Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Vážení pozůstalí, milí bratři a setry,
tradičně večerní žalm nám dnes promlouvá do jiné životní situace, než je okamžik, kdy se chystáme zalézt pod peřinu. Mluvíme někdy o smrti jako o „věčném spánku“. Je to dost nepřesné, ale nechme to pro tuto chvíli tak. On už nám žalmista sám dodá patřičné upřesnění. Mezi spánkem, jak ho prožíváme každou noc, a spánkem smrti, určitá podobnost doopravdy je.
Předně ta, že spící člověk je bezbranný a ani nemůže ve spánku nic pro sebe či pro druhé podniknout. Je vydán na milost a nemilost svému okolí a tomu, co se bude dál v jeho okolí dít. Tento žalm, to je modlitba krále Davida a král David moc době věděl, jak je to vzácné jít si večer v klidu a pokoji lehnout. Bez obav z toho, co ho potká, až zavře oči. Bez obav z toho, co ho čeká v příštích dnech. Asi ne tak natvrdo, jak to prožíval král David, ale určitě každý z nás už to zažil, že se šel večer lehnout s obavami, protože se s námi či s někým z našich blízkých nebylo všechno v pořádku. Kdo ví, co se stane, až zavřeme oči…? Kdo ví, co se stane v příštích dnech…? Takové obavy ve chvílích před usnutím asi všichni známe
Velmi srozumitelně k nám pak tyto nejistoty a obavy promlouvají, když mluvíme o spánku smrti. Nevíme, co se po smrti děje. Můžeme mít všemožné představy, přání, očekávání – ale vždycky budeme odkázáni právě jen na tyto představy, přání a očekávání, která ale budou stále naplněny nejistotou. Nejistotou, která naplňuje obavami. Strachem z toho, co vlastně tedy doopravdy člověka čeká, když usne spánkem smrti.
Do této nejistoty nám chce dnes promluvit žalmistovo vyznání. Král David nás chce nás pozvat, abychom se učili spolu s ním i v takovémto okamžiku spoléhat na Hospodina. U něj je bezpečí. Kdo uléhá (byť k spánku smrti!) ve víře v Hospodina, uléhá pokojně a pokojně spí, protože toto bezpečí a tento pokoj mu zaručuje Bůh sám. To je Davidovo vyznání víry a my se k němu můžeme připojit, abychom tak i my našli kousek z toho pokoje, kousek rozpoznání onoho bezpečí, které Bůh dává.
„Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.“ Pokoj a bezpečí. Dvě slova, o kterých král David mluví a která se nám stále vrací. Něco, co sami hledáme již v tomto světě. Chceme žít v klidu a bez obav. Snažíme se proto něco dělat. Zároveň se ale také ptáme, co je po smrti?! S tím už nenaděláme nic. Je tam pokoj a bezpečí? Má Alenka pokoj? Je v bezpečí? Do těchto otázek a hledání nám David odpovídá: Ano, Alenka je v pokoji a bezpečí a právě takový pokoj a bezpečí můžeme nalézt i my. Jde jen o to vědět, kde hledat. Na co se spolehnout. Alenka se spoléhala na Hospodina a stejné spolehnutí zajistí pokoj a bezpečí i nám.
Pokoj a bezpečí.
Někdy se říká, že jak člověk stárne, tak se vrací zase k dětským starostem. Jo, vidíme, že to je do značné míry pravda. Tak, jak jsme se potkávali s Alenkou v posledních týdnech,.měsících a letech, tak docela určitě. Starý člověk: má potíže s tím chodit a musí ho vozit. Nemá zuby a tak nemůže jíst, na co si vzpomene. Je potřeba, aby s ním vlastně pořád někdo byl a dával na něj pozor. Sám pozornost druhých vyžaduje, protože se nezabaví sám s knížkou. Potřebuje toleranci k někdy velmi zvláštním nápadům a výrokům…
Ta slova pokoj a bezpečí nás také vrací do obrazů převzatých z dětství. Z dětství úplně nejútlejšího. Pokoj a bezpečí, tedy dítě je v pokoji, po-kojení, a v bezpečí, bez-péče. Byly uKOJEny všechny jeho potřeby a zeBEZPEČEny jeho životní funkce. Žádné nebezpečí nehrozí. V tu chvíli můžeme spokojené dítě dát do postýlky a sami se věnovat čemukoliv dalšímu.
Vezměme tento obraz vážně. Obraz dítěte, které jsme uložili do postele. Vezměme ho úplně doslova, jako vyjádření vlastní víry v to, že v Boží náruči. Židé tomu říkali „na klíně Abrahamově“. Alenka v tuto chvíli přebývá u Hospodina. Má všechno, co potřebuje. Nic jí nehrozí, právě naopak. V pokoji a bezpečí si užívá společenství s Bohem.
My jsme na tom jako ti rodiče, kteří uložili dítě ke spánku. Jasně, ten obraz je generačně někde jinde, ale princip je pořád stejný. My jsme ještě nešli spát. My holt máme v tomto světě ještě nějakou práci. Nějaké úkoly, které je potřeba splnit, než si i my budeme moci jít lehnout a spát. Ale tak, jako rodič ví, že se dítě jednou probudí a zase budou spolu, tak i my víme, že to rozloučení s Alenkou není natrvalo. Ke spánku, co mu velice možná dobře říkáme „věčný“, ale velice nepřesně „spánek“, se odebere každý z nás. Pak a vlastní kůži rozpoznáme, jak je to označení věčný „spánek“ nepřesné, protože se ukáže, jak pravdivé bylo ono Jobovo vyznání: Já vím, že můj Vykupitel je živ.
S tím, že Ježíš Nazaretský je živý, s tím stojí a padá tento pokoj a bezpečí. Proto se Ježíšovu vzkříšení věnuje na stránkách Písma tolik místa. 30 let jeho života je odbyto pár slovy. V pár kapitolách tři roky Ježíšova pozemského působení. A pak se dlouhé kapitoly věnují jednomu velikonočnímu příběhu. Několika málo dnům a hodinám. Popisují Ježíšovu smrt – a vzkříšení. Náš Vykupitel je živ. Zvítězil nad smrtí. On je zárukou toho pokoje a bezpečí, i když kdo uléhá ke spánku smrti. Tohle není pro Pána Ježíše žádná novina, žádný nečekaný a překvapivý prožitek. On ví, co to je zemřít. Od toho okamžiku ale smrt už nemá právo držet někoho v zajetí. Musela vydat Ježíše Nazaretského a on jako vítěz a král prošel opět ze smrti do života. Jako vítěz a král prošel „údolím stínu hrůzyplné smrti“, jak o tom mluví 23. žalm. Provází tímto údolím každého, kdo zemřel ve víře v něj a na druhém konci toho údolí připravil nebeské příbytky. V těch přivítal Alenku a je připraven takto provést a přivítat každého z nás.
Amen.