoření – nepotřebuje znamení, jen vedení, aby si někde nezlámalo nohu. Oč víc můžeme my všichni, jež Stvořitel nebe i země nikdy nevidí jako stádo dobytka, ale pro Ježíše Krista jako své milované děti, oč víc můžeme pokorně spoléhat na jeho moudré vedení, i když takříkajíc nevidíme ani na krok dál.
Ale to, o čem čteme v našem textu z Markova evangelia, nemá s pokorou, která ví o Božím vedení a děkuje za ně jako Eliezer, vůbec nic společného. „Přišli farizeové a začali se s ním přít; žádali na něm znamení z nebe a tak ho pokoušeli.“ Pokoušeli ho stejně tak jako ďábel na poušti, aby nějakým pořádným, masivním zázrakem dokázal, kdo ve skutečnosti je. Pokoušeli ho, tady asi lze říci „provokovali“, aby tajemnou skrytost svého vztahu k Tomu, který jej poslal, dal v plen veřejnosti, aby tak z tajemství lásky Otce k Synovi se stal bulvár. Znamením, šokujícím zázrak je má přesvědčit, aby ho vůbec začali brát vážně.
Pokusme se těmto lidem, které Marek zřejmě nemá v oblibě, trochu porozumět. Tito farizeové, zbožní lidé Izraele, poctivě čekali Mesiáše podle svých představ, Mesiáše, který bude přesvědčivý svými zázraky, svým vystupováním, svou viditelnou královskou mocí, přede níž kapitulují všichni nepřátele Božího lidu. Ale právě tady jde Ježíš jinou cestou, která má na konci kříž, ne pozemskou slávu. Však i Pilát musí slyšet, že jeho království není z tohoto světa; svět mu rozumět nechce a ani nemůže, protože proti němu, jehož Bůh poslal, stojí od samého začátku.
Proto nedělá zázraky, aby dokázal, co zmůže, nebo aby přesvědčil ty, kdo mu nevěří. Víra je něco tak skrytého a tajemného, jako je jeho vztah k Otci. Nerodí se ze zázraku a sebevětší div Boží moci vůbec nemusí přemoci lidskou nevěru. Tady žádné přesvědčování ani vysvětlování nemá cenu. Franz Werfel má pravdu, když tvrdí: „Pro ty, kdo věří, není žádné vysvětlování nutné. Pro ty, kdo nevěří, není žádné vysvětlování možné.“ Pyšnému člověku nepomůže ani znamení z nebe k té víře, která je schopna v Pánu Ježíši stále zřetelněji poznávat to nejsrozumitelnější vyjádření Boží lásky k nám, hříšným a bloudícím lidem. On sám je znamením, které Pán Bůh dal člověku, znamením, jemuž bude sice odpíráno, ale jež bude také jedinou nadějí těm, kteří mu uvěřili.
Farizeové chtějí viditelný důkaz, ale Ježíš zůstává ve své skrytosti a nic nedělá pro svou popularitu. I toho slepého z Betsaidy, o němž vypráví dnešní evangelium, si Ježíš vzal stranou, vyvedl ho ven a pak jako uzdraveného jej posílá domů s varováním: „Ale do vesnice nechoď!“ Pozoruhodná slova Ježíšova z úsečného Markova vyprávění varují před zvnějšněním divu, který se nemá stát senzací ulice a nesmí podnítit plané a povrchní nadšení davu. Jaký to rozdíl proti císaři Vespasianovi, o němž římský historik Suetonius zaznamenal, že v Aexandrii také plivnutím do očí slepého mu vrátil zrak a získal obdiv veřejnosti jako božský cézar. Ježíš zůstává ve své skrytosti poslušného Božího Syna který nedělá to, co si přeje člověk. Ježíš si nad farizeji jen povzdychne (řecký text naznačuje, že vnitřně zasténá) a absolutně odmítne jakýkoli zázrak, který má být důkazem jeho mesiášské moci: „Amen pravím vám, tomuhle pokolení neb nebude dáno žádné znamení.“ Konec, tečka. Markovo nejstarší evangelium nezmiňuje ani ono „znamení Jonáše proroka“, o němž čteme u Matouše a Lukáše. Nedostanou naprosto nic – to chce zvýraznit ta strohost našeho textu. „Odešel od nich, vstoupil opět na loď a odjel na druhý břeh.“
Ale ani na té lodi, kdy je takříkajíc mezi svými, nenajde Ježíš skutečné pochopení. Tento největší osamělec ve světě, který jej nepřijal, myslí jinak než jeho učedníci; ti sice slyší jeho hlas, ale nerozumí obsahu jeho slov. „Domlouval jim: ‚Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova.‘ I začali mezi sebou rozmlouvat, že nemají chleba.“ Jakoby hrách na stěnu házel, tak se odráží od nich Ježíšova slova. Trápí je, že nemají zásoby na cestu, zatím co jejich Pán myslí na nebezpečí v duchovní oblasti. Oni myslí na tělo, Ježíš však vidí, jak může být poškozena duše. Kvas farizeů je obraz toho, co může prokvasit i jejich život samospravedlností, vnitřní pýchou a pokrytectvím.Jako se zmocňuje síla kvasu těsta, tak mohou být nakaženi i jeho učedníci důrazem na literu, když se ztratí láska. Však dějiny první církve podle Skutků apoštolů nám ukazují, jak toto varování Pána církve bylo důležité. Bylo tehdy a je dosud. Kvas farizeů je pro Kristovo společenství stálým ohrožením, jak se o tom dočteme – kupodivu – i v denním tisku, který před několika týdny cítoval slova papeže Františka po skončení nedávné římské synody. S velkou otevřeností pověděl: „Skutečnými obhájci učení nejsou ti, kdo se ho drží do poslední litery, nýbrž ti, kteří se drží jeho ducha. Nejde totiž o ideje, nýbrž o lidi. A nejde o formulky, nýbrž o dostupnost Boží lásky a odpuštění. Církev není pro svaté ale pro ubohé hříšníky.“ Kvas farizeů vede k zásadnímu nepochopení evangelia, které opravdu není soubor formulek, ale plnost lásky a naděje pro člověka. To farizeové nemohli přijmout, protože zdůraznili svou vlastní spravedlnost – a ta může být jen tvrdá. Však Pán Ježíš, když vidí, jak učedníci ho nechápou, jak vůbec s ním nepočítají v jeho moci a péči, ačkoliv s ním přece tak dlouho žili, jak ani nedávné nasycení zástupů nerozpoznali jako znamení Ježíšovy lásky, se jich hořce ptá:
„Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá?“ Tvrdé srdce nemusí mít jen farizeové, kteří se s ním hádají, ale také učedníci, kteří mu vůbec nerozumí a jakoby zapomněli na všechny jeho divy: „Nepamatujete se, když jsem lámal těch pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?“ Víra nežije z důkazů, ale pamatuje si či rozpomíná se na všechny důkazy Boží lásky, kterou prožíváme každý den, znovu a znovu. Naše zatvrzelá mysl se tak otevírá veliké vděčnosti a důvěře, že ten, který si nás vzal na starost, nás nikdy neopustí protože i pro nás má vic, než kolik rozdal.
Učedníci slyšeli Ježíšovu vyčítavou otázku: „Je vaše mysl zatvrzelá? Oči máte a nevidíte, uši máte a neslyšíte.“ Aniž to tuší, jsou v duchovním ohledu podobni tomu slepci, který potřebuje Ježíšovu pomoc. Člověk může vidět jako rys, a přece to nejdůležitější, co činí Bůh v Kristu pro jeho záchranu, nezahlédne ani koutkem oka. Ale Ježíš toho slepého nešťastníka vezme za ruku a vede ho. Jako když hovádko sestupuje do údolí, tak vede něžně a trpělivě Ježíš slepého ven od lidí, aby byl jen s ním. Dá si sním práci, po způsobu tehdejších léčitelů mu plivne do očí (tak to čteme v řeckém textu, náš překlad z určitého jemnocitu mluví o slině, kterou mu oči potírá) a vzkládá po dvakrát ně něj ruce. Mohl ho jistě uzdravit jediným slovem, okamžitě, jak to často dělal, ale on s každým z nás jedná jinak a má pro to jistě své důvody, které nám evangelium nesděluje. Ale zkušenost ukazuje, že dojít k víře v něho jako Božího syna a Spasitele světa nejde vždycky ráz na ráz, nezřídka to bývá dlouhodobý a komplikovaný proces a Ježíš jej neurychluje. To podstatné, čím se začíná, je však to, že se toho nevidícího Ježíš ujal a vzal si ho na starost. A tuto jistotu smíme připomínat všem, kteří jsou doslova bolaví otázkami a pochybnostmi: Někdo tě vede za ruku i když tápeš a ani nevíš, kdo se tě ve své lásce už ujal.
Snad i tento třetí oddílek našeho textu nám může poodhalit a i další pravdu Božího království. Slepý je uzdraven, ale nikoli najednou Nevidí okamžitě všechno jasně a správně: „Vidím lidi, vypadají jako stromy a chodí.“ Jeho vidění se vrací postupně. Myslím, že je to tak i s naší vírou, která nevidí všechno důležité naráz, ale v určitém vývoji a zrání. Často my, kteří býváme poněkud uzavřeni v tom „našem spolču“, jak trochu ironicky označuje religionista Štampach křesťanské společenství, kde je nám dobře, teprve postupně a bez jakékoli blahosklonné nadřazenosti jsme schopni vidět v každém Bohem milovaného člověka. Dokonce i v tom, který je nemocný zlem a má vymytý mozek nenávistí a lží. Vždyť apoštol Pavel nás ujišťuje, že náš Bůh „chce, aby všichni lidé spaseni byli a k známosti pravdy přišli.“ (1 Tm 2,4) Možná, že k tomuto vidění se ještě musíme s pomocí Ducha svatého probolet. Stejně tak jako k porozumění Ježíšových slov, jež nám jdou tak proti srsti, že je nebereme vážně – jako ti učedníci, kteří byli varování před kvasem farizeů, ale mleli si pořád svoje. My vidíme nepřátele, které musíme vyhladit, protože jinak bude zle, ale Ježíš nám říká: „Milujte své nepřátele, dobrořečte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás a modlete se za ty, kteří vás utiskují a vám se protiví.“ (Mt 5,44) Řekl to Ten, který všechno to uskutečnil bezezbytku na kříži, když „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“. Vstoupil mezi nás, kteří se děsíme zla, jež dovedeme produkovat až k sebezničení. Z Boží glorie šel do naší hrůzy, až do té smrti na kříži, aby nám ukázal světlo naděje Božího království. Zrakem, který nám otevřel, jej smíme důvěřivě vidět jako vítězného Krále, jemuž – všemu navzdory – patří náš zbědovaný svět, aby právě z něho učinil dějiště Boží slávy a domov svobodných Božích synů a dcer, kde každý jazyk bude vyznávat: „Ježíš Kristus je Pán!“
Amen.
Luděk Rejchrt